30 Cdo 3506/2023-356
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Komplexní služby věřitelům s. r. o., IČO 60466766, se sídlem v Praze 3, Prokopova 164/12, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 67/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 11 Co 422/2020-285, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 11 Co 422/2020-285, se zrušuje v části výroku I, kterým byl potvrzen výrok IV a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2020, č. j. 22 C 67/2019-245, a věc se tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 11 Co 422/2020-285, se odmítá v rozsahu části výroku I, kterým byl potvrzen výrok III a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2020, č. j. 22 C 67/2019-245.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení celkové částky ve výši 430 581,03 Kč sestávající z pěti samostatných nároků. a) Náhrady škody ve výši 250 653,63 Kč za to, že se Úřad práce České republiky – Krajská pobočka v Hradci Králové (dále jen „Úřad práce“) při zamítnutí žádosti žalobkyně doručené dne 7. 3. 2016 o vymezení chráněného pracovního místa dopustil svévole, diskriminace a zásahu do legitimních očekávání žalobkyně, když s ní neuzavřel takovou smlouvu, aniž by bylo zamítnutí žádosti žalobkyně dostatečně odůvodněno, a to navíc za situace, kdy smlouva byla za stejných podmínek v minulosti uzavřena, jak konstatoval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71. Škodu žalobkyně vyčíslila jako příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, které by žalobkyně obdržela od 2. čtvrtletí roku 2016 do 2. čtvrtletí roku 2017 za pracovní místo v objektu Vážní 957, Hradec Králové. b) Náhrady škody ve výši 49 714,40 Kč představující náklady právního zastoupení, které žalobkyně vynaložila na obranu svých práv proti shora uvedenému nesprávnému úřednímu postupu. c) Náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 30 753 Kč za to, že v období od července 2017 do prosince 2017 žalobkyně neobdržela zisk ze spolupráce se společností REI s. r. o., když nedošlo k vymezení chráněných míst. d) Přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za nejistotu ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královehradeckém kraji, kterou způsobil svévolný a diskriminační postup spočívající v nesprávném úředním postupu ad a). e) Přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za ztrátu důvěry v řádný a nestranný úřední postup státních orgánů, kterou způsobil svévolný a diskriminační postup popsaný ad a). Žalobkyně tyto nároky u žalované předběžně uplatnila dne 13. 5. 2019.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. 22 C 67/2019-245, určil, že změna žalobních tvrzení učiněná žalobkyní při jednání téhož dne namítající nesprávnost opakovaného projednání žádosti o vymezení chráněného místa ze dne 10. 6. 2019 a nečinnost žalované se nepřipouští (výrok I), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 250 653,63 Kč se zamítá (výrok II), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 49 174,40 Kč se zamítá (výrok III), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 30 753 Kč se zamítá (výrok IV), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč se zamítá (výrok V), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč se zamítá (výrok VI), dále konstatoval, že zamítnutím žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa doručené žalované dne 7. 3. 2016 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v porušení práva na spravedlivý proces (výrok VII), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 675 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až VIII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně dodávala společnosti REI s. r. o. zaměstnance na pozici vrátných pro 24hodinovou ochranu objektu Vážní 957, Hradec Králové, přičemž dle dohody HHK-M-19/2013 s Úřadem práce ze dne 11. 4. 2013 bylo toto pracovní místo vymezeno jako chráněné pro 3 zaměstnance do 11. 4. 2016. Na tomto místě pracoval R. K. do ledna 2017, Ž. M. do prosince 2016 a V. K. do března 2017 (správně zřejmě „do června 2017“ – pozn. Nejvyššího soudu), a dále I. Č. v dubnu 2016. Žádostí ze dne 4. 3. 2016, doručenou Úřadu práce dne 7. 3. 2016, žalobkyně požádala o vymezení chráněného pracovního místa pro 3 zaměstnance na další období, čemuž nebylo ze strany Úřadu práce vyhověno. O zamítavém stanovisku byla žalobkyně nejdříve informována e-mailem dne 11. 4. 2016, dne
10. 5. 2016 bylo žalobkyni doručeno stanovisko, proti kterému podala nepřípustné odvolání a žalobu. Žaloba byla změněna na ochranu před neoprávněným zásahem a Městský soud v Praze jí vyhověl rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71, přičemž dospěl k závěru, že důvody pro neuzavření dohody nebyly dostatečně vysvětleny a přikázal Úřadu práce, aby byla žádost znovu projednána. Dne 10. 6. 2019 došlo k opětovnému projednání žádosti žalobkyně a bylo vydáno stanovisko. Toto však bylo rovněž nedostatečně odůvodněno, jak konstatoval Městský soud v Praze v dalším rozsudku ze dne 20.
11. 2019, č. j. 8 A 94/2019-83. Dne 1. 7. 2020 Úřad práce neuzavřel s žalobkyní dohodu o vymezení chráněného pracovního místa, neboť ke dni 15. 6. 2017 se žalobkyně dohodla na ukončení spolupráce při ostraze objektu Vážní 957, Hradec Králové, a pracovní místo tak zaniklo. Na příspěvcích na mzdové náklady by žalobkyně za zdravotně postiženého zaměstnance R. K. za duben 2016 až leden 2017 mohla pobírat částku 57 805,50 Kč a zvýšený příspěvek za měsíce duben až červen 2016, říjen až prosinec 2016 a leden 2017 ve výši 8 204,20 Kč; za zdravotně postiženou zaměstnankyni Ž.
M. za duben 2016 až prosinec 2016 by mohla žalobkyně pobírat příspěvek 57 768,75 Kč a zvýšení příspěvku za měsíce duben až červen 2016, říjen až prosinec 2016 ve výši 7 124,20 Kč; za zdravotně postiženého V. K. za duben 2016 až červen 2017 na příspěvcích mohla pobírat částku 98 749 Kč a zvýšení příspěvku za měsíce duben až červen 2016, říjen až prosinec 2016 a leden až červen 2017 částku ve výši 13 604,20 Kč, celkem by žalobkyně při uzavření dohody na chráněné pracovní místo na své zaměstnance pobrala na příspěvcích na zaměstnávání zdravotně postižených osob částku 243 255,90 Kč. Částku 7 191 Kč za zaměstnávání I.
Č. by žalobkyně nezískala, neboť v dubnu 2016 bylo místo obsazeno čtyřmi zaměstnanci a vymezení chráněného pracovního místa počítalo maximálně s 3 zaměstnanci. Zvýšení příspěvku za zdravotně postižené zaměstnance za měsíce červenec až září 2016 žalobkyně nedoložila žádnými důkazy.
5. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce a dospěl k závěru, že se Úřad práce dopustil při odůvodnění svého negativního stanoviska ze dne 10. 5. 2016 nesprávného úředního postupu, o čemž nebylo mezi stranami sporu. V podrobnostech soud prvního stupně odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71, se kterým se ztotožnil. Samotné neuzavření veřejnoprávní smlouvy však nelze dle soudu prvního stupně považovat za nesprávný úřední postup, neboť se jedná o vícestranný úkon, na jehož uzavření není právní nárok, ani o tom nebylo mezi stranami sporu.
Hlavní spornou otázkou bylo, zda nedostatek odůvodnění žalobkyni způsobil úbytek majetku, přičemž soud prvního stupně uvedl, že samotné nesprávné odůvodnění takový následek způsobit nemohlo. Žalobkyně sice nerozmnožila svůj majetek o příspěvky na zaměstnávání osob zdravotně postižených v celkové výši 243 255,90 Kč, avšak nestalo se tak z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, ale protože s žalobkyní nebyla uzavřena veřejnoprávní smlouva, a také proto, že v mezidobí pracovní místa zanikla dohodou žalobkyně a jejího obchodního partnera.
Pokud se žalobkyně a společnost REI s. r. o. jako svobodně uvažující právní entity dohodly na ukončení spolupráce, nelze zánik pracovních pozic klást k tíži žalované a dovodit přímou odpovědnost státu za toto jednání (soud odkázal v tomto smyslu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015). Mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem ad a) tedy není dle soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti. Stejné závěry o nedostatku příčinné souvislosti se dle soudu prvního stupně uplatní mezi nesprávným úředním postupem a tvrzeným ušlým ziskem ad c).
Co se týče nároku uvedeného pod písmenem e), zde soud prvního stupně uzavřel, že má za prokázanou žalobkyní uvedenou újmu spočívající ve ztrátě důvěry v řádný a nestranný úřední postup státních orgánů, kterou způsobil svévolný a diskriminační postup spočívající v nedostatku odůvodnění zamítavého stanoviska ze dne 10. 5. 2016.
Odůvodnění stanoviska nebylo založeno na konkrétních objektivních důvodech a správní orgán zneužil své správní uvážení, což je zásah způsobilý poškodit důvěru ve správný postup státních orgánů. Částečné morální satisfakce se dle soudu prvního stupně žalobkyni dostalo i tím, že Městský soud v Praze vyslovil nezákonnost zásahu a správní orgán podrobil kritice. Vzhledem k tomu, že žalovaná sice připustila nesprávný úřední postup, avšak výslovně konstatování porušení práva ani omluvu nevyslovila, soud porušení práva žalobkyně vyslovil. Ohledně dalších nároků žalobkyně [nároky uvedené pod písmeny b) a d)] soud prvního stupně uzavřel, že náklady právního zastoupení nebyly dle soudu prvního stupně podle § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, vynaloženy účelně.
Soud vzal z dokazování za vyvrácené, že by nedostatečné odůvodnění způsobilo nejistotu v plánování podnikání. Nemajetková újma na straně žalobkyně tak spočívá pouze ve ztrátě důvěry v řádný postup správního orgánu, který se dopustil svévole při odůvodnění svého postoje.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud přezkoumal žalobkyní napadený rozsudek soudu prvního stupně a neshledal odvolání důvodným, když dospěl k následujícím závěrům. Nesprávný úřední postup Úřadu práce spočíval v tom, že nebylo řádně odůvodněno jeho zamítavé stanovisko k žádosti žalobkyně, v důsledku toho však žalobkyni nemohla vzniknout škoda v podobě nevyplacení příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, ani v podobě ušlého zisku ze spolupráce se společností REI s. r. o. Tyto dva nároky se pojmově mohou upínat pouze ke skutečnosti, že žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa nebylo vyhověno. Odvolací soud uvedl, že správnost tohoto postupu Úřadu práce však předmětem řízení není. Mezi nesprávným úředním postupem Úřadu práce a těmito dvěma nároky tedy dle odvolacího soudu není dána příčinná souvislost jako jeden z předpokladů pro odpovědnost státu. Ke škodě představované náklady na právní zastoupení odvolací soud uvedl, že jedinou obranou proti zamítavému stanovisku Úřadu práce bylo podání žaloby ve správním soudnictví, náklady takto vynaložené byly žalobkyni přiznány rozhodnutím správního soudu, žádné jiné náklady žalobkyni v souvislosti s právním zastoupením vzniklé nelze považovat za účelně vynaložené, neboť k nápravě nesprávného úředního postupu vést nemohly. Nejde tedy o nárok, který by bylo možno podřadit pod ustanovení § 31 OdpŠk. Žalobkyni nemohla dle odvolacího soudu vzniknout nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královéhradeckém kraji tím, že Úřad práce řádně neodůvodnil zamítavé stanovisko ze dne 10. 5. 2016, o čemž navíc žalobkyně byla informována již e-mailem dne 11. 4. 2016, tedy zhruba měsíc po podání její žádosti, přičemž celková délka posuzování této žádosti (která by eventuálně nejistotu způsobit mohla) předmětem tohoto řízení dle odvolacího soudu není. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že jediná újma žalobkyně spočívá ve ztrátě důvěry v řádný a nestranný úřední postup státních orgánů. Zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva, které přiznal soud prvního stupně napadeným rozsudkem, proto odvolací soud shledal za dostačující a s ohledem na charakter této újmy nepovažoval za případné tuto újmu kompenzovat finanční satisfakcí.
8. O dovolání žalobkyně směřujícím proti výroku I rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2356/2021-308, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu potvrzení výroku II a VIII rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím nákladovém výroku, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I rozsudku dovolacího soudu). Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu dále Nejvyšší soud odmítl v rozsahu potvrzení výroků III, IV, V, VI a VII rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku dovolacího soudu).
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že žalobkyně od počátku spatřovala nesprávný úřední postup v tom, že nebylo její žádosti o vymezení chráněného místa pro 3 zaměstnance ze dne 4. 3. 2016 vyhověno, čímž také vymezila předmět tohoto řízení. Bylo na odvolacím soudu, aby se zabýval otázkou, zda na vymezení chráněného pracovního místa měla žalobkyně právní nárok, teprve v případě kladné odpovědi na danou otázku by bylo možné posoudit existenci příčinné souvislosti mezi nevymezením chráněného pracovního místa a žalobkyní tvrzenou škodou.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že pokud se odvolací soud otázkou právního nároku žalobkyně na vymezení chráněného pracovního místa, na rozdíl od soudu prvního stupně, nezabýval, je třeba jeho posouzení nároku žalobkyně považovat za neúplné a tudíž nesprávné. Nadto odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že rozhodoval o jiném předmětu řízení, než jaký žalobkyně ve své žalobě uvedla. Dovolání směřující proti potvrzení výroku VII, jímž bylo konstatováno porušení práva žalobkyně, Nejvyšší soud odmítl jako subjektivně nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto ve prospěch žalobkyně.
Dovolání směřující proti potvrzení výroků III, IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50 000 Kč.
9. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 647/23, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 647/23, rozhodl, že výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2356/2021-308, v rozsahu, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil výroky III, IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně, bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu ústavně zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I nálezu Ústavního soudu). Proto zrušil výrok II rozsudku Nejvyššího soudu v rozsahu, ve kterém jím podle výroku I tohoto nálezu byla porušena práva žalobkyně (výrok II nálezu Ústavního soudu). Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III nálezu Ústavního soudu). Ústavní soud v odůvodnění svého zrušovacího nálezu uvedl, že Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připustil, že jeho rozhodovací praxe je nejednotná ohledně toho, jak má být posuzována přípustnost dovolání. Zatímco v situaci, kdy je na jedné straně dovolání přípustné pro řešení právní otázky, jež se týká některého z napadených výroků odvolacího soudu, a tento důvod přípustnosti lze vztáhnout i na některý z ostatních výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nároku nepřevyšujícím částku 50 000 Kč s odlišným skutkovým základem, v některých případech Nejvyšší soud připustil, že postačuje, aby částku 50 000 Kč převyšoval souhrn (součet) požadovaných částek. Za takových okolností bylo třeba, aby se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s dopadem své judikatury o přípustnosti dovolání u tzv. podlimitních nároků, což však v daném případě neučinil. Zároveň platí, že jako ústavně konformní mohou obstát jen ty varianty výkladu podústavního práva, které šetří právo na přístup k soudu. Jinými slovy nelze odmítnout dovolání jako nepřípustné podle § 238 občanského soudního řádu, existuje-li výklad tohoto ustanovení, který připouští, že se výluka obsažená v § 238 občanského soudního řádu nepoužije. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně, ač obdobná dovolání ve stejné procesní situaci jindy neodmítal, dopustil se tím zásahu do práva žalobkyně na přístup k soudu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny. To ostatně připustil i Nejvyšší soud ve svém vyjádření, když uvedl, že v tomto rozsahu mělo být dovolání žalobkyně hodnoceno jako (objektivně) přípustné. Obdobně odmítl-li Nejvyšší soud dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky III a VI rozsudku soudu prvního stupně, aniž řádně odůvodnil, proč v tomto případě nelze uplatnit výluku z § 238 občanského soudního řádu konstruovanou v judikatuře Nejvyššího soudu, dopustil se tím porušení práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním směřujícím proti výroku I napadeného rozsudku, o němž (jak již bylo shora uvedeno) Nejvyšší soud již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2356/2021-308. Ústavní soud však nálezem ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 647/23, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 647/23, předchozí rozsudek Nejvyššího soudu zrušil v rozsahu výroku II, v němž bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil výroky III, IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto nyní rozhodoval znovu o dovolání žalobkyně pouze v rozsahu vymezeném daným zrušujícím nálezem Ústavního soudu.
11. Žalobkyně ve svém dovolání uplatnila následující dovolací důvody.
12. Odvolací soud se podle žalobkyně ve svém rozhodnutí odchýlil od judikatury soudu dovolacího při řešení otázky příčinné souvislosti mezi škodní událostí a způsobenou škodou, na které napadené rozhodnutí závisí. Přípustnost dovolání žalobkyně dále spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí taktéž závisí na vyřešení otázky, zda je soud v řízení o nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk oprávněn shledat nesprávný úřední postup i v jiném počínání orgánu veřejné moci nežli v počínání, které bylo správním soudem označeno za nezákonný zásah na základě žaloby podané dle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Tato otázka nebyla dle žalobkyně dovolacím soudem v rámci jeho rozhodovací praxe doposud vyřešena.
13. Žalobkyně ve svém dovolání připomíná, že od počátku řízení uváděla, že škodní událostí bylo právě nevyhovění její žádosti na uzavření chráněného pracovního místa, nikoli absence řádného odůvodnění zamítavého stanoviska ze strany Úřadu práce. Odvolací soud tak své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení, když dovodil, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a způsobenou škodou byla přetržena další okolností spočívající v neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa se žalobkyní. V případě, že by odvolací soud řádně na skutkový stav aplikoval teorii adekvátní příčinné souvislosti, dospěl by dle žalobkyně k závěru, že nesprávný úřední postup je sám o sobě výlučnou příčinou škodní události (neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa), pročež příčinná souvislost zůstává zachována. V tomto smyslu žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
14. Žalobkyně dále ve svém dovolání namítala, že na jednání konaném dne 10. 7. 2020 byla soudem prvního stupně vyzvána k doplnění srovnávací judikatury, na základě které vyčíslila požadované zadostiučinění, a k označení důkazů a tvrzení rozhodných skutečností pro posouzení nároku žalobkyně, přičemž jí k tomu byla poskytnuta lhůta pouze v řádech desítek vteřin, tedy lhůta nikoli dostatečná a přiměřená, a její žádosti o možnost písemného splnění výzvy a o její prodloužení nebylo vyhověno. Žalobkyně uvedla, že daná otázka přiměřenosti poskytovaných lhůt nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
15. Žalobkyně rovněž namítala vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně posoudil vyjádření žalobkyně jako změnu žalobních tvrzení a tuto následně výrokem I svého rozhodnutí nepřipustil, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyly naplněny důvody. Odvolací soud potom tento postup soudu prvního stupně de facto potvrdil.
16. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
21. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
22. Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného) (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, body 63 a 64).
23. Aplikováno na posuzovaný případ žalobkyně, jde-li o nárok na náhradu škody ve výši 49 714,40 Kč (jenž byl zamítnut výrokem III rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném ve výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu) představující náklady právního zastoupení, které žalobkyně vynaložila na obranu svých práv proti shora uvedenému nesprávnému úřednímu postupu, tento nárok nebyl přiznán odvolacím soudem z důvodu, že takto vynaložené náklady byly žalobkyni přiznány rozhodnutím správního soudu a žádné jiné náklady žalobkyni v souvislosti s právním zastoupením vzniklé nelze považovat za účelně vynaložené, neboť k nápravě nesprávného úředního postupu vést nemohly. Pokud jde o nárok z přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč (jenž byl zamítnut výrokem VI rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném ve výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu) za ztrátu důvěry v řádný a nestranný úřední postup státních orgánů, kterou způsobil svévolný a diskriminační postup Úřadu práce, tento nárok odvolací soud i soud prvního stupně přiznaly a námitky žalobkyně pak tedy směřují pouze proti formě přiznaného zadostiučinění, nikoliv na otázku, zda je daný nárok dán či nikoliv. U obou daných nároků tak není rozhodující posoudit otázku příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem.
24. Jedná se tudíž o situaci, kdy se dovolání (za současného splnění podmínky, že v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč) týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného), pročež se prosadí omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).
25. V tomto smyslu dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky III a VI rozsudku soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud je v tomto rozsahu odmítl jako (objektivně) nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
26. Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 30 753 Kč (jenž byl zamítnut výrokem IV rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném ve výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu) za to, že v období od července 2017 do prosince 2017 žalobkyně neobdržela zisk ze spolupráce se společností REI s. r. o., neboť nedošlo k vymezení chráněných míst, a o nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč (jenž byl zamítnut výrokem V rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném ve výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu) za nejistotu ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královéhradeckém kraji, kterou způsobil svévolný a diskriminační postup spočívající v nedostatku nesprávného úředního postupu Úřadu práce, v obou těchto nárocích odvolací soud dovozoval příčinnou souvislost z nesprávného základu, neboť vycházel z jiného předmětu řízení, než uvedla žalobkyně v žalobě (viz část IV. tohoto rozsudku). Byť tyto nároky samostatně nepřevyšují 50 000 Kč, řešení právních otázek vznesených žalobkyní v dovolání ve vztahu k těmto nárokům, shodně jako k nároku na náhradu škody ve výši 250 653,63 Kč (o němž bylo rozhodnuto výrokem I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu zrušen předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2356/2021-308), je však těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se proto ve vztahu k těmto nárokům neuplatní.
27. V této části dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně, se proto Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Dovolání je přípustné proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně, pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nevyhověním žádosti žalobkyně a jí tvrzenou škodou, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání 30. Dovolání je důvodné. 31. Důvody, pro něž bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2356/2021-308, vyhověno dovolání žalobkyně a zrušen rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, platí rovněž pro dovoláním napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně. 32. Žalobkyně od počátku spatřovala nesprávný úřední postup v tom, že nebylo její žádosti o vymezení chráněného místa pro 3 zaměstnance ze dne 4. 3. 2016 vyhověno. Tím také vymezila předmět tohoto řízení. 33. K zjišťování příčinné souvislosti v podobných případech se Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013). Z této judikatury plyne, že bylo na odvolacím soudu, aby se zabýval otázkou, zda na vymezení chráněného pracovního místa měla žalobkyně právní nárok, a to s přihlédnutím k právní úpravě reglementující tuto otázku, jakož i skutkovým okolnostem žalobkyní tvrzených. Teprve v případě kladné odpovědi na danou otázku je možné posoudit existenci příčinné souvislosti mezi nevymezením chráněného pracovního místa a žalobkyní tvrzenou škodou. Pokud by žalobkyně na vymezení chráněného pracovního místa právní nárok neměla a bylo tedy na volné úvaze Úřadu práce, zda takové místo vymezí či nikoli, nebylo by možno uvažovat o existenci příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou škodou a tím, že chráněné pracovní místo nebylo vymezeno. 34. Jestliže se odvolací soud otázkou právního nároku žalobkyně na vymezení chráněného pracovního místa, na rozdíl od soudu prvního stupně, nezabýval, je třeba jeho posouzení nároku žalobkyně považovat za neúplné a tudíž nesprávné. Nadto odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že rozhodoval o jiném předmětu řízení, než jaký žalobkyně ve své žalobě uvedla. Žalobkyně za příčinu vzniku své újmy neoznačila neúplné odůvodnění sdělení Úřadu práce, jak chybně uvádí odvolací soud, ale právě okolnost, že její žádost o vymezení chráněného pracovního místa byla zamítnuta. 35. K názoru vyjádřenému odvolacím soudem v napadeném rozsudku, podle kterého nemůže soud v odškodňovacím řízení řešit, zda mělo být žádosti žalobkyně o zřízení chráněného pracovního místa vyhověno, Nejvyšší soud dodává, že jde o úvahu v zásadě správnou, neboť účelem odškodňovacího řízení není nahrazovat úvahy při hypotetickém rozhodování správních orgánů či soudů v jiných řízeních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 708/2021). O to však v této věci nejde. Úkolem odvolacího soudu nebylo posoudit, zda mělo či nemělo být žádosti žalobkyně vyhověno, ale posoudit, zda jí prima facie vyhověno být muselo, neboť splnila odpovídající právní podmínky a na vyhovění její žádosti měla právní nárok. Tuto otázku odvolací soud, jak je shora uvedeno, neposoudil. 36. Žalobkyní namítanou otázkou ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nejistotou ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královéhradeckém kraji se Nejvyšší soud nezabýval pro nadbytečnost, neboť mělo jít o pochybení ve vztahu k posouzení jiného předmětu řízení, než který měl odvolací soud správně posoudit. 37. Pokud se týká žalobkyní namítané vady spočívající v tom, že soud prvního stupně neměl rozhodovat o připuštění změny žaloby, je už z dovolání zjevné, že by nemohlo jít o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k ní proto nepřihlížel. Jiné vady řízení, nad rámec shora vytčené, Nejvyšší soud neshledal. 38. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu té části potvrzujícího výroku I napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. 39. V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda muselo být vyhověno žádosti žalobkyně o zřízení chráněného pracovního místa z důvodu, že splnila odpovídající právní podmínky a na vyhovění její žádosti měla právní nárok. Teprve poté případně posoudí existenci příčinné souvislosti mezi tím, že žádosti vyhověno nebylo a žalobkyní tvrzenou škodou. Přitom nepřehlédne závěry dosažené ohledně prvně uvedené otázky v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2047/2023, vydaném v téže věci. 40. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu