30 Cdo 703/2025

30 Cdo 703/2025-186

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobkyně V. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 8 513 915 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 160/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. 68 Co 147/2024-166, takto:

Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. 68 Co 147/2024-166, ve výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 8 500 000 Kč a změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2024, č. j. 26 C 160/2022-137, ve výroku I co do částky 8 500 000 Kč a v navazujícím nákladovém výroku II a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalované původně domáhala náhrady újmy v celkové výši 8 937 613 Kč. Svou žalobu odůvodnila tím, že proti ní bylo vedeno trestní řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 45/2015, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. V důsledku tohoto nezákonně vedeného trestního řízení žalobkyně v žalobě požadovala náhradu škody představující náklady vynaložené na obhajobu ve výši 363 363 Kč, dále náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 74 250 Kč, která jí vznikla v souvislosti s nepřiměřenou délkou předmětného trestního řízení trvajícího více než 9 let, a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním ve výši 8 500 000 Kč. V rámci předběžného projednání nároku uhradila žalovaná žalobkyni ještě před podáním žaloby za nezákonně vedené trestní stíhání částku 1 500 000 Kč, za nepřiměřenou délku trestního řízení částku 123 750 Kč a po zahájení kompenzačního řízení částku 349 448 Kč jako náhradu za náklady na obhajobu. Po rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2023, č. j. 68 Co 194/2023-94, jsou předmětem řízení pouze dva nároky, a to náhrada majetkové újmy ve výši 13 915 Kč (z celkově požadovaných 363 363 Kč) a náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 8 500 000 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 26 C 160/2022-137, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 8 513 915 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 638 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 13. 7. 2012, které jí bylo doručeno dne 18. 7. 2012, a to pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, s odůvodněním, že žalobkyně ve funkci XY jako veřejný činitel byla srozuměna s tím, že nesplní povinnosti vyplývající pro ni z jejího funkčního postavení a věděla, že svým jednáním porušuje povinnosti uložené jí zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, tím, že předložila dne 7. 4. 2009 vládě ČR návrh na uzavření smlouvy mezi Ministerstvem obrany a společností OMNIPOL a. s., aniž by doložila přiměřenost ceny za nákup tří letounů, splňující parametry a specifikace uvedené v příloze 1 ke smlouvě, které Ministerstvo obrany nakoupilo za částku ve výši 3 006 632 747 Kč bez DPH. P. svým jednáním dle usnesení o zahájení trestního stíhání způsobila České republice škodu ve výši 658 482 064 Kč.

4. Dne 11. 7. 2012 vyslovila Poslanecká sněmovna souhlas s trestním stíháním žalobkyně. V průběhu roku 2012 a 2013 se konaly výslechy svědků. Dne 29. 8. 2012 se připojilo Ministerstvo obrany s nárokem na náhradu škody, ve věci byly zadány znalecké posudky, které byly dále vyhodnocovány, a to v průběhu roku 2014, v roce 2013 byla podána žádost na odborné vyjádření, dne 30. 11. 2012 byla podána žádost o právní pomoc do Španělska, dne 12. 11. 2013 do Španělska a do Polska, dne 3. 12. 2012 byla podána žádost o provedení úkonu trestního řízení v Portugalsku, žádost o právní pomoc byla zaslána do Finska a na Slovensko. Dne 9. 9. 2013 bylo podáno oznámení o možném správním deliktu proti obviněné V. P. Dne 27. 2. 2015 byl podán návrh na podání obžaloby, obžaloba byla podána dne 14. 12. 2015, hlavní líčení se konala v letech 2017 až 2020. Dne 16. 10. 2020 byl vydán zprošťující rozsudek, odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku dne 13. 10. 2021. Žalobkyně spolu s dalším spoluobviněným byli zproštěni obžaloby v celém rozsahu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni, odvolací soud v trestní věci poté dle soudu prvního stupně uvedl, že obžalovaní neporušili své povinnosti a jejich jednáním ani nedošlo ke vzniku škody, označil konstrukci obžaloby za neudržitelnou až absurdní. Konečné rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 13. 10. 2021. Celkem řízení trvalo 9 let a 3 měsíce (od 18. 7. 2012 do 13. 10. 2021).

5. V souvislosti s tímto trestním stíháním byl proti žalobkyni podán podnět pro spáchání přestupku podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, tím, že prostřednictvím webových stránek nechala zveřejnit kopie protokolu o výsleších svědků a spoluobviněného, nakonec bylo rozhodnuto dne 27. 9. 2018 Úřadem pro ochranu osobních údajů o zastavení tohoto řízení.

6. Celá trestní věc byla silně medializována, jak prostřednictvím televizních zpráv, tak prostřednictvím tisku, např. dne 15. 8. 2013 v článku „Odveta za zveřejněné výslechy: Policie zvažuje vazbu pro P.“ je uvedeno, že policie zvažuje vazbu pro žalobkyni, pobyt za mřížemi jí hrozí kvůli tomu, že zveřejnila na internetu kompletní přepisy výpovědí svědků z celého případu. V jiném internetovém článku bylo zveřejněno, že nejvyšší státní zástupce nenapadne u Nejvyššího soudu rozhodnutí soudů v kauze týkající se armádního nákupu letounů CASA. V článku ze dne 13. 10. 2021 se pak vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová pro iDNES.cz vyjadřuje tak, že se obrátí na nejvyššího státního zástupce s „podnětem k podání mimořádného opravného prostředku“. Ten by mohl podat v kauze dovolání k Nejvyššímu soudu.

7. Zdravotní stav žalobkyně se v důsledku zdlouhavého soudního procesu postupně zhoršoval, trpěla a trpí nespavostí, posttraumatickou poruchou, projevující se esenciálním třesem, poruchou příjmu potravy a stavy depresivního ladění. V průběhu předchozích let došlo u žalobkyně k potřebě sociální izolace, která do určité míry ještě přetrvává.

8. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání soud prvního stupně uzavřel, že nezákonným rozhodnutím, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání, vznikla žalobkyni nemajetková újma. Dle soudu prvního stupně každé trestní obvinění zasahuje do běžného života člověka citelným dojmem, zejména tehdy, jedná-li se o obvinění liché. V souzené věci se jednalo o obvinění z trestného činu, za který žalobkyni hrozil trest až 8 let.

9. Délka trestního stíhání byla neúměrně dlouhá, poznamenaná také nepružným postupem orgánů činných v trestním řízení, především po podání obžaloby u soudu, bylo to také dlouhotrvající trestní stíhání, které nakonec u žalobkyně způsobilo zdravotní problémy, kdy z lékařské zprávy se podává, že v důsledku zdlouhavého soudního procesu se postupně její zdravotní stav zhoršoval a z této zprávy lze usoudit, že pokud by trestní řízení trvalo přiměřenou dobu, podstatně kratší, nemusely by být důsledky poškození zdraví pro žalobkyni tak devastující.

10. Soud prvního stupně zhodnotil také následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře poškozené a dospěl k závěru, že tyto následky byly velmi významné. Žalobkyně již poté, kdy došlo k zahájení trestního stíhání a v průběhu trestního stíhání nemohla pokračovat ve svém politickém životě, ztratila chuť se dále pohybovat v politice a kandidovat na vysoká místa. V důsledku trestního stíhání se tak podstatně zhoršil její osobní život, neboť postupně se u ní projevovaly psychické poruchy, které měly vliv i na fyzickou stránku osobnosti žalobkyně, začalo to nespavostí, třesem, poruchou příjmu potravy a dospělo to až do stavu depresivní nálady. Žalobkyně se poté začala stranit lidem. Do té doby byla osobou veřejně činnou, obklopenou mnoha lidmi.

11. Dle soudu prvního stupně byla žalobkyně vystavena závažnému obvinění z majetkového deliktu, jímž měla být státu způsobena škoda přibližně 800 000 000 Kč, její trestní stíhání bylo předmětem rozsáhlé pozornosti médií, spekulovalo se o různých aspektech trestního stíhání a také o míře viny žalobkyně, která tak byla zcela společensky dehonestována. Její případ byl opakovaně probírán v médiích a na žalobkyni bylo veřejně pohlíženo jako na osobu, která se s velkou pravděpodobností dopustila závažného trestného činu. Žalobkyně se snažila dokázat svou nevinu tím, že neexistují žádné skutečnosti a důkazy, na základě kterých by se mohla dopustit trestného činu, v důsledku toho také byla nařčena z porušení práva na ochranu osobních údajů, věc byla rozhodována Úřadem pro ochranu osobních údajů, krajským soudem, Nejvyšším správním soudem. To, že řízení bylo vykonstruováno, dokonce potvrdil dle soudu prvního stupně i odvolací Vrchní soud v Praze v trestní věci.

12. Žalobkyně byla veřejně dehonestována, to zásadním způsobem ovlivnilo její veřejný život, do té doby byla žalobkyně společensky velmi angažována, čehož se poté musela v důsledku trestního stíhání zcela vzdát. Chtěla svou veřejnou službu vykonávat dobře a především slušně, v zájmu občanů a posléze i voličů, byla tak přesvědčena, že funkci vykonává svědomitě a dobře, také si zakládala na své profesionalitě a chovala se tak, aby její okolí, voliči i další osoby mohli mít jistotu, že pokud jí dali důvěru, a to opakovaně, že svůj úřad za peníze daňových poplatníků vykonává řádně a zodpovědně.

Tento obraz však žalobkyně zcela ztratila, a to v důsledku trestního stíhání, i když od počátku byla přesvědčena o své nevině, velmi těžce nesla, že se její morální kredit v očích veřejnosti zpochybňuje. Toto vše mělo dle soudu prvního stupně dopad na psychiku žalobkyně. Zdravotní stav žalobkyně se zhoršil, až byl velmi vážný a vyhlídky na jeho výrazné zlepšení či uzdravení jsou prakticky vyloučené. Trestní stíhání mělo nezanedbatelný vliv na profesní postavení žalobkyně jako političky a veřejně činné osoby, o trestním stíhání žalobkyně se dozvěděla celá republika, čímž došlo k poškození její dobré pověsti.

Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná se subjektivními pocity frustrace a beznaděje, ale i újma objektivizovaná, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobkyně. Jakkoliv žalobkyně nebyla v průběhu trestního stíhání omezena na osobní svobodě, tak i jejímu trestnímu stíhání se dostalo rozsáhlé celostátní mediální publicity, informace o vedení trestního stíhání se dostala do celostátního povědomí a žalobkyně jako osoba veřejně činná na jednom z nejvyšších míst v politickém životě čelila zhoršení zdravotního stavu, zásadní změně dosavadního života.

Žalobkyně nebyla nikdy v minulosti trestně stíhána. Trestní stíhání mělo výrazný vliv na její zdravotní (psychický) stav a tudíž na celý její profesní i soukromý život.

13. Soud prvního stupně při stanovení výše finančního zadostiučinění vyšel z následujících srovnávacích rozhodnutí vydaných soudem prvního stupně, konkrétně z rozhodnutí sp. zn. 11 C 9/2015, ve věci byl odškodněn částkou 500 000 Kč policista, který zastával vysokou funkci, „vykonstruované“ trestní stíhání trvalo 3 roky, hrozil mu trest odnětí svobody až 12 let, věc byla medializována, trestní stíhání způsobilo poškozenému psychickou újmu na zdraví a zapříčinilo jeho profesní likvidaci; z rozhodnutí sp. zn. 23 C 185/2020, ve věci byl poškozený stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, za který hrozil trest odnětí svobody 3 až 12 let (vyšší než u žalobkyně), trestní stíhání trvalo 6 let a 9 měsíců, poškozenému byla způsobena posttraumatická stresová porucha, řízení bylo rozsáhle medializováno, výsledek trestního stíhání byl veřejně přijat spíše nesouhlasně, poškozenému byl pozastaven výkon advokacie na cca 14 měsíců, poškozený byl odškodněn částkou 1 000 000 Kč; z rozhodnutí sp. zn. 12 C 302/2014, v této věci byla odškodněna politička částkou 300 000 Kč za trestní stíhání, které trvalo 6 let, hrozil jí trest odnětí svobody 2 až 8 let (srovnatelné jako u žalobkyně), věc byla medializovaná, u poškozené došlo k psychické újmě, zásahům do rodinné a pracovní sféry; z rozhodnutí sp. zn. 19 C 6/2012, kde poškozený obdržel zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za trestní stíhání poškozování věřitele s trestní sazbou od 2 do 8 let, trestní stíhání trvalo 9 let a 4 měsíce, poškozený byl advokát, věc byla medializována (stejné jako u žalobkyně), poškozený měl finanční problémy v souvislosti s trestním stíháním, samostatná advokátní praxe poškozeného zkrachovala, u poškozeného došlo k poškození zdraví, změně povahy, zásahům do osobnostní sféry; z rozhodnutí sp. zn. 26 C 201/2022, ve věci byl poškozený politik stíhán 5 let a 1 měsíc pro trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie s trestní sazbou 5 až 10 let, byl nucen podat výpověď z funkce vedoucího odboru správy majetku městské části, měl zajištěn mimo jiné rodinný dům, věc byla silně medializována, obdržel zadostiučinění ve výši 150 000 Kč; z rozhodnutí sp. zn. 18 C 183/2016, ve věci přiznal soud zadostiučinění ve výši 75 000 Kč za trestní stíhání poškozené pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku s trestní sazbou 1 až 5 let, řízení trvalo 2,5 roku, věc byla medializována, došlo k zásahu do osobnostní sféry; z rozhodnutí sp. zn. 26 C 172/2017, v této věci byla poškozená stíhána pro trestný čin usmrcení z nedbalosti s trestní sazbou 2 až 8 let, odškodněna částkou 500 000 Kč, trestní stíhání trvalo 4 roky a 11 měsíců, došlo k pravomocnému odsouzení (u žalobkyně nedošlo), řízení zasáhlo do osobní sféry poškozené, do jejího profesního života, trestní stíhání pro ni představovalo psychickou (stejné jako u žalobkyně) i finanční zátěž; z rozhodnutí sp. zn.

20 C 181/2011, ve věci soud poskytl zadostiučinění ve výši 550 000 Kč za trestní stíhání pro trestný čin podvodu s hrozbou odnětí svobody 5 až 12 let, řízení trvalo 18 let, bylo medializováno, zasáhlo do podnikatelských aktivit poškozeného, rozpadlo se mu manželství; z rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 C 207/2017, ve které byl poškozený odškodněn částkou 1 102 250 Kč za trestní stíhání pro trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky při veřejné soutěži a veřejné dražbě v souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby s trestní sazbou 2 až 8 let, trvající 5 let, poškozený byl politik s 16 letou praxí, trestní stíhání mu znemožnilo kandidovat do Senátu Parlamentu České republiky, návrat do politického života mu byl de facto znemožněn, trestním stíháním u něj došlo k zásahu do jeho práva na osobní, profesní, rodinný i společenský život, došlo k poškození jeho cti a dobré pověsti, poškození jeho osoby v očích veřejnosti nejen v místě bydliště, když o trestním stíhání informovala nejen regionální, ale i celorepubliková média, poškozený trpěl stresem, stíhání mělo vliv na všechny sféry jeho života, mělo vliv na jeho rodinný a společenský i profesní život.

Tento případ vedený pod sp. zn. 29 C 207/2017 se dle soudu prvního stupně nejvíce podobá případu žalobkyně, až na délku řízení a zásah do rodinného života jsou kritéria dle něj srovnatelná. Konečně věc vedenou pod sp. zn. 16 C 21/2009 uvedl soud prvního stupně pouze pro srovnání s tím, že i za závažnější trestné činy s delší délkou řízení, soud odškodnil poškozeného podstatně nižší částkou než žalobkyni, konkrétně za trestní stíhání trvající 12 let a 9 měsíců, s hrozící sazbou 12 až 15 let pro trestný čin vraždy byla poškozenému přiznána částka 500 000 Kč.

14. S ohledem na uvedené okolnosti soud prvního stupně uvažoval o zadostiučinění v částce 550 000 Kč až 1 100 000 Kč a s přihlédnutím k výjimečnému postavení žalobkyně na politické scéně a k hrozící povinnosti nahradit škodu ve výši 800 000 000 Kč a k tomu, že od samého počátku mělo být zřejmé jak orgánům činným v trestním řízení v přípravné fázi, tak po podání obžaloby soudu prvního stupně, že řízení je nedůvodné a měla být chráněna především práva žalobkyně na rychlý a spravedlivý proces, což se v tomto řízení nestalo, přiznal žalobkyni zadostiučinění v částce 1 500 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila žalobkyni částku 1 500 000 Kč již v rámci předběžného projednání nároku, považoval soud prvního stupně tuto částku za nadstandardní, a to v porovnání s ostatními poškozenými, které soud prvního stupně kdy odškodnil.

15. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 77 791,19 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

16. Co se týče náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, i dle odvolacího soudu došlo v případě žalobkyně k velmi významnému zásahu do osobnostní sféry jak tím, že byla osobou veřejně činnou, obecně známou, vykonávající významné politické funkce, což jí do budoucna nezákonně vedené trestní stíhání ve svých důsledcích zcela znemožnilo, tak dopadem nezákonného trestního stíhání na její zdraví, když žalobkyně prokázala jeho devastující následky na svém postupně se zhoršujícím psychickém i fyzickém zdravotním stavu, přičemž trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo 9 a čtvrt roku, žalobkyně ovšem během této doby nebyla omezena na osobní svobodě a nedošlo ani k vydání odsuzujícího rozhodnutí, jakkoli nepravomocně. Ačkoli vlastní medializaci kauzy žalobkyně je třeba přičítat zásadě veřejnosti soudního řízení, bez významu nemůže dle odvolacího soudu zůstat, že na žalobkyni po celou dobu běhu trestního řízení dopadaly její důsledky plynoucí z informování veřejnosti o průběhu trestního řízení. Dopady regulérní medializace nezákonného trestního stíhání v osobnostní sféře stíhané osoby přitom odčiňuje žalovaná. Dle odvolacího soudu není bez významu ani fakt, že v době zahájení trestního stíhání byla žalobkyně starší 60 let.

17. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále jen „OdpŠk“, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, a jenž tak dle odvolacího soudu přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soud prvního stupně tak podle odvolacího soudu správně postupoval a odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem, že ačkoli zadostiučinění v penězích přiznané žalobkyni žalovanou ve výši 1 500 000 Kč převyšuje všechny soudem prvního stupně označené případy a v nich přisouzené náhrady, odpovídá rozsahu a významu zásahu nezákonného trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně. Ten byl dle odvolacího soudu masivní jak z pohledu svého rozsahu – dopady do sféry zdravotní, pracovní i dopady, které způsobily zánik možnosti pokračování ve významné politické kariéře, tak vzhledem k rozsáhlé společenské dehonestaci žalobkyně v širokém povědomí společnosti, a také vzhledem k hrozícím následkům trestního stíhání a s ohledem na výši škody, která byla žalobkyni kladena za vinu. Se zohledněním nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, vzal odvolací soud v potaz také to, že žalobkyně nebyla v průběhu posuzovaného řízení ani nepravomocně odsouzena k žádnému trestu.

18. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni po právu náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nezákonným trestním stíháním, ve výši 1 500 000 Kč. Takového plnění se jí přitom dostalo ze strany žalované již před zahájením řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

19. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 8 500 000 Kč včasným dovoláním (viz čl. II bod 12 dovolání). V dovolání uplatnila následující dovolací důvody.

20. Přípustnost dovolání odůvodňuje žalobkyně tím, že se odvolací soud při vydání napadeného rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to co do kritérií, podle kterých je třeba posuzovat výši náhrady nemajetkové újmy. Konkrétně má žalobkyně za to, že odvolací soud nezhodnotil dostatečně individuálně všechny rozhodné aspekty případu. Dle žalobkyně soudy také opomenuly zohlednit některá významná kritéria, zejména otázku přístupu orgánů činných v trestním řízení k dané věci a způsob, jakým tyto orgány porušovaly zásadu presumpce neviny, a to dle žalobkyně nejen za samotného řízení, ale i následně po vydání zprošťujících rozsudků.

21. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na některé mimořádné faktory, které měly zásadně ovlivnit rozhodování soudů – žalobkyně byla vysoce postavenou političkou, přičemž trestní stíhání jí kariéru nenávratně zničilo, žalobkyně byla výrazně zasažena i ve svém osobním životě, musela se stáhnout z veřejného života a omezit okruh kontaktů na minimum, stres a nejistota spojená s trestním stíháním se negativně projevily i na zdraví žalobkyně. Kauza byla značně medializována.

22. Žalobkyně dále v dovolání uvádí, že jí realisticky hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, trestní stíhání navíc trvalo zcela nepřiměřenou dobu - více než 9 let. Žalobkyně považovala trestní stíhání za výrazně nespravedlivé a vnímala ho zvláště úkorně, nedůvodnost trestního stíhání byla dle žalobkyně jasně patrná již na jeho samotném počátku a následně správně konstatována nalézacími soudy.

23. Bez významu není podle žalobkyně ani způsob, jakým orgány činné v trestním řízení veřejně komentovaly, a to dle žalobkyně v naprostém a zásadním rozporu se zásadou presumpce neviny. Orgány činné v trestním řízení nijak nebránily medializaci celé kauzy a opakovaně dávaly najevo, že jsou přesvědčeny o vině žalobkyně, žalobkyně poukazuje na vyjádření dohlížejícího státního zástupce JUDr. Jana Kořána o tom, že policejní orgán zvažuje, zda jsou důvody pro koluzní vazbu, což žalobkyně považuje za snahu odstrašit ji od určitého postupu v rámci vlastní obhajoby. Žalobkyně v bodě 27 dovolání dále poukazuje na vyjádření ředitele NCOZ plk. Mazánka („V dalším desetiletí se na případech jako letadla CASA začaly ukazovat případy ekonomických zločinů, kde hráli roli i představitelé státu.“), který dle žalobkyně neponechával pochybnosti o jeho názoru na vinu žalobkyně. V bodě 28 pak poukazuje žalobkyně na jeho vyjádření učiněné po zproštění obžaloby: „Za mě byly vždy splněny zákonné podmínky, kdyby nebyly, nebyli by V. P. a pan S. stíháni.“

24. V bodě 29 dovolání poukazuje žalobkyně na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství publikované v návaznosti na pravomocné ukončení trestního stíhání: „Nejvyšší státní zástupce nemá pochybnosti o tom, že trestní stíhání bylo ve věci vedeno důvodně, stejně tak důvodně byla ve věci i podána obžaloba na oba obviněné, která se opírala o rozsáhlý důkazní materiál. Zároveň však nezbývá než akceptovat skutkové závěry soudů, že po celkově provedeném dokazování je dána pochybnost o stanovení přiměřené ceny uvedených letounů. (…) Podání dovolání v neprospěch obviněných by tak nemohlo v konečném důsledku vést ke změně závěrů soudů.“

25. Orgány činné v trestním řízení dle žalobkyně zásadně a opakovaně svými veřejnými vyjádřeními porušovaly zásadu presumpce neviny, přičemž i po jeho pravomocném ukončení vysocí činitelé policejních útvarů a státních zastupitelství prakticky dodnes spekulují o vině žalobkyně. Žalobkyně je tak veřejnosti prezentována doslova jako zločinec, který byl důvodně stíhán, ale v důsledku nějaké závady snad formálního charakteru k postihu nedošlo. Tato vyjádření žalobkyni dle jejího vyjádření v dovolání v očích veřejnosti dále poškozují a mimo jiné nepřipouštějí možnost jakékoliv restaurace veřejného působení žalobkyně na jakkoliv exponované nebo veřejné pozici.

26. Veřejné hodnocení žalobkyně jako slušného a poctivého člověka bylo trestním stíháním a vším, co následovalo, velmi negativně ovlivněno. Žalobkyně dále v bodě 33 dovolání poukazuje na úvod obžaloby, ve kterém bylo tvrzeno, že obžalovaná se tvrzeného jednání dopustila „v úmyslu zlepšit svoje postavení ve funkci XY, především ve vztahu k M. T., který ji zamýšlel z funkce XY odvolat“, dle výpovědi T. jako svědka se však on sám této ničím podložené insinuaci vysmál.

27. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že sama žalovaná konstatovala, že obdobný případ srovnatelný se žalobkyní není možné nalézt. Případ žalobkyně je mimořádný a soudy zcela rezignovaly na individuální posouzení postavení žalobkyně. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a uvádí, že přiznávané zadostiučinění musí být založeno nejen na přiměřeném srovnání s jinými případy, ale musí být rovněž vnímáno jako spravedlivé a adekvátní, zejména tam, kde srovnatelných případů není možno nalézt, jako je tomu v případě žalobkyně. Žalobkyně dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že ke srovnání lze používat pouze případy skutečně srovnatelné. V nálezu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, pak Ústavní soud poukázal na závadnost čistě mechanického postupu soudů při posuzování adekvátní výše náhrady nemajetkové újmy a dostatečném nezohlednění individuálních okolností každého případu. V nálezu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2241/24, pak dle žalobkyně mimo jiné Ústavní soud zdůraznil, že jedním z faktorů, který musí být při přiznání náhrady zohledněn, je i postup orgánů činných v trestním řízení, přičemž v případě žalobkyně to byl právě postup těchto orgánů, který celou věc značným způsobem zhoršil a přispěl k podstatnému navýšení škody žalobkyni (bod 42 dovolání). Postup orgánů činných v trestním řízení a jejich přístup k otázce zásady presumpce neviny a snaha žalobkyni opakovaně diskreditovat a veřejně dehonestovat, a to nejen v rámci samotného řízení, ale i po jeho pravomocném skončení, je faktorem, kterým se její případ vymyká. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, dle kterého je postoj původce zásahu jedním z kritérií, které je při posuzování přiměřené výše náhrady rovněž nezbytné zohlednit, k dopadům porušení presumpce neviny žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021.

28. Pokud vysocí představitelé orgánů činných v trestním řízení nejsou schopni projevit ani zlomek sebereflexe, ale naopak dále pokračují v očerňování žalobkyně v médiích, jedná se dle žalobkyně nepochybně o skutečnost, která by dle žalobkyně měla být v souladu s judikaturou dovolacího soudu adekvátně zhodnocena ve výroku o výši přiznané náhrady újmy. Soudy nicméně tuto skutečnost dle žalobkyně nijak nehodnotily.

29. Závěrem svého dovolání žalobkyně zdůrazňuje, že trestní stíhání politiků představuje citelný zásah do jejich postavení, prakticky to znamená vždy konec jejich kariéry, i vždy hojně medializovanou ostudu. Tyto faktory musí být dle žalobkyně adekvátně zhodnoceny při úvaze o výši přiznané náhrady.

30. Žalobkyně uvádí, že soudy v její věci nehodnotily všechny dovolacím soudem předpokládané aspekty, ale postupovaly čistě mechanicky a nijak se nevypořádaly se žalobními tvrzeními. Při významných otázkách pro rozhodnutí (způsobu, kterým se stanovuje výše nemajetkové újmy) se pak odchýlily od judikatury dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

31. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

32. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

33. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením

34. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

35. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

36. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře konstatuje, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

37. Pokud žalobkyně ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nezhodnotil dostatečně individuálně všechny rozhodné aspekty případu, je třeba uvést, že odvolací soud zhodnotil, že žalobkyně byla vysoce postavenou političkou v bodě 15 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku, k medializaci trestního stíhání odvolací soud přihlédl v bodě 15 a 16 napadeného rozsudku. Zohlednění, že nezákonné trestní stíhání znemožnilo další politickou kariéru a veřejnou činnost žalobkyně, a tedy i podstatnou ztrátu jejích dosavadních profesních společenských kontaktů, i délky hrozícího nepodmíněného trestu plyne z bodu 16 dovoláním napadeného rozsudku. V bodě 15 napadeného rozsudku pak odvolací soud přihlédl i k tomu, že trestní stíhání zasáhlo do soukromého života žalobkyně a významně ovlivnilo její zdraví způsobem, jenž uvádí, jakož i to, že žalobkyně byla vystavena stresu z nezákonného trestního stíhání. Odvolací soud přihlédl rovněž k nepřiměřené délce trestního stíhání žalobkyně (se zohledněním, že za nepřiměřenou délku již žalobkyně byla ve zvláštním řízení odškodněna), viz body 9 a 15 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. V těchto otázkách tak dovolání žalobkyně nemůže být dle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se napadené rozhodnutí neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která vyžaduje, aby právě uvedené okolnosti byly při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zohledněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Pokud odvolací soud uvedené okolnosti zhodnotil, není úkolem Nejvyššího soudu revidovat celkovou výši přiměřeného zadostiučinění v případě, není-li přiznané zadostiučinění zcela zjevně nepřiměřené, což v případě žalobkyně, jak již bylo výše zmíněno, s přihlédnutím ke srovnávaným případům, není.

38. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, jaký vliv na výši zadostiučinění má okolnost, že trestní stíhání bylo od počátku vedeno zjevně nedůvodně. Stejně tak je dovolání přípustné pro posouzení otázky vlivu porušení principu presumpce neviny ze strany orgánů činných v trestním řízení na výši zadostiučinění z důvodu nedůvodně vedeného trestního stíhání. U obou těchto otázek se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. IV. Důvodnost dovolání

40. Dovolání je důvodné.

41. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

42. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit. V takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023).

43. V rozsudku ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž k tíži státu, jako okolnosti, za kterých ke vzniku újmy došlo ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, lze přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, jež mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. K takovým negativním projevům lze zařadit nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního) orgánu ve vztahu k obviněné (obžalované) osobě. V této souvislosti nelze opomenout ani případné mediální vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, kteréžto způsobem umocňujícím újmu obviněného (obžalovaného) komentují jeho domnělou trestnou činnost (např. rozsah či způsob provedení), či dokonce způsobem, který výslovně či nepřímo vede k porušení presumpce neviny (k tomu srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 792). Ostatně v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ve vztahu k újmě způsobené vazebním stíháním uzavřel, že „v tomto ohledu může být popřípadě relevantní i skutečnost, že informace o zatčení a vzetí do vazby a za jakých okolností byla šířena“.

44. Ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 113/2021 se žalobkyně jako odvolaná ředitelka školy zřizované žalovaným městem domáhala omluvy a peněžité náhrady s poukazem na to, že na tiskové konferenci konané na městském úřadě žalovaného ji mluvčí vystupující za žalovaného označili za zlodějku a nařkli ze zpronevěry a tyto výroky ji značně poškodily. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021, je třeba dostatečně zohlednit ve výroku o výši peněžité náhrady, že zásah do osobnostních práv porušením principu presumpce neviny je z povahy věci razantní, neboť se dotýká velmi významné hodnoty, chráněné nastavením dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v trestněprávní rovině. Je tomu tak proto, že neoprávněné označení narušující tuto presumpci má obzvláště závažný dopad do cti a důstojnosti dotčené osoby. K porušení tedy dochází, jestliže veřejně sdělená informace ohledně osoby obviněné z trestného činu (či jen podezřelé) odráží názor, že je vinná, předtím, než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že je na obviněného nahlíženo již jako na vinného. Zásadní rozdíl je proto třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena; nejen veřejní činitelé, ale i mediální subjekty jsou povinni pečlivě volit svá slova (srov. zejména rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 10. 2008, ve věci Khuzhin a ostatní proti Rusku, stížnost č. 13470/02, dále ze dne 3. 10. 2002, ve věci Böhmer proti Německu, stížnost č. 37568/97, a ze dne 27. 2. 2007, ve věci Nešťák proti Slovensku, stížnost č. 65559/01, dále též např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15). Z toho vyplývá, že veřejné sdělení nejen navozující dojem, že kritizovaná osoba se dopustila trestného činu, nýbrž ji za pachatele výslovně označující, je natolik významným zásahem do osobnostních práv, k jehož odčinění zpravidla nepostačí jiné formy zadostiučinění než peněžitá náhrada. Její výše by pak zpravidla neměla být jen symbolická, nýbrž musí zohledňovat všechny okolnosti věci (srov. nedávnou judikaturu dovolacího soudu k otázkám peněžité náhrady za porušení presumpce neviny, zejména rozsudek ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3703/2019, či ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, uveřejněný pod č. 41/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

45. Ačkoli se citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2021 týká zásahu do osobnostních práv mezi soukromými subjekty, jak Nejvyšší soud judikoval v již citovaném rozsudku ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, porušení presumpce neviny se v režimu odpovědnosti státu za újmu rovněž posoudí jako okolnost zvyšující újmu poškozeného ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.

46. V rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, pak dovolací soud doplnil, že pokud je medializace případu jen prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje.

47. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v trestní věci žalobkyně označil konstrukci obžaloby za neudržitelnou až absurdní, potvrdil, že řízení bylo vykonstruováno. Soud prvního stupně k tomuto zjištění přihlédl v bodě 21 svého rozsudku, když uvedl, že od samého počátku mělo být zřejmé jak orgánům činným v trestním řízení v přípravné fázi, tak po podání soudu prvního stupně, že řízení je nedůvodné. Odvolací soud toto skutkové zjištění v napadeném rozsudku pominul. To může znamenat dvě věci. Zaprvé se odvolací soud mohl odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám zopakoval dokazování, jak mu ukládá § 213 odst. 2 o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zadruhé skutkové zjištění soudu prvního stupně v daném směru tacitně převzal, ale nijak je právně nezhodnotil při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, čímž se odchýlil od citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Každá z uvedených alternativ vede Nejvyšší soud k závěru, že v této otázce je právní posouzení žalovaného nároku ze strany odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné.

48. K otázce porušení principu presumpce neviny při postupu orgánů činných v trestním řízení během posuzovaného trestního řízení se odvolací soud vyjádřil pouze obecně v bodu 15 napadeného rozsudku tak, že ačkoli vlastní medializaci kauzy žalobkyně je třeba přičítat zásadě veřejnosti soudního řízení, bez významu dle odvolacího soudu nemůže zůstat, že na žalobkyni po celou dobu běhu trestního řízení dopadaly její důsledky plynoucí z informování veřejnosti o průběhu trestního řízení. Samotnou okolnost porušení principu presumpce neviny orgány činnými v trestním řízení během posuzovaného trestního řízení, kterou výslovně žalobkyně v kompenzačním řízení namítala (viz např. žaloba na č. l.

4: „… od začátku byla věc prezentována orgány činnými v trestním řízení jako v podstatě jasné porušení povinností a způsobení škody, což je v naprostém a dá se zřejmě říci i velmi neobvyklém kontrastu s tím, jak snadno mohly orgány činné v trestním řízení ještě předtím, než zahájily trestní stíhání, dospět k závěru, k němuž po 9 letech dospěly soudy“, žaloba na č. l. 5: „Případ žalobkyně byl opakovaně probírán v médiích a na žalobkyni bylo veřejně pohlíženo jako na osobu, která se s velkou pravděpodobností dopustila závažného trestného činu.

Tento pohled byl ovlivněn kategorickým stanoviskem orgánů činných v trestním řízení, které poukazovaly zejména na výše zmíněný znalecký posudek a na to, že tento posudek je jasným důkazem.“, doplnění odvolání žalobkyně na č. l. 75: „Orgány činné v trestním řízení však v dané věci nerespektovaly zásadu presumpce neviny, naopak s ohledem na shora uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 4280/2011 je nutné zdůraznit, že chování orgánů činných v projednávaném trestním řízení žalobkyně lze považovat za zvláště závadné, takže valnou měrou přispělo k dehonestaci veřejného obrazu žalobkyně a k negativním důsledkům tohoto trestního stíhání.“, doplnění žaloby na č. l.

103: „Je třeba též připomenout s naprosto přezíravý přístupem policejního orgánu k zásadě presumpce neviny, když i vysocí představitelé jednotlivých zainteresovaných policejních útvarů a dalších orgánů činných v trestním řízení již v rámci běžícího řízení dávali svým přístupem opakovaně najevo, že nevěří v nevinu obviněné, tedy žalobkyně.“ A dále též výroky nejvyššího státního zástupce, plk. Mazánka, JUDr. Kořána uvedené ve stejném podání a zopakované v dovolání), však v rámci posouzení výše zadostiučinění odvolací soud nehodnotil, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.

7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 113/2021, ve kterém Nejvyšší soud zdůraznil, že ve výroku o výši peněžité náhrady je třeba dostatečně zohlednit, že zásah do osobnostních práv porušením principu presumpce neviny je z povahy věci razantní, neboť se dotýká velmi významné hodnoty, chráněné nastavením dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v trestněprávní rovině. Pokud tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení i v této otázce neúplné a tudíž nesprávné.

49. K otázce žalobkyní namítaného porušení presumpce neviny ze strany orgánů činných v trestním řízení Nejvyšší soud zdůrazňuje, že žalobkyně ve své žalobě uplatňuje nárok na náhradu za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, nikoli náhradu za nemajetkovou újmu po jeho pravomocném skončení. To ostatně zdůraznil zástupce žalobkyně před soudem prvního stupně na jednání dne 16. 1. 2024 (závěrečný návrh na č. l. 131 verte), ve kterém uvedl, že „není možné se dovolávat újmy, která byla způsobena ex post trestního stíhání, ale je možné říci: podívejte, jak hluboké to bylo, že ti lidé byli ochotni ještě později tvrdit tento naprostý nesmysl“).

50. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v rámci žalobkyní uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonný trestním stíháním nelze zpravidla zohlednit skutečnosti, které nastaly až po pravomocném skončení předmětného trestního řízení. Nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním je završen pravomocným zastavením trestního stíhání nebo pravomocným zproštěním obžaloby. V tu chvíli vzniká obviněnému nárok na náhradu újmy trestním stíháním způsobené, jak je zřejmé i z počátku běhu promlčecí lhůty daného nároku. Subjektivní promlčecí lhůta ohledně něj totiž počíná běžet od okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo jímž byl zproštěn obžaloby, tedy obdobně jako u nároku na náhradu škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, ve kterém dovolací soud judikoval, že skutečnost, že žalobce pociťuje určité negativní důsledky trestního stíhání dodnes, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno spojit běh subjektivní promlčecí doby). Jakékoli skutečnosti nastalé po pravomocném skončení trestního stíhání je třeba posuzovat jako samostatné příčiny a nelze je zohlednit v rámci odškodnění újmy způsobené samotným trestním stíháním. V případě porušení presumpce neviny po pravomocném skončení trestního stíhání by se muselo jednat o nový nárok, odlišný od nároku na náhradu újmy způsobené samotným trestním stíháním. Tento závěr je podporován i tím, že k porušení presumpce neviny může dojít i v řízení, které skončí odsouzením obviněného a tehdy není možné újmu jím způsobenou odškodnit v rámci odškodnění újmy způsobené samotným trestním stíháním.

51. Pokud by žalobkyně odvozovala svou újmu od výroků pronesených po skončení jejího trestního stíhání, byla by její žaloba v této části vadná, neboť by uplatňovala přinejmenším dva, ale zřejmě i více samostatných nároků, za které by žádala jediné zadostiučinění. Nebylo by tedy zřejmé, jakého plnění se ve vztahu k jednotlivým nárokům domáhá. To by muselo vést soud k postupu odstraňujícímu vady žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Nicméně v dané věci tento postup namístě není, neboť žalobkyně, jak sama uvedla, nové nároky z okolností nastalých po pravomocném skončení trestního řízení neuplatňuje.

52. S ohledem na uvedené bylo na soudech, aby rozlišily z hlediska časového jednotlivé výroky tvrzené žalobkyní, jež měly porušovat presumpci její neviny ve vztahu k tomu, zda byly proneseny v průběhu trestního stíhání nebo po něm a u těch, jež se časově s trestním stíháním žalobkyně kryjí, posoudily, zda jimi skutečně byla presumpce neviny žalobkyně porušena či nikoli. Případné porušení presumpce neviny žalobkyně ze strany orgánů činných v trestním řízení, za které odpovídá stát, pak měly soudy zohlednit při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění náležejícího žalobkyni.

53. K otázce zohlednění sebereflexe ze strany orgánů činných v trestním řízení je třeba dodat, že žalobkyně chápe závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, nesprávně, pokud se domnívá, že v případě absence sebereflexe musí být poskytnuté zadostiučinění navýšeno. V oblasti zásahu do osobnostních práv, konkrétně ve věci, kdy žalovaná jako vydavatel celostátních tiskovin ve svém zpravodajství po dobu trestního stíhání žalobkyně opakovaně nerespektovala presumpci neviny žalobkyně a svým zpravodajstvím vyvolávala ve veřejnosti dojem, že žalobkyně spáchala závažné trestné činy, které jí byly kladeny za vinu, a to navíc ze zavrženíhodných důvodů, Nejvyšší soud uvedeným rozsudkem dospěl k závěru, že postoj původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy; vstřícné chování, omluva či projevená lítost původce zásahu může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených „polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci těchto okolností. Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě (bod 15 odůvodnění).

54. Z daného rozhodnutí je tedy zřejmé, že případná absence sebereflexe jako taková na straně škůdce nemá na výši poskytovaného zadostiučinění vliv.

55. Nejvyšší soud tudíž z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen (mj. nezohlednění tvrzení žalobkyně o porušení jejího práva na presumpci neviny), platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně co do částky 8 500 000 Kč, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

56. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však jinou vadu, než uvedenou v bodě 47 odůvodnění v řízení neshledal.

57. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Pavel Simon předseda senátu