30 Cdo 3237/2025-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně GMF AQUAPARK
PRAGUE, a. s., IČO 27642127, se sídlem v Praze 1, Na struze 227/1, zastoupené
JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pacovská 2104/1, proti
žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2,
Palackého náměstí 375/4, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 306
237 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
114/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
7. 2025, č. j. 13 Co 151/2025-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 14 C 114/2024-75,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla stanovena
povinnost zaplatit jí 1 306 237 Kč (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I dovoláním napadeného rozsudku
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se zamítá žaloba o
zaplacení částky 1 306 237 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 1. 10. 2022 do zaplacení, a výrokem II uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč. Výše uvedené sumy se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla
být způsobena ztrátou na tržbách v důsledku dvou mimořádných opatření vydaných
žalovanou směřujících k potlačení pandemie COVID-19, která byla následně
zrušena rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 Ao
11/2021-48, resp. ze dne 9. 6. 2021, č. j. 8 Ao 15/2021-65. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postavení
(aktivně legitimovaného) účastníka řízení může mít ve smyslu § 7 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též
jen „OdpŠk“ – toliko osoba, která využila v zákonem stanovené lhůtě možnost
podat proti mimořádnému opatření žalobu, což žalobkyně neučinila, přičemž
tvrzení o tom, proč nebylo na místě po ní žádat podaní takové žaloby, uplatnila
žalobkyně až v odvolacím řízení, tedy až po proběhlé koncentraci, a proto k nim
nelze přihlížet. Žalobkyni by sice bylo namístě poučit o absenci tvrzení
podřaditelných pod § 8 odst. 3 OdpŠk, avšak takový postup byl v daném případě
vyloučen, neboť žalobkyně, ač řádně předvolaná, se nedostavila k (jedinému)
jednání soudu prvního stupně, při němž soud prvního stupně jednal a rozhodl ve
věci samé. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobce včasným dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. ledna 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, že se
odvolací soud nezabýval její argumentací týkající se absence její aktivní věcné
legitimace, a že tudíž je dovoláním napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo
2543/2011 (zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách www.nsoud.cz), měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv
odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění
práv dovolatele. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku velmi podrobně zabýval otázkou
aktivní věcné legitimace žalobkyně, a to v odstavcích 13 až 24. I s poukazem na
judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, z jakého důvodu není možné na
žalobkyni pohlížet jako na aktivně legitimovanou (oprávněnou) k podání žaloby
na náhradu škody proti státu (neboť nevyužila zákonem danou možnost podat proti
mimořádnému opatření žalobu), a vypořádal se i s odkazem žalobkyně na
judikaturu Ústavního soudu. K tvrzeným okolnostem zvláštního zřetele hodným pak
odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že je žalobkyně uplatnila procesně
nepřípustným způsobem (v rozporu s pravidly o koncentraci řízení), proti čemuž
žalobkyně v dovolání ničeho nenamítá. Pouze nad rámec nutného odůvodnění
následně odvolací soud vysvětlil, proč by i jinak považoval tato tvrzení za
nedůvodná. Takové odůvodnění žalobkyni nebránilo, aby proti němu v dovolání
relevantním způsobem brojila (což ostatně i učinila). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas dovolatelky
týkající se závěru odvolacího soudu o absenci její aktivní věcné legitimace k
podání předmětné žaloby ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk, neboť tento právní závěr
odvolacího soudu, založený na argumentaci reprodukované shora, je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž platí, že za účastníka
řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk je třeba považovat osobu, která sice nemohla
být účastníkem řízení o vydání mimořádného opatření Ministerstvem zdravotnictví
v souvislosti s epidemií COVID-19, které je vydáváno bez řízení, ale nezákonným
mimořádným opatřením bylo o jejích právech a povinnostech rozhodováno a
současně v zákonem stanovené lhůtě využila možnost podat žalobu na zrušení
mimořádného opatření pro nezákonnost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 41/2024; dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 384/2024). Dovolací soud pak neshledává žádné pádné argumenty, pro které by se měl od této
své již ustálené rozhodovací praxe odchylovat, pročež ani z tohoto důvodu
nepovažoval dovolání za přípustné podle výše citovaného § 237 o. s. ř.
K tomu
je možné doplnit, že Nejvyšším soudem byl právní závěr, na němž spočívá
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, zopakován i v dalších jeho
rozhodnutích (například v usnesení ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 693/2024,
proti němuž směřující ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta pro
zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2930/24,
či v usnesení ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2005/2024, proti němuž
směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost
usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 3014/24). Ostatně
s týmiž právními závěry se Ústavní soud ztotožnil ve svém nálezu ze dne 25. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22 (viz jeho bod 29). Ani nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 331/24, na který
poukazuje dovolatelka, tyto judikaturní závěry nijak nezpochybnil, pouze se
vyslovil k tomu, za jakých okolností je nutno považovat podmínku vyčerpání
opravných prostředků za splněnou (například oznámením o uplatňování práv jako
osoba zúčastněná na řízení), resp. k tomu, že je třeba přihlížet k okolnostem
hodným zvláštního zřetele. Na posouzení takových skutečností však není
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu založen. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nemůže založit tvrzení žalobkyně,
že výše uvedená mimořádná opatření se jí přímo dotýkala a že se jim podřídila,
neboť na popření takového tvrzení, jak vyplývá z výše uvedeného, není rozsudek
odvolacího soudu založen. Rovněž tak není rozhodující závěr obsažený v
dovoláním napadeném rozsudku založen na aplikaci § 69 odst. 2 či § 13 odst. 2
zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění
COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, resp. na tom, že by tento
zákon ukládal žalobkyni podat návrh na zrušení mimořádných opatření, která se
jí dotýkala, nýbrž je založen na aplikaci § 8 odst. 3 OdpŠk. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2026
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu