30 Cdo 2584/2025-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. D.,
zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská
1720/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky
350 286 493,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou pod sp. zn. 15 C 128/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2025, č. j. 30 Co
55/2023-539, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení původně domáhal vůči žalované zaplacení 459 788
827,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 338 914 683 Kč od 27. 8.
2019 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 20 000 Kč od 27. 8. 2019 do 14. 12.
2020 a ve výši 8,5 % z částky 120 874 144,76 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení,
když tvrdil, že uvedený požadavek odpovídá náhradě majetkové a nemajetkové
újmy, kterou měl utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro
trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, jež bylo proti němu vedeno u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 21/2016 a v jehož závěru byl žalobce
zproštěn obžaloby (dále též jen „předmětné trestní stíhání“).
2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem
ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 C 128/2020-365, rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 31 428 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této
částky za dobu od 27. 2. 2020 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 20 000
Kč za dobu od 27. 2. 2020 do 14. 12. 2020 (výrok I), přičemž ve zbývajícím
rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil jednak povinnost zaplatit
žalované náhradu nákladů řízení (výrok III) a jednak povinnost zaplatit České
republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou doplatek soudního poplatku
(výrok IV).
3. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací, který svým v pořadí prvním
rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 30 Co 55/2023-428, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o povinnosti žalobce k
náhradě nákladů řízení potvrdil, v části, v níž odvolání směřovalo proti
vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, odvolací řízení zastavil, ve
výroku o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek tento rozsudek změnil co
do výše tohoto doplatku a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Na podkladě žalobcova dovolání poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud,
který rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 30 Cdo 1228/2024-494, zmíněný
rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 350 286 493,76 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 229 412 349 Kč za dobu od 27.
8. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 120 874
144,76 Kč za dobu od 16. 12. 2021 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení
před soudem prvního stupně, a dále ve výroku IV o nákladech odvolacího řízení
zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve
zbývajícím rozsahu žalobcovo dovolání odmítl.
5. Předmětem dalšího řízení před odvolacím soudem tak již byla pouze
částka 350 286 493,76 Kč s výše specifikovaným příslušenstvím, která odpovídala
žalobcovu požadavku na náhradu jeho ušlých příjmů, které by mu, nebýt
předmětného trestního stíhání, plynuly ze smlouvy o zprostředkování uzavřené
dne 12. 10. 2015 se společností THETA Finance AG sídlící v Curychu ve Švýcarsku
(dále jen „společnost THETA“). Odvolací soud o tomto nároku následně rozhodl v
záhlaví označeným rozsudkem, kterým rozsudek soudu prvního stupně v části
výroku II, jíž byla žaloba zamítnuta též ve vztahu k uvedenému nároku, jakož i
v nákladovém výroku III jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku
6. Odvolací soud přitom vyšel ze závěru, že mezi uvedenou škodou (ušlým
ziskem) a nezákonným rozhodnutím, jímž bylo výše zmíněné žalobcovo trestní
stíhání zahájeno, není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž neprokázaná
zůstala též výše tvrzené škody. Navzdory udělenému poučení ve smyslu § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. totiž žalobce netvrdil, jaká konkrétní plnění a činnosti
pro společnost THETA po dobu trvání jejich vzájemného smluvního vztahu vykonal,
přičemž část jím udávané činnosti, kterou měl takto vykonat, nadto předmětem
uzavřené smlouvy vůbec nebyla (zprostředkování investičního poradenství a
zajištění služeb správy aktiv pro bankovní sektor). Vedle toho žalobce, jehož
příjmy byly v době před uzavřením smlouvy o zprostředkování velmi nízké a v
oblasti smluveného zprostředkování dosud nepůsobil, tuto smlouvu dle odvolacího
soudu se zmíněnou společností uzavřel až v době, kdy již byly ve vztahu k němu
činěny první úkony trestního řízení, a to navzdory tomu, že společnost THETA
měla být dle znění této smlouvy oprávněna pro případ žalobcova trestního
stíhání trvale odmítnout vyplacení sjednané odměny za činnost, kterou by
žalobce dle této smlouvy pro společnost realizoval (což tato společnost posléze
též učinila). Pokud měl žalobce i přesto po dobu tří let pro společnost THETA
údajně pracovat, a to aniž by mu z této činnosti plynul jakýkoliv příjem,
dospěl odvolací soud k závěru o nevěrohodnosti jeho žalobních tvrzení.
7. Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu,
napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1,
2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022
(viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako
nepřípustné.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku
odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok III
rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o
nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Otázka týkající se nesprávného posouzení vztahu příčinné souvislosti
mezi tvrzeným ušlým ziskem a žalobcovým nezákonným trestním stíháním, kterého
se měl odvolací soud dopustit tím, že dovodil jeho neexistenci, čímž se měl
současně odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo
2203/2023, a dále z jeho usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 528/2008,
či ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, přípustnost podaného dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
12. Jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím kasačním rozhodnutí
vydaném v této věci, obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi
škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou
právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). Příčinná
souvislost je přitom dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy,
obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo
škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Pro závěr o
naplnění podmínky příčinné souvislosti je tedy stěžejní, aby se rozhodující
skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti, jevila jako
nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala jím prezentovaným
způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013).
13. Žalobce ve vztahu k této otázce v dovolání opakovaně namítá, že
prokázal, že předmětné trestní stíhání bylo „jedinou a rozhodující
skutečností“, na základě které mu ušel zisk, resp. že by smluvní příjmy jinak
při „pravidelném běhu věcí“ od společnosti THETA obdržel, byť odvolací soud
dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru opačnému. Žalobce tak
prostřednictvím vznesené otázky ve své podstatě polemizuje se skutkovými závěry
odvolacího soudu, které tento soud přijal na základě učiněných skutkových
zjištění. Tím však uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud je
skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán (srov. § 241a odst. 1 věta první
o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění,
z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací
argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr,
nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Namítá-li v této souvislosti žalobce,
že k danému závěru odvolací soud dospěl navzdory tomu, že jeho nárok měl být
dostatečně důkazně podložen, pak tím současně brojí i proti vlastnímu hodnocení
důkazů odvolacím soudem, byť platí, že hodnocení důkazů založené na zásadě
volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. dovolacím důvodem napadnout
nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29
NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
14. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka,
zda odvolací soud přijal závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem stran
existence vztahu příčinné souvislosti a vzniku tvrzené újmy bez toho, aby řádně
ozřejmil, proč neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy, tedy otázka, kterou
měl odvolací soud vyřešit odchylně od závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019.
15. Tzv. opomenutý důkaz představuje důkazní návrh, který soud
neprovedl, aniž ve svém rozhodnutí řádně vyložil, z jakého důvodu tak učinil,
případně jej provedl, ale ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu k němu
nepřihlížel (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp.
zn. 32 Cdo 3874/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp.
zn. 30 Cdo 3053/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 543/25, a dále
nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Současně však
platí, že z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není povinen
provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v
každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením
jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní
návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i
rozhodnout, že neprovede (pro nadbytečnost) ty z nich, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné
nebo které již byly prokázány, neboť rozhodná skutečnost již v dosavadním
řízení byla bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinými důkazy
(srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu České socialistické
republiky ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, a dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1898/2018, nebo ze dne 15. 4. 2025,
sp. zn. 28 Cdo 3604/2024, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn.
III. ÚS 150/93, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a nejnověji též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2513/2025). Od
této judikatury se přitom odvolací soud napadeným rozhodnutím v žádném směru
neodchýlil, pokud se z bodu 30 odůvodnění tohoto rozhodnutí, ve spojení s body
144 a 145 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu, podává, že důvodem pro
neprovedení zde uvedených žalobcem navržených důkazů byl závěr odvolacího soudu
o jejich nadbytečnosti vycházející z toho, že soud prvního stupně ze
skutečností, které žalobce těmito důkazy hodlal prokazovat, fakticky vycházel.
Pokud snad žalobce uvedenou otázkou mířil též na další své důkazní návrhy,
které zde soudy nižších stupňů případně nezmínily, pak ale s výjimkou přílohy
č. 3 ke smlouvě o zprostředkování, k níž se Nejvyšší soud vyjádří dále, žalobce
v dovolání žádné takové důkazy nespecifikoval, resp. neuvedl, jaké jeho
konkrétní důkazní návrhy zůstaly takto opomenuty. Nejvyššímu soudu přitom
nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním
aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání (další) právní
otázky, jež by snad mohly být předmětem jeho rozhodování, neboť dovolací řízení
nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1123/2025).
16. Co se týče žalobcova důkazního návrhu vážícího se ke zmíněné příloze
č. 3 ke smlouvě o zprostředkování uzavřené mezi žalobcem a společností THETA,
pak ani v jeho případě se odvolací soud od zmíněné ustálené judikatury
Nejvyššího soudu vztahující se k problematice opomenutého důkazu neodchýlil,
pokud se z odůvodnění jeho rozhodnutí podává, že důvodem neprovedení tohoto
důkazu bylo jeho opožděné označení, k němuž došlo až po nastalé koncentraci
řízení (viz bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku).
17. Zpochybnil-li žalobce v podaném odvolání též správnost posledně
uvedeného závěru odvolacího soudu, když uvedl, že předmětný důkaz v řízení
označil a předložil včas, dovolací soud k tomu uvádí, že v situaci, kdy žalobce
ve vztahu k této procesněprávní otázce v dovolání řádně nevymezil konkrétní
důvod přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 237 o.
s. ř., a to v souladu s požadavky plynoucími z § 241a odst. 2 o. s. ř. a z
navazující judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pokud nespecifikoval,
od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu se měl odvolací soud
při jejím řešení odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7.
2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9.
2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2.
2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18), pak by dovolací soud mohl k tomuto případnému
procesnímu nedostatku (jakož i k dalším údajným procesním vadám, o nichž se
dovolatel v dovolání zmínil stejným způsobem) přihlédnout pouze za podmínek
vymezených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., podle kterého k případným vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li podané dovolání z jiného
důvodu přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném
případě splněna není. Kromě toho obsah procesního spisu žalobcovo tvrzení o
tom, že předmětnou přílohu č. 3 ke smlouvě o zprostředkování označil v řízení k
důkazu dříve, než až v průběhu posledního jednání odvolacího soudu (jako to
učinil v případě příloh č. 1 a 2), jednoznačně vyvrací, jak patrno nejen ze
žaloby ze dne 22. 5. 2020 na č. l. 3 p. v. spisu, z protokolu o jednání před
soudem prvního stupně ze dne 24. 11. 2021 na č. l. 91 p. v. spisu, z doplnění
žalobcových tvrzení a důkazů ze dne 14. 12. 2021 na č. l. 132 až 135 spisu, a z
rozšíření žaloby ze dne 15. 12. 2021 na č. l. 158 až 162 spisu, ale zejména též
z potvrzení o převzetí listin do spisu ze dne 15. 3. 2022 na č. l. 241 spisu, z
doložení důkazních prostředků žalobcem ze dne 15. 3. 2022 na č. l. 254 až 255
spisu, a konečně z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 11. 5.
2022 na č. l. 297 až 300 spisu.
18. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání.
Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši
svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku
300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu