28 Cdo 3604/2024-160
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Kočiščákem, advokátem se sídlem v Brně, Plotní 332/73,
proti žalované A. H., zastoupené Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Kozí 26/4, o zaplacení 1 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 42 C 73/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 17 Co 121/2023-132, t a k t o :
Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 17 Co 121/2023-132, a
Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 4. 2023, č. j. 42 C 73/2022-97, se
zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 1 450 000 Kč se
specifikovanými úroky z prodlení s tvrzením, že obnos v uvedené výši žalobce
dne 3. 5. 2019 převedl bezhotovostně na bankovní účet žalované, na podkladě
účastníky uzavřené smlouvy o zápůjčce, a že žalovaná mu peníze ani poté, kdy k
tomu byla vyzvána (dne 20. 9. 2021), nevrátila.
2. Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20.
4. 2023, č. j. 42 C 73/2022-97, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech
řízení (výroky II a III). Uvedl, že na základě provedených důkazů nemá za
spolehlivě prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce (k
dohodě stran, že přenechané peníze jsou žalované zapůjčeny), tedy že žalobce
neunesl důkazní břemeno k těmto svým tvrzením. Jelikož v řízení nebyl zjištěn
ani jiný právní důvod žalobcova plnění, z něhož by plynula povinnost žalované k
zaplacení (vrácení) peněžité částky žalobci, nelze podle závěru soudu prvního
stupně takto koncipované žalobě vyhovět.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze
dne 19. 6. 2024, č. j. 17 Co 121/2023-132, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací
soud jako na správná odkázal na soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění
i jeho právní posouzení, uzavíraje, že nebyly prokázány skutečnosti o uzavření
smlouvy o zápůjčce (§ 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). Aniž by doplnil či zopakoval
dokazování, přisvědčil tvrzení žalované (reprodukovanému i soudem prvního
stupně), že „jednání žalobce žalovaná správně vnímala jako velkorysý dar (…) k
doplacení svého hypotečního úvěru“, tedy že mezi účastníky byla v ústní formě
uzavřena darovací smlouva (§ 2055 o. z.) coby titul žalobcem poskytnutého
plnění. Stejně tak jako soud prvního stupně, i odvolací soud považoval za
nadbytečné a nepřípadné další žalobcem navrhované důkazy výpovědí označených
svědků, s odůvodněním, že jde o osoby příbuzné účastníků, a že nebyli přímo
účastni právnímu jednání účastníků.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dovolatel) dovoláním v
rozsahu výroku I o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje v odklonu
napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v
dovolání odkazované) v otázce výkladu právního jednání, potažmo esenciálních
náležitostí darovací smlouvy. Považuje za nesprávné, že odvolací soud věc
posoudil toliko na podkladě tvrzení žalované, aniž by zkoumal, byl-li dán
skutečný (shodný) úmysl obou smluvních stran peněžní prostředky darovat.
Napadené rozhodnutí považuje dovolatel současně za nepřezkoumatelné, neboť
odvolací soud odkázal na zjištění nalézacího soudu, která ovšem soud prvního
stupně neučinil (jde-li o uzavření darovací smlouvy), případně je založeno na
odlišných skutkových závěrech bez provedení dokazování. K tomu dovolatel
vytýká, že soudy odmítly provést další jím označené důkazy (výslechy navržených
svědků) k prokázání právně významných okolností navzdory tomu, že žalobu
současně zamítly pro neunesení důkazního břemene. Neměl-li pak soud za
prokázané okolnosti o uzavření smlouvy o zápůjčce, bylo lze uplatněná tvrzení o
přenechání peněz dle mínění dovolatele podřadit i institutu bezdůvodného
obohacení. Dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen, dodávaje, že
popsanými defekty je stižen i rozsudek soudu prvního stupně, jestliže uplatněný
nárok neposoudil právě ani jako bezdůvodné obohacení.
5. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíc, aby je
dovolací soud odmítl jako nepřípustné.
6. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
7. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem
stanovené povinné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně
není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o.
s. ř.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva (jde-li o odvolacím soudem
učiněný závěr týkající se posouzení tvrzeného právního titulu plnění a výkladu
právního jednání), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále blíže rozvedeno).
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež takto
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích
vymezené otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání (§ 242 o. s. ř.), dospěl
dovolací soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
14. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst.
1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
15. Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků měl vzniknout po nabytí
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se
tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných
práv a povinností z porušení smlouvy, tímto zákonem (srov. jeho část pátou,
hlavu II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a
3).
16. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého
obsahu.
17. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odstavec 2).
18. Podle § 2055 odst. 1 o. z. darovací smlouvou dárce bezplatně převádí
vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do
vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku daru přijímá.
19. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou
věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne
smlouva o zápůjčce.
20. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se
obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu,
plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo
tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
21. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila již ve vztahu ke smlouvě
o půjčce upravené v § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, že tato
smlouva má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá
nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Jako
pro každou smlouvu je i pro smlouvu o půjčce nezbytným předpokladem shodná vůle
obou stran (konsenzus). Uvedené závěry ustálené judikatury se přitom obdobně
uplatní rovněž na smlouvu o zápůjčce uzavřenou dle § 2390 o. z. (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, nebo
rozsudek ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020).
22. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, je-li žalobou uplatněn
nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto
na základě smlouvy o půjčce (obdobně i zápůjčce) a žalovaný ve lhůtě splatnosti
půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není
prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu
vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované
částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2009, sp. zn.
21 Cdo 4520/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn.
29 ICdo 122/2019).
23. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení
důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že
žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji
žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na žalovaném
naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na jehož základě
si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu
nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných
situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26
Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, nebo jeho
usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, a ze dne 14. 2. 2023,
sp. zn. 28 Cdo 3865/2022).
24. Jestliže v posuzované věci soud prvního stupně – na základě výsledků
provedeného dokazování – neměl za prokázané skutkové okolnosti o tom, že mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce [že předání peněžních prostředků
bylo provázeno shodným projevem vůle obou stran (konsenzem) prostředky
zapůjčit] a žalobu na zaplacení částky 1 450 000 Kč bez dalšího zamítl, aniž by
žalobcem uplatněný nárok na zaplacení požadované částky posoudil podle
hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení, bylo jím učiněné posouzení neúplné a tím i nesprávné [kdy soud
prvního stupně současně výslovně uvádí, že nemá za prokázané skutkové okolnosti
nasvědčující (jinému) právnímu důvodu plnění, krom lakonické poznámky o tvrzení
žalované, že zaslání peněz vnímala jako velkorysý dar od žalobce, aniž by však
soud prvního stupně své rozhodnutí založil na posouzení, že účastníky byla
uzavřena darovací smlouva).
25. Na uvedené závěry – aniž by doplnil či zopakoval dokazování –
navázal odvolací soud, uváděje, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o
zápůjčce, kdy dále konstatoval, že „právním důvodem (titulem) peněžitého plnění
(jehož se žalované dostalo v částce 1 450 000 Kč připsáním na její bankovní
účet dne 3. 5. 2019) byla darovací smlouva“.
26. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (formulované již
ve vztahu k výkladu § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001),
dochází k darování (donatio) smlouvou uzavřenou mezi dárcem a obdarovaným.
Dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý
majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar
přijímá. Darovací smlouva je tedy dvoustranným právním úkonem (právním
jednáním), k jehož pojmovým znakům náleží předmět daru, bezplatnost a
dobrovolnost; jako takové podléhá pravidlům o právním jednání, včetně pravidel
jeho výkladu. Existenci darování prokazuje obdarovaný (srov. přiměřeně např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001). Pro
darování je pojmově významný záměr (úmysl) darovat, jenž se (jako vnitřní
přesvědčení) zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se
navenek projevuje.
27. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2019, pak Nejvyšší
soud formuloval a odůvodnil závěr, že výkladu podléhá zásadně každé právní
jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné).
Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje
ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká
byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu
přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je
přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal
perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556
odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil
jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi
znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm
okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro
výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která
byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím
vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy,
nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle
pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.; řečené platí jak pro
vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. Přitom Nejvyšší
soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání (podle
právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) je u vícestranných jednání společný úmysl
jednajících stran.
28. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet
okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Při zjišťování
úmyslu jednajícího, který byl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám
anebo, o kterém musela (musel) vědět se tedy přihlíží i k praxi zavedené mezi
stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, a k tomu,
jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016). Shodné zásady vyplývají z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017,
ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33
Cdo 4172/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019.
29. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že ve svých úvahách vyšel ze
skutkových a právních závěrů učiněných soudem prvního stupně. Ten se zabýval
otázkou vzniku smlouvy o zápůjčce a ve svém odůvodnění vysvětlil, proč
nepovažoval tvrzení žalobce za relevantní. Na tuto argumentaci navázal odvolací
soud konstatováním, že mezi účastníky řízení nedošlo ani k bezdůvodnému
obohacení, neboť tito spolu uzavřeli smlouvu darovací. Přestože se odvolací
soud ve svých úvahách stran darovací smlouvy odvolává na závěry nalézacího
soudu, nelze přehlédnout, že v odkazovaném rozhodnutí se soud omezil toliko na
povšechná tvrzení, že jiný důvod než dar, pro který žalobce žalované poskytl
předmětnou částku, v řízení prokázán nebyl. Nižší soudy tak ve své podstatě
vycházely bez dalšího z toho, že pokud nebyly žalované poskytnuty sporné
peněžní prostředky z titulu smlouvy o zápůjčce, stalo se tak z titulu smlouvy
darovací. Přitom se však nijak nevypořádaly s tím, zda byly ve věci naplněny
všechny podstatné náležitosti darovací smlouvy a neprovedly výklad účastníky
učiněných právních jednání ve smyslu odkazované judikatury, tedy nevedly
dokazování směrem ke zjištění skutečného úmyslu jednajícího (jednajících), při
zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.
30. Z výše uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu
dovozující, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena darovací smlouva,
neobstojí (je předčasný) a nekoresponduje s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu reprezentovanou shora citovanými rozhodnutími.
31. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (srov. § 242 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Dovolací soud nesdílí
přesvědčení dovolatele, že odvolacím soudem vydané rozhodnutí lze označit za
nepřezkoumatelné. V tomto směru lze odkázat na měřítka přezkoumatelnosti
rozhodnutí definovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo
ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z rozhodnutí odvolacího soudu je
zřejmé, proč bylo soudem takto rozhodnuto a jeho případné dílčí nedostatky
odůvodnění (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly
na újmu uplatnění procesních práv dovolatele, jenž nebyl nikterak krácen na
svém právu proti rozhodnutí právně argumentovat (jak vidno i z výše provedeného
dovolacího přezkumu na podkladě dovolatelem současně zformulovaných
hmotněprávních a procesněprávních námitek).
32. Naproti tomu důvodnou dovolací soud shledal výtku dovolatele, že
soudy neprovedly další jím navržené důkazy (výslechy označených svědků) k
prokázání právně významných skutečností (zejm. jde-li o okolnosti o obsahu
právního jednání). Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není
povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a
povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku
či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit
důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i
rozhodnout, že neprovede ty z nich, jimiž mají být prokazovány skutečnosti,
které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly
prokázány (rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení byla bez důvodných
pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy (srov. například usnesení
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71,
publikované ve Sborníku stanovisek IV, s. 1084-1085, nálezy Ústavního soudu ze
dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS
56/95 a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1898/2018). Soud neprovede
ani nezákonné důkazy, tj. důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s
obecně závaznými právními předpisy (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, který byl
uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2019).
Jestliže žalobce – nemaje k dispozici jiné, k dokazovaným okolnostem
bezprostřednější důkazní prostředky – navrhoval soudu důkaz výpověďmi
označených svědků [k okolnostem o skutečné vůli (úmyslu) účastníků, a to i co
do jím uplatněných tvrzení o poskytnutí peněžních prostředků formou zápůjčky],
pak je nepřiměřený (a nesprávný) soudy učiněný závěr, že jde o důkazy
nerelevantní či nadbytečné, nadto v situaci, kdy soud současně žalobu zamítá i
pro neunesení důkazního břemene k žalobcem tvrzeným okolnostem (a kdy provedené
důkazy mohou být současně relevantní i v rámci žalobcovy obrany směřované ke
zpochybnění žalovanou prezentovaného tvrzení o darování). Uvedené důkazy nelze
mít za nerozhodné či nadbytečné jen proto, že navržení svědci nebyli přímými
pozorovateli právního jednání (mohou-li vypovídat o dalších okolnostech, které
právnímu jednání předcházely, a k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký
obsah a význam právnímu jednání přikládají), a důvod pro neprovedení navržených
důkazů apriori nelze spatřovat ani v příbuzenském vztahu navržených svědků k
některému z účastníků (který zde může být významný až při hodnocení provedených
důkazů).
33. Jestliže tedy soud prvního stupně (a po něm i odvolací soud) odmítl
žalobcem uplatněný návrh na doplnění dokazování ke shora uvedeným okolnostem,
jež mohou být pro zjišťování skutečné vůle účastníků, potažmo pro rozhodnutí
relevantní, zatížil tím řízení jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí, k níž dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s.
ř. přihlíží v případě přípustného dovolání.
34. Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není (dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl
uplatněn důvodně), a řízení je současně zatíženo i shora popsanou vadou,
Nejvyšší soud – neshledávaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu – rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně akcesorických výroků o
nákladech řízení. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej § 243e
odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
35. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1
o. s. ř.).
36. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 4. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu