30 Cdo 3213/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně K. P., zastoupené JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 236.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 377/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011, č. j. 51 Co 502/2010 – 60, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 23.712,- Kč, k rukám JUDr. Karla Frimla, CSc., advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. 2010 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 186.000,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně se po žalované domáhala jednak náhrady škody ve výši 36.000,- Kč a jednak náhrady nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč. To vše na základě tvrzení, že v řízení zahájeném žalobou ze dne 12.
2. 1997, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 49/97, se domáhala náhrady škody způsobené jí v souvislosti s dopravní nehodou, při níž utrpěla závažná zranění a další škody, a že toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 ve zkoumaném řízení žalobu rozsudkem ze dne 12. 6. 2003 nejprve zamítl. V této fázi řízení se konalo celkem jedenáct jednání, při nichž se obsáhle zjišťoval skutkový stav, jenž nebyl zjištěn ani při jednání soudu dne 12.
6. 2003. Byly vypracovány dva znalecké posudky, vůči nimž měla žalobkyně námitky, a proto byl vypracován revizní znalecký posudek. Spis byl celkem čtyřikrát předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání žalobkyně do procesních rozhodnutí. K odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 6. 2003 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby byl vypracován další znalecký posudek. Mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 5. 2005 bylo rozhodnuto, že nárok žalobkyně je co do základu z 20% důvodný.
V této fázi řízení byl vypracován jeden znalecký posudek, žalobkyně vznášela výhrady, odvolala se do znalečného a dvakrát požádala o odročení jednání. K odvolání žalobkyně odvolací soud uvedený mezitímní rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 8. 11. 2008 rozhodl soud prvního stupně tak, že řízení co do částky 148.629,30 Kč s přísl. zastavil, co do částky 44.193,60 Kč s přísl. žalobě vyhověl, co do částky 104.435,70 Kč žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit státu náklady řízení ve výši 34.884,10 Kč. V této fázi řízení se konalo pět jednání, žalobkyně žádala dvakrát o odročení.
Od března do července roku 2006 byla soudem účastníkům poskytnuta lhůta k mimosoudnímu vyřešení sporu. Dne 7. 11. 2006 a dne 28. 8. 2007 navrhla žalobkyně změnu žaloby. Byly opět vypracovány dva znalecké posudky. K odvolání účastníků odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně téměř zcela potvrdil (pouze nepatrně jej v přiznaných částkách změnil). Věc byla pravomocně skončena dne 2. 7. 2009. Řízení u soudu tak trvalo dvanáct let a tři měsíce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a že tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tím i k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně má právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Po zhodnocení kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – a s přihlédnutí k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že postup soudů v posuzovaném řízení byl plynulý, úkony soudů byly činěny bez jakýchkoliv prodlení. Přiměřeným zadostiučiněním v daném případě shledal soud prvního stupně konstatování porušení práva.
Důvodnou neshledal soud prvního stupně žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající v rozdílu mezi dřívější a současnou hodnotou bodu za bolestné a ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud k odvolání žalobkyně uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění a na věc aplikoval správné právní předpisy. Neztotožnil se však s právním závěrem soudu prvního stupně vztahujícím se k formě zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění je nutno postupovat v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) – dále jen „Úmluva“. Dále je třeba vycházet z kritérií demonstrativně vypočtených v § 31a odst. 3 OdpŠk. I podle názoru odvolacího soudu bylo posuzované řízení poměrně složité, zejména co do zjištění skutkového stavu.
Přitom postup soudů byl plynulý, bezprůtahový a zcela jistě délku řízení ovlivnila i procesní aktivita žalobkyně. Samotná skutečnost, že žalobkyně využívala svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňovat jiné námitky, však nemůže být kladena k tíži žalobkyně z hlediska prodloužení délky řízení. Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci. Taková situace nastala i v posuzovaném řízení. Co se týče rozhodnutí ve věci samé, byly rozsudky soudu prvního stupně dvakrát v odvolacím řízení zrušeny.
V ostatních procesních otázkách či jiných námitkách byla žalobkyně s podanými opravnými prostředky částečně úspěšná a částečně nikoliv. Řízení tedy trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Odvolací soud nesouhlasil ovšem se závěrem, že přiměřeným zadostiučiněním za způsobenou nemajetkovou újmu je samotné konstatování porušení práva. ESLP vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje. Jen ve zcela výjimečných případech ESLP nepřiznává zadostiučinění v penězích.
Souzený případ znaky takové výjimečnosti nejeví, naopak žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala náhrady škody na zdraví, pročež řízení pro ni mělo z hlediska svého předmětu velký význam.
Proto žalobkyni podle odvolacího soudu náleží zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. Odvolací soud vyšel z částky přiznávané tuzemskou rozhodovací praxí za jeden rok, resp. jeden měsíc, trvání řízení ve výši 15.000,- Kč, resp. 1.250,- Kč. Řízení v dané věci trvalo dvanáct let, čtyři měsíce a dvacet dnů. Základní částka proto činí 186.000,- Kč. Tuto částku odvolací soud snížil s ohledem na složitost řízení o 20 %, a o dalších 10 % s ohledem na podíl žalobkyně na celkové době řízení. Částku naopak zvýšil o 30 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni. Výše zadostiučinění proto ve výsledku činí 186.000,- Kč. Odvolací soud přiznal žalobkyni i úroky z prodlení od 9. 1. 2010, kdy marně uplynula lhůta daná žalované k posouzení vzneseného nároku na odškodnění ve smyslu § 14 OdpŠk. Ani odvolací soud neshledal důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod shledává v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Odvolací soud se podle dovolatelky nedostatečně vypořádal s její procesní obranou, dle níž nelze stanovit výši zadostiučinění pouze odkazem na celkovou délku řízení, aniž by bylo dostatečným způsobem přihlédnuto k dalším kritériím obsaženým v § 31a odst. 3 OdpŠk, relevantní judikatuře ESLP či judikatuře vnitrostátních soudů.
Dovolatelka tvrdila, že řízení bylo mimořádně komplikované po skutkové i právní stránce. Ve věci bylo vypracováno celkem šest znaleckých posudků ze tří různých odvětví. Právní zástupce žalobkyně měl výhrady téměř vůči každému z nich. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, a to zcela bez průtahů. Na délce řízení se podepsala zejména skutečnost, že žalobkyně značně disponovala žalobním návrhem, uplatnila námitku podjatosti soudkyně, námitku proti osobě znalce (obě námitky byly shledány nedůvodnými), hojně využívala všech opravných prostředků, které jí zákon dává k ochraně jejich zájmů k dispozici.
Délka řízení byla přiměřená, pro což svědčí i skutečnost, že žalobkyně nepodala stížnost na průtahy, ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Nelze přehlédnout ani to, že žalobkyně byla se svým nárokem uplatněným v posuzovaném řízení úspěšná jen v malé části. To bylo dáno zejména podílem žalobkyně na způsobení dotčené dopravní nehody. Podle dovolatelky tak nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by byl přičitatelný státu. Přiznanou částku zadostiučinění považuje za nepřiměřeně vysokou.
Naprosto nedostatečně byla odvolacím soudem zhodnocena složitost řízení, a snížení částky zadostiučinění jen o 20 % tak bylo nepřiměřené. To se týká i zhodnocení podílu žalobkyně na celkové délce řízení. Dovolatelka nevidí důvod pro zvýšení částky zadostiučinění o 30 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni, neboť žalobkyně se na způsobení dopravní nehody podílela z 50 %. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalované sice naplňuje podmínky přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., nicméně námitky směřující proti rozsudku odvolacího soudu se netýkají nesprávného právního posouzení věci, nýbrž výhradně jen otázek skutkových, případně souvisí s hodnocením důkazů. Žalobkyně dále předkládá své vlastní hodnocení složitosti posuzovaného řízení, přičemž odmítá, že by bylo mimořádně složité. Podle jejího názoru soud prvního stupně v posuzovaném řízení pochybil zejména proto, že v počátku řízení zjišťoval základ a výši způsobené škody a až následně se zabýval pasivní věcnou legitimací žalovaných (to měl kritizovat i odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 30.
3. 2001, sp. zn. 51 Co 37/2001). Tím byly zapříčiněny první průtahy. Další průtahy vznikly v důsledku zcela zřejmě nesprávného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 6.
2003, protože vzdor dlouhodobě ustálené soudní praxi byla chybně posouzena objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla ve vztahu ke spoluzavinění poškozené (žalobkyně). Žalobkyně tak byla nucena podat odvolání. V dalším textu vyjádření žalobkyně podrobně líčí komplikace řízení způsobené z jejího pohledu nekvalitními a neodbornými znaleckými posudky. I v tomto ohledu spatřuje důvody prodloužení délky řízení na straně žalované. Dále uvádí, že žalobní návrh změnila „jen proto, aby zjednodušila mimosoudní jednání s pojišťovnou a v konečné fázi i z únavy z předlouhého řízení.
Nemohla akceptovat závěr o tom, že žalovaný provozovatel je za její škodu odpovědný pouhými 20 % a nakonec sama dohodla s pojišťovnou alespoň polovinu.“ Správné nejsou ani výhrady žalované, že žalobkyně nepodala stížnost na průtahy v řízení. Co se týče opravných prostředků, ty žalobkyně podávala z důvodu obrany proti nesprávnému postupu či nesprávným rozhodnutím soudu prvního stupně. To jí nelze klást k tíži. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno řádně a včas, účastníkem k tomu oprávněným, řádně jednajícím ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v tomto ohledu ničeho nenamítala a dovolací soud žádné vady řízení nezjistil.
Proto se zabýval posouzením napadených závěrů odvolacího soudu týkajících se věci samé. Již ve svých předchozích rozhodnutích se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dovolací soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl.
6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno vyjít z toho, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta ESLP, za přihlédnutí ke kritériím, která ESLP považuje za významná, resp. v rozsahu, který by ESLP hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Předně nelze souhlasit se žalobkyní, že žalovaná (dovolatelka) brojí proti rozhodnutí soudu odvolacího toliko z pohledu zjištěného skutkového stavu věci či z pohledu hodnocení důkazů. Dovolatelka naopak výslovně uvádí jako dovolací důvod to, že věc nebyla odvolacím soudem posouzena správně po stránce právní. I z hlediska konkrétních dovolacích námitek lze souhrnně uzavřít, že dovolatelka brojí především proti výši přiznaného zadostiučinění, které považuje za nepřiměřeně vysoké.
Tento svůj závěr opírá o odlišné hodnocení míry naplnění jednotlivých kritérií rozhodných pro stanovení výše zadostiučinění obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Dovolatelka tak nezpochybňuje to, co bylo v řízení zjištěno či jak byly jednotlivé důkazy odvolacím soudem hodnoceny, nýbrž toliko míru závažnosti, která byla odvolacím soudem při stanovení výše zadostiučinění přiřknuta jednotlivým okolnostem daného případu.
Jak z hlediska jednotlivých námitek dovolatelky, tak i z pohledu jejího celkového nesouhlasu s napadeným rozhodnutím, se jedná o zpochybnění právních úvah odvolacího soudu, které vyústily do závěru o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání žalované není důvodné. Ve svých dřívějších rozhodnutích dospěl dovolací soud k závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V daném případě nelze rozhodně vytýkat odvolacímu soudu, že při posouzení přiměřenosti délky řízení nepřihlédl ke kritériím obsaženým v § 31a odst. 3 OdpŠk, či že by nevycházel z rozhodnutí ESLP nebo z rozhodnutí vnitrostátních soudních orgánů. Zde je možno odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména pak na strany čtyři a pět. Dále dovolatelka zpochybňuje již jen úvahy soudu odvolacího při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelka opakovaně uvádí, že řízení bylo mimořádně složité.
Ke složitosti řízení (jakkoliv je zpochybňováno ze strany žalobkyně) odvolací soud přihlédl a částku zadostiučinění snížil o 20 %. Měl-li odvolací soud snížit částku zadostiučinění v důsledku aplikace tohoto kritéria (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) citelněji, nepřísluší – vzhledem k výše uvedeným závěrům – dovolacímu soudu přezkoumávat. Přesto však je možno uvést, že vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem se toto snížení nejeví jako zcela zřejmě nepřiměřené. Namítá-li dovolatelka, že řízení probíhalo na dvou stupních zcela bez průtahů, je nutno připomenout, že průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení.
K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu.
Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (bod III. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud též přihlédl k tomu, jak žalobkyně přispěla k délce řízení, a částku zadostiučinění proto snížil o dalších 10 %.
Přitom – kterak se podává ze zjištěných okolností daného případu – nelze přisvědčit dovolatelce v tom, že to byla zejména žalobkyně, kdo zapříčinil nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Na prodloužení délky řízení se totiž nezanedbatelně podílel i soud prvního stupně. Přitom odvolací soud nezvýšil částku zadostiučinění s poukazem na kritérium obsažené v § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, naopak toliko zadostiučinění snížil aplikací kritéria § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Nelze tedy dospět k závěru, že úvaha soudu v tomto směru byla zjevně nepřiměřená.
K námitce dovolatelky, že žalobkyně nepodala stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty k provedení úkonu, je třeba uvést, že ani po novele § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, účinné od 1. 7. 2009, není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. § 6 o.
s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že nepodal stížnost podle § 164 odst. 1 téhož zákona (viz výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, bod IV., b/). Konečně ani samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Není přitom důvodu, proč by tomu v posuzovaném případě mělo být jinak. Dovolací soud z vyložených důvodů neshledal dovolání žalované důvodným, a proto postupoval podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyni v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 19.460,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1, § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl.
II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 3.952,- Kč, celkem tedy ve výši 23.712,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu nebo exekuce.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.