30 Cdo 1123/2025-377
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) L.
L., zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, se sídlem v Olomouci,
Vídeňská 676/7, b) J. L., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 21/2022, o dovolaní žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co
105/2024-269, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 105/2024-269,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne
30. 5. 2024, č. j. 15 Co 105/2024-269 (dále také „napadené rozhodnutí“)
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu).
Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení vůči žalobci a) [výrok II rozsudku
odvolacího soudu] a vůči žalobci b) [výrok III rozsudku odvolacího soudu].
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady
škody představované úroky a úroky z prodlení, které přirostly k dluhům žalobců
ze tří smluv o úvěru ze dnů 27. 11. 2009, 27. 7. 2010 a 15. 8. 2010. Žalobci
byli zavázáni k úhradě jistin a příslušenství na základě rozsudků Obvodního
soudu pro Prahu 4, č. j. 56 C 320/2018-160, č. j. 56 C 175/2019-99, a č. j. 60
C 199/2019-85 (data vydání rozsudků soudy obou stupňů ve svých skutkových
zjištěních neuvádějí – poznámka Nejvyššího soudu), jež žalobci pro tvrzená
pochybení státu (dále popsaná) vyústivší v nařízenou exekuci a s ní spojené
generální inhibitorium nemohli včas uhradit.
4. Odpovědnost státu za tuto škodu odvozují jednak od nesprávného
úředního postupu spočívajícího v postupu notářského kandidáta Mgr. Václava
Vody, který podle jejich tvrzení pochybil při sepisu vykonatelného notářského
zápisu ze dne 28. 1. 2013, NZ 37/2013, N 406/2012, když nerozpoznal, že k
podpisu notářského zápisu, kterým žalobci uznali fiktivní dluh vůči R. Š., byli
donuceni. To mělo vyplynout z postupu orgánů činných v trestním řízení proti R.
Š., neboť tento byl za jednání během uzavírání vynucených smluv, které bylo
kvalifikováno jako trestný čin vydírání, následně v řízení vedeném u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2016 pravomocně odsouzen pro vydírání. Po
osobách, které se měly dopustit vydírání, žalobci škodu nepožadovali, neboť
tyto osoby jsou nemajetné.
5. Za druhé žalobci odpovědnost státu spatřují také v následném
„nezákonném exekučním řízení“ vedeném na základě výše uvedeného notářského
zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, a to u Okresního soudu ve Zlíně pod
sp. zn. 13 EXE 1082/2013. Vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr.
Zdeněk Pánek, Exekutorský úřad Děčín. V daném exekučním řízení bylo žalobcům
zakázáno nakládat se svým majetkem (zmiňované generální inhibitorium). K návrhu
žalobců ze dne 9. 7. 2013 bylo exekuční řízení dne 8. 2. 2019 zastaveno, neboť
v návaznosti na odsuzující trestní rozsudek, který nabyl právní moci dne 24.
10. 2017, bylo shledáno, že odsouzený R. Š. (v exekučním řízení oprávněný) si
zjednal přístup k formálně vykonatelnému notářskému zápisu (exekuční titul v
předmětném exekučním řízení) trestným činem, a je tak nepřípustné v exekuci dál
pokračovat, byť notářský zápis splňoval stanovené formální předpoklady.
6. K nároku na náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu
notáře odvolací soud uvedl, že se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně.
Ten shledal, že škoda vznikla tehdy, kdy se žalobci dozvěděli o zahájení
exekučního řízení, ve kterém byl exekučním titulem předmětný vynucený notářský
zápis. Tím byl i podle odvolacího soudu okamžik, kdy bylo žalobcům doručeno
vyrozumění o zahájení exekuce spojené s poučením, že nemohou nakládat se svým
majetkem vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních
životních potřeb a udržovat a spravovat majetek (tzv. generální inhibitorium).
Žalobci již k tomuto okamžiku věděli o existenci svých dřívějších dluhů ze tří
označených úvěrových smluv, jakož i o tom, že tyto dluhy nebudou s ohledem na
nařízenou exekuci, vedenou na základě vůči nim vynuceného notářského zápisu,
pro trvající účinky inhibitoria (a po dobu jeho trvání) řádně a včas zaplaceny.
Tříletá promlčecí doba tak podle odvolacího soudu počala dle § 32 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), běžet vůči jednotlivým žalobcům
od 8. 7. 2013, resp. 4. 7. 2013, a tudíž uplynula po třech letech v červenci
2016. Úroky z prodlení se promlčují jako celek, žaloba byla podána až dne 28.
1. 2022, námitka promlčení uplatněná státem tak byla shledána důvodnou,
promlčené právo proto nebylo možné přiznat.
7. K nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí
spatřovaného v „nařízení exekuce“, resp. pověření soudního exekutora [obě
zmíněné skutečnosti, to je tvrzený nesprávný úřední postup notáře a nařízení
exekuce odvolací soud považoval za dvě samostatné příčiny vzniku škody]
odvolací soud dospěl k závěru, že pověření soudního exekutora JUDr. Zdeňka
Pánka, Exekutorský úřad Děčín, vedením exekuce vydané Okresním soudem ve Zlíně
dne 13. 5. 2013 pod sp. zn. 13 EXE 1082/2013 není rozhodnutím, které bylo
následně zrušeno pro nezákonnost. Proto podle odvolacího soudu nebyl dán
odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, tudíž ani nemohla počít
běžet promlčecí lhůta ve smyslu § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk.
8. Z obou těchto důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně.
II. Dovolání
9. Oba žalobci [dále též „dovolatelé“] podali (každý s mírně odlišnou
argumentací) proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svých
advokátů včasná dovolání.
10. Žalobce a) přípustnost svého dovolání odvozuje od vyřešení tří
otázek hmotného a procesního práva, které podle jeho názoru v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde konkrétně o to, zda (1) v případě
zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), běží promlčecí doba podle
ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk až ode dne doručení pravomocného rozhodnutí soudu
o zastavení exekuce; dále, zda (2) začne promlčecí doba běžet v případě, kdy
poškozená osoba nezná přesnou výši způsobené škody; a nakonec, zda (3) lze
námitku promlčení vznesenou ze strany státu hodnotit jako uplatněnou v rozporu
s dobrými mravy za situace, kdy poškozený zahájí a řádně pokračuje v řízení o
podaném návrhu na zastavení exekuce s tím, že s uplatněním nároku na náhradu
škody vůči státu vyčkává až do pravomocného skončení takového řízení.
11. K první otázce dovolatel a) s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, a ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5631/2015, uvádí, že existují i výjimečné případy, kdy je nezákonnost
rozhodnutí konstatována v jiném řízení než v řízení o mimořádném opravném
prostředku, případně kdy k odklizení nezákonného rozhodnutí vůbec nedojde.
Podle žalobce a) tak pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce (resp. pověření
soudního exekutora) nemusí být nutně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro
zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato nezákonnost konstatována jiným,
později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o
nařízení exekuce obstát. Tímto rozhodnutím je podle dovolatele a) v předmětné
věci vydané usnesení o zastavení exekuce z důvodu, že exekuce je nepřípustná,
protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Plynutí promlčecí
doby by tak mělo počít až od doručení zrušovacího rozhodnutí, za které je třeba
považovat pravomocné usnesení o zastavení exekuce. Toto rozhodnutí je datováno
dne 25. 2. 2019, přičemž žaloba byla podána dne 28. 1. 2022; uplatněný nárok
tak promlčený není. V rámci této otázky je současně nastolena námitka existence
nezákonného rozhodnutí jako odpovědnostního titulu, jíž měl odvolací soud
vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
12. K druhé otázce dovolatel a) uvádí, že ke dni 8. 7. 2013 (den, který
odvolací soud určil jako počátek běhu promlčecí doby, pozn. Nejvyššího soudu)
nevěděl o škodě, a především o její výši. K tomuto dni tak mohl mít informace
pouze o tom, že vůči jeho osobě byla zahájena exekuce a že dochází ke
generálnímu inhibitoriu. Nemohl tak predikovat, že exekuce bude následně trvat
několik let, že nedojde k jejímu rychlému zastavení a že v důsledku toho se
navýší úroky a úroky z prodlení podle úvěrových smluv a s nimi souvisejících
rozsudků soudů.
13. K třetí uvedené otázce dovolatel a) uvádí, že pokud nemohl až do
pravomocného zastavení exekuce dne 25. 2. 2019 svůj nárok vymáhat po dlužníkovi
– R. Š. z důvodu neexistence nároku, potom nemohla začít běžet ani promlčecí
lhůta proti této osobě. V takové situaci však nemohl být v ten okamžik nárok
vůči žalované již cca 3 roky promlčen, před dnem 25. 2. 2019 nemohla promlčecí
lhůta vůči žalované vůbec běžet.
14. Dovolatel b) přípustnost svého dovolání odvozuje od toho, že
odvolací soud podle něj nesprávně posoudil otázku počátku běhu promlčecí lhůty.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo
1597/2017, uvádí, že v případech, kdy škoda vznikne až po doručení nezákonného
rozhodnutí, promlčecí doba začne běžet až od okamžiku vzniku škody. Podle
dovolatele b) byl nesprávný úřední postup notářského kandidáta jen a pouze
jednou ze skutečností, která však sama o sobě nebyla schopná způsobit škodu.
„Listina je listinou a pokud by nebyla použita, pak sama o sobě nevyvolává
žádné důsledky.“ Jeho negativní účinky nastávají až nařízením exekuce, přičemž
„naprostým základem“ uplatněného nároku byla aktivace generálního inhibitoria,
potažmo pak i doba trvání tohoto inhibitoria. Zásah do majetkové sféry
putativního dlužníka tak nastává až nařízením exekuce. Dovolatel b) také
obdobně jako dovolatel a) uvádí, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce
nemusí být výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho
nezákonnosti postačí, je-li tato nezákonnost konstatována jiným, později
vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení
exekuce obstát.
15. Podle dovolatele b) dále soudy nesprávně posoudily otázku vědomosti
žalobce o škodě vůči primárnímu škůdci v kontextu pasivní legitimace žalované,
která nastupuje jen za určitých podmínek. Zde soudí, že nárok na náhradu škody
způsobené nezákonnou exekucí vedenou oprávněným R. Š. vznikl až zastavením
exekučního řízení, tedy ke dni 25. 2. 2019. Jelikož byl R. Š. primární
odpovědný, a jelikož vůči němu počala promlčecí lhůta běžet až dne 25. 2. 2019,
nemohla podle dovolatele b) před tímto datem běžet promlčecí lhůta vůči
žalované.
16. Nad rámec výše uvedených tří otázek dovolatel b) také namítá, že
závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí extrémním způsobem vybočují z principů
legality, legitimity a proporcionality, a tím se napadené rozhodnutí dostává za
hranici ústavnosti. Argumentaci odvolacího soudu nepřímo označuje za „v daných
souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a
konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není
možno akceptovat.“ Tyto námitky však dále podrobněji nerozvádí.
17. Žalovaná se k podaným dovoláním nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
19. Dovolání byla podána včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu
oprávněnými (účastníky řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláními napaden výrok II a III
napadeného rozhodnutí a dále potvrzující výrok I napadeného rozhodnutí v té
jeho části, jež se vztahovala k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je
dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, resp. řízení před soudem prvního stupně. To samozřejmě
Nejvyššímu soudu nebrání, aby i takové výroky v důsledku jejich akcesority
odklidil, shledá-li důvod ke zrušení výroku o věci samé.
23. Přípustnost dovolání nemohla založit argumentace protiústavností
rozhodnutí dovolatele b). V této části totiž dovolání ve skutečnosti žádnou
právní otázku nepředkládá, jde o obecnou proklamací bez jakékoliv vazby na
klíčové závěry napadeného rozhodnutí a nevystihuje formální odlišnost dovolání
jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor
procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně
extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být
předmětem jeho rozhodování, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem,
v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015].
24. Dovolání jsou nicméně přípustná v otázce počátku běhu promlčecí
doby, jakož i v částech, ve kterých dovolatelé namítají, že rozhodnutí o
zahájení exekučního řízení nemusí být zrušeno pro nezákonnost, aby bylo
způsobilé působit jako odpovědnostní titul, neboť při řešení obou těchto otázek
se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího.
25. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání jsou v těchto částech také důvodná.
IV. Důvodnost dovolání
26. Předmětem dovolání jsou tak v zásadě dvě otázky, které spolu však v
posuzované věci úzce souvisí. Jde za prvé o otázku, zda může (slovy dovolatelů)
„rozhodnutí o nařízení exekuce“, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, avšak
exekuce byla následně zastavena, představovat nezákonné rozhodnutí ve smyslu §
7 OdpŠk. Za druhé jde o otázku, ke kterému okamžiku začíná běžet promlčecí
lhůta nároku na náhradu škody způsobené státem prostřednictvím nezákonného
rozhodnutí, za něž dovolatelé považují „rozhodnutí o nařízení exekuce“.
27. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem
za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
28. Podle § 8 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon
poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný
opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu
řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je
spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na
zastavení exekuce (odstavec 3).
29. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
30. V předmětné věci odvolací soud založil své posouzení jednak na
závěru o promlčení vzhledem k nároku z titulu nesprávného úředního postupu
notáře, jednak na závěru, že nezákonné rozhodnutí spatřované v pověření
soudního exekutora vedením exekuce ze strany soudu nebylo zrušeno pro
nezákonnost. Tyto dvě tvrzené příčiny vzniku škody odvolací soud vyhodnotil
jako objektivní kumulaci (uplatnění dvou či více skutkově samostatných nároků,
byť vedoucích k jediné požadované škodě) a posuzoval nárok, včetně jeho
promlčení, vůči každé z nich samostatně. Dovolací soud k dané materii sice
zajímá odlišný pohled (viz níže), leč s ohledem na to, že o tomto jiném právním
pohledu účastníci dosud nebyli poučeni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., nemohl na
tvrzené pochybení notáře i na žalobkyněmi zmiňované „nařízení exekuce“ nahlížet
jako na jedinou škodní událost, neboť by tím přijal pro účastníky v této fázi
řízení tzv. překvapivé rozhodnutí. Proto při přezkumu napadeného rozsudku
vycházel z pohledu odvolacího soudu, který na každou z příčin vzniklé škody
nahlížel samostatně.
31. Bez vlivu na přezkum dovolacích důvodů je možno pro přehlednost
zmínit, že o objektivní kumulaci jde především tam, kde účastník skutkově
konstruuje své nároky tak, že více samostatných příčin vede k uplatnění více
samostatných nároků, přitom každý nich by mohl být uplatněn před soudem i
izolovaně. Pro objektivní kumulaci je přitom typická výše akcentovaná
samostatnost jednotlivých nároků. Rovněž doktrína připouští, že je-li žalobou
uplatňováno nároků více, hovoříme o petitu složeném. Pokud je žalobou usilováno
o rozhodnutí o více nárocích, jež stojí samostatně vedle sebe, hovoříme o tzv.
objektivní kumulaci. Jednotlivé nároky může soud vyloučit k samostatnému řízení
dle § 112 odst. 2 o. s. ř. Tento petit je označován jako prostý složený petit
(srov. Zahradníková, R. a kol. Civilní právo procesní. 3. vyd. Plzeň: Aleš
Čeněk, 2018, 621 s. ISBN 978-80-7380-714-6, str. 149). Obdobně může nastat
procesní situace, kdy žalobce bude v rámci oné objektivní kumulace žalovat z
více příčin jen jedinou újmu, tedy situace, kdy existuje více samostatných a na
sobě nezávislých příčin vzniku jedné a téže újmy.
32. Odlišná procesní situace však nastává, jestliže tentýž následek byl
vyvolán postupným působením více vzájemně propojených příčin a kdy žalobce
uplatňuje jediný nárok, a to ať už za rozhodující považuje kteroukoliv z nich.
Pro situace, kdy existuje více událostí (jednání), ale kdy každá z událostí
však sama o sobě není dostačující podmínkou pro vznik celého následku, ale
pouze pro vznik části následku, společně však způsobí následek celý, dovolací
soud používá termín „kumulativní kauzalita“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2276/2024). Tento typ kauzality
nastává v situacích, kdy následek nastoupí pouze tehdy, když více událostí
(jednání) působí společně.
33. Takovou situaci lze spatřovat v nyní posuzovaném případě, ve kterém
spolu působil jednak tvrzený nesprávný úřední postup notáře (notářského
kandidáta), který sepsal notářský zápis, jenž byl exekučním titulem pro
pozdější exekuční řízení, jednak samotné generální inhibitorium vyvolané tímto
exekučním řízením, které dovolatelům údajně znemožnilo disponovat jejich
majetkem a mohlo tak způsobit (nekontrolovaný) nárust úroků a úroků z prodlení,
jež jsou nyní samostatně žalovány coby škoda. Jelikož obě tyto příčiny musí
působit současně (jak ostatně správně zmiňují dovolatelé ani jedna by sama o
sobě příčinou vzniku škody nebyla, resp. k inhibitoriu by nedošlo, kdyby tu
nebylo sporného notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti), vyplývá
z daného, že promlčecí lhůtu nelze konstruovat ke každé příčině zvlášť, ale
pouze k oběma jako k celku, a že tato lhůta může začít běžet nejdříve až v
souvislosti s pozdější z obou kumulativně působících příčin. Tou je v
posuzovaném případě působení generálního inhibitoria spojeného s předmětným
exekučním řízením.
34. Co se týče samotné exekuce, resp. s ní spojeného inhibitoria, jako
příčiny vzniku škody, odvolací soud dané zvažoval tak, že odpovědnostním
titulem by bylo pověření exekutora vedením exekuce, vydané Okresním soudem ve
Zlíně dne 13. 5. 2013 pod sp. zn. 13 EXE 1082/2013, jakožto nezákonné
rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 OdpŠk, nicméně dospěl k závěru, že důvod zastavení
exekuce nespočíval v okolnostech rozhodných pro její nařízení.
35. V případě exekuce vedené podle exekučního řádu ve znění zákona č.
396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zákon č.
396/2012 Sb.), jímž byl s účinností od 1. 1. 2013 mimo jiné zcela změněn i
postup při zahájení exekuce, již soud exekuci nenařizuje usnesením nýbrž soudní
exekutor je soudem toliko neformálně (tzv. přípisem) pověřován, když podle §
43a odst. 5 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, dále jen „ex. řád“, platí, že
pověření není soudním rozhodnutím a nedoručuje se účastníkům řízení. Ani takové
pověření ještě, samo o sobě, nemohlo žalobcům (jako povinným) ještě způsobit
jakoukoliv škodu.
36. Následky tzv. generálního inhibitoria, v němž je žalobou spatřována
příčina vzniku škody – tedy neschopnost dostát závazkům vůči jiným věřitelům v
důsledku postižení majetku žalobců povinných – jsou spojovány /až/ s doručením
vyrozumění o zahájení exekuce, které povinnému zašle exekutor spolu s exekučním
návrhem, kopií exekučního titulu a výzvou ke splnění vymáhané povinnosti podle
§ 46 odst. 6 ex. řádu. Nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 exekučního řádu
jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně
nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné
obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a
osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku (srov. §
44 odst. 1, § 44a odst. 1 ex. řádu). Vyrozumění není rozhodnutím a povinný
proti němu nemůže podat odvolání, může se však bránit návrhem na zastavení
exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2306/2020). Pro posouzení důvodnosti dovolání není podstatné, že dovolatelé
poněkud nepřesně vycházejí z právní úpravy exekučního řízení účinné do 31. 12.
2012 a spolu s tím odkazují na judikaturu vztahující se ještě k oné „staré“
právní úpravě.
37. Za odpovědnostní titul, pokud jde o vlastní průběh exekuce, je tak v
posuzovaném případě nutné považovat vyrozumění o zahájení exekuce [vzhledem k
dovolateli a) doručeno fikcí dne 8. 7. 2013, vzhledem k dovolateli b) doručeno
osobně dne 4. 7. 2013], nikoliv pověření soudního exekutora soudem ze dne 13.
5. 2013.
38. Současně je třeba vzít v úvahu, že zákonem č. 396/2012 Sb. byl
novelizován i zákon č. 82/1998 Sb., kdy v § 8 se na konci textu odstavce 3 byla
doplněna slova „nebo návrh na zastavení exekuce“. Jinými slovy, návrh na
zastavení exekuce tak byl zařazen mezi prostředky, které je poškozený povinen
využít za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí. Logickým a
systematickým výkladem lze proto dospět k závěru, že i když vyrozumění není
exekučním řádem označováno za rozhodnutí, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je
soudní praxí in favorem poškozených (materiálně) považováno za nezákonné
rozhodnutí, je-li nezákonnost exekuce konstatována v usnesení o zastavení
exekuce (srov. výše zmiňovaný rozsudek ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2306/2020, zejména body 20 až 22).
39. Z uvedeného vyplývá, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na
náhradu škody způsobené dle žalobců nezákonně vedenou exekucí tedy nemohla
začít běžet dříve než okamžikem, kterým usnesení o zastavení exekuce nabylo
právní moci (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013).
40. Právní posouzení počátku běhu promlčecí lhůty odvolacím soudem je
tak nesprávné. Dovolací soud však za úplné nepovažuje ani právní posouzení
okamžiku vzniku škody ze strany obou dovolatelů.
41. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je vždy nutné zvažovat
(ostatně dovolateli předestřenou) otázku, ke kterému okamžiku vzniká škoda,
resp. kdy se o ni poškození dozvěděli. I její vznik či existence je totiž
nezbytnou podmínkou pro uplatnitelnost nároku. Judikatura je dlouhodobě
ustálena v názoru, podle něhož vznikla-li škoda až po doručení nezákonného
rozhodnutí ve smyslu § 22 zák. č. 58/1969 Sb., začíná běžet promlčecí doba až
od okamžiku vzniku škody (srov. usnesení [velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia] Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo
4835/2014, uveřejněné pod číslem 99/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), který dopadá i do poměrů nastolených zákonem č. 82/1998 Sb. a je
třeba jej vztáhnout nejenom ke vzniku škody z titulu nezákonného rozhodnutí,
ale i na škodu vzniklou z nesprávného úředního postupu.
42. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3902/2024, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011) vyplývá, že
počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (dle ustanovení § 32 odst.
1 OdpŠk) a nároky na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 téhož zákona), se
odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy
kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. K uplatnění
nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové či nemajetkové
újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v
penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění
v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp.
zn. 25 Cdo 2758/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30
Cdo 3512/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3005/2010). V okamžiku rozhodování soudu v řízení o kompenzační žalobě však
musí škoda existovat.
43. Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením
povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3044/2024, nebo
rozsudek ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, uveřejněný pod č. 7/2021
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)
44. Ze skutkových zjištění nižších soudů v nynější věci vyplývá, že jak
tvrzeně vynucený notářský zápis ze dne 28. 1. 2013, tak návrh na zahájení
exekučního řízení ze dne 14. 3. 2013, resp. pověření soudního exekutora ze dne
13. 5. 2013, jakož i účinnost generálního inhibitoria účinného ode dne 4. 7.
2013 vůči dovolateli b) a ode dne 8. 7. 2013 vůči dovolateli a), nastaly ještě
v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také „obč. zák.“
nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), tedy přede dnem 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnost
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Otázka vzniku škody
i otázky s tím související se proto budou posuzovat výlučně podle zákona č.
40/1964 Sb.
45. V poměrech uvedeného předpisu se rozhodovací činnost Nejvyššího
soudu ustálila v závěru (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2.
2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, který byl uveřejněn pod č. 14/
2005 Sb. rozh. obč., dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 3911/2008, nebo ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015),
že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně
uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu,
neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči
dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž
skutečnou škodou ani ušlým ziskem.
46. Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že § 2952 odst. 1 věta druhá
nyní účinného občanského zákoníku vychází z pravidla právě opačného.
47. Nejen pro posouzení důvodnosti námitky promlčení, ale zejména pro
závěr o opodstatněnosti základu nároku co do vzniku škody bude rozhodné i to,
zda a v jakém rozsahu byly úroky a úroky z prodlení (v rozsahu, který má v této
věci představovat škodu) žalobci jejich věřitelům z titulu smluv o úvěru
zaplaceny; touto otázkou se tak bude muset odvolací soud v navazujícím
rozhodnutí prioritně zabývat. Pokud totiž tyto nároky věřitelů žalobců dosud
(ani zčásti) uspokojeny nebyly, nevznikla v odpovídajícím rozsahu vůbec škoda,
která by v nynějším řízení byla způsobilým předmětem odškodnění a žalobu by
bylo třeba bez dalšího pro její předčasnost (tzv.pro tentokráte) zamítnout.
Pokud bylo naopak na tento dluh hrazeno až po právní moci usnesení o ukončení
exekučního řízení, nemůže k plynutí promlčecí lhůty dojít dříve, než došlo k
(dílčímu) úmoru úroků představujících v této věci škodu, a bylo by třeba dále
zkoumat existenci ostatních předpokladů, za nichž stát za škodu odpovídá.
48. Nejvyššímu soudu je rovněž zřejmé, že dalším důvodem ústícím v úvahu
o nedůvodnosti žalobou uplatněných nároků měl být závěr odvolacího soudu o tom,
že při sepisování notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti byl
dodržen ze strany notáře (notářského kandidáta) předepsaný postup, přičemž
vznik škody měli výlučně vyvolat posléze odsouzení pachatelé trestné činnosti
R. Š. a L. L. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu se předně podává, že odvolací
soud nepřevzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nýbrž po zopakování
dokazování učinil skutková zjištění vlastní. Z nich však není seznatelné, zda,
jak a na základě jakých konkrétních důkazů hodnotil postup notáře (notářského
kandidáta) při sepisování notářského zápisu, neboť z okolnosti, že za škodu
nepochybně odpovídají pachatelé trestné činnosti nelze bez podrobnějšího
vysvětlení dovozovat, že je tím jednou pro vždy vyloučena odpovědnost státu,
pokud by žalobci prokázali svá podrobněji odůvodněná tvrzení o vadném postupu
notáře při vlastním sepisu notářského zápisu (ostatně z hlediska potřebné
kauzality stojí žalobní tvrzení od počátku na úvaze, že pokud by notář
postupoval při sepisu notářského zápisu v souladu s právními předpisy, notářský
zápis by nemohl být sepsán a podepsán a ke škodě by, vzdor trestné činnosti,
žalobci popisovanou činností dojít nemohlo). Žalobci k tomu nabídli svá
tvrzení a označili již v žalobě i v dalších podáních větší množství důkazů,
odvolací soud je však v jejich celku neprovedl a v napadeném rozsudku učinil
jen poněkud lakonický závěr o případné výlučné odpovědnosti odsouzených
pachatelů, neboť „neshledal vadný, nedbalý nebo neodpovědný přístup při
uplatňování veřejné moci. Při rozhodovací činnosti nedošlo k porušení pravidel
předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení
pořádku určeného povahou a funkcí postupu, když exekuční titul byl opatřen
trestnou činností R. Š., a následný postup při nařízení exekuce byl v souladu s
právními předpisy“ (viz odst. 34 napadeného rozsudku). V tomto směru lze mít
závěry odvolacího soudu, jež se neopírají o náležité hodnocení provedených
důkazů, za nepodložené, což stejně, jako opomenutí náležitě se vypořádat s
klíčovou argumentací žalobců a rozhodnout o jimi učiněných důkazních návrzích k
dané otázce, představuje případ extrémně nesprávných skutkových zjištění a tzv.
opomenutých důkazů.
49. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. plyne soudu povinnost v
odůvodnění svého rozsudku uvést podstatný obsah přednesů, stručně a jasně
(výstižně) vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudit zjištěný skutkový stav podle
příslušných ustanovení právních předpisů, jichž použil. Povinnost soudů
rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem upraveným v § 157
odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu
vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1
Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo
3312/2016). Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již
pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v
odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu
k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou
soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud
pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou
aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto
zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010).
I pro rozsudek odvolacího soudu platí § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. přiměřeně
(srov. § 211 o. s. ř.), potud, pokud to odpovídá přezkumné povaze jeho činnosti
v odvolacím řízení. Proběhlo-li však před odvolacím soudem dokazování, musí se
odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s výsledky dokazování obdobně
jako soud prvního stupně.
50. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž soustavně zdůrazňuje,
že je sice na soudu, které důkazy provede, a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1
o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním
návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny, zejména jedná-li se o
důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne
24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo
2870/2011, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019,
sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). Neakceptování důkazního návrhu by se zpravidla mělo
opírat o argumenty, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je
navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, případně že
důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (tzn. nedisponuje
vypovídací potencí k danému tvrzení) nebo že jde o nadbytečný důkaz (tj.
tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázáno), k tomu viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015). Ve světle
judikatury Ústavního soudu, z níž vychází ve své rozhodovací praxi též Nejvyšší
soud, jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud spojuje nejen posouzení
rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, ale současně též závěr o porušení práva na
spravedlivý proces (z četných rozhodnutí Ústavního soudu srov. např. nález ze
dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS
113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp.
zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky, z rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo
3833/2011, nebo ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016). Jde zde tak
současně o vadu řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jež mohla mít vliv na
správnost rozhodnutí, neboť byly porušeny základní procesní požadavky kladené
na soud ohledně způsobu dokazování a vypořádání se s důkazními návrhy
účastníků.
51. Z napadeného rozhodnutí tak není seznatelné, na základě jakých
důkazů a jejich náležitého hodnocení učinil odvolací soud hodnotící závěr
rekapitulovaný v odstavci 48 tohoto rozsudku. Jde tak o vadu řízení
(rozhodnutí), k níž u jinak přípustného dovolání (a tak je tomu i v
projednávané věci) z úřední povinnosti přihlíží Nejvyšší soud zcela bez ohledu
na to, zda byla některým z účastníků namítána či nikoliv (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.). Lze tedy shrnout, že i další nosný závěr odvolacího soudu ohledně
odpovědnosti státu za škodu způsobenou pověřením soudního exekutora a následně
zasláním vyrozumění o zahájení exekuce stavící výlučně na tom, že rozhodnutí
vydaná v exekučním řízení nemohla být nezákonná je závěrem nedostatečně
odůvodněným, prozatím předčasným, a proto i nesprávným.
52. Za nastalé procesní situace, kdy byl zjištěn důvod pro zrušení
napadeného rozhodnutí, je již nadbytečné řešit další v dovolání předestřené
otázky.
53. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek
odvolacího soudu v otázce hodnocení promlčení a vzniku škody z titulu
nezákonného rozhodnutí správný, Nejvyšší soud napadený rozsudek i s
přihlédnutím ke zjištěním vadám řízení v celém jeho rozsahu zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pokud nebude
možno za postupu podle § 211, § 213 odst. 1 a 3, § 213b odst. 1 a 118a odst. 1
až 3 o. s. ř. jednoduše posoudit otázku vzniku škody [viz odst. 46] bez
rozsáhlejšího dokazování v odvolacím řízení, nebo pokud bude třeba se zabývat
jinými otázkami spojenými s potřebou provedení dalších důkazů (rozsahu škody,
existenci odpovědnostního titulu, nezbytné příčinné souvislosti, apod.),
nebrání samozřejmě kasace napadeného rozhodnutí odvolacímu soudu postupovat
podle § 219a odst. 2 o. s. ř.
54. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu,
jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
55. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu