30 Cdo 3296/2025-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců
a) B. K. a b) nezletilého AAAAA(pseudonym), zastoupených JUDr. Klárou
Radkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a náhradu škody a nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 78/2022, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 54 Co
118/2025-290, takto:
I. Dovolací řízení o dovolání žalobkyně a) se zastavuje.
II. Dovolání žalobce b) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované náhrady škody a
nemajetkové újmy, jež jim měla vzniknout v souvislosti s průběhem
opatrovnického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 0 P
62/2019, které navazovalo na dřívější řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu
9 pod sp. zn. 61 Nc 2654/2015 (dále též jen „posuzované řízení“). Žalobkyně a)
požadovala náhradu škody ve výši 360 000 Kč odpovídající nákladům vzniklým v
souvislosti se zajištěním speciálních vzdělávacích potřeb žalobce b), dále
náhradu nákladů vynaložených na speciální zdravotní péči a speciální dietu
žalobce b) ve výši 364 000 Kč, náhradu nákladů právního zastoupení v soudních
sporech ve výši 350 000 Kč, přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou
újmu ve výši 250 000 Kč odrážející ztrátu na výdělku žalobkyně a) a konečně
omluvu za újmu způsobenou na zdraví žalobce b). Žalobce b) vznesl požadavek na
přiměřené zadostiučiní za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč
stanovené ve výši jeho případného školného ve vyhovujícím školním zařízení a na
omluvu za způsobenou újmu na zdraví.
2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
9. 1. 2025, č. j. 12 C 78/2022-246, žalobu ve vztahu k oběma žalobcům zcela
zamítl (výroky I a II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích o věci samé jako věcně
správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v nákladovém výroku III
jej změnil tak, že žalobkyni a) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku [tj. ve vztahu mezi žalobcem b) a
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích I, II a III, napadli
oba žalobci včasným dovoláním, o kterém Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a
XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Žalobkyně a) svým podáním ze dne 21. 1. 2026, jež bylo dovolacímu
soudu doručeno téhož dne, vzala dovolání za svou osobu v celém rozsahu zpět.
Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 3 větou druhou o. s. ř. dovolací
řízení o dovolání žalobkyně a) zastavil.
6. Dovolání žalobce b) pak Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s.
ř. odmítl jako nepřípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku
odvolacího soudu, tedy proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení
ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou, není dovolání objektivně přípustné,
neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Důvod, pro který odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně, a to poté, co se ztotožnil jak s jeho skutkovými závěry, tak i
s jeho závěry právními (viz bod 19 odůvodní napadeného rozsudku), vycházel z
jeho závěru, v souladu s nímž v posuzovaném řízení nebylo zjištěno vydání
žádného nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „OdpŠk“), ani žádný nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk,
když soudy v tomto řízení postupovaly plynule a bez průtahů, celková délka
tohoto řízení byla přiměřená a soud nepochybil ani tím, že se s ohledem na
okolnosti případu rozhodl zadat vypracování znaleckého posudku a že z vlastní
iniciativy nepřistoupil k nařízení předběžného opatření (viz body 22 až 26
odůvodnění napadeného rozsudku). Současně s tím odvolací soud přisvědčil soudu
prvního stupně též v závěru, že v daném případě nebyl prokázán vztah příčinné
souvislosti mezi tvrzenou újmou a údajným odpovědnostním titulem (viz bod 27
odůvodnění napadeného rozsudku).
11. Jak závěr odvolacího soudu o neexistenci odpovědnostního titulu (v
podobě tvrzeného nesprávného úředního postupu), tak i jeho závěr o absenci
vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a tímto titulem dovolatel v
podaném dovolání zpochybnil s tím, že se v obou případech jedná o právní
otázky, které dovolací soud dle jeho přesvědčení dosud neřešil.
12. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem
škody či újmy – je v obecné rovině otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, a ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30
Cdo 190/2021). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016, či např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2584/2025). Žalobce přitom
nesprávnost závěru odvolacího soudu vztahující se k této otázce spatřuje v tom,
že nekoresponduje s tím, jakými průtahy bylo posuzované řízení zatíženo, neboť
bylo prokázáno, že soud zadal vypracování zjevně zbytečného znaleckého posudku,
úmyslně zakrýval pochybení znalců, a své rozhodnutí ve věci oddaloval, byť měl
všechny podklady pro něj nezbytné k dispozici. Žádná z uvedených skutečností
však dle skutkových zjištění odvolacího soudu z provedeného dokazování
nevyplynula. Dovolatel tak daný závěr odvolacího soudu kritizuje pouze v rovině
skutkové, neboť se nejedná o závěr, který by byl výsledkem aplikace právních
norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž o závěr, který je výsledkem hodnocení
provedených důkazů. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího
soudu vázán a žalobce b) tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací
důvod (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím
řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel
odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi
buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud
na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
13. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku
žalobce nevyhověl (zde absence vztahu příčinné souvislosti mezi údajným
odpovědnostním titulem a tvrzenou újmou), nemůže pak žádný další dovolací důvod
naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné
vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech
dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp.
zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Ani
otázka, zda je v daném případě namístě posoudit institut nesprávného úředního
postupu „ve specifickém kontextu řízení týkajícího se nezletilého“, a to v
duchu principu ochrany nejlepších zájmů nezletilého dítěte, kterou dovolatel
nadto i v tomto případě vystavěl na odlišném skutkovém základě, než jaký
vyplývá z napadeného rozhodnutí (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), tak
přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.
14. Spatřuje-li žalobce b) odchýlení se odvolacího soudu od judikatury
Ústavního soudu v hodnocení důkazní síly znaleckých posudků, a to ve vztahu k
„již existující obsáhlé lékařské dokumentaci“, když odvolací soud měl těmto
posudkům přiznat vyšší důkazní hodnotu, pak na řešení této procesněprávní
otázky napadené rozhodnutí navíc nespočívá (odvolací soud vytýkaný závěr v
napadeném rozhodnutí nevyslovil), pročež ani tato otázka nemůže přípustnost
podaného dovolání dle § 237 o. s. ř. odůvodnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. K namítaným procesním vadám, kterých se měl odvolací soud dopustit
tím, že neprovedl důkazy navržené k prokázání rozhodných skutečností, jež
žalobce b) spojuje zejména s postupem soudu v posuzovaném řízení a se vznikem
tvrzené újmy (teprve po jehož prokázání se měl tento soud dle jeho názoru dále
zabývat příčinami tohoto vzniku), v důsledku čehož měl odvolací soud při svém
rozhodování vyjít z neúplně zjištěného skutkového stavu věci (tedy k vadám, ve
vztahu ke kterým žalobce v dovolání nevymezil způsobem upraveným v § 241a odst.
2 o. s. ř. žádný údaj o přípustnosti dovolání týkající se procesněprávní
otázky, jež by tyto vady vystihovala), by dovolací soud mohl přihlédnout pouze
za podmínek upravených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., podle kterého je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zmíněná podmínka
přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo vyloženo výše, splněna není.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce b) odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2026
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu