30 Cdo 2513/2025-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. Č.,
zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční
764/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu
škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 49 C
31/2022, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
9. 2024, č. j. 58 Co 301/2024-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 49 C 31/2022-154, zamítl žalobu, kterou se
žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 375
775,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady
řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným
rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) k odvolání žalobce rozsudek soudu
prvního stupně v jeho výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů
řízení jej změnil tak, že žalované se právo na náhradu nákladu řízení
nepřiznává (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady
škody a nemajetkové újmy způsobené mu při výkonu veřejné moci jako důsledek
„nesprávného úředního postupu spočívajícího v pochybení exekučního soudu
(Obvodní soud pro Prahu 10) a jím pověřeného soudního exekutora při nařízení a
vedení exekuce zahájené dne 15. 3. 2021, která byla následně jako nezákonná
zastavena a pravomocně skončila dne 18. 11. 2021“. Pochybení exekučního soudu
(u nějž byla věc vedena od sp. zn. 54 EXE 813/2021) a soudního exekutora (jenž
věc vedl pod sp. zn. 090 EX 32/21) spočívalo v jejich nepřihlédnutí k prekluzi
části nároku exekučně vymáhaného oprávněnou, a dále v zahájení a vedení exekuce
i přes skutečnost, že ve vztahu ke zbývající části vymáhaného nároku se jednalo
o exekuci zjevně nepřiměřenou. Na náhradě škody tak žalobce požadoval částku 90
000 Kč jako ušlý zisk z pronájmu nemovitosti (dvou pokojů v bytové jednotce v
jeho vlastnictví) za dobu trvání exekuce, dále částku 132 725,5 Kč jako
skutečnou škodu vzniklou v důsledku zmaření splátkového kalendáře ze dne 4. 5.
2020 uzavřeného se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra (dále též jen
„ZPMV“) jako věřitelem a částku 450 Kč představující dluh vniklý žalobci na
bankovním účtu jakožto pravidelný poplatek za vedení účtu, který si banka
vzhledem k blokaci účtu po dobu vedení exekuce nemohla strhávat. Na náhradě
nemajetkové újmy potom žalobce požadoval částku 152 600 Kč, jíž vypočetl jako
násobek částky 700 Kč počtem dnů vedení exekuce s tvrzením, že vedle poškození
dobrého jména a jeho pověsti v důsledku postupu a rozhodování exekučního soudu
a soudního exekutora a z toho plynoucího stresu utrpěl i zdravotní újmu, kdy v
předmětném období mělo dojít k dalšímu rozvoji jeho dřívějšího onemocnění.
4. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že nedošlo k
žádnému nesprávnému úřednímu postupu (neshledal tzv. odpovědnostní titul).
Přestože exekuční soud měl vědět, že je vymáhaná pohledávka zčásti prekludovaná
a vedení exekuce je v této části nezákonné, bylo především na oprávněné, aby
takový návrh nepodávala a domáhala se pouze neprekludované částky vhodnějším
způsobem. Postup oprávněné však nelze klást k tíži státu. Nad to soud prvního
stupně uzavřel, že mezi tvrzenými nároky a hypoteticky nezákonným postupem není
dána příčinná souvislost. Soud prvního stupně k objasnění skutkového stavu
provedl řadu důkazů, návrh na provedení účastnického výslechu žalobce však
zamítl s tím, že vzhledem k právnímu názoru soudu (ohledně neexistence
odpovědnostního titulu) je tento nadbytečný.
5. Odvolací soud k odvolání žalobce přehodnotil závěry soudu prvního
stupně a v napadeném rozhodnutí naopak shledal, že exekuční soud pochybil,
pokud se po obdržení žádosti oprávněné zdravotní pojišťovny o pověření soudního
exekutora vedením exekuce spojené s exekučním návrhem nezabýval z povinnosti
úřední prekluzí vymáhaného plnění (resp. jeho části ve výši 3 300 Kč) a pokud s
ohledem na zbývající částku (900 Kč) neposuzoval přiměřenost této vymáhané
povinnosti ve vztahu k očekávaným nákladům soudního exekutora na vymáhání (ve
výši 6 655 Kč). Odvolací soud nicméně neshledal naplnění dalších zákonných
předpokladů pro nástup odpovědnosti státu, konkrétně (tak jako soud prvního
stupně) příčinnou souvislost mezi nezákonnou exekucí a žalovanými nároky. Co do
škody ve výši 90 000 Kč v podobě tvrzeně ušlého zisku z nemožnosti pronájmu
části nemovité věci odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, žer by žalobce
kýženého zisku dosáhl, tedy že by v rozhodném období onu věc (její část)
pronajal. Ohledně částky 132 725,5 Kč, jež měla vzniknout v důsledku zmaření
splátkového kalendáře ze dne 4. 5. 2020, neshledal podmínku příčinné
souvislosti, neboť hlavní příčinou existence dluhu vůči ZPMV podle něj bylo
dlouhodobé (od roku 2011) neplnění platebních povinností žalobcem. Odvolací
soud také shledal, že žalobce splátkový kalendář nedodržoval ani před zahájením
předmětné exekuce. Částka 450 Kč představující dluh vzniklý žalobci na
bankovním účtu potom nemohla být přiznána, neboť k tomuto nároku žalobce tvrdil
pouze to, že se jedná o pravidelný poplatek za vedení účtu. Až v odvolání však
tvrdil, že při splnění určitých smluvních podmínek banky, které nemohly být v
důsledku blokace účtu splněny, bylo vedení účtu bezplatné. Šlo tak podle
odvolacího soudu o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř. Nakonec, co se
týče nemajetkové újmy ve výši 152 600 Kč, tedy 700 Kč za každý den vedení
exekuce za dobu od 15. 3. 2021 do 18. 11. 2021, z provedených důkazů podle
odvolacího soudu nevyplynulo, že by se již tak nepříznivý zdravotní stav
žalobce dále zhoršil právě v důsledku postupu a rozhodování exekučního soudu a
soudního exekutora. Odvolací soud tak zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v
plném rozsahu potvrdil.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce
(dále též „dovolatel“) včasné dovolání, a to nejprve dne 23. 12. 2024 sám a
posléze je doplnil prostřednictvím ustanoveného advokáta (doplnění ze dne 29.
4. 2025). Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj
stojí na vyřešení níže formulovaných otázek „hmotného práva“, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a také otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly
vyřešeny.
7. Dovolatel konkrétně za prvé namítal, že soudy měly před přijetím
závěru o neprokázání příčinné souvislosti mezi zhoršením zdravotního stavu
dovolatele a nezákonnou exekucí samy z vlastní iniciativy doplnit dokazování o
nutné důkazy, např. o znalecký posudek. V této souvislosti tak formuluje
otázku: „zda může soud v řízení o náhradě nemajetkové újmy zamítnout žalobu
pouze na základě vlastního úsudku bez provedení důkazu znaleckým posudkem,
přestože žalobce doložil změnu zdravotního stavu lékařskou dokumentací.“ Dále
měl za to, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe reprezentované
zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006,
a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze
dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2467/2022, podle kterých musí soud neprovedení
důkazů navržených účastníky náležitě odůvodnit. Dovolatel tak namítal, že soudy
pochybily tím, že neprovedly dovolatelem navrhované důkazy, které byly
„naprosto stěžejní pro prokázání nároku žalobce“.
8. K podanému dovolání se stručně vyjádřila žalovaná, která zdůraznila,
že dovolatel měl dostatek prostoru, aby v řízení řádně skutkově tvrdil a svá
skutková tvrzení prokázal. Účastnický výslech je toliko důkazem podpůrným,
neboť povinností žalobce je vylíčit všechny podstatné okolnosti již v žalobě a
k nim označit příslušné důkazní prostředky. Teprve pokud nelze tvrzenou
skutečnost prokázat jinak, lze přistoupit k použití výslechu žalobce. Žalovaná
také zdůraznila, že v rámci dovolacího řízení nelze měnit skutkový stav.
Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, příp. zamítl.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž
jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného
rozhodnutí a dále potvrzující výrok I napadeného rozhodnutí v té jeho části,
jež se vztahovala k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání
nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, resp. řízení před soudem prvního stupně.
13. Dovolání ovšem není přípustné ani v té části, ve které žalobce brojí
proti závěrům odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu ušlého zisku. K té
odvolací soud uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť netvrdil nic
konkrétního o potenciálních zájemcích, kteří by byli v důsledku vedení exekuce
od pronájmu pokoje v jím užívaném bytě odrazeni.
14. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že předpokladem vzniku
nároku na náhradu ušlého zisku z pronájmu nemovitých věcí je, že poškozený v
předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost nemovitou věc za určitou
částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by
mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného škůdce (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2963/2009, ze dne 12. 5.
2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004, nebo ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo
540/2004). Dále platí, že nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového
stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno (důkazní břemeno je na
poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u
objektivní odpovědnosti) majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Pouhé tvrzené
zmaření zamýšleného (podnikatelského) záměru poškozeného však k odškodnění
nestačí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 25
Cdo 1548/2020, nebo ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, jakož i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
15. Jakkoliv je snad do jisté míry možné s dovolatelem souhlasit, že
přesné označení konkrétního subjektu, který z důvodu exekuce na majetek žalobce
od nájmu ustoupil, může být v praxi obtížné, dané nic nemění na tom, že je
potřeba dané povinnosti tvrzení alespoň v obecné rovině dostát. Ze spisového
materiálu však Nejvyšší soud obdobně jako odvolací soud dospěl k závěru, že
příčinná souvislost mezi nezákonnou exekucí a ušlým ziskem byla vymezena jen
velmi obecně a vágně, a to v rovině spekulací přisuzujících potenciálním
nájemníkům konkrétní myšlenkové pochody. Stejně neurčité byly potom v tomto
směru i důkazní návrhy, kdy tyto dovolatel omezil na prokázání skutečnosti, že
v době přibližně tři čtvrtě roku před nezákonnou exekucí došlo k tříměsíčnímu
pronájmu jednoho ze dvou pokojů (prostřednictvím nájemní smlouvy na dobu
určitou účinné do dne 30. 6. 2020) a že v období měsíců června až srpna 2022
(tedy více než půl roku po ukončení nezákonné exekuce) obdržel dovolatel
nájemné. Závěr odvolacího soudu, že tato procesní aktivita dovolatele nedostála
povinnosti tvrzení vzhledem k existenci příčinné souvislosti, se tak dovolacímu
soudu nezdá nikterak excesivní a je proto v souladu s výše označenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Ad absurdum, pokud by byla tvrzení (a také
důkazní návrhy o nich) dovolatele shledána jako dostačující, byla by žalovaná
obecně postavena před povinnost nahrazovat tvrzenou škodu v každém případě, ve
kterém povinný z nezákonné exekuce disponuje nemovitými věcmi, které byly v
minulosti pronajímány, přestože nebylo prokázáno, že by se tak s větší mírou
pravděpodobnosti stalo i v rozhodné době.
16. V dovolání jinak opakované námitky, že k nedosažení zisku pronájmem
nemovitých věcí došlo z důvodu, že „byla snížena důvěryhodnost v solventnost
žalobce v očích potenciálních zájemců o ubytování“, tak podle dovolacího soudu
ze skutkových zjištění soudů neplynou. Své odlišné právní posouzení věci tak
dovolatel většinově zakládá na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a
takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním
odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné
povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým
základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního
stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami
zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ve smyslu výše uvedeného tak Nejvyšší
soud námitkám dovolatele vztahujícím se k posouzení nároku na náhradu ušlého
zisku, avšak vybudovaných na oponentních skutkových závěrech nepřisvědčil.
17. Co se týče nároku na náhradu škody způsobené zmařením dohody o
splátkách, zde již dovolatel ani nepoukazuje na konkrétní pochybení odvolacího
soudu a jeho argumentace je tak pouhou polemikou o skutkovém závěru o existenci
příčinné souvislosti. Odvolací soud uzavřel, že hlavní příčinou existence dluhu
bylo dlouhodobé neplnění jeho povinností vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva
vnitra ČR, nadto bylo podle odvolacího soudu „zcela evidentní, že dovolatel
nemohl splátkový kalendář ani před zahájením posuzované exekuce řádně
dodržovat“.
18. Námitky dovolatele (že mu bylo exekucí znemožněno v pravidelných
splátkách „pokračovat“, a tím došlo k opětovnému nárustu dluhu vůči Zdravotní
pojišťovně Ministerstva vnitra) však rovněž představují částečnou kritiku
skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnosti či úplnosti, částečně se
pak s těmito skutkovými závěry míjí, přitom však nevystihují (od 1. 1. 2013
jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou
kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani
pouhý odlišný názor na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených
důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání
relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§
132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení
odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn.
25 Cdo 617/2012). Ani zde tak Nejvyšší soud nemohl dovolatelově argumentaci
přisvědčit a shledal, že v tomto rozsahu je dovolání s ohledem na znění § 237
o. s. ř. nepřípustné.
19. Dovolání není přípustné ani v tom rozsahu, ve kterém dovolatel
napadl rozsudek odvolacího soudu co do nároku na náhradu škody ve výši 450 Kč
představující dluh vzniklý na bankovním účtu.
20. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §
237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž
předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité
plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního
řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
21. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků (jako v nynějším případě), má rozhodnutí o každém z těchto
nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve
vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto
nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním
výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo
747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
22. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely
sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s
ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité
plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v
téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým
základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti
dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž
řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům
společného).
23. Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které
se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato
pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý
samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí,
jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům
společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
24. Tak je tomu i v posuzované věci, jelikož nárok na náhradu škody ve
výši 450 Kč je samostatným nárokem odvíjejícím se od odlišného skutkového
základu než zbylé nároky, nepřevyšuje částku 50 000 Kč, současně se nejedná o
vztah ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztah, a rovněž důvod
zamítnutí tohoto nároku nebyl shodný jako u zbývajících nároků, tedy rozhodnutí
o dílčích nárocích (v souhrnu převyšující částku 50 000 Kč) nezáviselo na
vyřešení shodné právní otázky (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo
1178/2023). Dovolání tak v tomto rozsahu není objektivně přípustné.
25. Nejvyšší soud nakonec neshledal ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným
dovolání ani v části vztahující se k nároku na náhradu nemajetkové újmy
způsobené tvrzeným zhoršením zdravotního stavu vlivem nezákonné exekuce.
26. Dovolatel v tomto směru vymezil dovolací otázku jako otázku, zda
může soud zamítnout žalobu „pouze na základě vlastního úsudku bez provedení
důkazu znaleckým posudkem, přestože žalobce doložil změnu zdravotního stavu
lékařskou dokumentací“. Přijetím svého závěru se však odvolací soud od
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
27. Co se týče otázky týkající se znaleckého posudku a tvrzené
povinnosti soudu si takový posudek při posuzování zdravotního stavu vždy
pořídit, poukazuje Nejvyšší soud na to, že z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.
vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž
je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k
uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy
oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů
provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné
nebo které již byly prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení byla
bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy (srov.
například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6
Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, s. 1084-1085, nálezy
Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. 12. 1995,
sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1898/2018, nebo ze
dne 15. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3604/2024).
28. Zároveň ovšem vzhledem k provádění důkazů platí, že zjištění
rozhodných skutečností je v poměrech projednací zásady dosahováno rozvíjením
kontradiktorního sporu, v němž má rozhodující úlohu svobodná iniciativa
procesních stran. Subjektivní aktivita každé ze sporných stran je poté
korigována opačnou aktivitou druhé procesní strany. Komunikační struktura
civilního procesu vychází z určitých pevných procesních rolí stran, které jsou
v podstatě dány jednoduchým rozlišováním procesního útoku a obrany. Subjektivní
přístup stran k uplatňování jejich zájmů v řízení, svoboda a volnost jejich
skutkových přednesů a důkazních návrhů v kontradiktorním sporu, ovládaném
zásadou projednací, slouží především ke shromáždění dostačujícího materiálu k
objektivnímu a nestrannému posouzení skutkového stavu soudem (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2077/2022). Jinými slovy
řečeno, navrhování důkazů k prokázání tvrzených skutečností je v poměrech
civilního řízení úlohou účastníků soudního řízení, nikoliv soudu samotného.
29. Přestože ovšem dovolatel v nynějším dovolání tuto část své
argumentace staví kolem povinnosti soudu obstarat si z povinnosti úřední
znalecký posudek, vypracování znaleckého posudku sám v řízení nenavrhnul, a to
ani v původní žalobě, resp. jejím doplnění ze dne 21. 2. 2023, ani v přípisu
nadepsaném „Doplnění důkazů k žalobě“ ze dne 18. 4. 2023, ani v replice na
výzvu soudu prvního stupně k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ve smyslu
ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ze dne 23. 10. 2023, dokonce ani v rámci
odvolání ze dne 19. 1. 2024, resp. jeho doplnění ze dne 6. 2. 2024. Vypracování
znaleckého posudku během řízení nebylo dovolatelem navrženo.
30. Z výše uvedeného potom ovšem vyplývá, že nedostatečnou procesní
aktivitu účastníka sporu co do důkazních návrhů není povinen svou vlastní
aktivitou suplovat soud tím, že by sám prováděl nikým nenavržené důkazy k
prokázání účastníkem uvedených tvrzení.
31. Na tom nic nemění ani judikatura uváděná dovolatelem, reprezentovaná
nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, a ze dne 8.
3. 2023,
sp. zn. I. ÚS 1010/22, od které se měl odvolací soud podle jeho názoru
odchýlit. Ta se totiž dotýká dokazování prostřednictvím znaleckých posudků ve
věcech zdravotního stavu, nikoliv však otázek návrhů či povinnosti provádění
takových posudků. Jednoznačně z nich neplyne, jak dovolatel naznačuje,
povinnost soudu doplnit důkazní návrhy účastníka sporu „svým vlastním“
provedením znaleckého posudku. V tomto směru by šlo o nežádoucí procesní
aktivismus soudu, který by zasahoval do práva ostatních účastníků na férový
proces [srov. § 18 odstavec 1věta prvá a třetí ve spojení s § 101 odst. 1 písm.
b) o. s. ř.)] Oba výše uvedené nálezy konstitucionálního tribunálu totiž byly
vydány v řízeních, kdy před obecnými soudy bylo provedení znaleckých posudků
účastníkem řádně a včas navrženo a posudky byly následně provedeny, leč byly
vadně hodnoceny (resp. vadná byla jejich metodologie). V nyní projednávané věci
však žalobce žádný obdobný procesní návrh neučinil.
32. Dovolateli lze nakonec snad (nad rámec nosných důvodů tohoto
rozhodnutí) částečně přisvědčit v tom, že soud prvního stupně měl provést
dokazování prostřednictvím jím navrženého účastnického výslechu, jestliže přes
jinak poskytnuté poučení měl některá žalobcova tvrzení za neprokázaná. Ve
světle úvah obsažených v napadeném rozhodnutí totiž odůvodnění zamítnutí
provedení tohoto důkazu pro nadbytečnost soudem prvního stupně neobstojí.
Zároveň ovšem sám dovolatel v podaném odvolání tuto vadu nenamítal a ve vztahu
k akcentovanému zhoršení již dříve nepříznivého zdravotního stavu neuváděl
konkrétnější námitky směřující vůči zjištěnému skutkovému stavu či průběhu
dokazování. Ačkoliv totiž dovolatel v odvolání namítal neprovedení svého
účastnického výslechu, činil tak toliko v kontextu zpochybnění závěru soudu
prvního stupně o neexistenci odpovědnostního titulu (srov. odvolací argumentaci
obsaženou v doplnění odvolání ze dne 6. 2. 2024 na č. l. 175), kterýžto závěr
odvolací soud nepřevzal. Co se však týče zhoršení zdravotního stavu dovolatele
(srov. jeho argumentaci obsaženou v doplnění odvolání ze dne 6. 2. 2024 na č.
l. 177-178 spisu), dovolatel žádné námitky stran způsobu provádění důkazů či
zamítnutí důkazních návrhů k prokázání jím učiněných tvrzení nečinil, ač byl v
řízení zastoupen advokátem, tedy osobou práva znalou.
33. Namítá-li tak žalobce v dovolání (vide jeho čl. III), že měl být
proveden jeho účastnický výslech k prokázání zhoršení zdravotního stavu (resp.
že tento důkazní návrh neměl být zamítnut), pak taková námitka nebyla uplatněna
před soudy nižších stupňů, konkrétně před soudem odvolacím. Jestliže žalobce
takovou námitku neuplatnil v odvolacím řízení (ač mu v tom nic nebránilo, neboť
již soud prvního stupně poukazoval na nedostatek příčinné souvislosti, viz
např. odstavec 35 a 49 jeho rozsudku), nemůže ji proto ke své obraně používat
ani v řízení dovolacím. Nejvyšší soud zde odkazuje na přiléhavé závěry usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22, podle nichž
účastník řízení nemůže očekávat, že si bude určité argumentační linie šetřit až
do dovolacího řízení, kde se jimi bude Nejvyšší soud jako v předmětném sporu
první soud zabývat. Takový postup by šel zcela proti smyslu dovolání jako
mimořádného opravného prostředku i proti smyslu instančního přezkumu obecně a
vůbec ekonomii občanského soudního řízení. Brojí-li nakonec dovolatel proti
neprovedení těch důkazů, jež souvisely s prokázáním základu nároku (vlastní
nezákonnosti exekučního řízení), kupř. jde-li o navržený výslech soudního
exekutora JUDr. Štrincla, pak zřejmě jen přehlédl, že tuto nezákonnost měl
odvolací soud za prokázanou a nebylo proto třeba, aby o ní prováděl další
dokazování. Řečeno jinak: dovolací argumentace je vůči napadenému rozhodnutí v
uvedeném směru zcela mimoběžná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem rovněž diskvalifikuje z možností jejím
prostřednictvím činit závěr o přípustnosti dovolání, jak má na mysli § 237 o.
s. ř.
34. K dovolání, jež sepsal samotný (tehdy ještě nezastoupený) žalobce,
nemožno přihlížet (srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.).
35. Závěrem pak Nejvyšší soud doplňuje, že v řízení o dovolání, coby
opravném prostředku mimořádném, je dovolací soud striktně vázán důvody dovolání
(tedy řečeno jinak rozsahem otázek, které mu dovolatel k řešení předložil) a
není oprávněn zkoumat nad tento rámec věcnou správnost rozhodnutí odvolacího
soudu (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.). a není-li dovolání již jinak
přípustné (ať už podle § 237 či podle § 238a o.s.ř., což je i případ právě
projednávané věci), nezabývá se Nejvyšší soud zmatečnostmi, případně jinými
vadami řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného
rozhodnutí (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). To platí i o údajné
nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, k čemuž lze ve stručnosti dodat,
že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. za mnohé nález Ústavního soudu ze dne 12. 2.
2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), jak se i stalo v případě právě posuzovaném.
36. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné
odmítl.
37. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu