30 Cdo 2077/2022-232
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce M. V.,
nar. XY, trvale bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mezníkem, advokátem se
sídlem v Brně, Údolní 326/11, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, doručovací adresa Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C
197/2017, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 29. 4. 2021, č. j. 44 Co 292/2019-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 44 Co 292/2019-181, a
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2019, č. j. 13 C 197/2017-148, se
zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná poskytla
zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 900 000 Kč s příslušenstvím, jež
mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím v souvislosti s jeho trestním
stíháním pro obvinění z pomoci ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „tr. zákoník“. V
trestním řízení mu bylo kladeno za vinu jednání související s vydáním pokynu k
provizorní instalaci panelů solární elektrárny za účelem získání licence k
jejímu provozování společností MONDRAGONE s. r. o. ve Vrahovicích od
Energetického regulačního úřadu za garantovanou vyšší výkupní cenu. Rozhodnutím
soudu byl žalobce obvinění zproštěn. Vedle toho žádal, aby bylo „konstatováno
porušení (žalobcova) práva“, přičemž následně bylo upřesněno, že porušeno mělo
být právo dle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. V rozsahu
posléze uvedeného požadavku bylo řízení po částečném zpětvzetí žaloby
zastaveno, když žalovaná měla v témže rozsahu po podání žaloby tuto část nároku
dobrovolně splnit (v napadeném rozhodnutí je poněkud nepřesně uvedeno namísto o
konstatování porušení práva o „písemné omluvě“, která, ač žalovanou poskytnuta,
předmětem řízení nebyla – poznámka Nejvyššího soudu)
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
5. 6. 2019, č. j. 13 C 197/2017-148, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci
částku 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu zamítl co do
částky 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku).
3. Soud prvního stupně vycházel z převážně nesporných skutkových
tvrzení, týkajících se průběhu vlastního trestního řízení vedeného orgány
Policie České republiky (dále jen „policejní orgán“) pod sp. zn.
OKFK-3252-471/TČ-2012-25230 (dále jen „posuzované řízení“). Trestní řízení mělo
být vůči žalobci zahájeno sdělením obvinění dne 25. 2. 2014 pro pomoc ke
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nicméně
tomu předcházela mimo jiné domovní prohlídka budovy č. p. XY, objektu bydlení,
na adrese XY, ve vlastnictví I. R., tehdejší partnerky žalobce, a dále domovní
prohlídka budovy č. p. XY na adrese XY, ve vlastnictví J. P. a Z. P., užívané v
rámci podnikatelské činnosti žalobcem. Po podání obžaloby rozhodoval Krajský
soud v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2015, který rozsudkem ze dne 11. 5. 2016
zprostil žalobce obžaloby dle ustanovení § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb.,
o soudním řízení trestním (trestní řád), neboť v obžalobě označený skutek nebyl
trestným činem. Státní zástupce toto rozhodnutí napadl odvoláním, ve věci
rozhodoval Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, který usnesením ze dne
19. 1. 2017, sp. zn. 6 To 58/2016, odvolání státního zástupce vůči výroku
týkajícího se žalobce jako nedůvodné zamítl. Žádosti žalobce o předběžné
projednání nároku nebylo žalovanou vyhověno.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně shledal příčinnou
souvislost mezi vydaným nezákonným rozhodnutím a tvrzeným škodním následkem v
osobnostní sféře žalobce, jenž byl citelně vystaven negativním vlivům trestního
řízení, když byl nedůvodně trestně stíhán a zatížen i úkony přípravného řízení
a neodkladnými úkony, proto pouhé konstatování porušení práva považoval za
nedostatečné. Pro nižší než žalobcem vymezený rozsah tvrzené nemajetkové újmy
se však neztotožnil s výší žalobcem uplatněného nároku na zaplacení peněžitého
zadostiučinění, kterou si žalobce vyčíslil v podobě součtu náhrad ve výši 300
000 Kč za každý rok trestního stíhání. Žalobci přiznal peněžité zadostiučinění
v polovině jím žalované částky, kterou stanovil při zohlednění povahy trestní
věci, celkové délky trestního řízení a následků v osobní sféře. Výši
zadostiučinění, s ohledem na zásah do zdraví i pověsti žalobce a též s
přihlédnutím k následkům spojeným s medializací případu a důsledkům provedených
domovních prohlídek, určil nalézací soud analogicky podle denní sazby vymezené
judikaturou pro vazebně stíhané osoby, a to pod dolní hranicí stanoveného
rozpětí v denní sazbě 425 Kč za jeden den trestního stíhání, které celkově
vymezil délkou 1059 dnů. Postup při stanovení peněžitého zadostiučinění
odůvodnil soud prvního stupně tím, že nesouhlasí s paušalizací při odškodňování
poškozených za nezákonné rozhodnutí státu tak, jak je to činěno jinými soudními
rozhodnutími v obdobných věcech, která soudu prvního stupně předložila
žalovaná; v jiných řízeních přiznané částky neodpovídají požadavku slušnosti a
spravedlnosti i s ohledem na individuální následky ve sféře žalobce, které lze
těžko mechanicky srovnávat s jinými případy.
5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání
jak žalobce, tak i žalované, v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném výroku I co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím
potvrdil [výrok I, bod a) rozsudku odvolacího soudu] a co do částky 350 000 Kč
s příslušenstvím změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá [výrok I, bod
b) rozsudku odvolacího soudu]. Žalované dále uložil zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 37 389 Kč (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel v zásadě ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, která považoval převážně za správná a úplná. Nepřihlédl k návrhu
žalobce, aby do řízení na jeho místo (v průběhu odvolacího řízení) podle § 107a
občanského soudního řádu vstoupila Československá obchodní banka, a.s., coby
oprávněná z exekučního řízení vedeného proti žalobci coby povinnému před
soudním exekutorem Mgr. Martinem Roubalem, který vydal dne 17. 10. 2019 pod č.
j. 188 EX 146/19-39 exekuční příkaz k přikázání jiné peněžité pohledávky (dále
jen „exekuční příkaz“), jímž České republice – Ministerstvu spravedlnosti, jako
dlužníku povinného (v exekučním řízení je žalovaná tzv. poddlužníkem) zakázal,
aby jinou peněžitou pohledávku – nárok na náhradu škody a zadostiučinění za
nemajetkovou újmu z posuzovaného řízení (o němž bylo v době vydání exekučního
příkazu rozhodováno v odvolacím řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn.
44 Co 292/2019) plnila dlužníkovi (v současném řízení žalobci), provedl její
započtení nebo s ní jinak nakládal, a aby ji v blíže určený okamžik vyplatil
přímo soudnímu exekutorovi. Soudní exekutor rovněž v exekučním příkazu uvedl,
že povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy byl dlužníkovi doručen
exekuční příkaz. K uvedenému návrhu žalobce odvolací soud při odvolacím jednání
uvedl, že byl uplatněn procesně podmíněně, a že proto k němu nebude přihlížet;
rozhodnutí o návrhu žalobce podle § 107a občanského soudního řádu tak vydáno
nebylo.
7. Odvolací soud se po právní stránce ztotožnil se soudem prvního stupně
toliko částečně.
8. Pokud jde o tvrzený negativní zásah do zdraví žalobce, které si
vyžádalo hospitalizaci, je zřejmé, že k té došlo ještě před provedením
domovních prohlídek dne 17. 7. 2013. Vysoký krevní tlak, na nějž žalobce
poukazoval, mu byl diagnostikován již od roku 2001, tedy nemůže být v příčinné
souvislosti s posuzovaným řízením.
9. Z hlediska tvrzeného zásahu do pověsti žalobce odvolací soud
zdůraznil, že žalobce nebyl osobou veřejně činnou a natolik všeobecně známou,
aby bylo možné dovodit, že medializace jeho trestního případu měla zásadní
dopady do jeho soukromého života a jeho podnikání. Předložené internetové
články, v nichž je zmiňován v souvislosti s trestním řízením, nejsou podle
názoru odvolacího soudu z většiny a pro většinu obyvatelstva běžně dostupnými
periodiky, jakými jsou například tištěné noviny. K tomu, aby se příslušný
čtenář dozvěděl o jejich obsahu ve vztahu k žalobci, musí jednak disponovat
internetovým připojením a dále aktivně zadat do příslušného internetového
vyhledávače jméno a příjmení žalobce. I přesto, že pro mladší generaci je
internetové zpravodajství nepochybně častěji využívaným periodikem, nelze tento
závěr učinit v případě starší generace, mezi níž doposud, natož v době
trestního stíhání žalobce, nebyl internet všeobecně rozšířen. Intenzitu zásahu
do pověsti žalobce je podle názoru odvolacího soudu posuzovat z obecného
pohledu, nikoliv jen ve vztahu k určité skupině osob. Článek zveřejněný na
stránkách České televize – stanice ČT 24, kterou lze považovat za všeobecně
rozšířené periodikum i s ohledem na souběžně provozované televizní
zpravodajství, dle něhož by bylo možno informace o trestním stíhání žalobce
zjistit, v názvu reportáže neobsahuje jméno žalobce. Přestože internetový
vyhledávač poskytne seznam článků týkajících se osoby žalobce, v žádném z nich
není žalobce jmenovitě označen jako osoba odsouzená. U průměrně rozumově
vybavené osoby, která by měla zájem si prověřit informace o osobě žalobce, již
jmenovitě zná, lze předpokládat i určitý přiměřený kriticko-analytický postup,
tzn., že by se pravděpodobněji nespokojila pouze s názvem či titulkem
příslušného článku, nýbrž by se pouhým kliknutím na tento titulek (což je
technicky vzato snadné) seznámila i s obsahem samotných článků, v nichž je již
obsažena informace o konkrétních obžalovaných, jakož i o zproštění obvinění
žalobce. Odvolací soud proto nepovažoval zásah do pověsti žalobce v souvislosti
s medializací trestního řízení za natolik zásadní. Povědomost o trestním
stíhání žalobce sice působila, avšak jen na omezený okruh osob. Závěr soudu
prvního stupně o rozšíření zavádějících informací o trestním řízení žalobce
způsobilých vyvolat u veřejnosti dojem, že žalobce byl zapojen do podvodů a že
byl veřejně odsouzen před rozhodnutím soudu o vině, neměl odvolací soud za
správný. Zohlednění domovních prohlídek provedených před zahájením trestního
stíhání (přestože příkazy k nim nebyly v předepsaném řízení zrušeny) bylo podle
odvolacího soudu na místě, potud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2999/2017.
Odvolací soud současně nehodnotil míru zásahu
do soukromého života žalobce v posuzovaném případě jako zásadní pro účely
určení výše zadostiučinění, nýbrž pouze jako další okolnost mající dílčí vliv
na výši odškodnění, která se primárně odvíjí od délky trestního řízení, když
naopak přisvědčil námitce žalované, podle níž je těžko uvěřitelné ztroskotání
partnerského vztahu žalobce po provedení jedné ze dvou domovních prohlídek v
bydlišti partnerky žalobce, pokud by již předtím nebyl partnerský vztah žalobce
se svědkyní R. narušen, a naopak se jednalo o vztah, v němž uvedená svědkyně
plánovala dle svých slov po boku žalobce strávit zbytek života. Domovní
prohlídky proto odvolací soud nevnímal z pohledu intenzity zásahu do
osobnostních práv žalobce jako okolnosti výrazně ovlivňující výši peněžního
zadostiučinění. Odvolací soud se při svém rozhodování rozešel se soudem prvního
stupně v tom, že neakceptoval podpůrné použití rozpětí náhrady za vazební
stíhání pro daný případ namísto určení zadostiučinění na základě porovnání s
částkami peněžitých satisfakcí poskytnutými v obdobných dříve řešených
případech, byť se jednalo o denní sazbu sníženou o 75 Kč oproti dolní hranici
stanoveného sazebního rozpětí. V daném případě se nejednalo z hlediska povahy
stíhaného trestného činu – pomoc ke spáchání podvodu – o natolik závažný případ
(srovnatelný například se závažnou násilnou trestnou činností), který by se
blížil újmě pociťované osobou nezákonně vazebně stíhanou. Rozdíl mezi zásahem
do života osoby stíhané na svobodě a osoby ve vazbě je jednoznačný.
10. Odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. k osobě
žalobce, délce trestního řízení, povaze trestní věci a trestnímu postihu, který
žalobci hrozil, následkům způsobeným trestním řízením v osobní sféře žalobce,
jakož i k jiným obdobným případům, které v minulosti řešil odvolací senát 44
Co, specializovaný v rámci Krajského soudu v Brně na problematiku odškodňování
v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.“, považoval za adekvátní výši
peněžní satisfakce v částce 100 000 Kč, když co do srovnání s jinými jím
projednávanými věcmi odkázal na případ sp. zn. 44 Co 310/2019, kdy bylo žalobci
na odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání pro trestný čin podvodu
poskytnuto 15 000 Kč a omluva namísto jím požadované částky 235 000 Kč, ve věci
sp. zn. 44 Co 222/2018, kdy za trestní stíhání pro trestný čin porušování
povinností při správě cizího majetku a zneužívání pravomoci veřejného činitele
bylo přiznáno odškodnění ve výši 140 000 Kč namísto požadovaných 6 000 000 Kč,
ve věci sp. zn. 44 Co 150/2018, v němž za trestní stíhání, kde žalobci hrozil
trest odnětí svobody v rozsahu 2–8 let, byla přiznána omluva a zadostiučinění
ve formě konstatování porušení práva a ve věci sp. zn. 44 Co 258/2017, v níž
namísto požadovaného zadostiučinění v penězích v částce 220 000 Kč byla
přiznána poškozenému pouze omluva. Vyšel také z věci jím projednávané pod sp.
zn. 44 Co 561/2018, v jejímž rámci za trestní stíhání pro trestný čin úvěrového
podvodu, kde poškozenému hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2–8 let, bylo
přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním jak žalobce, tak i
žalovaná. Dovolání žalobce směřovalo do měnící části výroku I pod bodem b),
kdežto dovolání žalované napadalo pro ni naopak nepříznivý výrok I pod bodem a).
12. V dovolání žalované bylo namítáno, že se odvolací soud A) odchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu, když při srovnání zadostiučinění, jež náleží
žalobci, dostatečně neuvedl společné a rozdílné znaky, které se měly (mohly)
promítnout do výše poskytnutého zadostiučinění s věcí právě projednávanou (zde
odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, nebo ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1343/2020). V dané věci
fakticky žádné srovnání provedeno nebylo, a ač byly k porovnání použity případy
se značně variabilní výší odškodnění (od 140 000 Kč do pouhého konstatování
porušení práva), nebylo uvedeno, který případ je obdobný věci žalobce.
Odvolacímu soudu žalovaná dále vytýkala, že se odchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku (správně jde ovšem o usnesení)
Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, a od rozsudku ze
dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, když B) pominul v odvolacím řízení
přípustně uplatněné tvrzení žalované o tom, že v jeho průběhu došlo k postižení
zažalované pohledávky exekučním příkazem a žalobce tak pozbyl aktivní věcné
legitimace k dalšímu vedení tohoto sporu (ve smyslu § 303, § 317 a § 321 a
násl. občanského soudního řádu). Žalovaná přitom považuje za nerozhodné, že
žalobce nebyl úspěšný se svým návrhem na vstup jiné osoby (svého věřitele –
oprávněného v exekučním řízení) na jeho místo do tohoto řízení, neboť exekuční
postižení sporné pohledávky mělo odvolací soud vést k závěru o nedostatku
aktivní věcné legitimace žalobce k vedení daného sporu.
13. Žalobce své dovolání staví rovněž na nesprávném právním posouzení
věci ze strany odvolacího soudu, když co do přípustnosti dovolání uvádí, že
„napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva – při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a – která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Konkrétně pak namítá, že 1) co do srovnání přiznaného zadostiučinění nepostupoval odvolací soud v souladu
se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1747/2014, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 27. 6.
2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016,
když neprovedl komplexní srovnání odkazovaných rozhodnutí s předmětnou věcí,
nýbrž toliko konstatoval, kolik daný senát přiznal namísto požadované částky a
o jaký trestný čin se jednalo. Výše požadované částky je podle žalobce
informací zjevně irelevantní, srovnání trestné činnosti a hrozícího trestu je
pak toliko jednou dílčí otázkou, která sama o sobě není a nemůže být pro
srovnání přiznané výše zadostiučinění dostačující.
14. Rovněž namítal, že 2) s rozhodnutími Krajského soudu v Brně, na něž
odkazoval odvolací soud, tj. s věcmi sp. zn. 44 Co 150/2018, sp. zn. 44 Co
258/2017, sp. zn. 44 Co 561/2018, sp. zn. 44 Co 222/2018, a sp. zn. 44 Co
310/2019, nebyl žalobce před vydáním rozhodnutí vůbec seznámen (znovu přitom
odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo
577/2017).
15. Žalobce sám v průběhu řízení soudu označil podáním ze dne 2. 11.
2018 rozhodnutí obecných soudů v obdobných případech (v dovolání i označeném
podání blíže specifikovaná), která měl za adekvátní pro jím uplatněný nárok,
soudy obou stupňů však na uvedenou argumentaci nereagovaly, srovnání s
obdobnými případy neprovedly a ani nevysvětlily, proč k žalobcovým tvrzením
nepřihlédly.
16. Žalobce dále (aniž by vymezil důvod přípustnosti dovolání) vytýkal
odvolacímu soudu 3) nesprávné hodnocení míry intenzity zásahu do osobnostních
práv, jež má snášet veřejně činná osoba, totéž platí i pro 4) námitku (pod
bodem D dovolání) dovozující nesprávná skutková zjištění stran hloubky a důvodu
rozpadu partnerského vztahu žalobce a s tím související výhradu 5) o
nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozsudku vážící se k totožné
problematice.
17. Žalobce dále namítal, že odvolací soud při svém rozhodování řešil
otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neustálenou, a sice 6) jak posuzovat
otázku medializace v prostředí internetu, kdy odvolací soud v rozporu s
elementární logikou považuje toto prostředí za omezeně přístupné a zásahy v
tomto prostředí za méně invazivní. Předložené „články na internetu“ nejsou
podle názoru odvolacího soudu z většiny a pro většinu obyvatelstva běžně
dostupnými periodiky, jakými jsou například tištěné noviny. K tomu, aby se
příslušný čtenář dozvěděl o jejich obsahu ve vztahu k žalobci, musí jednak
disponovat internetovým připojením a dále aktivně zadat do příslušného
internetového vyhledávače jméno a příjmení žalobce. Podle žalobce dovolací soud
dosud neřešil otázku dopadů medializace v prostředí internetu, respektive ve
své rozhodovací praxi nedovodil nižší míru intenzity zásahu v případě
medializace formou internetového zpravodajství. V době dnešní (i v době
rozhodné) byla a jsou elektronická media standardním způsobem získávání
informací. V případě získávání informací o potenciálních obchodních partnerech
pak jde o medium zcela prioritní. Spekulativní závěr odvolacího soudu, podle
něhož každý, kdo bude osobu žalobce vyhledávat, také jednotlivé články
prostuduje a dojde k závěru, že žalobce byl obviněn nedůvodně, pak v tomto
směru neobstojí, když žalobce jej považuje spíše za dopad rčení „přání otcem
myšlenky“ na straně odvolacího soudu.
18. Navazující námitka 7) se pojí s řešením otázky příčinné souvislosti
mezi průběhem posuzovaného řízení a zhoršeným zdravotním stavem žalobce.
Odvolací soud podle dovolatele danou materii řešil příliš úzce, závěry
odvolacího soudu jsou namnoze čistě spekulativní a odvolací soud tak postupoval
v přímém rozporu s relevantní judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s jeho
nálezem ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21. Skutečnost, že žalobce měl
zdravotní problémy, naopak svědčí o tom, že zásah způsobený úkony trestního
řízení do zdraví žalobce byl znatelnější, než v případě zdravého člověka.
Důsledky pro zdravotní a psychický stav žalobce pak byly v řízení (podle
dovolatele) prokázány, odvolací soud je však vůbec nehodnotí, a to právě z
důvodu úzkého náhledu na otázku příčinné souvislosti a spekulativního výkladu
stran zdravotního stavu žalobce (jednou nemocen, navždy nemocen bez ohledu na
vnější vlivy).
19. Předmětem dovolací otázky 8) je (opět) námitka nepřezkoumatelnosti
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který si dle dovolatele protiřečí v
odstavcích 16 a 19 přezkoumávaného rozhodnutí. Žalobce v té souvislosti
připomíná, že závěr o tom, že třetí osoby (právně nevzdělaní zákazníci, přátelé
a další osoby z okolí žalobce) jistě hledí na žalobce jako na nevinného, je v
přímém rozporu s objektivní skutečností, že aparát žalované, tedy osoby práva
znalé, jež by měly zásady presumpce neviny a důsledky zproštění obžaloby znát a
ctít bez dalšího, o žalobci hovoří jako o osobě sice neodsouzené, leč vinné
(zde žalobce cílil zřejmě na odůvodnění odvolání žalované proti rozsudku soudu
prvního stupně).
20. Prostřednictvím námitky 9) žalobce odvolacímu soudu vytýká, že v
rozporu s dopadající judikaturou Nejvyššího soudu kupř. v podobě rozsudku ze
dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, zcela odhlédl od tvrzeného
prohloubení imateriální újmy jednáním žalované; k návrhu žalované v tomto směru
nepřihlédl.
21. Poslední výhrada 10), u níž opět, jak bude vyloženo dále, není řádně
vymezen předpoklad přípustnosti dovolání, se týká skutečnosti, že odvolací soud
se vůbec nezabýval tvrzením žalobce stran jednotlivých dopadů trestního řízení,
jak je žalobce v souladu s „dopadající judikaturou“ Nejvyššího soudu řádně v
průběhu řízení tvrdil a prokazoval. Odvolací soud toliko svévolně vybral část
možných dopadů mimo odpovídající zákonnou úpravu a mimo ustálený náhled
Nejvyššího soudu a tyto svévolně vyhodnotil.
22. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalované jednak poukázal na své
výhrady, jež se zčásti kryjí s námitkami žalované, pokud pak šlo o dovozovanou
ztrátu aktivní věcné legitimace, s ohledem na charakter vymáhané pohledávky měl
žalobce za to, že nebyla způsobilá být předmětem postižení v rámci soudní
exekuce, jinak by jí nemohly být propůjčeny zákonem akcentované reparační
funkce. Žalobce dále tvrdil, že již v době postižení sporné pohledávky soudním
exekutorem sám nebyl „vlastníkem“ uvedené pohledávky. Tuto postoupil s tím, že
na žádost postupníka jí nadále vymáhá svým jménem (na cizí účet). V části
napadené žalovanou považuje proto žalobce rozsudek odvolacího soudu za správný.
23. Žalovaná pak, bez jakéhokoliv zdůvodnění, odkázala na rozsudek
odvolacího soudu, který v rozsahu, v němž je napadán žalobcem, sama považovala
za správný.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
25. Dovolání bylo podáno oběma účastníky včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení a za splnění podmínky § 241 o. s.
ř.
26. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Dovolání žalované je prosto nedostatků bránících jeho
projednatelnosti, a to ve vztahu k oběma předestřeným otázkám.
29. Naopak dovolání žalobce zčásti, pokud jde o otázky pod body 3), 4),
5) a 10), neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo řádně vymezeno, v čem je
spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto otázkám.
Žalobce v souvislosti s těmito otázkami toliko parafrázoval obsah ustanovení §
237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který
ze zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za
splněný.
30. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13).
31. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Pokud se žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury
dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud odchýlil (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), a to
vždy pro tu kterou otázku.
32. Nejvyšší soud současně nepřehlédl, že zákonem vyžadovaný důvod
přípustnosti dovolání byl v jeho úvodu obecně vymezen tak, že „napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva – při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
a – která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti
dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v
konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených
kritérií přípustnosti dovolání. Splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání
zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium
jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo
1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
33. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv
ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z
obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky,
jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, tím méně vyhledával důvod
přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
34. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti
dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře
netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno
předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne
11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
35. Nejvyšší soud se zřetelem k výše uvedenému nemohl podané dovolání
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve výše specifikovaném rozsahu věcně projednat,
neboť vady, jimiž bylo zatíženo, nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b
odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním žalobce se tak mohl zabývat jen v tom rozsahu, v
němž u jednotlivých otázek byl důvod přípustnosti dovolání (alespoň implicitně)
vymezen.
36. Ve vztahu k otázce žalobce pod bodem 4) – námitkou, že soudy obou
stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním (je-li zpochybňováno, že není
souvislost mezi posuzovaným řízením a rozpadem vztahu žalobce a jeho tehdejší
přítelkyně) – je žalobcem zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací
soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně
předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován
nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké
skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda
provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na
zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný
skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů
nesprávného právního posouzení věci.
37. K problematice částečné nepřezkoumatelnosti [namítané pod bodem 5)]
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně pak lze konstatovat, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo
4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro
své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na
každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn.
IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11.
2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
38. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na
podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V
posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou
nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody,
pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal (ve
vztahu k dané otázce) i s nosnými argumenty a námitkami obou účastníků řízení.
39. Ve vztahu k námitce 7) platí, že otázka příčinné souvislosti –
vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli
otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21
Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti
(vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem
aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení
provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li
žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, pak je
prostřednictvím této námitky uplatňován nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §
241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce v žalobě jen vágně poukazoval na zdravotní
problémy, jež měly být vyvolány posuzovaným řízením, aniž by je jakkoliv
konkretizoval. K výzvě soudu prvního stupně posléze připomenul „především“
problémy s vysokým krevním tlakem a navazující psychické problémy, které mu
mělo způsobit trestní stíhání. Přes poučení ze strany soudu prvního stupně
podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. č. l. 114 spisu) vedle výpovědi své bývalé
družky R. (jíž soud prvního stupně neuvěřil ani ve vztahu k příčinám rozpadu
jejího vztahu se žalobcem) předložil jen zprávu ošetřující lékařky U. (č. l.
137 spisu), která udává zvýšený krevní tlak u žalobce již v roce 2001 a zmiňuje
jednodenní hospitalizaci v červnu 2013 (tedy před první domovní prohlídkou),
jejímž důvodem bylo mimo jiné nadužívání alkoholu (elevace hodnot při jaterních
testech) a již tehdy, tedy zcela mimo rozhodné období, byla u žalobce posílena
antihypertenzní léčba, která trvá dosud. Tvrzení žalobce, že došlo k dalšímu
umocnění dříve prokázané esenciální hypertenze, prokázáno nebylo. Obdobně ze
zprávy Fakultní nemocnice Brno z 8. 6. 2013 nebylo u žalobce zjištěno žádné
vážnější onemocnění, pro které by měl být hospitalizován; rovněž tato zpráva
připomíná „alkoholový exces“. Jelikož žalobce žádné jiné důkazy k prokázání
svého v důsledku trestního stíhání vůči jeho osobě nepříznivého zdravotního
stavu neoznačil, nelze mít za popsané procesní situace závěry soudu obou stupňů
o důkazní nouzi žalobce a z toho plynoucí absenci nezbytné příčinné souvislosti
za jakkoliv excesivní, tím méně je lze poměřovat nálezem Ústavního soudu ze dne
21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, který vychází ze skutkově i právně zcela
nesouměřitelné situace.
40. Ani otázka pod bodem 8) nemůže založit přípustnost žalobcova
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani v tomu odpovídajícím rozsahu není
rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný (k problematice nepřezkoumatelnosti
se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již výše). Nejvyšší soud pak, oproti mínění
žalobce, nespatřuje logický rozpor mezi odstavci 16 a 19 napadeného rozsudku
odvolacího soudu, neboť odstavec 19 neobsahuje vlastní úvahy odvolacího soudu,
nýbrž, jak je v něm také srozumitelně zdůrazněno, je reprodukcí odvolacích
námitek žalované, jimž navíc odvolací soud nepřisvědčil, odkázav přitom na pro
žalobce příznivý výsledek trestního řízení (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
41. Přípustnost dovolání pak nelze spojovat ani s otázkou č. 9), neboť
žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5189/2016, dopadá na zcela jinou situaci, v níž dochází k průtahům i v
kompenzačním řízení a lze – při splnění dalších podmínek – k takové skutečnosti
přihlédnout. Žalované však zásadně nemůže jít k tíži to, jaký způsob obrany v
rámci tohoto řízení zvolila, tedy zda navrhovala vyhovět žalobě či ji
zamítnout. Stejně tak je nerozhodný průběh předběžného projednávání nároku u
příslušného ústředního orgánu, neboť ten má k dispozici šestiměsíční lhůtu,
jejíž marné uplynutí má za následek právo poškozeného obrátit se (bez dalšího)
na soud. Žalobce se v dovolání snaží nepřípustně redukovat procesní práva
žalované a toliko z jejího postoje k uplatněnému nároku vyvodit pro sebe
příznivé následky. Platí však, že zjištění rozhodných skutečností je v poměrech
projednací zásady dosahováno rozvíjením kontradiktorního sporu, v němž má
rozhodující úlohu svobodná iniciativa procesních stran. Subjektivní aktivita
každé ze sporných stran je poté korigována opačnou aktivitou druhé procesní
strany. Komunikační struktura civilního procesu vychází z určitých pevných
procesních rolí stran, které jsou v podstatě dány jednoduchým rozlišováním
procesního útoku a obrany. Subjektivní přístup stran k uplatňování jejich zájmů
v řízení, svoboda a volnost jejich skutkových přednesů a důkazních návrhů v
kontradiktorním sporu, ovládaném zásadou projednací, slouží především ke
shromáždění dostačujícího materiálu k objektivnímu a nestrannému posouzení
skutkového stavu soudem (srov. MACUR, J. Vyšetřovací důkaz v civilním soudním
řízení. Právní rozhledy, č. 2, roč. 2000, s. 46).
42. Dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. naopak přípustné ve vztahu
k otázkám 1) a 2) – srovnání posuzované věci s jinými obdobnými případy a
způsoby jeho provádění, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a dále pro otázku 6) týkající se
medializace posuzované věci v prostředí internetu, která dosud nebyla v
judikatuře Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
43. Rovněž dovolání žalované je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro obě
předestřené otázky [otázka A) je přitom obdobná otázkám 1) a 2) předloženým
žalobcem], když i ve vztahu k nim se odvolací soud odchýlil od judikatury
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
44. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
45. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
46. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
47. Podle § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé
nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo
oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné
sbírce.
48. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu
způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon č. 82/1998 Sb. tento
nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší,
a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž
je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy
správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního
stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního
stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1487/2001, a ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991).
49. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném
pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
shrnul dosavadní judikaturní vývoj a odůvodnil závěr, že zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným
odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s
relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a
jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného
zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí
shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez
zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně
odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější
odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě
zdůvodněna.
50. Na uvedené závěry pak Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že pokud nelze nalézt takový případ,
který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba
provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Soud přitom
neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého
rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly
do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané
zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného
právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady
nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši,
která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně
bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši
průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé
srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma
jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
51. V usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2584/2018, pak
Nejvyšší soud dále uvedl, že je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně
soudu předestřela srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno
zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované
částce. Soud však není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran,
pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude
odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti (k tomu viz již zmiňované R
122/2012). To vyplývá mimo jiné z požadavku, aby soud své rozhodnutí (resp.
zvolenou formu a případně i výši satisfakce) přesvědčivě zdůvodnil primárně
komparací s charakterem podobnými případy, avšak s ohledem na konkrétní
okolnosti věci může soud pro porovnání použít i judikaturu týkající se
nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, byť za předpokladu,
že oba případy vykazují pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné
množství jednotících prvků.
52. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1198/2018, bylo vyloženo, že soud v roli nestranného arbitra by měl argumentaci
účastníků řízení posoudit, avšak v souladu s výše uvedeným je i neopomenutelnou
rolí soudu, aby své úvahy, zejména v případech, kdy právní vypořádání vztahů
vyplývá ze zákona, a soud tak není vázán žalobním petitem (§ 153 odst. 2 o. s.
ř.), což je právě projednávaná problematika, pečlivě osvětlil a zdůvodnil své
závěry (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) tak, aby byly přezkoumatelné. Jen tak totiž
může dojít k naplnění postulátu právní jistoty a legitimního očekávání určitého
rozhodnutí, a to zejména ve vztahu k typově podobným případům ve smyslu § 13
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (k dané problematice viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).
53. Zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše
zadostiučinění srovnáváním projednávané věci s jinými obdobnými případy
nepředstavuje zjišťování skutkového stavu ve vlastním slova smyslu. Má-li však
soud postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby
ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.), nelze, než i v takovém
případě postupovat přiměřeně podle části třetí, hlavy druhé občanského soudního
řádu, upravující v jeho ustanoveních § 120 až 136 procesní pravidla o
dokazování.
54. Soud je tak oprávněn při srovnávání požadovaného zadostiučinění s
jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, jejichž
prostřednictvím budou najisto postaveny rozhodující okolnosti vedoucí k
odškodnění v jiných případech (nejčastěji půjde o dokazování provedené podle §
129 odst. 1 o. s. ř.).
55. Není však vyloučeno, aby soud postupoval podle § 121 o. s. ř., který
stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z
jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve
Sbírce zákonů České republiky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem
dokazování nejsou tzv. notoriety, skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně
známé širšímu okruhu osob včetně soudu, nebo skutečnosti, které jsou známy jen
soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Skutečnosti úředně
známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou
vlastní úřední činností (viz BUREŠ, J., DRÁPAL, L., KRČMÁŘ, Z. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 578).
Uvedené ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho
úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se
tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování
zjišťování skutkového stavu věci coby základu rozhodnutí (viz § 153 odst. 1 o.
s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v § 122 a násl. a v §
132 o. s. ř.
56. I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu
předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a
musí jim být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé
skutečnosti není správný (viz HANDL, V., RUBEŠ, J. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z
novější komentářové či učebnicové literatury (např. WINTEROVÁ, A. a kol.
Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání.
Praha: Linde Praha, a. s., 2007, s. 266; k dané problematice srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019).
57. Z vyložených (dlouhodobě ustálených) judikatorních závěrů odvolací
soud, který jinak správně korigoval zcela odlišnou úvahu soudu prvního stupně,
sice vycházel, leč je nedostatečně do projednávané věci promítl. Nedostál totiž
povinnosti uvést podstatné společné a rozdílné znaky již přiznaných odškodnění
za nemajetkovou újmu a v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, jakým
způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného
zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve
srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nejvyšší
soud tak musel přisvědčit námitkám obou sporných stran, že v odůvodnění
přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud odkazuje na spisové značky případů
odškodňování nedůvodného trestního stíhání, spolu s právní kvalifikací
stíhaného jednání a přisouzeným odškodněním, avšak již nijak blížeji
nekonkretizuje, v čem se tyto případy shodovaly s případem žalobce či v čem se
od jeho případu lišily. Žalovaná pak právem poukazuje na to, že ve srovnávaných
případech byly částky přiznaného zadostiučinění diametrálně odlišné jak mezi
sebou navzájem, tak i ve vztahu k částce přisouzené žalobci. Z odůvodnění tak
nelze seznat, který z uvedených případů vzal odvolací soud za vhodný ke
srovnání, natož aby bylo zřejmé, jaké společné znaky tento případ s případem
žalobce pojily a jaké znaky se naopak neshodovaly. Žalobce pak právem poukazuje
na to, že odvolací soud se nikterak konkrétněji nevypořádal s rozhodnutími, jež
měl žalobce za souměřitelná s posuzovanou věcí a která soud prvního stupně
konstatoval (účastníky s jejich obsahem seznámil, viz č. l. 126 spisu). Rovněž
žalovaná na podporu svého stanoviska označila konkrétní rozhodnutí, jež sice
soud prvního stupně v průběhu řízení rovněž konstatoval (č. l. 125 p. v.
spisu), leč odvolací soud z nich žádné závěry neučinil. Lze proto shrnout, že
se soudy obou stupňů komplexně nevypořádaly s účastníky předkládanými
rozhodnutími. Soud prvního stupně seznámil účastníky s obsahem jen některých z
nich, přičemž odvolací soud do svých úvah zahrnul i svá dřívější rozhodnutí pod
sp. zn. 44 Co 310/2019, sp. zn. 44 Co 222/2018, a sp. zn. 44 Co 561/2018,
přestože s jejich obsahem účastníky naopak neseznámil a tím zatížil řízení
vadou spočívající v překvapivosti rozhodnutí a s tím spojeným procesně
nesprávným postupem při využití tzv. soudních notoriet. Naopak žalobci nelze
přisvědčit, že by odvolací soud nebyl oprávněn vycházet ze svých rozhodnutí pod
sp. zn. 44 Co 150/2018 a sp. zn. 44 Co 258/2017, neboť s nimi byli účastnici
seznámeni již v řízení před soudem prvního stupně (viz k tomu č. l. 126 spisu).
Ve vztahu k navzájem souvisejícím otázkám žalobce 1) a 2) a otázce žalované pod
bodem A) je tak dosud učiněné právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
58. Pokud jde o otázku významu medializace trestní věci prostřednictvím
sítě internet (a její vztah ke zveřejnění údajů o trestním stíhání pachatele v
tištěných sdělovacích prostředcích), jde sice o otázku neřešenou, leč pro její
(vy)řešení ze strany dovolacího soudu by bylo nezbytné, aby závěry, které jsou
dovoláním zpochybňovány, byly v řízení před soudem prvního či druhého stupně
dosaženy procesně korektním způsobem. Je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237
o. s. ř.) přípustné, Nejvyšší soud přihlédne k zmatečnostním vadám ve smyslu §
229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy obou
stupňů se, byť s odlišnými závěry, sice zabývaly otázkou medializace osoby
žalobce, leč problematikou toho, zda a jaký význam připisuje odvolací soud
dopadu informacím sdíleným celosvětovou sítí internet (a že část zejména starší
populace k němu měla jen omezený přístup) a že je obecně považuje za méně
devastující vůči poškozeným, než kdyby tytéž informace byly sdělovány
veřejnosti prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků v tištěné podobě,
se poprvé zabýval až v napadeném rozhodnutí, aniž by v průběhu odvolacího
jednání účastníkům tuto svoji úvahu zpřístupnil a umožnil jim před vydáním
rozhodnutí k ní zaujmout stanovisko.
59. Změnil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (též) z
jiného důvodu, než byl důvod částečného vyhovění žaloby soudem prvostupňovým,
aniž by před vydáním svého rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním
názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim se k
němu vyjádřit, pak tím ve svých důsledcích zasáhl do (žalobcova) práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn.
II. ÚS 523/02, či ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005). Za nastalé
procesní situace je tím Nejvyššímu soudu pro tentokráte znemožněno se k
žalobcem nastolené otázce vyjádřit, neboť (pokud na ni odvolací soud setrvá) by
se k jejímu řešení měli nejprve vyjádřit samotní účastníci. Ani v tomto směru
proto nelze právní posouzení odvolacím soudem považovat prozatím za správné.
60. A konečně dovolání žalované je přípustné i pro otázku B) předloženou
žalovanou v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením směřujícím proti
žalobci. Nejvyšší soud je striktně vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§
242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), proto mu nepřísluší přezkoumávat správnost
postupu odvolacího soudu, který jako k podmíněnému nepřihlížel k návrhu
žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupila Československá obchodní banka,
a. s. To ovšem neznamená, že odvolací soud nebyl povinen se náležitě vypořádat
s obsahem jemu známé listiny, byť jí nesprávně neprovedl dokazování (a to
přestože si od soudního exekutora aktivně vyžádal příslušný spis). Podle § 132
o. s. ř. platí, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Uvedené pravidlo se přitom prosadí i v odvolacím řízení (§ 211 o.
s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že nařízení exekuce vůči žalobci, jako
povinnému postižením jiné majetkové pohledávky (té, jež je předmětem nynějšího
sporu), je pro osud daného řízení bez významu, nelze považovat za správný. V
nynějším kompenzačním řízení totiž soudu nepřísluší zkoumat, zda je uplatněná
pohledávka exekučně postižitelná, jestliže již soudní exekutor vydal
odpovídající exekuční příkaz; jím je totiž soud vázán [§ 159a odst. 1, 3 a 4 o.
s. ř. ve spojení s § 55b odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů], a
tudíž je v tomto řízení zcela nerozhodná námitka žalované, že daná pohledávka
nemůže být pro svůj charakter exekučně postižena (ta by mohla nabýt na významu
při postoupení pohledávky a následném postupu podle § 107a o. s. ř.).
Argumentaci o nepřípustnosti postižení pohledávky může povinný uplatnit
výhradně v rámci exekučního řízení (např. návrhem na částečné zastavení
exekuce). Apriorní úvaha odvolacího soudu, že exekuce neměla být v dané věci
vůbec nařízena, je proto nepřiléhavá nejen z důvodu, že odvolacímu soudu
nepříslušelo v této věci přezkoumávat správnost exekučního příkazu vydaného v
jiném řízení, ale i proto, že v exekuci lze postihnout i budoucí pohledávku (§
312 odst. 1 o. s. ř.), a to zcela bez ohledu na to, jde-li o pohledávku
přiznanou vykonatelným rozhodnutím či nikoliv. Bylo proto na odvolacím soudu,
aby se obranou žalované spojovanou s možnou absencí aktivní věcné legitimace
žalobce k vedení sporu (§ 313 odst. 3 o. s. ř.) podrobněji zabýval. Neučinil-li
tak, je i v tomto směru jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
61. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen, platí částečně i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
62. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
63. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu