30 Cdo 3189/2025

Judikát 30 Cdo 3189/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:10.04.2026

Spisová značka:30 Cdo 3189/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.3189.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Nepřípustnost dovolání

Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 30 Cdo 3189/2025-1607

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 93/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 33 869 495 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 67/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 72 Co 94/2025-1566, takto: Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 19 C 67/2016-1507, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. 10. 2024, č. j. 19 C 67/2016-1520, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11 357 545 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 22 511 950 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 560 559,56 Kč (výrok III).

2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 72 Co 94/2025-1566, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I potvrdil co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 120 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 106 974,50 Kč s příslušným úrokem z prodlení a potvrdil jej co do zamítnutí žalobního požadavku na zaplacení částky 17 751 474,50 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

V napadené části výroku I co do žalobního požadavku na zaplacení částky 10 665 196 Kč s příslušným úrokem z prodlení, ve výroku II co do žalobního požadavku na zaplacení částky 4 653 501 Kč s příslušným úrokem z prodlení a ve výroku III o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky v celkové výši 33 869 495 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 12. 11. 2016 do zaplacení z titulu svého nezákonného trestního stíhání. Konkrétně šlo o trestní stíhání pro následující trestné činy: přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona, spáchaného ve formě účastenství (pomocník), pro které bylo trestní stíhání zahájeno dne 22. 12.

2011 usnesením policejního orgánu Policie ČR č. j. OKFK-210-259/TČ-211-200206 (dále také jen trestní věc „Dálnice“); trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona ve spolupachatelství a trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona v účastenství ve formě pomoci, pro které bylo trestní stíhání zahájeno dne 2. 4. 2013 usnesením policejního orgánu Policie ČR č. j. OKFK-210-1982/TČ-2011-251002 (dále také jen trestní věc „Vrážné, Klimkovice“).

Žalobce žalobou uplatnil nárok na zaplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíhání ve výši 14 645 039 Kč, náhrady nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby ve výši 735 000 Kč, náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 14 775 039 Kč, náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu ve výši 2 092 430 Kč, náhrady škody v podobě úroků z půjčky čerpané na úhradu nákladů na obhajobu ve výši 300 000 Kč, náhrady škody spočívající ve vrácení daru ve výši 1 261 150 Kč, náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na obstarání kauce ve výši 47 254 Kč a náhrady škody spočívající v cestovních nákladech žalobce v souvislosti s jeho účastí u úkonů orgánů činných v trestním řízení ve výši 13 583 Kč.

4. Pro přehlednost je vhodné uvést, že výrokem I rozsudku odvolacího soudu bylo potvrzeno přiznání náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání ve výši 120 000 Kč. Výrokem II bylo na náhradu téže újmy přiznáno žalobci dalších 100 000 Kč. Dále byla žalobci přiznána částka 6 974,50 Kč jako náhrada nákladů obhajoby (k odvoláním nenapadené přisouzené částce 572 349 Kč). Potvrzeno bylo zamítnutí náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání ve výši 14 425 039 Kč), náhrady nemajetkové újmy způsobené výkonem vazby (735 000 Kč), zamítnutí náhrady za vrácení daru (1 261 150 Kč) a zamítnutí náhrady nákladů obhajoby co do částky 1 330 285,50 Kč. Ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

5. Rozsudek odvolacího soudu ohledně výroků I a II napadl žalobce včasným dovoláním. Ohledně přisouzené náhrady nákladů obhajoby ve výši 6 974,50 Kč žalobce uvedl, že proti této části rozsudku odvolacího soudu dovoláním nebrojí. Přípustnost dovolání žalobce obecně odůvodnil tím, že se nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což mělo být v dovolání blíže upřesněno.

6. K dovolání se vyjádřila žalovaná. Navrhla dovolání odmítnout, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady dovolání.

7. Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Zčásti proto, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti pro nepřípustnost. 8.

Dovolání není subjektivně přípustné v části, která směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a části výroku II tohoto rozsudku, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně vyhovění žalobě do částky 120 000 Kč s příslušenstvím a kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím. Těmito výroky či jejich částí bylo rozhodnuto ve prospěch žalobce. Oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) však svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

9. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši 1 330 285,50 Kč. Žalobce v dovolání uvádí, že nesouhlasí s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu ohledně nepřiznání části nákladů na obhajobu. Uvádí, že si je vědom, že posouzení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby je otázkou skutkovou a nikoli právní. Namítá však absenci právního hodnocení, a proto i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

Obsáhle odůvodňuje účelnost jednotlivých úkonů právní služby a vznáší námitky ohledně závěru, že část nároku je promlčena. Žalobce však nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. měla být založena tím, že se nalézací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak žalobce obecně v dovolání uvedl (viz bod 5 tohoto usnesení), pak je nezbytné uvést, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s.

ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

10. Stejnou vadou trpí dovolání žalobce i ohledně otázky relace mezi přiznaným zadostiučiněním za újmu způsobenou trestním stíháním a ekonomickou realitou České republiky, kterou dovolatel vyjadřuje srovnáním výše příjmů stěžovatele před trestním stíháním s (podle něj) nedostatečnou výší přiznané náhrady nemajetkové újmy. Neuvádí k tomu žádné důvody přípustnosti dovolání. Proto Nejvyšší soud k této části dovolání nepřihlížel, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. K tomu je vhodné doplnit, že s prakticky totožnou argumentací žalobce se Nejvyšší soud vypořádal v usnesení ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 377/2022. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1973/22.

11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá část dovolání, v níž žalobce vyjadřuje svůj nesouhlas se zamítnutím žaloby ohledně částky 1 261 150 Kč jako náhrady za vrácení daru. Žalobce opakovaně uvádí, že si je vědom, že existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou a nikoli právní, a namítá absenci právního posouzení. Obecně však platí (jak ostatně v dovolání zdůraznil sám žalobce), že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový.

Brojí-li tedy žalobce proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

12. Pokud jde o námitky žalobce ohledně výše přiznaného zadostiučinění, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.

Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě dovolatele není.

Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3245/2023).

13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce o mimořádnosti a nesrovnatelnosti projednávané věci se srovnávanými případy. Dle žalobce tato mimořádnost a nesrovnatelnost spočívá v tom, že trestní stíhání proti žalobci bylo objektivně zcela nedůvodné od samotného počátku trestního řízení. Tato skutečnost má vyplývat z odůvodnění usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým bylo nezákonné trestní stíhání proti žalobci ve věci „Dálnice“ zastaveno, a dále z usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci „Vrážné, Klimkovice“ zrušeno.

Tato elementární nedůvodnost trestního řízení „od samého počátku“ nebyla dle žalobce v daném případě pouze jeho „subjektivním dojmem“, ale je a od počátku trestního řízení byla objektivním faktem. Konstrukce obvinění byla v jeho věci „neudržitelná až absurdní“ zjevně až do té míry, že věc nezávislému soudu vůbec nebyla předložena a trestní stíhání skončilo z rozhodnutí soustavy státního zastupitelství. V projednávané věci však nalézacím ani odvolacím soudem nebyl učiněn žádný skutkový závěr o nedůvodnosti trestního stíhání od samého počátku nebo o neudržitelnosti až absurditě obvinění žalobce.

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vyplývá, že zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).

14. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro námitku, že závěr odvolacího soudu o přiměřenosti výše přiznaného zadostiučinění za újmu způsobenou žalobci trestním stíháním, je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23.

Z tohoto nálezu vyplývá, že za situace, kdy srovnatelný případ při hodnocení všech prvků a znaků neexistuje, je dán prostor pro nalézací (event. odvolací) soud, učinit si vlastní závěry, a to bez ohledu na jiné tzv. „srovnatelné“ případy tak, aby slovy Ústavního soudu „přiměřené zadostiučinění bylo přiznáno v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé“. Jak bylo uvedeno v předchozím bodu, závěr žalobce o mimořádnosti a nesrovnatelnosti jeho případu s jinými vycházel z jiného než ze zjištěného skutkového stavu.

Soud prvního stupně však nalezl srovnatelné případy a odvolací soud je shledal jako příhodné. Přiznané zadostiučinění ve výši 350 000 Kč považoval odvolací soud za dostatečné zejména s ohledem na zadostiučinění, které bylo žalobci poskytnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 6/2016 za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v trestní věci „Držení pornografie“, když tento případ vykazuje největší míru shodných znaků s projednávanou věcí jak co do délky trestního stíhání, tak zejména co do zásahů do osobní sféry žalobce.

Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto i v této části dovolání odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

15. K tomu je vhodné dodat, že žalobcem nabízené srovnání projednávané věci s věcí rozhodnutou nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/2023, neobstojí. V něm vyslovená nesrovnatelnost případu stěžovatelky spočívala zejména ve skutečnosti, že stěžovatelka byla soudem prvního stupně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, a zejména pak ve skutečnosti, že celkem 21 měsíců (do rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatelka žila v nejistotě, zda tento trest nebude muset skutečně vykonat.

Dle Ústavního soudu proto nebylo možné tento případ srovnávat s případy, kdy buď bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby již soudem prvního stupně, nebo kdy sice bylo rozhodováno v několika stupních, avšak uloženým trestem byl pouze trest podmíněný. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že obecné soudy srovnaly případ stěžovatelky s případy zjevně nesrovnatelnými, namísto toho, aby stanovily přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (viz bod 49 citovaného nálezu).

Aniž by Nejvyšší soud jakkoli zlehčoval nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním, je zřejmé, že nelze srovnávat situaci, kdy obě trestní stíhání žalobce byla ukončena v přípravném řízení, se situací, kdy stěžovatelka žila téměř dva roky v nejistotě, zda nebude muset vykonat nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců.

16. Projednávanou věc nelze srovnat ani s věcí rozhodnutou žalobcem nabízeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 703/2025.

V citovaném rozsudku Nejvyšší soud vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že „Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v trestní věci žalobkyně označil konstrukci obžaloby za neudržitelnou až absurdní, potvrdil, že řízení bylo vykonstruováno“. Podstatné je, že hodnocení důvodnosti obžaloby bylo učiněno soudem v trestním řízení. V řízení o odškodnění byl tento závěr pouze převzat do skutkových zjištění. Žádný obdobný skutkový závěr však ve věci žalobce nebyl učiněn.

17. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). To však v projednávané věci splněno nebylo.

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243b o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 4. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu