30 Cdo 2276/2024-307
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Rodiny
Panny Marie, identifikační číslo osoby 73633771, se sídlem v Nových Hradech,
Husova 2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem Ph.D, advokátem, se sídlem v Praze 4,
Na Podkovce 281/10, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 85/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 72 Co 366/2023-275, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 72 Co 366/2023-275,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 216 200 Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena zamítnutím
restitučního návrhu na vydání pozemku parc. č. 156 v katastrálním území Údolí u
Nových Hradů (dále jen „pozemek“) z toho důvodu, že není (v důsledku
předchozího pochybení orgánů veřejné moci) ve vlastnictví žádné z povinných
osob podle § 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o
majetkovém vyrovnání“). Tvrdila, že škoda jí vznikla v důsledku:
a) nesprávného úředního postupu spočívajícího v chybném vedení evidence
katastru nemovitostí, které se projevilo při identifikaci historického
církevního majetku, kdy katastrální úřad do své identifikace nezahrnul pozemek
patřící původně právní předchůdkyni žalobkyně (přehlédl tzv. historický
církevní majetek zapsaný v příslušné pozemkové knize),
b) nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav
spočívajícího v tom, že pozemkový úřad nepostupoval v souladu s § 3 odst. 5
zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), a v rámci
pozemkových úprav nevedl a neřešil historický majetek právní předchůdkyně
žalobkyně odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu,
c) nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav
spočívajícího též v tom, že pozemkový úřad nepřijal dostatečná opatření k
zjištění skutečného rozsahu historického majetku právní předchůdkyně žalobkyně.
2. Žalovaná (jednající prostřednictvím Ministerstva financí) vyvracela
důvody podané žaloby, když (vždy s podrobnější argumentací) namítala, že nebyly
splněny hmotněprávní předpoklady pro nástup odpovědnosti státu za tvrzenou
škodu a současně poukazovala na to, že příslušnou organizační složkou státu,
jež by v dané věci měla za něj jednat, je Český úřad zeměměřický a katastrální.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v
pořadí prvním rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 14 C 85/2018-89, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 3. 11.
2021, č. j. 72 Co 282/2021-111, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že zákonné
podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním
postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č.
82/1998 Sb.“) nebyly splněny.
4. Soudy tehdy vyšly ze skutkových zjištění (jež nebyly nijak zásadně
dotčeny ani v další fázi řízení), podle nichž je žalobkyně jako církevní
právnická osoba právní nástupkyní původního vlastníka pozemku, který byl po 28.
2. 1948 (to je v tzv. rozhodné době) převeden na stát. V roce 2006 byly v
katastrálním území Údolí u Nových Hradů zahájeny pozemkové úpravy. Katastrální
úřad pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice (dále jen
„katastrální úřad“) ve sdělení ze dne 22. 10. 2009 adresovaném pozemkovému
úřadu uvedl, že v pozemkové knize pro katastrální území Údolí u Nových Hradů
nebyl žádný historický církevní majetek dohledán. Rozhodnutím Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu České Budějovice ze dne 15. 9. 2011, č. j.
166260/2011-MZE-130715 (dále jen „pozemkový úřad nebo „státní pozemkový úřad“),
bylo ukončeno správní řízení ve věci komplexní pozemkové úpravy a mimo jiné
bylo rozhodnuto o výměně, resp. přechodu vlastnických práv i k restituční
žádostí dotčenému pozemku, který tak jako samostatný předmět právních vztahů
zanikl. Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 22. 1. 2015 byl návrh
žalobkyně na vydání (restituci) pozemku zamítnut, protože pozemek se již po
proběhnuvších pozemkových úpravách nenacházel ve vlastnictví žádné z povinných
osob uvedených v § 4 zákona o majetkovém vyrovnání. To ostatně vyplývá i z
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2015, č. j. 11 C
19/2015-69, který následně žalobkyní podanou žalobu o restituci majetku zamítl,
a dále z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, č. j. 4 Co
55/2016-93, který předešlý rozsudek potvrdil.
5. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně v této věci rozsudkem ze dne 27.
9. 2022, č. j. 30 Cdo 1689/2022-132, výše zmíněné žalobu zamítající rozsudky
soudů prvního a druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nelze vyloučit existenci
odpovědnostního titulu ani příčinné souvislosti mezi ním a tvrzenou škodou a
tím i nástup odpovědnosti státu za škodu uplatněnou v této věci.
6. Soud prvního stupně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 14. 8.
2023, č. j. 14 C 85/2018-239, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
částku 208 312 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, ve které se žalobkyně po
žalované domáhala zaplacení částky 7 888 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl
(výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení v částce 259 789 Kč (výrok III).
7. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
8. Z dalšího provedeného dokazování soudem prvního stupně (vyjma
skutečností uvedených již v odstavci 4 tohoto rozsudku) vyplynulo, že podle
znaleckého posudku vyhotoveného Ing. Pavlem Šapovalovem, znalcem v oboru
ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, ze dne 13. 1. 2018, ke dni 22. 1. 2015
činila obvyklá cena pozemku parc. č. 156 (správně šlo o pozemek evidovaný v
původním pozemkovém katastru – PK – poznámka Nejvyššího soudu) v katastrálním
území Údolí u Nových Hradů o výměře 13 200 m2 částku 16 Kč/m2, celkově tedy 211
200 Kč. Ze znaleckého posudku Ing. Pavla Síbra, znalce v oboru geodézie a
kartografie, ze dne 20. 6. 2023, měl soud prvního stupně za prokázané, že
výměra pozemku PK č. 156 činila 13 200 m2. Pozemky (nově přečíslované po
pozemkové úpravě) parc. č. 148/12 a parc. č. 1471/2 zasahují do původního
pozemku PK 156 částmi o celkové výměře 2 243 m2 (pozemek par. č. 148/12
zasahuje do původního pozemku PK 156 částí o výměře 493 m2 a pozemek parc. č.
1471/2 částí o výměře 1 750 m2).
9. Takto souhrnně ustálený skutkový stav soudy obou stupňů v rovině
právního posouzení podřadily blíže označeným ustanovením zákona č. 82/1998 Sb.,
zákona o pozemkových úpravách a zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
Dospěly k závěru, že žalobkyně byla oprávněnou osobou k vydání pozemku – PK 156
zapsaného ve vložce č. 124 pozemkové knihy katastrálního území Údolí u Nových
Hradů dle zákona o majetkovém vyrovnání, když je právní nástupkyní původního
vlastníka, jenž v době rozhodné byl o tento pozemek připraven jednáním
(majetkovou křivdou), která zakládala odpovídající restituční titul a uvedený
pozemek jí měl být, nebýt zjištěných pochybní orgánů veřejné moci, vydán.
10. K vydání pozemku žalobkyni nicméně nedošlo, neboť během paralelně
vedeného řízení o pozemkových úpravách nebylo pozemkovým úřadem respektováno
ustanovení § 3 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách, dle kterého pozemky ve
vlastnictví státu, které jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky a
jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, se do
doby přijetí zákonů o tomto majetku vedou a řeší odděleně od ostatní půdy ve
vlastnictví státu. Návazně pak dle soudu prvního stupně nebylo dodrženo (tzv. „blokační“) ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále jen „zákon o
půdě“), dle kterého majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské
řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů
o tomto majetku. Důvodem uvedeného vadného postupu pozemkového úřadu bylo
rovněž (a především) nesprávné sdělení katastrálního úřadu, že v pozemkové
knize pro katastrální území Údolí u Nových Hradů nebyl žádný tzv. historický
majetek církví dohledán. Ve smyslu závazného právního názoru dovolacího soudu
pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že zmíněná chybná lustrace je
nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Za splněné pak
považoval také další dvě podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za žalobkyní
tvrzenou škodu, a to vznik škody samotné a příčinnou souvislost mezi touto
škodou a zjištěným nesprávným úředním postupem. Vadný postup katastrálního
úřadu následně zapříčinil nesprávné rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových
úpravách (v řízení, jehož žalobkyně nebyla účastníkem) a následně pak i
nemožnost vydat žalobkyni pozemek, na který by jinak měla v režimu zákona o
majetkovém vyrovnání právní nárok, čímž na straně žalobkyně došlo k majetkové
újmě. Za významné soud prvního stupně považoval rovněž to, že části původního
pozemku PK 156, konkrétně části nových (tj. vzniklých po pozemkové úpravě)
pozemků parc. č. 148/12 a parc. č. 1471/2 v katastrálním území Údolí u Nových
Hradů i po provedených pozemkových úpravách zůstaly ve vlastnictví povinných
osob dle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání. Soud prvního stupně tedy zaměřil
svou pozornost na posouzení, zda zmíněné části předmětného pozemku mohly
případně být žalobkyni při řádné formulaci její žaloby podle části páté o. s. ř. vydány. V případě pozemku parc. č. 148/12, který zasahuje do původního
pozemku PK 156 plochou o výměře 493 m2, vzal v úvahu, že po pozemkové úpravě
zůstal ve vlastnictví České republiky s tím, že právo hospodaření bylo svěřeno
Státnímu pozemkovému úřadu. Na tomto základě pak uzavřel, že uvedená část
předmětného pozemku mohla být žalobkyni při řádné formulaci její žaloby podle
části páté o. s. ř. vydána, a tudíž ve vztahu k ní není dána příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem části žalobkyní tvrzené
škody.
S navazující podrobnou argumentací dospěl soud prvního stupně k závěru,
že zmíněná část pozemku mohla být žalobkyni vydána, a proto žalobu pro absenci
podmínky příčinné souvislosti zčásti zamítl (výrokem II druhého rozsudku soudu
prvního stupně, proti němuž nebylo podáno odvolání a nebyl tedy ani předmětem
přezkumu nyní napadeným rozsudkem odvolacího soudu). Z uvedených důvodů pak
soud prvního stupně hodnotil jako oprávněný nárok žalobkyně na zaplacení
náhrady škody ve výši 203 312 Kč, když tato částka (podrobněji v rozsudku
odůvodněná) odpovídá hodnotě pozemku, který žalobkyni nemohl být vydán v
příčinné souvislosti s nezákonným úředním postupem. Důvodným pak soud prvního
stupně shledal také uplatněný nárok žalobkyně na náhradu nákladů jí
vynaložených na vyhotovení znaleckého posudku Ing. Pavla Šapovalova ve výši 5
000 Kč, když se jedná o účelné a přiměřené náklady spojené s uplatněním
žalované pohledávky, odpovídající náročnosti a časové dotaci činností, které
musel znalec při vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení obvyklé
ceny předmětného pozemku provést.
11. Jako nepřípadnou pak soud prvního stupně hodnotil námitku žalované v
tom smyslu, že žalobkyně porušila prevenční povinnost, když nevyužila všech
možností k zabránění vzniku škody, neboť se v řízení o pozemkových úpravách
aktivně nehlásila o konfiskovaný majetek, respektive nesledovala úřední desky
všech dotčených obcí, zda na nich není zveřejněno oznámení o zahájení řízení o
pozemkových úpravách týkající se případně předmětného pozemku. Soud prvního
stupně v tomto ohledu zdůraznil, že povinnost k předcházení škodám nelze
pojímat takto široce, přičemž bylo naopak zákonnou povinností státních orgánů
respektovat při provádění pozemkových úprav zákonnou úpravu a evidovat
předmětný pozemek odděleně a odděleně s ním při pozemkových úpravách nakládat.
Žalobkyně, respektive jakýkoliv jiný adresát veřejné moci, nemohou být dle
soudu prvního stupně odpovědni za to, že aktivně nebránili tomu, aby se správní
orgán dopustil nezákonného postupu. Konečně soud prvního stupně nepřisvědčil
ani názoru žalované, že pokud je v řízení jednáno s Ministerstvem financí, je
jednáno s nesprávnou organizační složkou státu. S poukazem na judikaturu
Nejvyššího soudu konstatoval, že Ministerstvo financí jedná za stát v
případech, kdy by skutkové okolnosti věci ohledně téhož nároku vedly k určení
příslušnosti různých organizačních složek státu. V této souvislosti pak
poukázal na to, že v dané věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že nesprávný
úřední postup v podobě chybné lustrace katastrálního úřadu sám o sobě ještě
nevedl ke vzniku škody, neboť škoda vznikla až tím, že pozemkový úřad chybnou
lustraci „využilo a z této vyšlo v rámci jím prováděných pozemkových úprav“,
respektive tím, že Státní pozemkový úřad z důvodu chybného rozhodnutí o
pozemkových úpravách zamítl žádost žalobkyně o vydání předmětného pozemku. Soud
prvního stupně proto dospěl k závěru, že v poměrech dané věci nelze uzavřít, že
škoda vznikla pouze v jednom odvětví státní správy a je možné aplikovat § 6
odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Nad rámec uvedeného pak poukázal na to, že
Ministerstvo financí přijalo za svá vyjádření k žalobě učiněná Ministerstvem
zemědělství i Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním, a tudíž byla v řízení
materiálně uplatněna a soudem vypořádána i argumentace těchto resortních
orgánů; Ministerstvo financí tak nebylo kráceno na právu uplatnit v řízení
argumenty vznesené resortními orgány a nedošlo tedy k porušení práv žalované,
respektive k porušení rovnosti účastníků řízení a porušení jejich práva na
spravedlivý proces.
12. Ve výsledku tak soud prvního stupně žalobě jako důvodné vyhověl co
do částky 208 312 Kč s příslušenstvím a ve zbytku, tedy co do částky 7 888 Kč s
příslušenstvím, žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastnicemi navzájem.
13. Odvolací soud, jenž se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného
žalovanou, pak zvláště zdůraznil, že žalobkyní tvrzená škoda vznikla na základě
nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu až pravomocným zamítnutím
jejího restitučního nároku v řízení před soudy. Jako nedůvodnou hodnotil
odvolací soud rovněž odvolací argumentaci žalované o tom, že žalobkyně si
tvrzenou škodu způsobila vlastním jednáním, když nedostatečně dbala ochrany
svých práv a rezignovala na svou prevenční povinnost při předcházení škodám na
svém majetku. V tomto ohledu je totiž nutno vzít podle odvolacího soudu v
úvahu, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
orgánů veřejné moci je odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění, a tudíž
se stát při splnění zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu nemůže
vyvinit s poukazem na jednání poškozeného. Nadto, jak plyne ze závěrů
předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, povinnost provádět
lustraci pro potřeby převodů restituovaných nemovitostí byla zákonodárcem
svěřena pozemkovým úřadům, přičemž při lustraci byly oprávněné osoby odkázány
na důvěru ve správnost výsledku lustrace provedené orgánem veřejné moci, totiž
pozemkovým úřadem, neboť evidence pozemků je věcí orgánů veřejné moci a nebylo
v možnostech jednotlivce, tj. žalobkyně, zjistit, zda je předmětný pozemek
veden odděleně od ostatních pozemků ve vlastnictví státu ( rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1689/2022).
14. Konečně neopodstatněnou shledal odvolací soud také námitku žalované
o tom, že soud prvního stupně v řízení jednal s nesprávnou organizační složkou
státu, respektive že, s ohledem na závěr o existenci odpovědnostního titulu v
podobě nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu, měl na straně žalované
jednat s Českou republikou zastoupenou Českým úřadem zeměměřickým a
katastrálním. Z ustálené judikatury podle odvolacího soudu plyne, že otázka,
která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou
věcné legitimace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo
629/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo
2742/2018). Určení příslušné organizační složky státu musí být založeno na
typové charakteristice uplatněného nároku, která je zřejmá již ze žaloby, a
nikoli na ex post dovozovaných závěrech činěných na základě skutkových
okolností konkrétní věci vyplynuvších teprve z provedeného dokazování (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012). „Táž věc“ je
určena jediným skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním, v dané věci pak
není uplatněno více nároků. V projednávané věci ze skutkového vymezení žalobou
uplatněného nároku plyne, že žalobkyně uplatňuje pouze jeden nárok na náhradu
škody, byť ve výsledku k majetkové újmě žalobkyně došlo řetězením vzájemně
propojených příčin a následků, kdy adekvátním důsledkem nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nezákonném postupu katastrálního úřadu při lustraci
bylo rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách nerespektující zákonná
omezení nakládání s původním církevním majetkem, a proces vzniku škody byl v
důsledku uvedeného završen pravomocným zamítnutím restitučního nároku žalobkyně
Státním pozemkovým úřadem, respektive v navazujícím řízení před soudem (podle
části páté o. s. ř.). Podle odvolacího soudu je tedy opodstatněn závěr, že k
majetkové újmě žalobkyně došlo v působnosti několika organizačních složek
státu, a tudíž jsou ve smyslu citované judikatury splněny podmínky pro to, aby
v řízení v této věci jednala za stát jediná organizační složka, a to v souladu
s § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo financí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
jednající prostřednictvím Ministerstva financí (dále též „dovolatelka“) včasné
dovolání, neboť měla za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a
současně se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
16. Konkrétně namítala v rámci otázky pod bodem A), že v řízení bylo
jednáno s nesprávnou organizační složkou. Soudy obou stupňů se podle
dovolatelky neřídily závěry uvedenými v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. 9. 2022, č.j. 30 Cdo 1689/2022-132 (dále též „zrušující rozsudek“), kdy
v bodě 29 Nejvyšší soud zdůraznil, že vlastní proces lustrace pozemků, který
předcházel vydání rozhodnutí v řízení o pozemkových úpravách, byl úředním
postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. V obecné rovině tedy platí, že i když
v paralelně vedeném správním řízení došlo k vydání rozhodnutí o komplexních
pozemkových úpravách, jeho vydání předcházely úkony jiného orgánu veřejné moci
(zde tzv. lustrace), které lze hodnotit jako nesprávný úřední postup, za který
je stát objektivně odpovědný podle zákona č. 82/1998 Sb. To proto, že vadnou
lustrací byla způsobena škoda osobě (církvi), která nebyla (a ani nemohla být)
účastníkem řízení o pozemkových úpravách. K nesprávnému úřednímu postupu totiž
došlo mimo řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí o pozemkových úpravách, jehož
žalobkyně ani nebyla účastníkem, což danou situaci ve skutkové rovině podstatně
odlišuje od těch okolností, jež byly určující pro závěry přijaté ve výše
zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97,
a mnohých dalších. V bodě 30 zrušujícího rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že
„vlastní lustraci prováděl katastrální úřad, tedy odlišný orgán veřejné moci od
toho, který rozhodoval o pozemkových úpravách a k nesprávnému úřednímu postupu
proto stricto sensu nedošlo ve správním řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí o
schválení pozemkové úpravy.“ Žalovaná proto opakovaně upozorňovala soudy
prvního i druhého stupně, že na základě shora uvedených závěrů dovolacího soudu
není nadále v předmětné věci příslušnou organizační složkou státu k jednání za
stát v tomto řízení, kdy ve zrušujícím rozsudku byla dovolacím soudem jako
nesprávný úřední postup identifikována lustrace pozemků provedená katastrálním
úřadem. Postup odvolacího soudu dle dovolatelky nerespektoval znění § 6 odst. 1
a odst. 2 písm. b) OdpŠk. Žalovaná současně namítala, že odvolací soud ve svém
rozsudku podle ní nepřípustně konstatuje existenci dalších samostatných
právních titulů vzniku nároku na náhradu škody, ačkoliv tyto nenaplňují
podmínky pro odpovědností titul dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť ani předmětné
rozhodnutí o pozemkových úpravách a ani předmětné rozhodnutí o zamítnutí
restituční žádosti o vydání nemovitostí žalobkyni v rámci tzv. „církevních
restitucí“ nebyla pro nezákonnost zrušena. Vznik škody, resp. nároku na náhradu
škody, tedy s uvedenými rozhodnutími spojovat nelze, a nelze na jejich základě
také uměle dovozovat příslušnost Ministerstva financí jednat za stát v tomto
řízení. Žalovaná měla rovněž za to, že jednotlivá rozhodnutí, jak je odvolací
soud označil, představovala samostatné skutky, a právě ve vztahu k nim bylo
nutno posuzovat příslušnost jednotlivých organizačních složek státu jednat v
řízení zcela samostatně, přičemž žádnou z nich není zcela jistě Ministerstvo
financí.
Žalovaná v dovolání poukazovala také na závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3748/2011, a ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002. Lustrace pozemků prováděná katastrálním úřadem, je tak
samostatným skutkem, a tedy samostatným odpovědnostním titulem, přičemž
„škůdce“, jakož i odvětví státní správy, ve kterém ke škodě došlo, jsou známy,
a není tak dán žádný důvod pro aplikaci ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění ke dni podání žaloby. Jednání soudu s nesprávnou
organizační složkou se považuje za vadu řízení, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolatelka zde poukázala na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004, popř. též usnesení ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005).
17. Další okruh výhrad dovolatelky (pod bodem B) dovolání) se upíná k
tvrzení o porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně a z toho plynoucí
namítané zanedbání principu subsidiarity. Žalobkyně v řízení o komplexních
pozemkových úpravách podle mínění dovolatelky řádně nechránila svá práva a
zájmy a svým jednáním si sama způsobila nyní namítanou škodu. V období od 18. 12. 2006 do 19. 3. 2012 proběhlo v katastrálním území Údolí u Nových Hradů
správní řízení ve věci komplexní pozemkové úpravy. Žalobkyně nevyužila všech
možností daných jí právním řádem k zabránění vzniku možné škody. Dle ustanovení
§ 6 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách: „zahájení řízení o pozemkových
úpravách oznámí pozemkový úřad veřejnou vyhláškou.“ Dle ustanovení § 6 odst. 5
se oznámení vyvěsí po dobu 15 dnů na úřední desce pozemkového úřadu a obcí, v
jejichž územních obvodech jsou pozemky zahrnuté do pozemkových úprav. Poslední
den této lhůty je dnem zahájení pozemkových úprav. Dle ustanovení §11 odst. 1
zákona o pozemkových úpravách: „pozemkový úřad oznámí na své úřední desce a
zároveň na úředních deskách dotčených obcí (§ 5 odst. 1 písm. c) uvedeného
zákona), kde je možno po dobu 30 dnů nahlédnout do zpracovaného návrhu; návrh
musí být vystaven též v dotčené obci. O vystavení návrhu pozemkový úřad
vyrozumí známé účastníky a současně jim sdělí, že v této době mají poslední
možnost uplatnit k návrhu své námitky a připomínky u pozemkového úřadu. K
později podaným námitkám a připomínkám se nepřihlíží.“ Žalovaná zdůrazňuje, že
vzhledem k tomu, že žalobkyně má sídlo v dané lokalitě, tak jí musela či
alespoň měla být známa skutečnost, že tamtéž probíhalo řízení o pozemkových
úpravách. Žalobkyně znala či alespoň měla znát své historické vlastnictví
pozemků, s nímž spojuje možná práva již ve vazbě na blokační ustanovení zákona
č. 229/1991 Sb., o půdě, tedy od roku 1991, a tudíž mohla a měla upozornit na
tuto skutečnost pozemkový úřad a „zpracovatele pozemkové úpravy“, přičemž měla
využít všech řádných a mimořádných opravných prostředků, aby byla přibrána do
řízení jako jeho účastník, pokud účastníkem řízení o pozemkových úpravách
nebyla a její práva byla v řízení řešena či dotčena. Pokud těchto možností
nevyužila, pak žalobkyně řádně nechránila svá práva a zájmy, což ovšem není a
nemůže být přičitatelné žalované. Řádné prošetření majetkových poměrů k
historickému majetku církví a jejich známost byly primárně v zájmu žalobkyně
minimálně od roku 1991. Rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu
vlastnických práv „ze dne 15. 9. 2011, které nastalo dne 19. 3. 2012“ tak bylo
vydáno se zhruba dvacetiletým odstupem. Pokud žalobkyně sama takové šetření v
zájmu ochrany svých práv neučila, rezignovala na svou prevenční povinnost při
předcházení škodám, jež mohly ve výsledku postihnout její majetkovou sféru. Omezení pro převody těchto pozemků (§ 29 zákona o půdě) se potom vztahovalo na
pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav. Tato
skutečnost byla uvedena v rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv,
tzn.
nejpozději v tomto okamžiku muselo být žalobkyni známo, že původní parcela
PK 156 v katastrálním území Údolí u Nových Hradů nebyla omezena podle § 29
zákona o půdě – informace byla obecně známa a promítla se do veřejného seznamu
– katastru nemovitostí. Zásah do práv žalobkyně byl jasně definován tímto
okamžikem a byl seznatelný pro veřejnost, tedy i pro církev, resp. pro
žalobkyni. Závěry odvolacího soudu uvedené v bodě 18 napadeného rozsudku, že
odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů
veřejné moci je odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění, a tudíž se stát
při splnění zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu nemůže vyvinit s
poukazem na jednání poškozeného, jsou v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu,
sp. zn. I. ÚS 3244/09, a rovněž s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu,
konkrétně s rozsudkem ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 379/2004, usnesením ze
dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo
1158/2004; ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005 popř. rozsudkem
bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84. Z
uvedené judikatury podle dovolatelky plyne, že nastala-li v důsledku výkonu
veřejné moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá
práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve (a až) tehdy, jestliže v právním vztahu účastníků
není možno dosáhnout plnění. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli
právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit,
nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči
státu. Žalobkyně podle mínění žalované zcela zjevně nevyčerpala k ochraně svých
práv veškeré prostředky, které jí byly dány procesními předpisy, a svou
nečinností neochránila své majetkové zájmy. Tuto skutečnost nelze klást k tíži
žalované. Žalobkyně měla v průběhu řízení o komplexních pozemkových úpravách v
katastrálním území Údolí u Nových Hradů (dále jen „pozemkové úpravy“) možnost
zjistit, že na předmětném pozemku probíhají pozemkové úpravy. Skutečnost, že v
daném katastrálním území probíhají pozemkové úpravy, bylo dále možné zjistit i
z dalších dokumentů vyvěšovaných na úřední desce obce v průběhu celého řízení
(např. oznámení o vyložení soupisu nároků dle § 8 zákona o pozemkových
úpravách, oznámení o vystavení zpracovaného návrhu dle § 11 odst. 1 zákona o
pozemkových úpravách, vydání rozhodnutí o schválení návrhu o pozemkových
úpravách dle § 11 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách). Doplnila, že
rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv nabylo právní moci dne 19. 3. 2012. Ke stejnému datu byla provedena obnova katastrálního operátu na
podkladě výsledků pozemkových úprav. Lhůta pro použití mimořádných opravných
prostředků tak marně uplynula dnem 19. 3. 2015. Dne 16. 4.
2014 žalobkyně
podala návrh na zahájení správního řízení o vydání zemědělského pozemku, kdy
dle žalované žalobkyně prokazatelně znala své historické vlastnictví a ještě
mohla a měla hájit svá práva za pomoci mimořádných opravných prostředků, včetně
obnovy řízení, dle příslušných ustanovení správního řádu. Tuto možnost měla
žalobkyně až do 19. 3. 2015. Žalovaná rovněž namítá, že žalobkyně tím, že
porušila svou prevenční povinnost předcházet škodám a hájit řádně své zájmy v
řízení, které se jí dotýkají, ač tak učinit mohla a měla, sama zapříčinila
vznik škody a s ohledem na subsidiaritu nároků dle zákona č. 82/1998 Sb.,
„která je konstatována a respektována i Ústavním soudem“, jí náhrada škody dle
zákona č. 82/1998 Sb. nepřísluší.
18. Žalovaná proto závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud jejímu dovolání
vyhověl, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
přičemž ho měl zavázat právním názorem pokračovat v řízení s Českou republikou
jednající Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním. Vedle toho žádala, aby
dovolací soud uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované náhradu nákladů
dovolacího řízení.
19. Žalobkyně s podaným dovoláním žalované nesouhlasila a ve svém
vyjádření připomenula, že dovolaní v zásadě recykluje předchozí odvolací
argumentaci. Nelze souhlasit s účelovou výhradou žalované, že odvolací soud
konstatuje „existenci dalších samostatných právních titulů vzniku nároku na
náhradu škody“, když „jednotlivá rozhodnutí (…) jsou samostatné skutky, je
třeba k nim posuzovat příslušnost jednotlivých organizačních složek státu,
každá jedná v řízení zcela samostatně, přičemž žádnou z nich není zcela jistě
Ministerstvo financí“. Odvolací soud dle mínění žalobkyně správně rozpoznal, že
ta uplatňuje pouze jeden nárok na náhradu škody, byť ve výsledku k majetkové
újmě došlo řetězením vzájemně propojených příčin, což v této věci konstatoval
ve svém zrušujícím rozsudku i Nejvyšší soud. Je tedy zcela na místě „závěr, že
k majetkové újmě žalobkyně došlo v působnosti několika organizačních složek
státu, a tudíž jsou (…) splněny podmínky pro to, aby v řízení v této věci
jednala za stát jediná organizační složka, a to v souladu s § 6 odst. 3 zákona
č. 82/1998 Sb. Ministerstvo financí“. Úporná snaha žalované vyvinit se ze své
objektivní odpovědnosti za způsobenou škodu očerňováním žalobkyně z pasivity, z
rezignace na prevenční povinnost, a z toho, že „svým jednáním si sama způsobila
nyní namítanou škodu“, je podle žalobkyně hanebná, v podmínkách demokratického
právního státu skandální a ostudná, když nerespektuje ani základní právní
zásady, jako je enumerativnost veřejnoprávních korporací a zásady legální
licence. Žalobkyně účastníkem řízení o pozemkových úpravách nebyla a ani být
nemohla, když nadto byla s původním vlastníkem (který byl historickou církevní
právnickou osobou, která byla personálně i majetkově zničena zločinnou
totalitní komunistickou moci v 50. letech 20. století) sloučena až po skončení
řízení o pozemkových úpravách. Žalovaná tak v dovolání „halucinuje“ v tom
smyslu, že žalobkyně k šetření svého historického majetku měla od roku 1991 (…)
přes 20 let“. Tato pseudo-sofistikovaná argumentace má dle žalobkyně zakrýt
zjevnou nespravedlnost. Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3.
2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, je nepřiléhavý již jen pro skutkovou odlišnost
obou věcí (kdy tamní stěžovatel byl v tehdejší kauze od prvopočátku přímým
účastníkem řízení o pozemkových úpravách.) Poukazy žalované na rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmiňovaná v dovolání do poměrů projednávané věci vůbec
nedopadají. Z těchto důvodů žalobkyně navrhovala, aby bylo podané dovolání
odmítnuto, popř. zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Dovolání je objektivně nepřípustné, směřuje-li proti výroku II
rozsudku odvolacího soudu, o nákladech odvolacího řízení a proti výroku I v té
jeho části, jíž byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně.
Současná právní úprava totiž dovolání proti nákladovým výrokům nepřipouští (§
238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), což ovšem nepřekáží tomu, aby i takový výrok
byl Nejvyšším soudem zrušen (či změněn) pro jeho akcesoritu ve vztahu k výroku
o věci samé.
25. Pokud jde o částku 5 000 Kč, jež je hmotněprávně žalobou požadována
jako náhrada nákladů znaleckého zkoumání, pak dovolání ve vztahu k ní je přes
znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (nepřipouštějící dovolání u samostatných
nároků nepřesahujících 50 000 Kč) přípustné jednak proto, že je koncipována
jako příslušenství pohledávky hlavní (a sdílí tak procesně její osud) a jednak
z důvodu, že žalovanou podané dovolání je konstruováno na otázkách, jež jsou
společné všem nárokům, o nichž odvolací soud rozhodl a jež v součtu výše
uvedenou hranici přesahují [k problematice tzv. majetkového cenzu zakládajícímu
(ne)přípustnost dovolání srov. též rozsudek (velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 8.11.2023, sp. zn. 31 Cdo
1178/2023].
26. V projednávané věci je dovolání ve zbylém rozsahu (k otázkám A) i
B)) přípustné již jen z důvodu, že věc rozhodující senát Nejvyššího soudu
nedospěl jednomyslně k závěru o nepřípustnosti dovolání (§ 243c odst. 2 o. s.
ř. per argumentum ? contrario o. s. ř.). Dovolání nadto Nejvyšší soud shledal
přípustným jak k otázce pod bodem A), tedy pokud jde o to, s jakou organizační
složkou měly soudy nižších stupňů v projednávané věci s ohledem na charakter
uplatněného nároku jednat, a současně i pro otázku pod bodem B), vážící se k
tvrzenému porušení prevenční povinnosti žalobkyní (a s tím související námitky
o nedodržení principu subsidiarity odpovědnosti státu za škodu), neboť první
otázka nebyla ve všech souvislostech dosavadní judikaturou dovolacího soudu
vyřešena a ve vztahu k druhé otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je sice
v celém rozsahu přípustné, důvodné jen však toliko ve vztahu k otázce pod
písmenem B).
28. Ve vztahu k dovolací otázce A) Nejvyšší soud zaujímá následující
závěry: Podle § 6 odst. 1 OdpŠk ve znění účinném do 31. 3. 2020 (viz přechodné
ustanovení čl. III zákona č. 118/2020 Sb., jakož i skutečnost, že řízení v této
věci bylo zahájeno před uvedeným dnem) ve věcech náhrady škody způsobené
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají
jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“).
29. Ustanovení § 6 odst. 2 OdpŠk stanovilo, že úřadem podle odstavce 1
je: a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení
nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním
soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti
rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda
byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke
škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v
případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí,
jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy,
jež náleží do působnosti tohoto úřadu. Není-li možno příslušný úřad určit podle
odstavce 2, pak podle § 6 odst. 3 OdpŠk jedná za stát Ministerstvo financí.
30. Podle § 6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za
stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní
právní předpis nestanoví jinak.
31. Podle § 21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje: a) Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle
zvláštního právního předpisu, b) organizační složka státu příslušná podle
zvláštního právního předpisu v ostatních případech.
32. Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná
podle zvláštního právního předpisu, pak podle § 21a odst. 3 o. s. ř. jedná před
soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený
zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Podle § 21a
odst. 4 o. s. ř. přitom ustanovení § 21 odst. 4 a 5 platí obdobně.
33. Podle § 21 odst. 5 o. s. ř. věty druhé může v téže věci za
právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.
34. Ustálená judikatura dovolacího soudu vychází z názoru, že za stát
může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov.
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co
595/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo
968/2014). Důvodem požadavku na vystupování pouze jedné organizační složky za
stát v téže věci je především zájem na kvalifikovaném zastupování a prevence
vzniku rozporů v právním jednání za stát. Pokud by v téže věci zastupovalo
žalovanou současně více organizačních složek, za každou z nichž by musela před
soudem jednat jiná fyzická osoba dle § 21a odst. 3 o. s. ř., jednání ve shodě
za žalovanou by tak bylo ohroženo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4845/2009).
35. Jinak řečeno nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně
jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních
úkonech (jedna by například proti státu uplatněný nárok uznala a druhá by jej
popřela). Taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního
práva, kterým je požadavek jednoznačnosti (bezrozpornosti) procesních úkonů
(srov. Dvořák, B. K § 21. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až
250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2016). Bylo proto třeba v poměrech právě projednávané
věci podrobněji zkoumat, zdali žalobkyně v této věci uplatnila nárok jediný (a
za stát má jednat Ministerstvo financí) nebo jde o více nároků (a za stát má
jednat více příslušných organizačních složek v podobě tzv. odvětvových
ústředních orgánů státní správy).
36. Pojem „téže věci“ ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu je
přitom třeba chápat tak, že se týká jednoho nároku. Totožný předmět řízení je
dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku.
Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání, a
to ve všech jeho jevových formách, a v následku, který jím byl způsoben (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, a v nich
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). „Táž věc“ je tedy určena jediným
skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním.
37. Uvedené značí, že je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný
nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě nebo
nemajetkové újmě došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu,
může stát zastupovat (jednat za něj) jen jedna organizační složka státu. Pokud
je však žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu
najednou (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), příslušnost více různých
organizačních složek státu vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat
ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, v literatuře shodně Vojtek,
P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2012, s. 81). I v takové situaci je žalovanou pouze jeden subjekt, a
to Česká republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům
více příslušných organizačních složek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016).
38. Žalobce, coby pán sporu, může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více
peněžitých nárocích (např. na náhradu škody či nemajetkové újmy) se samostatným
skutkovým základem. V takovém případě musí žalobce již v žalobě uvést ohledně
jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí
skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého
jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o
věci samé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1310/2003). Není ovšem vyloučeno, aby ze dvou samostatných nároků žalobce
požadoval kvantitativně shodné plnění (typicky tam, kde pohledávka podle jeho
tvrzení vznikla protiprávním nebo kvazideliktním vzájemně nepodmíněným jednáním
více subjektů); příkladem může být pochybení banky, která nesprávně provedla
příkaz k úhradě, kdy poškozený může odpovídající plnění požadovat jak po bance,
která jednala v rozporu se smluvním ujednáním, tak proti neoprávněnému
příjemci, který odmítá (totožnou částku) coby bezdůvodné obohacení ochuzenému
vydat. Pro objektivní kumulaci je typické, že každý jednotlivý nárok by měl
obstát sám o sobě. Naproti tomu je třeba odlišit situaci, kdy žalobce tvrdí, že
jediná újma mu vznikla v důsledku dvou (či více) navzájem provázaných příčin.
Při posuzování žalobních tvrzení je totiž na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná
o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje
v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků,
z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou
nebo kdy k témuž nároku vedlo více navzájem propojených příčin. Na výsledné
utrpěné újmě se může podílet více příčin, a to včetně okolností přičitatelných
poškozenému (srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn.
25 Cdo 2544/2020). Záleží tedy především na žalobci, jak újmu vymezí,
respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť
vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje
skutkově předmět řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009,
nebo ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
39. V posuzovaném sporu ze žalobních tvrzení plyne, že se žalobkyně
domáhá náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu
(viz žaloba a specifikace v odst. 1 písm. a/ tohoto rozsudku) a vedle toho i z
navazujícího nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových úprav
spočívajícího v tom, že pozemkový úřad nejednal v souladu s § 3 odst. 5 zákona
o pozemkových úpravách a nevedl a neřešil historický majetek právní
předchůdkyně žalobkyně odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu (odst. 1
písm. b/) a konečně i z nesprávného úředního postupu při provádění pozemkových
úprav spočívajícího v tom, že pozemkový úřad nepřijal dostatečná opatření k
zjištění skutečného rozsahu historického majetku právní předchůdkyně žalobkyně
(odst. 1 písm. c/), kdy jde fakticky o subotázku k otázce předchozí). Dané
právní posouzení se pak nevzpírá závěrům, jichž Nejvyšší soud dosáhl v rozsudku
ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014, kdy uvedl, že „pro rozlišení, zda
jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných
nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu vznikající
a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat
za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal
teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody,
nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích,
pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody
(viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz
19/74, publikovaného pod č. 38 ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1975, s nímž se ztotožnil i soud dovolací, srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99)“. V uvedené věci bylo ovšem
předmětem žaloby několik nároků na náhradu škody způsobené různými nezákonnými
rozhodnutími, kdy každé z těchto nezákonných rozhodnutí založilo samostatný (a
samostatně uplatnitelný) nárok na náhradu škody (řečeno jinak šlo o případ
objektivní kumulace nároků).
40. Nejvyšší soud jen pro úplnost (a ve shodě se stanoviskem žalobkyně
obsaženém v žalobě) připomíná, že uplatněný nárok nebyl ani zčásti konstruován
z titulu nezákonného rozhodnutí, neboť rozhodnutí vydaná pozemkovým úřadem
nebyla pro žalobkyni subjektivně závazná a představovala tak jen jeden z
předpokladů pro vznik uplatněné škody, nikoliv vlastní odpovědnostní titul.
Soud prvního stupně i žalobkyně tak správně poznamenávají, že jde o řetězící se
příčiny téhož následku. Určení příslušné organizační složky státu přitom musí
být založeno na typové charakteristice uplatněného nároku, která je zřejmá již
ze žaloby (případně jejích příloh), a nikoli na ex post dovozovaných závěrech
činěných na základě skutkových okolností konkrétní věci vyplynuvších teprve z
provedeného dokazování (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 25 Cdo 3495/2013). Řečeno jinak: pro určení, která organizační složka
či které organizační složky budou v dané věci jednat za stát není rozhodující,
zda a v jakém rozsahu je nárok důvodný, nýbrž jen to, jak žalobce svůj nárok
(či nároky) vymezil v podané žalobě (a co případně plyne i z jejich příloh).
41. V případě žaloby na náhradu škody proti státu zahrnuje toto vylíčení
skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda uplatněný skutek lze posoudit jako
nesprávný úřední postup, popřípadě nezákonné rozhodnutí (k právnímu posouzení
ani k určení, o který ze dvou odpovědnostních titulů v dané věci jde žalobce
samozřejmě povinen není). Již výše dovolací soud naznačil, že není vyloučeno,
aby žalobou uplatněný nárok na náhradu škody adresovaný státu byl vystavěn na
dvou (třech či více) protiprávních jednáních s tím, že obě (všechna) tato
jednání měla být příčinou vzniku téže škody (újmy) na straně poškozeného, tj.
že tvrzená jediná škoda (újma) měla více příčin (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016).
42. Při procesním posouzení dané matérie nelze odhlédnout od toho, že
vylíčení skutkových okolností by mělo v zásadě zohlednit hmotněprávní aspekt
uplatněného nároku. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností,
které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba
identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce
všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však
je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité
pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke
vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec
postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik
propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou
souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina
bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
V případě řetězících se příčin vzniku jedné a téže újmy bývá pravidlem, že
žalobce tyto příčiny či alespoň některé z nich v žalobě skutkově identifikuje a
současně vymezí, které z nich považuje za určující pro jím uplatněný nárok.
43. Těžiště dovolacího přezkumu tak tví v zodpovězení otázky, kdy jde o
objektivní kumulaci (uplatnění dvou či více samostatných nároků) a kdy naopak o
nárok jediný, představovaný jedinou újmou vzniklou v důsledku vzájemného
působení více příčin. O objektivní kumulaci jde především tam, kde účastník
skutkově konstruuje své nároky tak, že více samostatných příčin vede k
uplatnění více samostatných nároků, přitom každý nich by mohl být uplatněn před
soudem i izolovaně (např. žalobce chce ze smlouvy o zápůjčce uhradit 50 0000 Kč
a z nájemného za pronajatou věc pak vůči témuž žalovanému dalších 20 000 Kč) –
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2913/2011, nebo rozsudek ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 535/97, popř. též
usnesení ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, nebo ze dne 13. 8. 2010,
sp. zn. 22 Cdo 1221/2010. Pro objektivní kumulaci je přitom typická výše
akcentovaná samostatnost jednotlivých nároků. Rovněž doktrína připouští, že
je-li žalobou uplatňováno nároků více, hovoříme o petitu složeném. Pokud je
žalobou usilováno o rozhodnutí o více nárocích, jež stojí samostatně vedle
sebe, hovoříme o tzv. objektivní kumulaci. Jednotlivé nároky může soud vyloučit
k samostatnému řízení dle § 112 odst. 2 o. s. ř. Tento petit je označován jako
prostý složený petit (srov. Zahradníková, R. a kol. Civilní právo procesní. 3.
vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2018, 621 s. ISBN 978-80-7380-714-6, str. 149).
44. Může nastat procesní situace, kdy žalobce bude žalovat z více příčin
jen jedinou újmu. Okolnost, že ke srovnatelnému následku vedlo více v žalobě
zmíněných příčin však pro odpověď na otázku, zda jde o objektivní kumulaci nebo
naopak o jediný nárok nepostačuje. Jestliže existuje více samostatných a na
sobě nezávislých příčin vzniku jedné a téže újmy, které jsou současně uplatněny v jediném řízení, a
které měly svůj původ v činnosti orgánů veřejné moci spadajících do různých
rezortů, bude za Českou republiku ve vztahu k tomu kterému dílčímu nároku (byť
vyjádřenému jednou a toutéž částkou žalobcem požadovaného plnění) vystupovat
vždy příslušný ústřední orgán státní správy. Příkladem budiž usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, v němž dovolací
soud dospěl k závěru, že za stát budou ve vztahu k jediné uplatněné škodě
vzniklé pochybením různých orgánů jednat dvě organizační složky. Učinil tak za
situace, kdy žalobkyně svůj nárok konstruovala s tím, že jí v důsledku
nečinnosti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Magistrátu města Ústí nad Labem
bylo znemožněno pobírat dávky pěstounské péče, ačkoli by na ně měla nárok, a
proto byla i se svým vnukem v rozporu se zákonem zanechána bez jakékoliv
podpory. Podle přesvědčení žalobkyně Okresní soud v Ústí nad Labem pochybil,
neboť nezahájil z úřední povinnosti řízení o ustanovení poručníka vnukovi
žalobkyně (poté, co byla matka rozsudkem téhož soudu zbavena rodičovské
zodpovědnosti a otec dítěte nebyl zjištěn). Žalobkyně navíc nebyla po zbavení
rodičovské zodpovědnosti její dcery příslušným orgánem sociálně právní ochrany
dětí – konkrétně Magistrátem města Ústí nad Labem – až do srpna roku 2011 nijak
kontaktována a nebyla obeznámena o tom, že nezletilé dítě nemá ustanoveného
žádného zákonného zástupce a žádné osobě nejsou vypláceny dávky státní sociální
podpory. Z takto vylíčeného skutkového stavu je totiž zřejmé, že každá z těchto
příčin sama o sobě vedla (mohla vést) ke vzniku újmy žalobkyni, aniž by na
existenci nároku měla podstatný vliv příčina druhá. Řečeno jinak: žalobkyně
mohla žalobu s úspěchem podat a argumentovat jen jedinou příčinou (aniž by
druhá příčina existenci jejího nároku podmiňovala).
45. Odlišná procesní situace nastává, jestliže tentýž následek byl
vyvolán postupným působením více vzájemně propojených příčin a kdy žalobce
uplatňuje jediný nárok, a to ať už za rozhodující považuje kteroukoliv z nich. V situaci, kdy se jedná o mnohočetné příčiny (či naopak o více škůdců, kdy by
šlo o tzv. subjektivní kumulaci nároků) je odborná literatura v pojmenování
takového stavu nejednotná. Dovolací soud již v minulosti vycházel (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněný pod
číslem 36/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) z terminologie užité
Doležalem (srov. Doležal, Adam – Doležal, Tomáš. Kauzalita v civilním právu se
zaměřením na medicínskoprávní spory. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, s. 109 a násl., ISBN 978-80-87439-27-2). Autoři této publikace případ, kdy
existuje více událostí (jednání), které způsobí škodní následek, každá z
událostí však není dostačující podmínkou pro vznik celého následku, ale pouze
pro vznik části následku, společně však způsobí následek celý, nazývají
„kumulativní kauzalitou“. Uvádějí, že tento typ kauzality nastává v situacích,
kdy následek nastane pouze tehdy, když více událostí (jednání) působí společně. Jako typický příklad uvádějí autoři situaci, kdy A a B otráví nápoj patřící C,
přičemž každý z nich dá do pití jen takovou dávku, která by samostatně smrt
nezpůsobila, v souhrnu však následek smrti C způsobí. Jednání A i B je nutnou
podmínkou pro vznik následku, test conditio sine qua non tak jako škůdce určí
oba, protože oba dohromady způsobili následek. Tradičně bývají v občanském
právu obě strany (A i B) odpovědné za celý následek solidárně. V uvedené
publikaci pak autoři shledávají (tehdy subjektivní) kauzalitu v jednání všech
aktérů, byť by se jeden z nich na vzniku újmy ve srovnání s druhým podílel v
minimálním rozsahu. I v posuzované věci, v níž je jednání více orgánů veřejné
moci vždy přičitatelné přímo státu, se jedná o případ „kumulativní kauzality“,
kdy nesprávný úřední postup katastrálního úřadu byl významnou příčinou vzniku
škody, nikoliv však příčinou jedinou, když žalobkyně pozbyla možnosti dosáhnout
naturální restituce pozemku (jeho převážné části) až v souvislosti s
navazujícím postupem pozemkového úřadu v řízení o pozemkových úpravách, resp. v
řízení o jí podané restituční žádosti (viz již předchozí rozsudek Nejvyššího
soudu). V případě této kumulativní kauzality jde o jediný nárok a za Českou
republiku jedná jako organizační složka ten ústřední orgán, v jehož odvětví ke
škodě došlo. Jde-li o případ – jako je tomu i v poměrech právě projednávané
věci – kdy jednotlivé příčiny vzniku újmy měly svůj původ v (ne)činnosti více
orgánů veřejné moci, z nichž každý náleží do jiného odvětví státní správy
(jiného rezortu), bude příslušnou organizační složkou Ministerstvo financí,
jehož zbytková příslušnost plyne z § 6 odst. 3 OdpŠk. Uvedené závěry jsou
přitom uplatnitelné nejen ve vztahu k právní úpravě účinné v okamžiku zahájení
řízení v této věci, nýbrž i za současné právní úpravy, jež se vztahuje na
řízení zahájená po 1. 4. 2020, jak plyne z § 6 odst.
4 nyní účinného OdpŠk,
stanovícího rovněž tzv. zbytkovou příslušnost Ministerstva financí, kterou je
pouze odlišně stanoven rozsah rezortní působnosti jednotlivých ústředních
orgánů pro případy odškodňování nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
vět druhé a třetí OdpŠk, jestliže se posuzují „pro účely náhrady této
škody“ (přesněji ovšem újmy) navazující správní a soudní řízení jako jeden
celek.
46. Nejvyšší soud pak již jen pro úplnost doplňuje, že konstrukce § 6
odst. 3 (nyní 4) OdpŠk je založena na objektivních kritériích; není tedy v
případech zmiňované kumulativní kauzality určující, kterou z více známých a
provázaných příčin vzniku téže újmy žalobce vymezil při uplatnění nároku jako
příčinu výlučnou či převažující, podstatné je, že se na vzniku újmy podle
obsahu žaloby či jejích příloh podílelo více známých příčin (k objektivní
povaze určení organizačních složek jednajících jménem státu v kompenzačních
sporech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.2022, sp. zn. 30 Cdo
2354/2020, nebo usnesení ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3324/2019).
47. Lze tak shrnout, že v projednávané věci spatřovala žalobkyně příčinu
vzniku škody ve vzájemně propojených skutkových okolnostech, čímž nedošlo k
žádné objektivní kumulaci nároků, nýbrž byl uplatněn nárok jediný vzniklý
jednak pochybením katastrálního úřadu, jehož činnost spadá do působnosti
Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (srov. § 1 odst. 1 zákona č.
359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších
předpisů, ve spojení s § 2 kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a jednak tvrzeným pochybením pozemkového úřadu, kdy
příslušným ústředním orgánem je Ministerstvo zemědělství (§ 1 odst. 1, 2 a 4
zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých
souvisejících zákonů), tudíž podle § 6 odst. 3 (nyní 4) OdpŠk je příslušnou
organizační složkou Ministerstvo financí, s níž také soudy obou stupňů v
dosavadním řízení správně jednaly. Právní posouzení odvolacího soudu je proto
ve vztahu k dovoláním otevřené otázce A) zcela správné.
48. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované v rozsahu otázky
pod bodem B). Soudní praxe, včetně té, jež se vztahovala k posuzování
odpovědnosti nároků souvisejících s výkonem veřejné moci, dlouhodobě vycházela
z přesvědčení, že tzv. obecná prevenční povinnost ve smyslu § 415 a § 417 zák.
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen
„obč. zák.“) dopadala na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy nejen
na škůdce, ale i na toho, komu hrozilo riziko vzniku škody nebo zvýšení jejího
rozsahu. Bylo tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci
natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu nejen jinému, nýbrž ani své
vlastní osobě (zákon v tomto směru poškozeného blíže nevymezoval), případně aby
nezpůsobil vznik škody či zvýšení jejího rozsahu, došlo-li k porušení právní
povinnosti škůdcem (k tomu srov. v obecné rovině např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, nebo ze dne 30. 9. 2019,
sp. zn. 25 Cdo 2214/2018, a v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb. pak kupř.
usnesení ze dne 1. 3.2012, sp. zn. 28 Cdo 1996/2010, ze dne 24. 1. 2024, sp.
zn. 30 Cdo 67/2024, nebo ze dne 18. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 509/2024), doplnit
lze, že žalovaná ve své obraně namítá porušení „prevenční povinnosti“ ze strany
žalobkyně v období účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 a i z roku 2012
účinného od 1. 1. 2014.
49. Podle § 2903 odst. 1 nyní účinného občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“) platí, že „nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem
přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit“. Úprava odvrácení
škody nebo újmy, která přímo hrozí poškozenému, je projevem základních principů
soukromého práva, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně
přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Oproti předchozí úpravě v § 415 a
násl. obč. zák. však nyní účinný občanský zákoník zakročení neukládá jako
povinnost, neboť vychází z přesvědčení, že je záležitostí každého, jak nakládá
s vlastním majetkem. Neodvrácení je tak v rovině přičitatelnosti vlastního
jednání na spoluzpůsobení újmy. Přiměřenost se posuzuje z objektivního
hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení
ohroženého [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník:
Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Dostupné v
Systému ASPI. ISSN: 2336-517X].
50. Právním následkem nečinnosti (nezakročení proti hrozící újmě) je, že
vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený
úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky způsobil, respektive
neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Současný
občanský zákoník (jehož je třeba použít i v řízení o náhradu škody způsobenou
při výkonu veřejné moci – viz § 26 zákona č. 82/1998 Sb., a to vždy s
přihlédnutím k časovému okamžiku, kdy měla žalobkyně údajně svou povinnost
porušit) přitom nevychází z pojetí, že náhrada utrpěné újmy se neposkytuje,
protože poškozený porušil svoji povinnost (jako tomu bylo podle občanského
zákoníku z r. 1964), ale z důvodu, že spoluzpůsobil její neodvrácení v rozsahu,
v jakém by se každá rozumná osoba chovala, tedy v měřítku objektivním. Právě
rozsah, ve kterém poškozený nejednal, je pak námitkou škůdce při uplatňování
nároku na náhradu škody. Tato skutečnost je vyjádřena slovy „nese ze svého,
čemu mohl zabránit“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp.
zn. 25 Cdo 591/2021, a ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020). Ve
výsledku jde však u obou právních úprav (do 31. 12. 2013 a po uvedeném dni) o
obdobné následky (porušení prevenční povinnosti či nezabránění vzniku škody
povede k vyloučení nároku na náhradu škody nebo jeho části).
51. Lze tedy uzavřít, že námitkou žalované týkající se porušení
prevenční povinnosti, resp. spoluzpůsobení škody, se měly soudy obou stupňů
podrobněji zabývat a vyšel-li tak odvolací soud z toho, že „odpovědnost státu
za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci je
odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění, a tudíž se stát při splnění
zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu nemůže vyvinit s poukazem na
jednání poškozeného“ (srov. odst. 18 jeho rozsudku) nelze s takovým právním
posouzením souhlasit. Veden uvedeným názorem se odvolací soud již v logice jím
zastávaných úvah podrobněji nezabýval danou námitkou žalované, když jen úsporně
se vyjádřil k otázce domnělého porušení povinnosti žalobkyně v souvislosti s
problematikou nedbalé lustrace pozemkových knih ze strany příslušného
katastrálního úřadu, přestože žalovaná své výhrady cílila prvoplánovitě proti
údajné nečinnosti žalobkyně, jež se ale především měla vázat (až) k procesu
pozemkových úprav a tedy k tvrzenému pochybení ve věci činného Státního
pozemkového úřadu (který příslušným územním pracovištěm rozhodoval jak o
pozemkových úpravách, tak současně o restitučním nároku žalobkyně). Právní
posouzení dané otázky je proto neúplné a tedy nesprávné. Nejvyšší soud pak již
jen pro úplnost doplňuje, že jeho úkolem je přezkoumávat rozsudek odvolacího
soudu, tedy nemůže přihlížet k právním závěrům soudu prvního stupně, pokud je
odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí jednoznačně neaproboval, popř. pokud
je – jako v této věci – nahradil závěry vlastními (srov. § 10a, § 236 a § 242
o. s. ř.).
52. Dovolací soud ve shodě s výše uvedeným rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že prověření námitky
žalované o spoluzavinění či spoluzpůsobení škody žalobkyní (a oponentní
argumentace žalobkyně) si podle dosavadního obsahu spisu nevyžádá zřejmě žádné
rozsáhlejší dokazování, nepřikročil Nejvyšší soud i ke zrušení rozsudku soudu
prvního stupně, který se nadto danou námitkou v určitém rozsahu v důvodech
svého rozsudku zabýval.
53. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení bude
zapotřebí vypořádat především námitku o tvrzeném zanedbání prevenční povinnosti
(spoluzpůsobení škody) žalobkyní, a to ve světle obrany žalobkyně vůči
argumentům žalované. Namístě pak bude zvažovat jak restituční rozměr
projednávané věci, tak závěry, jichž Nejvyšší soud dosáhl při výkladu § 2903 o.
z. v rozsudku ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020.
54. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu