30 Cdo 3804/2022-435
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L.
N., nar. XY, bytem v Praze 10, Za Poštou 894/3, zastoupeného JUDr. Ivanem
Krutským, CSc., advokátem se sídlem ve Vyžlovce, Lidická 95, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 144/2018, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 12 Co
8/2021-404, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 12 Co
8/2021-404, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou (poté, co bylo řízení co do částky 75 000
Kč, kterou žalovaná žalobci uhradila, a písemné omluvy, kterou mu poskytla,
zastaveno) domáhá po žalované zaplacení částky 425 000 Kč s příslušenstvím jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s nezákonným
trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2012,
které skončilo zproštěním žalobce obžaloby (dále jen „posuzované trestní
stíhání“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
28. 8. 2020, č. j. 23 C 144/2018-281, řízení co do požadavku žalobce na
zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 500 000 Kč od 16. 7.
2018 do 20. 7. 2018 zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky
od 21. 7. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 75
000 Kč od 21. 7. 2018 do 2. 10. 2018 (výrok II), zamítl žalobu co do zaplacení
částky 415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21.
7. 2018 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení částku 36 464,76 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 27.
12. 2007, č. j. OKFK-1/14-C-2007, a to pro trestný čin zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby. Dne 30. 5. 2012 byla k Městskému soudu v Praze podána
obžaloba pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,
ve spolupachatelství, obžaloba byla podána na celkem 39 osob včetně žalobce.
Dne 24. 7. 2017 byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Městského soudu v
Praze, sp. zn. 56 T 9/2012. Dne 19. 1. 2018 požádal žalobce žalovanou o
odškodnění v souvislosti s posuzovaným trestním stíháním a žalovaná poskytla
dne 27. 9. 2018 žalobci omluvu a peněžní satisfakci ve výši 75 000 Kč za
nemajetkovou újmu způsobenou předmětným trestním řízením a ve výši 90 000 Kč za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předmětného trestního stíhání.
Tyto částky (včetně nákladů obhajoby žalobce ve výši 177 386 Kč; poznámka
Nejvyššího soudu) byly žalobci vyplaceny dne 2. 10. 2018. Posuzované trestní
stíhání bylo medializováno zejména po podání obžaloby, ale žalobce nebyl v
článcích jmenován, ani nebyla zveřejněna jeho fotografie. V roce 2007 se však
šířily fámy, že žalobce se účastnil podvodu formou praní špinavých peněz. Do
roku 2005 pracoval žalobce v Ústavu fyzikální chemie XY, od roku 2005 pak
pracuje na Univerzitě P. V roce 2006 se Policie České republiky obracela na
různé subjekty s dotazy. Již v letech 2003 až 2004 nebyl žalobce zván do komisí
k docenturám a profesurám, což pokračovalo i po roce 2008. Patentová činnost
žalobce byla navázána na Ústav fyzikální chemie XY, po roce 2005 si tedy
žalobce musel vybudovat zázemí ve společnosti XY. Omezování vědecké a
pedagogické činnosti žalobce započalo v letech 2003 až 2004 a trvalo až do roku
2018. Dne 26. 3. 2003 byl Kanceláři prezidenta republiky předložen návrh
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na jmenování žalobce profesorem,
který však nebyl kontrasignován předsedou vlády (na rozdíl od ostatních 97
návrhů), proto ke jmenování žalobce (tehdy) nedošlo. V roce 2019 doporučila
vláda České republiky předsedovi vlády spolupodepsat rozhodnutí prezidenta o
jmenování žalobce profesorem; následně byl žalobce profesorem jmenován.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), a uzavřel, že s ohledem na následné zproštění žalobce
obžaloby vznikla žalované odpovědnost za nezákonné (nedůvodné) trestní stíhání. Soud prvního stupně zohlednil povahu věci (žalobci hrozil trest odnětí svobody
v rozsahu 5 až 12 let nepodmíněně, žalobce nebyl v průběhu trestního stíhání
omezen na osobní svobodě, nebyl dosud soudně trestán a nebyl stíhán pro
trestnou činnost, která by byla vnímána jako zvlášť zavrženíhodná), celkovou
délku trestního řízení (to trvalo 9 let a 7 měsíců, ale žalobce byl za
nepřiměřenou délku tohoto řízení samostatně odškodněn částkou 90 000 Kč) a
následky v osobní sféře žalobce (v oblasti pracovní a na pověsti žalobce, který
je osobou s významným postavením ve společnosti). K zásahu do pracovní oblasti,
který žalobce spatřoval zejména v tom, že musel skončit v Ústavu fyzikální
chemie Jaroslava Heyrovského, a orgány činné v trestním řízení rozesílaly
dopisy, které poškozovaly pověst žalobce, soud prvního stupně uvedl, že ke
skončení pracovního poměru žalobce došlo před zahájením posuzovaného trestního
stíhání, neexistuje zde tedy příčinná souvislost s usnesením o zahájení
trestního stíhání ze dne 27. 12. 2007. Stejně tak nelze zohledňovat ostatní
skutečnosti a zásahy, které nastaly v době před jeho vydáním. Navíc ohledně
dotazů rozesílaných Policií České republiky v roce 2006, soud prvního stupně
uvedl, že nejsou vůči žalobci nijak dehonestující, ale směřovaly pouze k
objasnění šetřené trestné činnosti. Ohledně nejmenování žalobce profesorem soud
prvního stupně také neshledal příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím,
neboť k němu mělo fakticky dojít v roce 2003. Obdobně soud prvního stupně
posuzoval nejmenování žalobce do nejrůznějších rad a omezování jeho přednášek,
které započalo i dle žalobce v letech 2003–2004. Pokud žalobce namítal snížení
grantů, patentů či užitných vzorů, tak toto je v příčinné souvislosti s
ukončením práce žalobce v Ústavu fyzikální chemie XY, nikoliv s posuzovaným
trestním stíháním. Soud prvního stupně však uvěřil žalobci, že k omezování
vědecké a pedagogické činnosti docházelo i po zahájení trestního stíhání, v
čemž tedy shledal zásah do pracovní oblasti žalobce. Ohledně medializace
případu soud prvního stupně uzavřel, že tato je prostým důsledkem zásady
veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, tedy nelze ji
přičítat státu k tíži, neboť u orgánů činných v trestním řízení nedošlo k
vybočení z mezí povinnosti informovat. Články byly z roku 2012, kdy byla podána
obžaloba, a žalobce v nich nebyl jmenován a ani nebyla zveřejněna jeho
fotografie. Skutečnost, že zrovna žalobce byl obviněn, tedy byla pro širší
veřejnost obtížně odvoditelná.
Soud prvního stupně však uzavřel, že došlo k
jisté dehonestaci v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, neboť v roce
2007 se šířily fámy, že žalobce se účastnil podvodu formou praní špinavých
peněz. Zásahy do zdraví ani do rodinných vztahů žalobce netvrdil. Po srovnání s
případy uvedenými v odůvodnění rozsudku (s tím, že věci vedené u Ústavního
soudu pod sp. zn. I. ÚS 2551/13 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo
2779/2012 a 30 Cdo 2813/2011, označené žalobcem, vyhodnotil soud prvního stupně
jako nesrovnatelné) dospěl soud prvního stupně k závěru, že přiměřeným
zadostiučiněním za takto vzniklou újmu žalobce je již poskytnuté konstatování
porušení práva a omluva a dále částka 85 000 Kč, z níž žalovaná již žalobci
uhradila částku 75 000 Kč. Soud prvního stupně tedy žalobci přiznal částku 10
000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 7. 2018, a to jak z již uhrazené částky 75
000 Kč, tak z nově přiznané částky 10 000 Kč, jak po částečném zpětvzetí žaloby
žalobce požadoval, neboť do prodlení se žalovaná dostala dne 20. 7. 2018.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované
nejprve rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 12 Co 8/2021-340 (dále jen „první
rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
III o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci
částku 415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21.
7. 2018 do zaplacení (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), a uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů částku 45 195 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). Odvolací
soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která ale doplnil
částečným zopakováním některých důkazů a na rozdíl od soudu prvního stupně
uzavřel, že dne 15. 12. 2003 bylo usnesením policejního orgánu, č. j.
PSP-2741/OHK-203, zahájeno trestní stíhání 10 obviněných včetně žalobce, a to
pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a účast na
zločinném spolčení. Žalobce patřil ke špičce v oboru polarografie a byl
zaměstnán v Ústavu fyzikální chemie XY, před zahájením trestního stíhání měl
spoustu grantů, účastnil se konferencí, byl školitelem. Od roku 2003 postupně
ztrácel své postavení, musel odejít z Akademie věd a z Ústavu fyzikální chemie
XY. Z vládních podkladů dle odvolacího soudu vyplynulo, že k žalobci se při
jednání kabinetu ohledně jmenování profesorem v dubnu 2003 objevila výhrada,
dle které daňová správa prošetřuje žalobcovy podnikatelské aktivity. Na
podkladě takto doplněných skutkových zjištění dospěl odvolací soud v prvním
rozsudku k závěru, že zásahy do práv žalobce před rokem 2007 je možno zohlednit
při úvaze o rozsahu újmy (zejména nejmenování žalobce profesorem, dopisy
policie na pracoviště žalobce, ukončení pracovního poměru) a výši
zadostiučinění a uzavřel, že pro postup orgánů činných v trestním řízení od
roku 2003, ale i po roce 2007, byl žalobce v příčinné souvislosti se škodním
jednáním státu jmenován profesorem analytické chemie až téměř ve svých 70
letech. Zdůraznil rovněž závažnost povahy trestné činnosti, která byla žalobci
kladena za vinu, hrozbu vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody a ohrožení
všech aspektů života žalobce, který dosud nebyl trestán a byl vysoce
společensky postaven. Po provedení srovnání s věcí řešenou u odvolacího soudu
pod sp. zn. 12 Co 130/2015, tedy považoval odvolací soud za přiměřené
zadostiučinění v celkové výši 500 000 Kč.
6. K dovolání žalované však byl tento první rozsudek odvolacího soudu
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 2963/2021-385,
zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že v dané
věci nastaly dvě na sebe časově navazující skutečnosti, a to trestní stíhání
žalobce a nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem
(resp. zjevné vyčkávání správního orgánu na výsledek trestního řízení).
Nejvyšší soud dále uzavřel, že aby bylo možné učinit závěr o tom, že
bezprostřední příčinou včasného nejmenování žalobce profesorem bylo zahájení
jeho trestního stíhání, bude se muset odvolací soud vypořádat s tím, zda
podstatnou příčinou nejmenování žalobce profesorem nebyla samotná nečinnost
správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem, tedy zda nečinnost
správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem byla nutná a právně
opodstatněná v návaznosti na zahájení trestního stíhání žalobce, resp. zda je
zahájení trestního stíhání překážkou pro jmenování profesorem. Teprve po
zodpovězení výše uvedených otázek bude možné učinit závěr, zda se v posuzovaném
případě jednalo o řetězec příčin relevantně vycházející ze zahájení trestního
stíhání žalobce jako primární skutečnosti (příčiny), nebo byla příčinná
souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání
žalobce a žalobcem tvrzenou újmou v podobě nejmenování profesorem přetržena
působením samostatné skutečnosti (příčiny) v podobě nečinnosti správního orgánu
v řízení o jmenování žalobce profesorem.
7. Na to odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č.
j. 12 Co 8/2021-404, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o
věci samé opět změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku
415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 7.
2018 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil jí povinnost
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 53
943 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud po zopakování předchozích rozhodnutí ve věci a bez
dalšího doplňování či opakování dokazování uzavřel, že i přes zrušení jeho
předchozího rozsudku nemá důvod ničeho na svém rozhodnutí měnit a odkazuje na
ně. Závěr o přiměřenosti požadovaného peněžitého zadostiučinění totiž vychází
nejenom z nejmenování žalobce profesorem, ale i z dalších skutečností, které
byly součástí jak žalobních tvrzení, tak argumentace soudů obou stupňů, byť jim
každý soud přikládal jiný význam. Odvolací soud uzavřel, že postup orgánů
činných v trestním řízení měl nepochybně zásadní dopad do žalobcova postavení
společenského, vědeckého, pracovního i osobního. Osobu žalobce lze dle
odvolacího soudu považovat za elitu českého národa, neboť byl následně po
zániku trestního stíhání profesorem jmenován. Dále odvolací soud zdůraznil, že
přiměřenost zadostiučinění byla v jeho prvním rozsudku konstatována nejen na
základě opožděného jmenování profesorem a žádnou z těchto úvah se pak dovolací
soud dle odvolacího soudu nezabýval tak, že by zpochybnil jejich správnost, na
svých předchozích závěrech tedy odvolací soud setrval. Ohledně jediné otázky
vytknuté dovolacím soudem se odvolací soud ztotožnil se žalobcem, že v poměrech
této věci je nešťastné rozdělovat z hlediska příčinné souvislosti dvě na sobě
časově navazující skutečnosti, a to trestní stíhání a nečinnost správního
orgánu, neboť dle odvolacího soudu z provedených důkazů i prosté logiky věci je
zřejmé, že trestní stíhání žalobce jako prvotní událost nepochybně mělo vliv i
na nečinnost správního orgánu, který ovšem nebyl ryze v postavení běžného
správního orgánu, ale jednalo se především o reprezentaci politické moci. U
politika pak obecně nehrají pro jeho činnost či nečinnost a způsoby rozhodování
roli pouze a čistě jen otázky právní, jak věc zúžil svým výkladem dovolací
soud, ale významné jsou samozřejmě i otázky politického významu. Dle odvolacího
soudu si lze jen těžko představit, že by kdokoliv jiný ve stejném politickém
postavení podepsal jmenování profesorem člověku, proti kterému je 17 let vedeno
trestní stíhání pro závažnou trestnou činnost, aniž by „správní“ rozhodnutí
nebylo veřejností, médii apod. vnímáno s negativními politickými důsledky. Bez
ohledu na existenci dalších jiných negativních zásahů nezákonného trestního
stíhání do života žalobce měl proto odvolací soud i nadále za to, že podmínka
příčinné souvislosti je splněna i u jednoho z dílčích zásahů, který jen
ilustrativně dokresluje intenzitu celkového zásahu do života žalobce, tedy ve
vztahu k časově velmi opožděnému jmenování žalobce profesorem, ať už je tato
příčinná souvislost v rovině právní, politické, morální, lidské či jakékoliv
jiné, a i k tomuto zásahu je třeba při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění přihlédnout. I nadále tedy považoval odvolací soud za přiměřenou
výši zadostiučinění částku 500 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, a to ve výroku I v části,
kterou byl změněn zamítavý výrok III o věci samé rozsudku soudu prvního stupně
ohledně částky 415 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém uplatnila
následující dovolací důvody.
10. Žalovaná namítala, že odvolací soud opětovně nesprávně právně
posoudil otázku, v důsledku jaké skutečnosti žalobci vznikla újma způsobená
zásahem do jeho profesní sféry spočívajícím v jeho nejmenování profesorem
prezidentem České republiky. Žalovaná tedy setrvala na svém právním názoru, že
odvolací soud nesprávně právně posoudil příčinnou souvislost mezi trestním
stíháním žalobce a jeho nemajetkovou újmou v podobě jeho nejmenování
profesorem, neboť příčinou vzniku újmy byla nečinnost správního orgánu v
procesu jmenování (proti které žalobce nevyužil zákonné prostředky ochrany) a
nerespektování presumpce neviny, což bylo způsobilé přetrhnout příčinnou
souvislost. Za nepřípadný považovala žalovaná poukaz na politickou roli
prezidenta, který zde nejedná jako ústavní orgán či reprezentant politické
moci, ale správní orgán, pokud ohledně nejmenování profesorů existuje jasná
právní úprava a judikatura správních soudů (srov. rozsudek Městského soudu v
Praze č. j. 10 A 174/2016-143). V této souvislosti žalovaná rovněž upozornila
na právní úpravu jmenování profesorem a zdůraznila, že ministr školství, vláda
či prezident nemohou nezávisle na předchozím posouzení vědeckých rad vysoké
školy přezkoumávat, zda je uchazeč dostatečně odborně či morálně způsobilý.
Navíc podmínky pro jmenování žalobce splňoval již v roce 2003, tedy ještě před
vydáním žalobcem označeného nezákonného rozhodnutí v roce 2007, chybí tudíž
časová souvislost. Odvolací soud se pak adekvátní příčinnou souvislostí
nezabýval, a dokonce předchozím závěrům Nejvyššího soudu oponoval, čímž se
odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2963/2021, ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017, ze dne 26. 4. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2895/2011. Na
závěr žalovaná zdůraznila, že posouzení právně relevantní příčiny žalobcovy
újmy z nejmenování profesorem hraje roli pro posouzení rozsahu újmy v jeho
profesní sféře, což se odráží i v posouzení přiměřené výše peněžitého
zadostiučinění.
11. Závěrem žalovaná navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu změnit a
potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, případně jej zrušit a vrátit věc
odvolacímu soudu se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
12. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 a 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání žalované je přípustné pro posouzení otázky příčinné
souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a nemajetkovou újmou v
podobě nejmenování žalobce profesorem, neboť při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Jak zdůraznil Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této
věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2963/2021), odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na
současném splnění tří předpokladů, a sice (1) že došlo k vydání nezákonného
rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost po nabytí právní moci zrušeno, nebo k
nesprávnému úřednímu postupu, (2) poškozenému byla způsobena škoda (újma) a (3)
vznik této škody (újmy) je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním
řízení prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé
z nich. Není-li splněna byť jen jedna z uvedených tří podmínek, nelze žalobě
vyhovět bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky ostatní.
20. Ačkoliv obecně platí, že otázka příčinné souvislosti, tj. vztahu
mezi škodnou událostí a vznikem škody, je otázkou skutkovou, nikoli otázkou
právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001), právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat ve stanovení,
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně
zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
21. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích
nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé
připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí
být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se
jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu
orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30
Cdo 2963/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2895/2011).
22. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo
915/2005) dospěla k závěru, že příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost,
která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování
příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností
přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon
odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu
na vznik škody; příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným
úředním postupem a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila
jiná, na právně kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá, skutečnost,
která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán
bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí
či nesprávného úředního postupu; byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,
odpovědnost za škodu nenastává.
23. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv.
řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Právně
relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce
vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty
příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů),
které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti)
a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla
(typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná
souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů
odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého
(přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze
kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního
následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, nebo ze
dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021).
24. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. se o vztah příčinné souvislosti
jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního
postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve
vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li doloženo, že nebýt
nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo.
Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu
nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by
škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí,
jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož
odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo.
Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně,
aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné
souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl
ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně
vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že
již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se
vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022,
sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004,
sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází,
jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která
vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní
škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná
souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je
příčinná souvislost dána tehdy, jestliže škoda by nebyla nastala bez této
příčiny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30
Cdo 237/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 10. 3. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 1329/2019, nebo ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).
25. Jak uzavřel Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozsudku v
posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30
Cdo 2963/2021), v daném případě nastaly dvě na sebe časově navazující
skutečnosti, a to trestní stíhání žalobce a nečinnost správního orgánu v řízení
o jmenování žalobce profesorem (resp. zjevné vyčkávání správního orgánu na
výsledek trestního řízení). Aby však bylo možné učinit závěr o tom, že
bezprostřední příčinou včasného nejmenování žalobce profesorem bylo zahájení
jeho trestního stíhání, musel by se odvolací soud v souladu s výše uvedenou
judikaturou dovolacího soudu vypořádat s otázkou, zda onou podstatnou příčinou
nejmenování žalobce profesorem nebyla právě samotná nečinnost správního orgánu
v řízení o jmenování žalobce profesorem, což odvolací soud ani ve svém novém
rozhodnutí neučinil. Tedy, zda nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování
žalobce profesorem byla nutná a právně opodstatněná v návaznosti na zahájení
trestního stíhání žalobce, resp. zda je zahájení trestního stíhání právní
překážkou pro jmenování profesorem. Teprve po zodpovězení výše uvedených otázek
by bylo možné učinit závěr o tom, zda se v posuzovaném případě jednalo o
řetězec příčin relevantně vycházející ze zahájení trestního stíhání žalobce
jako primární skutečnosti (příčiny), nebo byla příčinná souvislost mezi vydáním
nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce a žalobcem tvrzenou
újmou v podobě jeho nejmenování profesorem přetržena působením samostatné
skutečnosti (příčiny) spočívající v nečinnosti správního orgánu.
26. Vzhledem k tomu, že nejmenování žalobce profesorem je jedním ze
stěžejních zásahů do jeho pracovní sféry, je nezbytné se otázkou existence
příčinné souvislosti mezi posuzovaným trestním stíháním a touto újmou řádně
zabývat i přes to, že se nejedná o jediný zásah do pracovní sféry žalobce,
neboť pro účely stanovení přiměřené výše zadostiučinění za posuzované nezákonné
trestní stíhání je třeba provést srovnání s poskytnutým zadostiučiněním v
jiných případech, a to i dle způsobených zásahů do osobního života (kam patří i
zásahy do pracovní sféry), které jsou nejvýznamnějším hlediskem pro stanovení
adekvátní výše zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1055/2021, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,
uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto
důvodu je tudíž nezbytné ujasnit si, zda tak významná újma spočívající v
nejmenování profesorem v příčinné souvislosti s trestním stíháním je či
nikoliv. V této souvislosti (pokud odvolací soud dospěje k závěru, že příčinná
souvislost s trestním stíháním žalobce dána je) bude rovněž nezbytné zabývat se
tím, zda, případně v jakém rozsahu, byla tato újma způsobena trestním stíháním
žalobce zahájeným v roce 2003 (které bylo dle tvrzení žalobce v žalobě
zastaveno, neboť stíhané skutky nebyly trestným činem) nebo posuzovaným
trestním stíháním zahájeným v roce 2007 a jaký je vzájemný poměr těchto dvou
trestních stíhání, neboť dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
představuje odškodnění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním odškodnění
za újmu způsobenou trestním stíháním, které se v konečném důsledku ukázalo jako
nedůvodné, a je založeno na předpokladu nezákonnosti usnesení o zahájení
trestního stíhání poškozeného, která je deklarována rozhodnutím o zastavení
trestního stíhání, postoupením věci do přestupkového řízení nebo zproštěním
obžaloby, případně i zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání
rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti podané obviněným, a vrácení věci
policejnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1771/2014). Každé trestní stíhání ukončené výše uvedeným způsobem se tudíž
považuje za samostatné nezákonné trestní stíhání způsobilé odůvodnit vznik
samostatné újmy bez ohledu na to, zda následně dojde k novému zahájení
trestního stíhání poškozeného či nikoliv. V těchto směrech je tudíž právní
posouzení odvolacího soudu stále neúplné, tedy nesprávné.
27. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují
zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná však existenci takových vad netvrdila a
nepodávají se ani z obsahu spisu.
28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
29. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce nově posoudí,
případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s
výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a před tím, než provede srovnání s
jinými případy odškodnění za nezákonné trestní stíhání a stanovení přiměřeného
zadostiučinění, neopomene se zabývat otázkou existence příčinné souvislosti
mezi posuzovaným nezákonným trestním stíháním žalobce a újmou spočívající v
jeho nejmenování profesorem, aby mohl řádně stanovit rozsah újmy žalobce v
daném případě, která má být přiměřeným zadostiučiněním odškodněna.
30. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího
soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu