30 Cdo 3471/2022-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, protižalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 138 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 2/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2022, č. j. 21 Co 119/2022-84, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 138 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s uspokojením restitučního nároku rodiny C. na vydání pozemků v katastrálním území XY a katastrálním území XY. Obvyklá cena pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY byla znaleckým posudkem stanovena na 130 000 Kč a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY na 8 500 Kč. Škoda měla být žalobkyni způsobena protiprávním jednáním dvou bývalých zaměstnankyň žalovaného, které byly v trestním řízení pravomocně shledány vinnými tím, že vypracováním návrhu a následným vydáním rozhodnutí ze dne 6.
1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se (jímž bylo osvědčeno, že právní předchůdkyně restituentů J. C. byla v době smrti občankou Československé republiky, což bylo nezbytným předpokladem k rozhodnutí o vydání předmětných pozemků), jako veřejní činitelé při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařily splnění důležitého úkolu a způsobily takovým činem značnou škodu, čímž spáchaly trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Žalobkyně odvozovala svůj žalobní nárok z titulu odpovědnosti žalovaného jakožto zaměstnavatele odsouzených zaměstnankyň za škodu způsobenou podle § 2914 eventuálně podle § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 76 C 2/2021-57, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 138 500 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně není dle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Otázka, zda může žalobkyně uplatnit právo na náhradu škody způsobené výkonem přenesené působnosti dle zákona č. 89/2012 Sb., namísto zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), k jehož aplikaci nejsou splněny podmínky, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je zákon č. 82/1998 Sb. vzhledem ke svému § 26 vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním. Tato zvláštní právní úprava se tak uplatní všude tam, kde stanoví něco jiného oproti úpravě obecné. Naproti tomu obecnou úpravu je možné použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Dikce § 1 odst. 1 OdpŠk přitom nepřipouští, že by stát mohl za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci odpovídat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody.
Ve vztahu ke státu by tak aplikace ustanovení občanského zákoníku mohla přicházet do úvahy pouze v případech, v nichž se nejedná o výkon státní (veřejné) moci, tedy tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů, což však v řešené věci splněno není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013, nebo ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014). Výše uvedený závěr lze dle dovolacího soudu dovodit taktéž ve vztahu k dovolatelkou namítanému nesplnění podmínky § 7 OdpŠk, neboť judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se opakovaně vyjádřila též k otázce, zda v případech, kdy byla nezákonným rozhodnutím dotčena osoba, která nebyla účastníkem řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, zakládá nemožnost této osoby vznést nárok na náhradu škody v intencích zákona č.
82/1998 Sb. porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Poukázat lze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2632/2005, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 267/13. Z těchto rozhodnutí mj. plyne, že Listina přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Stanoví totiž, že podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za takto způsobenou škodu upravuje zákon (čl.
36 odst. 3, 4 Listiny), kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny tedy přiznává nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to v intencích závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, kdy v případě žalovaného hlavního města Prahy obecně nelze náklady na zastoupení advokátem považovat za nezbytné, přičemž dovolací soud v daném případě pro odlišné rozhodnutí neshledal žádné (ve smyslu označené judikatury Ústavního soudu) relevantní důvody a ani žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žádné takové důvody neuvedl. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2023
Mgr. Vít Bičák předseda senátu