30 Cdo 1228/2024-494
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce
R. D., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Rumunská 1720/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení částky 459 788 827,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 128/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2023, č. j.
30 Co 55/2023-428, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
16. 11. 2023, č. j. 30 Co 55/2023-428, se v části výroku I, kterou byl rozsudek
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 C
128/2020-365, potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 350 286
493,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 229 412 349 Kč za
dobu od 27. 8. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z
částky 120 874 144,76 Kč za dobu od 16. 12. 2021 do zaplacení a ve výroku o
nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále ve výroku IV o nákladech
odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí
nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem
ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 C 128/2020-365, rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 31 428 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této
částky za dobu od 27. 2. 2020 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 20 000
Kč za dobu od 27. 2. 2020 do 14. 12. 2020 (výrok I), přičemž ve zbývajícím
rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení (výrok III) a dále povinnost zaplatit České republice –
Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou doplatek soudního poplatku ve výši 14 000
Kč (výrok IV).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení
částky 459 788 827,76 Kč s příslušenstvím (představovaným úrokem z prodlení ve
výši 10 % z částky 338 914 683 Kč od 27. 8. 2019 do zaplacení, ve výši 10 % z
částky 20 000 Kč od 27. 8. 2019 do 14. 12. 2020 a ve výši 8,5 % z částky 120
874 144,76 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení) z titulu náhrady majetkové a
nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku svého nezákonného
trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009
Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jež bylo proti němu vedeno
u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 21/2016 a v jehož závěru
byl žalobce zproštěn obžaloby (dále též jen „předmětné trestní stíhání“ nebo
„předmětné trestní řízení“).
3. Požadovaná částka sestávala z těchto položek: a) částka 43 958 Kč
připadající na náklady právních služeb, jež byly žalobci v předmětném trestním
řízení poskytnuty, b) částka 36 721 Kč odpovídající nákladům na žalobcovu
dopravu vynaloženým v souvislosti s předmětným trestním řízením v období let
2015 až 2019, c) částka 257 399 Kč, kterou žalobce vynaložil na operativní
leasing dvou motorových vozidel potřebných k zajištění dopravy související s
předmětným trestním řízením, d) částka 98 596 Kč požadovaná z titulu náhrady za
ztrátu žalobcova času v souvislosti s předmětným trestním řízením, e) částka 10
000 000 Kč nárokovaná z titulu náhrady nemajetkové újmy spočívající v poškození
žalobcova dobrého jména a pověsti, v psychickém tlaku a stresu majících dopad
na jeho psychické zdraví a v protiústavním zásahu do žalobcovy osobnostní sféry
a jeho rodinného života, k němuž v důsledku předmětného trestního řízení došlo,
f) částka 99 065 660 Kč připadající na náhradu toho, co žalobci ušlo zmařením
jeho profesního uplatnění v oblasti zprostředkování investičního poradenství a
zajištění správy aktiv, a g) částka 350 286 493,76 Kč, která odpovídala náhradě
žalobcových smluvních příjmů, které by mu, nebýt předmětného trestního stíhání,
plynuly ze smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 12. 10. 2015 se společností
THETA Finance AG sídlící v Curychu ve Švýcarsku (dále též jen „společnost
THETA“ nebo „společnost“). Žalobce původně požadoval též zaplacení částky 20
000 Kč z titulu náhrady škody, jež mu vznikla uhrazením peněžitého trestu,
který mu byl v předmětném trestním řízení uložen posléze zrušeným odsuzujícím
rozhodnutím, ve vztahu k tomuto požadavku však vzal svým podáním ze dne 14. 12.
2021 žalobu částečně zpět, pročež řízení o něm bylo usnesením soudu prvního
stupně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 15 C 128/2020-188, zastaveno. Úrok z prodlení
žalobce požadoval z položek uvedených pod body ad a) až ad f) ve výši 10 %
ročně za dobu od 27. 2. 2020 do zaplacení, z položky ad g) ve výši 10 % ročně z
částky 229 412 349 Kč za dobu od 27. 8. 2019 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně
z částky 120 874 144,76 Kč za dobu od 16. 12. 2021 do zaplacení a ze zaplacené
položky 20 000 Kč ve výši 10 % za dobu od 27. 2. 2020 do 14. 12. 2020.
4. Po provedeném dokazování soud prvního stupně především zjistil, že
trestní řízení pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku bylo
proti žalobci zahájeno dne 2. 12. 2015, načež dne 9. 2. 2016 byla na žalobce
podána u Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou obžaloba. V závěru hlavního
líčení, jež se konalo dne 12. 1. 2018, uvedený okresní soud vyhlásil rozsudek,
kterým žalobce uznal vinným ze spáchání zmíněného trestného činu a uložil mu
peněžitý trest ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce 2
měsíců, přičemž žalobci současně uložil též povinnost nahradit poškozené
společnosti Allegro Group CZ, s.r.o. způsobenou škodu ve výši 12 436 Kč.
Žalobcovo odvolání, kterým byl uvedený rozsudek napaden, poté Krajský soud v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 4. 2018 zamítl. Nejvyšší
soud však na podkladě žalobcova dovolání usnesením ze dne 30. 10. 2018 obě
zmíněná rozhodnutí zrušil, načež Okresní soud v Jablonci nad Nisou po dalším
řízení rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 žalobce obžaloby zprostil, a to podle § 226
písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť
dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Téhož dne toto rozhodnutí nabylo právní moci.
5. Svůj požadavek, který původně zněl na zaplacení celkové částky 338
934 683 Kč, žalobce předběžně uplatnil u žalované dne 26. 8. 2019. Žalovaná
nato dne 11. 12. 2020 poskytla žalobci zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou
újmu ve formě omluvy, přičemž současně konstatovala, že v řízení došlo k vydání
nezákonných rozhodnutí, v jejichž důsledku žalobci vznikla nemajetková újma. Z
požadovaného finančního plnění však žalobci vyplatila pouze částku 20 000 Kč
odpovídající tomu, co žalobce zaplatil na uloženém peněžitém trestu, zatímco
jeho další požadavky uspokojit odmítla.
6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z
aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„OdpŠk“), soud prvního stupně předně uzavřel, že v případě trestního stíhání,
jež skončilo zproštěním obžaloby, vzniká žalované odpovědnost za újmu
způsobenou poškozenému nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního
stíhání, a to ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. V daném případě je pak toto
nezákonné rozhodnutí představováno usnesením Policie České republiky ze dne 2.
12. 2015, č. j. KRPL-36578-78/TČ-2015-180481-MAL.
7. Z titulu náhrady nákladů, které žalobce vynaložil v předmětném
trestním řízení na svou obhajobu, však žalobci namísto částky, kterou požadoval
(částka 43 958 Kč), náleží k náhradě pouze částka 15 246 Kč. Ta totiž odpovídá
nákladům, které žalobce v příčinné souvislosti s předmětným nezákonným trestním
stíháním prokazatelně účelně vynaložil, přičemž představuje odměnu advokáta za
sedm úkonů právní služby stanovenou dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
zvýšenou o paušální náhradu hotových výdajů tohoto advokáta ve výši určené
stejným předpisem a o daň z přidané hodnoty.
8. Náhrada nákladů vynaložených na cestovné pak žalobci přísluší toliko
v rozsahu částky 13 842 Kč, která odpovídá tomu, co lze dle prvostupňového
soudu po provedeném dokazování rovněž hodnotit jako náklad, jenž byl účelně
vynaložen v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním, zatímco ve
zbývající části tohoto nároku (tj. ve vztahu k částce 22 879 Kč) tato podmínka
splněna nebyla.
9. Požadavek na náhradu částky 257 399 Kč odpovídající nákladům
vynaloženým na leasing dvou osobních automobilů soud prvního stupně shledal
zcela nedůvodným, a to pro absenci potřebných skutkových tvrzení a důkazů, na
základě nichž by bylo možné uzavřít, že uvedená škoda žalobci skutečně vznikla
a že se tak stalo právě v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním.
Obě tato vozidla totiž žalobce používal především za jiným účelem než v
souvislosti s předmětným trestním stíháním, přičemž v době zahájení tohoto
trestního stíhání už jiná dvě vozidla vlastnil.
10. Za ztrátu související s časem, který žalobce strávil při úkonech
předmětného trestního řízení nebo při konzultacích se svým obhájcem, jakož i
cestou k nim, dále soud prvního stupně žalobci přiznal částku 2 340 Kč, zatímco
ve zbytku tohoto nároku, který odpovídá částce 96 256 Kč, žalobu zamítl. Při
stanovení uvedené částky vyšel jednak z přehledu účelně provedených úkonů,
kterých se žalobce prokazatelně též zúčastnil, dále ze žalobcových přiznání k
dani z příjmu za období let 2015 až 2019 a z aplikace § 28 OdpŠk, jakož i z
nařízení č. 116/1998 Sb., kterým se provádí zákon č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a z § 3 odst. 1 vyhlášky č.
382/2010 Sb., o náhradě ušlého výdělku a náhradě hotových výdajů při správě
daní.
11. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč,
kterážto částka byla požadována jako kompenzace za poškození žalobcova jména a
pověsti, soud prvního stupně dospěl především k závěru o částečné
opodstatněnosti námitky promlčení, jíž žalovaná vůči tomuto požadavku vznesla.
Pokud zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 4. 4. 2019, připadl počátek
šestiměsíční promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 větě první OdpŠk na den 5.
4. 2019, načež v době od 26. 8. 2019 do 26. 2. 2020 došlo v souvislosti s
předběžným uplatněním nároku u žalované a v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk ke
stavění běhu této lhůty, a tato lhůta tak následně uplynula dne 7. 4. 2020.
Žaloba v této věci však byla podána u soudu až dne 23. 5. 2020. Za promlčený
lze však dle soudu prvního stupně považovat pouze tu část dotčeného nároku,
jejíž vznik spadá do doby před právní mocí zprošťujícího rozsudku. Domáhal-li
se žalobce též náhrady uvedené nemajetkové újmy vztahující se k době po
pravomocném skončení předmětného trestního řízení, pak vznesený nárok v této
části promlčen není. Žalobce však vznik tvrzené nemajetkové újmy, stejně jako
vztah příčinné souvislosti mezi touto újmou a předmětným trestním stíháním
neprokázal. Tento nárok je tudíž v celém svém rozsahu nedůvodný.
12. Požadavky na náhradu za zmaření žalobcova profesního uplatnění ve
výši 99 065 660 Kč a za zmaření jeho smluvních příjmů v částce 350 286 493,76
Kč soud prvního stupně právně kvalifikoval jako nároky na náhradu ušlého zisku. Poukázal přitom na skutečnost, že se jedná o příjmy ve velmi nadstandardní
výši, kterých žalobce v době před svým trestním stíháním nikdy nedosahoval, a
že smlouvu o zprostředkování, od níž vznesené požadavky odvozuje, uzavřel se
společností THETA , až dne 12. 10. 2015, tj. jen několik dní před zahájením
předmětného trestního stíhání, jemuž již v červenci a v říjnu 2015 předcházelo
žalobcovo podání vysvětlení v téže věci u příslušného policejního orgánu. Za
neprokázané pak soud prvního stupně označil žalobcovo tvrzení, že by kdykoliv
před zahájením předmětného trestního stíhání či v jeho průběhu pracoval v
bankovním sektoru nebo že by se po svém pravomocném zproštění obžaloby o práci
v tomto sektoru ucházel. Tato skutečnost neplyne ani ze zmíněné smlouvy o
zprostředkování (od níž společnost THETA ke dni 31. 12. 2018 odstoupila, neboť
se dne 28. 12. 2018 dozvěděla o žalobcově pravomocném odsouzení za spáchání
trestného činu, pro který byl žalobce veden v bankovních registrech jako osoba,
která není způsobilá přicházet do styku s bankovními informacemi), z níž vzal
soud prvního stupně za zjištěné, že žalobce měl ve prospěch dotčené společnosti
vykonávat jakožto její výhradní zástupce činnost spočívající v zajištění
marketingového portfolia společnosti, v propagaci portfolia služeb
poskytovaných a zprostředkovaných společností, ve sjednávání kontaktních údajů
a propojení společnosti s potencionálními zákazníky na území České republiky a
v provádění reklamních a marketingových kampaní společnosti na území České
republiky, nikoliv však činnost, jež by spočívala v poskytování investičního
poradenství, poskytování investičních služeb, uzavírání smluv za společnost a
přijímání a předávání pokynů týkajících se investičních nástrojů. Žalobce
rovněž neprokázal, jakou konkrétní práci a v jakém rozsahu pro společnost THETA
během svého trestního stíhání vůbec vykonal, nadto v situaci, kdy podle čl. III.4 písm. c) smlouvy byla tato společnost oprávněna trvale odmítnout úhradu
žalobcovy měsíční odměny (jež byla dle čl. III bodu 9 smlouvy jinak splatná na
základě žalobcem vystavené faktury), pokud by se žalobce stal osobou obviněnou,
obžalovanou, či odsouzenou pro spáchání úmyslného trestného činu, a to po dobu
trvání této překážky s tím, že žalobce byl povinen o této skutečnosti
společnost informovat, což též v lednu 2016 učinil. Ostatně žalobce neprokázal
ani to, že by jakoukoliv odměnu této společnosti za svou několik let
vykonávanou činnost někdy fakturoval, byť měl touto svou činností společnosti
dopomoci (bez jakéhokoliv protiplnění) k dosažení velmi vysokých zisků, a že by
též splnil podmínky pro prodloužení smlouvy i na další období, než na jaké byla
původně uzavřena.
Je-li žalobce i po svém pravomocném zproštění obžaloby veden
v příslušném bankovním registru jako osoba nezpůsobilá přicházet do styku s
bankovními informacemi, což však současně nepředstavuje údaj, který by se v
tomto registru objevil na základě předchozího sdělení soudu nebo společnosti
mBank, S.A. (dále jen „společnost mBank), jež byla v souvislosti s předmětným
trestním řízením vyzvána k odeslání zajištění finančních prostředků ve prospěch
poškozené společnosti Allegro Group CZ, s.r.o., pak skutečnost, že třetí
subjekty nectí presumpci neviny, nelze klást k tíži žalované. Nároky na náhradu
požadovaného ušlého zisku proto soud prvního stupně zhodnotil pouze jako
hypotetické a bez příčinného vztahu k předmětnému trestnímu stíhání.
13. Soud prvního stupně tedy žalobě vyhověl pouze co do celkové částky
31 428 Kč, k níž též žalobci přiznal požadované úroky z prodlení, jakož i úrok
z prodlení z již zaplacené částky 20 000 Kč za období od 27. 2. 2020 do 14. 12.
2020, neboť ve vztahu k těmto položkám žalovaná nedostála své náhradové
povinnosti včas, pročež se ocitla v prodlení.
14. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací, který v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve
výroku o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), v části, v níž odvolání směřovalo proti vyhovujícímu výroku
rozsudku soudu prvního stupně, řízení o tomto odvolání zastavil (výrok II
rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o povinnosti žalobce doplatit soudní
poplatek tento rozsudek změnil tak, že výše tohoto doplatku činí 12 000 Kč
(výrok III rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
15. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování uvedl, že skutkový
stav, z něhož vycházel soud prvního stupně, byl zjištěn dostatečně a správně.
Poté odvolací soud přisvědčil též právním závěrům prvostupňového soudu, které
tento soud vylovil jak ve vztahu ke vznesenému nároku na náhradu nákladů
právního zastoupení, tak i ve vztahu k nároku na náhradu nákladů vynaloženým na
žalobcovu dopravu, k nimž odvolací soud nadto doplnil, že žalobce nebyl
vlastníkem vozidel, která k cestám využíval (tím byl poskytoval leasingu),
pročež mu ani nemohl vzniknout nárok na náhradu těch nákladů, které souvisely s
amortizací těchto vozů. Stran nároku na náhradu částky 257 399 Kč, kterou měl
žalobce vynaložit na nákladech souvisejících s operativním leasingem zmíněných
osobních automobilů, odvolací soud taktéž přisvědčil závěru soudu prvního
stupně o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi vznikem těchto nákladů a
předmětným trestním řízením. Za správný dále odvolací soud označil závěr
prvostupňového soudu týkající se náhrady za ztrátu času, k níž u žalobce v
souvislosti s předmětným trestním stíháním došlo, jakož i způsobu určení výše
této náhrady. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, který žalobce vyčíslil na
částku 10 000 000 Kč, pak odvolací soud na základě stejných úvah, jaké vyslovil
soud prvního stupně, zhodnotil jako promlčený, a to nejen zčásti, jak
konstatoval prvostupňový soud, nýbrž zcela. Na rozdíl od soudu prvního stupně
pak odvolací soud žalobcův požadavek na zaplacení částky 99 065 660 Kč odvozený
od tvrzeného zmaření jeho dalšího profesního uplatnění ve finanční sféře právně
kvalifikoval taktéž jako nárok na náhradu nemajetkové újmy. Za současného
konstatování, že námitka promlčení, kterou žalovaná vůči nároku na náhradu
nemajetkové újmy v řízení vznesla, se k této konkrétní položce nevztahovala,
pročež se odvolací soud promlčením této části předmětného nároku nezabýval,
však uzavřel, že žalobcův úmysl působit v budoucnu ve finanční sféře se vázal
pouze k hypotetické možnosti, která pro vznik tvrzené nemajetkové újmy
nepostačuje.
16. K poslednímu nároku, jenž byl vyčíslen na částku 350 286 493,76 Kč,
odvolací soud po zopakování dokazování smlouvu o zprostředkování uzavřenou dne
12. 10. 2015 mezi žalobcem a společností THETA (dále též jen „smlouva o
zprostředkování“) konstatoval, že za situace, kdy v souladu s touto smlouvou
byla společnost oprávněna trvale odmítnout uhradit žalobci jeho měsíční odměnu
od okamžiku, kdy se stane osobou obviněnou či obžalovanou ze spáchání úmyslného
trestného činu, a to aniž by byla povinna mu tuto odměnu za určitých podmínek
(např. v závislosti na způsobu ukončení žalobcova trestního stíhání) později
doplatit, žalobce nemohl očekávat, že za činnost, kterou měl během předmětného
trestního stíhání pro společnost vykonávat, mu kdy vznikne nárok na jakékoliv
plnění z její strany. Nevyplacení odměny žalobci za jím vyvíjenou činnost tak
dle odvolacího soudu „nemělo žádnou návaznost na existenci odsuzujícího
rozsudku a potažmo na jeho následné zrušení“, nýbrž vycházelo přímo z
dojednaných smluvních podmínek. Nejedná se tudíž o majetkovou újmu, jejíž vznik
by mohl být přičítán žalované.
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce
dovoláním.
18. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 350 286 493,76
Kč, jenž by mu plynul ze smlouvy o zprostředkování, žalobce namítl, že soudy
nižších stupňů v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 3586/2006, opomněly zohlednit, že nebýt zahájení jeho trestního
stíhání, žalobce by při pravidelném běhu věcí smluvené plnění od společnosti
THETA obdržel. Žalobce uzavíral smlouvu ještě předtím, než mu bylo zahájení
jeho trestního stíhání oznámeno, přičemž smluvenou činnost pro společnost též
vykonával. K vyplacení jeho odměny a dalších plnění nedošlo pouze z důvodu
předmětného trestního stíhání, resp. z důvodu vydání odsuzujícího rozsudku,
přičemž žalobce pozbyl i možnosti, aby po uplynutí dvou let došlo k prodloužení
smlouvy na dobu neurčitou. V této souvislosti žalobce poukázal též na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, s nímž je závěr
odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi předmětným trestním
stíháním a tvrzeným ušlým ziskem rovněž v rozporu. Totéž pak platí i o obecnými
soudy nezohledněných závěrech plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2203/2023.
19. V rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I.
ÚS 922/18, soudy nižších stupňů rovněž kladly na žalobce zcela neadekvátní a
nepřiměřené požadavky týkající se prokázání konkrétní výše ušlého zisku a
nepřihlédly ani k charakteru jeho podnikání. Žalobce přitom v řízení prokázal
nejen to, že zásadní příčinou, pro kterou smluvenou odměnu nezískal, bylo jeho
nezákonné trestní stíhání, ale i to, že výši této odměny, kterou v žalobě
vyčíslil, by při obvyklém běhu věcí obdržel. V souladu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, měl přitom odvolací soud
přihlédnout i k tomu, jaké by měl žalobce příjmy ve srovnání s jiným
podnikatelem, který nebyl z výdělečné činnosti vyloučen. Žalobce rovněž
rozporoval závěr o pouhé hypotetičnosti smluvních příjmů, neboť smlouva o
zprostředkování jasně definovala podmínky výkonu žalobcovy činnosti a způsob
jeho odměňování s tím, že je třeba přihlédnout též k tomu, že žalobce fakticky
smluvenou činnost vykonával.
20. Soudy nižších stupňů se dle názoru dovolatele dále odchýlily od
závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25
Cdo 3536/2018, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS
1437/07, pokud pro nadbytečnost neprovedly žalobcem navrhované důkazy
představované znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, čestným prohlášením
týkajícím se uzavření smlouvy o zprostředkování i jejího ukončení a potvrzením
společnosti THETA o činnostech, které žalobce pro ni vykonával, načež uzavřely,
že žalobce neunesl své důkazní břemeno týkající se tvrzení, že by jeho újma
převyšovala újmu jiného občana, jemuž byla náhrada újmy za obdobných okolností
přiznána. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32
Cdo 2570/2017, pak odvolací soud odůvodnil neprovedení navržených důkazů zcela
formálně, čímž měl dle žalobce rovněž porušit § 157 odst. 2 občanského soudního
řádu.
21. Při posouzení nároku na náhradu za zmaření žalobcova profesního
uplatnění pak obecné soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze
dne 21. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, pokud za situace, kdy po žalobcově
pravomocném odsouzení za přečin podvodu byly jeho údaje zaneseny do bankovního
registru, což jej nadále značně limituje v jeho profesním uplatnění, tuto
záležitost vyřešily pouze odkazem na skutečnost, že společnost mBank tuto
informaci do zmíněného registru nezadala. Z výpisu z tohoto registru je však
patrné přesné označení odsuzujícího rozsudku, který byl společnosti mBank
zaslán Okresním soudem v Jablonci nad Nisou. V této souvislosti žalobce rovněž
poznamenal, že nemožnost přesného vyčíslení tohoto kompenzačního nároku
takovýto postup soudu neodůvodňuje a nemůže být žalobci na škodu.
22. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že stát musí přijmout svou
objektivní odpovědnost a plně kompenzovat pochybení orgánů činných v trestním
řízení, jež spočívalo v žalobcově nezákonném trestním stíhání a ve vydání
následně zrušeného odsuzujícího rozsudku, přičemž vedlo ke vzniku škody zejména
v podobě zmaření žalobcových smluvních příjmů a jeho profesního uplatnění.
Pokud soudy odpovědnost státu takto neposoudily, porušily tím žalobcovo ústavně
zaručené právo upravené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“), jak plyne z nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2013,
sp. zn. II. ÚS 1540/11, a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08.
23. Závěrem svého dovolání žalobce zformuloval právní otázku, jež dle
jeho přesvědčení dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, zda lze za
státem odškodnitelný ušlý zisk považovat to, co by žalobce, nebýt jeho
nezákonného trestního stíhání, resp. nezákonného odsuzujícího rozsudku, získal
na základě smlouvy o zprostředkování, která zakotvuje oprávnění smluvního
partnera toto smluvené plnění odmítnout uhradit v případě žalobcova obvinění,
obžalování či odsouzení pro spáchání úmyslného trestného činu. V tomto kontextu
žalobce poukázal na skutečnost, že uvedenou smlouvu uzavíral předtím, než mu
bylo zahájení jeho trestního stíhání oznámeno, a připomněl sjednané podmínky,
za nichž mu nárok na příslušný příjem vznikal. Nelze tudíž hovořit o tom, že by
bylo nejisté, zda by žalobce, nebýt jeho trestního stíhání, tento příjem
získal. Žalobce tedy svůj nárok za společností THETA pozbyl pouze proto, že byl
trestně stíhán. Jeho postavení lze tudíž připodobnit k postavení oprávněného
při ztrátě uspokojení jeho pohledávky za přímým povinným ve smyslu konstantní
judikatury Nejvyššího soudu představované usneseními ze dne 4. 11. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, či ze dne
14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011.
24. Žalobce proto z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání vyslovila pro jeho
zamítnutí, neboť v něm žalobce napadá a zpochybňuje pouze skutková zjištění
soudů nižších stupňů, přičemž žalovaná považuje napadený rozsudek za správný.
III. Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
27. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
28. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
29. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
30. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž
předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité
plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního
řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
31. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků
odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z
těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba
zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to,
zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází
z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích
nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž
podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp.
zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne
8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o.
s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které
se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato
pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý
samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní,
jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům
společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu,
je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem
řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač
mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se
„samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000
Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného
v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká
právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze
skutkového základu těmto nárokům společného).
32. Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti
té části výroku I odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu
prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do nároku na náhradu nákladů
obhajoby, jakož i nároku na náhradu nákladů na žalobcovu dopravu, neboť tyto
samostatné nároky, jichž se netýká žádná z právních otázek dopadajících na
zbývající nároky, jež jsou předmětem tohoto dovolacího řízení a jejichž
nepřiznaná výše dosahuje částek 28 712 Kč, resp. 22 879 Kč, částku 50 000 Kč
nepřevyšují, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani
o vztah pracovněprávní.
33. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost
podle § 229 odst. 4.
34. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto
odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
35. Zastavil-li tedy odvolací soud výrokem II napadeného rozsudku
odvolací řízení v části směřující proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně,
jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 31 428 Kč s
příslušenstvím, není v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními ani proti
tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání přípustné.
36. Podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození
od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
37. Pakliže odvolací soud výrokem III napadeného rozsudku změnil
rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku IV, kterým bylo rozhodnuto o
žalobcově povinnosti zaplatit soudní poplatek, není tedy ani v tomto rozsahu
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu objektivně přípustné.
38. Dovolání není přípustné také v rozsahu směřujícím proti výroku I
napadeného rozsudku v části, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního
stupně, jakož i proti výroku IV napadeného rozsudku, tj. proti výrokům, kterými
bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené
rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl
tentýž procesní následek i na nákladové výroky jako na výroky závislé
(akcesorické).
39. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
40. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží,
v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
41. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní
konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán
(srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom
ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak
tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání –
konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Úkolem
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat
správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že
specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti
hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací
předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle
zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl
podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí
dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp.
zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
42. Výše uvedeným zákonným požadavkům však žalobcovo dovolání zčásti
nevyhovělo. V případě nároků odpovídajících náhradě částky ve výši 257 399 Kč
vynaložené na operativní leasing dvou osobních automobilů, náhradě za ztrátu
času žalobce ve výši 98 596 Kč a náhradě nemajetkové újmy spočívající v
poškození žalobcova dobrého jména a pověsti, v psychickém tlaku a stresu, jakož
i dalších dopadech na žalobcův osobní a rodinný život, kterou žalobce vyčíslil
na částku 10 000 000 Kč, totiž dovolatel správnost jejich právního posouzení ze
strany odvolacího soudu nijak nezpochybnil, resp. konkrétním způsobem nevymezil
žádnou právní otázku, jež by se měla právě k těmto jednotlivým nárokům
vztahovat a ohledně níž by též specifikoval příslušný důvod přípustnosti svého
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
43. Dovolání tedy v dotčené části nelze za popsané situace věcně
projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3
o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
44. V další části týkající se zbývajících nároků vyčíslených na částky
99 065 660 Kč a 350 286 493,76 Kč s příslušenstvím, ohledně nichž již podané
dovolání uvedenými vadami postiženo není, se dále Nejvyšší soud zabýval tím,
zda se jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
45. Otázka týkající se údajného nezohlednění pravidelného běhu věcí při
úvaze o výši ušlého zisku a s ní související otázka nepřiměřených požadavků,
které za účelem prokázání výše ušlého zisku měl odvolací soud na žalobce klást,
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Na závěru o tom, že by
žalobce výši tvrzeného ušlého zisku neprokázal, totiž napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá, resp. odvolací soud na řešení této otázky své
rozhodnutí nezaložil, pročež přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
nelze ve vztahu k těmto otázkám dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
46. Totéž pak platí i ve vztahu k otázce (dle žalobcova názoru dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené), jež se týká posouzení, zda se
žalobce, který měl v souladu s ujednáním obsaženým v uzavřené
zprostředkovatelské smlouvě pozbýt svého práva na odměnu za práci provedenou
pro společnost THETA již z důvodu svého obvinění ze spáchání úmyslného
trestného činu, ocitl v obdobném postavení, jako státem poškozený věřitel,
který nedosáhne na uspokojení své pohledávky od přímého dlužníka. Ani na řešení
této otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (jak patrno z
bodu 23 jeho odůvodnění), pročež její vyřešení způsobem, který žalobce v
dovolání prosazuje, by se v jeho poměrech nemohlo nijak příznivě projevit
(srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
47. Ani otázka neprovedení důkazů, které žalobce v řízení navrhoval a
jež se měly týkat uzavření a ukončení smlouvy o zprostředkování a dále
činnosti, kterou žalobce pro společnost THETA vykonával, přípustnost podaného
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Na závěru, podle kterého by
žalobce neunesl své důkazní břemeno o tom, že by jeho újma převyšovala újmu
jiného občana, jemuž byla náhrada za obdobných okolností přiznána, jak žalobce
v této souvislosti v dovolání uvádí, totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve své podstatě nespočívá, jak patrno z bodu 19 odůvodnění napadeného rozsudku
týkajícího se požadavku na zaplacení částky 99 065 660 Kč a dále z bodů 20 a 23
odůvodnění tohoto rozhodnutí, které se vztahují k požadavku na zaplacení částky
350 286 493,76 Kč.
48. Přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající
se údajného porušení žalobcova základního práva na odškodnění újmy způsobené mu
orgány činnými v trestním řízení, které je upraveno v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Napadené rozhodnutí je z uvedeného pohledu především v souladu se závěrem,
podle kterého Listina přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Vztah zákona č. 82/1998
Sb. k Ústavě České republiky či k Listině je totiž soudy jednotně vykládán tak,
že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá
automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění
podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným
předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje
podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, a na
něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS
216/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2855/2012, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I.
ÚS 267/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1603/2009). Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího (i Ústavního) soudu, zaměřil-li se v intencích čl. 36 odst. 4
Listiny právě na zjišťování naplnění podmínek odpovědnosti žalované vymezených
v zákoně č. 82/1998 Sb., jimiž jsou v dovolatelově případě existence
nezákonného rozhodnutí, vznik újmy a vztah příčinné souvislosti mezi vznikem
újmy a nezákonným rozhodnutím (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3804/2022).
49. Otázka týkající se nároku na náhradu za zmaření žalobcova budoucího
profesního uplatnění, při jejímž řešením se měl odvolací soud odchýlit od
žalobcem uváděné judikatury Ústavního soudu, pak přípustnost podaného dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Kritiku právního posouzení, jaké
odvolací soud k tomuto nároku zaujal, žalobce zakládá na akcentaci existence
záznamu o jeho odsouzení, jenž je zanesen v příslušném bankovním registru. Jak
však plyne z již zmíněného bodu 19 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího
soudu, závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti tohoto nároku vychází ze zcela
odlišného skutkového základu, neboť se opírá o uzavřenou smlouvu o
zprostředkování a v ní obsažený výčet činností, které byl žalobce na jejím
základě povolán vykonávat, z něhož odvolací soud učinil skutkový závěr, v
souladu s nímž žalobce nikdy v bankovní sféře nepůsobil a jeho budoucí úmysl v
této oblasti v budoucnu působit tak mohl být jen hypotetický. Žalobce zde tak
svou dovolací argumentaci buduje na odlišném skutkovém základě, než z jakého
vyšel při svém právním posouzení dotčené otázky odvolací soud. Nejvyšší soud je
však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho
zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s.
ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z
nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací
argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr,
nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
50. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř.
ve vztahu ke všem nárokům, s výjimkou nároku vyčísleného na částku 350 286
493,76 Kč s příslušenstvím, odmítl, a to zčásti jako nepřípustné a zčásti pro
jeho vady.
51. Ve zbývajícím rozsahu dopadajícím na naposledy zmíněný nárok ve výši
350 286 493,76 Kč s příslušenstvím však žalobcovo dovolání je podle § 237 o. s.
ř. přípustné, neboť při řešení otázky existence vztahu příčinné souvislosti
mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, k níž mělo dojít nevyplacením žalobcovy
odměny plynoucí ze smlouvy o zprostředkování, se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
52. Dovolání je ve zbývajícím rozsahu důvodné.
53. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
54. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
55. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. stát
odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon
tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy
nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje.
Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při
zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je
výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990,
sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1487/2001). Příčinnou souvislost, jejíž existence je podmínkou vzniku
odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, je tedy
třeba vždy zkoumat ve vztahu mezi tvrzenou újmou a uvedeným rozhodnutím.
56. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou
událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a
jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze
dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016).
57. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné
povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního
úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny
(condition sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2007, sp. zn. I. ÚS 312/05. Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí,
jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být
odškodněn, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je
třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin)
spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala
druhou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25
Cdo 1455/2007).
58. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobního požadavku
týkajícího se nároku odvozeného od nevyplacených příjmů za činnost, kterou
žalobce vykonával na základě uzavřené smlouvy o zprostředkování pro společnost
THETA, založil v bodě 23 odůvodnění napadeného rozsudku na tom, že nevyplacení
sjednané odměny žalobci nemělo žádnou návaznost na existenci odsuzujícího
rozsudku, potažmo na jeho následné zrušení, neboť zmíněná společnost byla dle
smlouvy oprávněna tuto odměnu žalobci trvale odmítnout vyplatit již od
okamžiku, kdy byl ze spáchání úmyslného trestného činu obviněn, a to bez
možnosti jejího případného dodatečného vyplacení v závislosti na tom, jak
zahájené trestní stíhání skončí. Přehlédl však (na rozdíl od soudu prvního
stupně), že v souladu s výše uvedenou judikaturou je třeba existenci příčinné
souvislosti zkoumat nikoliv ve vztahu mezi újmou a vydaným (a posléze zrušeným)
odsuzujícím rozsudkem, nýbrž mezi touto újmou a usnesením, kterým bylo
nezákonné trestní stíhání zahájeno (jak žalobce ostatně v řízení též sám
opakovaně prosazoval – viz např. strana 7 žaloby ze dne 22. 5. 2020). Nezákonné
rozhodnutí, které zakládá odpovědnost státu za žalobcovo nezákonné trestní
stíhání, přitom pochází již ze dne 2. 12. 2015, neboť je představováno v tento
den vydaným usnesením Policie České republiky, č.j.
KRPL-36578-78/TČ-2015-180481-MAL. Pakliže se však odvolací soud vztahem
příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím a tvrzenou škodou odpovídající
nevyplaceným příjmům plynoucím ze smlouvy o zprostředkování ve výši 350 286
493,76 Kč nezabýval, a do svých úvah vedoucích k závěru o absenci příčinné
souvislosti jej proto nepromítl, je jeho právní posouzení věci v tomto rozsahu
neúplné, a tudíž nesprávné.
59. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.
60. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II
potvrzen ve vztahu k částce 350 286 493,76 Kč s příslušenstvím, jakož i v
závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
61. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny. V dalším řízení se tudíž
zaměří na posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi usnesením o zahájení
žalobcova trestního stíhání a vznikem újmy spočívající ve ztrátě jeho tvrzených
smluvních příjmů plynoucích ze smlouvy o zprostředkování uzavřené se
společností THETA.
62. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu