30 Cdo 3506/2023-356
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Komplexní
služby věřitelům s. r. o., IČO 60466766, se sídlem v Praze 3, Prokopova 164/12,
zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na
Perštýně 362/2, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody
a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C
67/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
4. 2021, č. j. 11 Co 422/2020-285, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 11 Co
422/2020-285, se zrušuje v části výroku I, kterým byl potvrzen výrok IV a V
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2020, č. j. 22 C
67/2019-245, a věc se tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
4. 2021, č. j. 11 Co 422/2020-285, se odmítá v rozsahu části výroku I, kterým
byl potvrzen výrok III a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7.
2020, č. j. 22 C 67/2019-245.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení celkové částky ve
výši 430 581,03 Kč sestávající z pěti samostatných nároků.
a) Náhrady škody ve výši 250 653,63 Kč za to, že se Úřad práce České
republiky – Krajská pobočka v Hradci Králové (dále jen „Úřad práce“) při
zamítnutí žádosti žalobkyně doručené dne 7. 3. 2016 o vymezení chráněného
pracovního místa dopustil svévole, diskriminace a zásahu do legitimních
očekávání žalobkyně, když s ní neuzavřel takovou smlouvu, aniž by bylo
zamítnutí žádosti žalobkyně dostatečně odůvodněno, a to navíc za situace, kdy
smlouva byla za stejných podmínek v minulosti uzavřena, jak konstatoval Městský
soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71. Škodu
žalobkyně vyčíslila jako příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením, které by žalobkyně obdržela od 2. čtvrtletí roku 2016 do 2.
čtvrtletí roku 2017 za pracovní místo v objektu Vážní 957, Hradec Králové.
b) Náhrady škody ve výši 49 714,40 Kč představující náklady právního
zastoupení, které žalobkyně vynaložila na obranu svých práv proti shora
uvedenému nesprávnému úřednímu postupu.
c) Náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 30 753 Kč za to, že v
období od července 2017 do prosince 2017 žalobkyně neobdržela zisk ze
spolupráce se společností REI s. r. o., když nedošlo k vymezení chráněných
míst.
d) Přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za nejistotu ohledně
možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královehradeckém kraji, kterou
způsobil svévolný a diskriminační postup spočívající v nesprávném úředním
postupu ad a).
e) Přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za ztrátu důvěry v řádný
a nestranný úřední postup státních orgánů, kterou způsobil svévolný a
diskriminační postup popsaný ad a).
Žalobkyně tyto nároky u žalované předběžně uplatnila dne 13. 5. 2019.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
10. 7. 2020, č. j. 22 C 67/2019-245, určil, že změna žalobních tvrzení učiněná
žalobkyní při jednání téhož dne namítající nesprávnost opakovaného projednání
žádosti o vymezení chráněného místa ze dne 10. 6. 2019 a nečinnost žalované se
nepřipouští (výrok I), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
částku 250 653,63 Kč se zamítá (výrok II), žaloba na uložení povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni částku 49 174,40 Kč se zamítá (výrok III), žaloba
na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 30 753 Kč se zamítá
(výrok IV), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 50
000 Kč se zamítá (výrok V), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 50 000 Kč se zamítá (výrok VI), dále konstatoval, že
zamítnutím žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa doručené
žalované dne 7. 3. 2016 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v
porušení práva na spravedlivý proces (výrok VII), a uložil žalobkyni zaplatit
žalované náklady řízení ve výši 675 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok
VIII).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích II až VIII potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
Žalobkyně dodávala společnosti REI s. r. o. zaměstnance na pozici vrátných pro
24hodinovou ochranu objektu Vážní 957, Hradec Králové, přičemž dle dohody
HHK-M-19/2013 s Úřadem práce ze dne 11. 4. 2013 bylo toto pracovní místo
vymezeno jako chráněné pro 3 zaměstnance do 11. 4. 2016. Na tomto místě
pracoval R. K. do ledna 2017, Ž. M. do prosince 2016 a V. K. do března 2017
(správně zřejmě „do června 2017“ – pozn. Nejvyššího soudu), a dále I. Č. v
dubnu 2016. Žádostí ze dne 4. 3. 2016, doručenou Úřadu práce dne 7. 3. 2016,
žalobkyně požádala o vymezení chráněného pracovního místa pro 3 zaměstnance na
další období, čemuž nebylo ze strany Úřadu práce vyhověno. O zamítavém
stanovisku byla žalobkyně nejdříve informována e-mailem dne 11. 4. 2016, dne
10. 5. 2016 bylo žalobkyni doručeno stanovisko, proti kterému podala
nepřípustné odvolání a žalobu. Žaloba byla změněna na ochranu před neoprávněným
zásahem a Městský soud v Praze jí vyhověl rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j.
11 Ad 12/2016-71, přičemž dospěl k závěru, že důvody pro neuzavření dohody
nebyly dostatečně vysvětleny a přikázal Úřadu práce, aby byla žádost znovu
projednána. Dne 10. 6. 2019 došlo k opětovnému projednání žádosti žalobkyně a
bylo vydáno stanovisko. Toto však bylo rovněž nedostatečně odůvodněno, jak
konstatoval Městský soud v Praze v dalším rozsudku ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8
A 94/2019-83. Dne 1. 7. 2020 Úřad práce neuzavřel s žalobkyní dohodu o vymezení
chráněného pracovního místa, neboť ke dni 15. 6. 2017 se žalobkyně dohodla na
ukončení spolupráce při ostraze objektu Vážní 957, Hradec Králové, a pracovní
místo tak zaniklo. Na příspěvcích na mzdové náklady by žalobkyně za zdravotně
postiženého zaměstnance R. K. za duben 2016 až leden 2017 mohla pobírat částku
57 805,50 Kč a zvýšený příspěvek za měsíce duben až červen 2016, říjen až
prosinec 2016 a leden 2017 ve výši 8 204,20 Kč; za zdravotně postiženou
zaměstnankyni Ž. M. za duben 2016 až prosinec 2016 by mohla žalobkyně pobírat
příspěvek 57 768,75 Kč a zvýšení příspěvku za měsíce duben až červen 2016,
říjen až prosinec 2016 ve výši 7 124,20 Kč; za zdravotně postiženého V. K. za
duben 2016 až červen 2017 na příspěvcích mohla pobírat částku 98 749 Kč a
zvýšení příspěvku za měsíce duben až červen 2016, říjen až prosinec 2016 a
leden až červen 2017 částku ve výši 13 604,20 Kč, celkem by žalobkyně při
uzavření dohody na chráněné pracovní místo na své zaměstnance pobrala na
příspěvcích na zaměstnávání zdravotně postižených osob částku 243 255,90 Kč.
Částku 7 191 Kč za zaměstnávání I. Č. by žalobkyně nezískala, neboť v dubnu
2016 bylo místo obsazeno čtyřmi zaměstnanci a vymezení chráněného pracovního
místa počítalo maximálně s 3 zaměstnanci. Zvýšení příspěvku za zdravotně
postižené zaměstnance za měsíce červenec až září 2016 žalobkyně nedoložila
žádnými důkazy.
5. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce a dospěl k závěru,
že se Úřad práce dopustil při odůvodnění svého negativního stanoviska ze dne
10. 5. 2016 nesprávného úředního postupu, o čemž nebylo mezi stranami sporu. V
podrobnostech soud prvního stupně odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/2016-71, se kterým se ztotožnil. Samotné
neuzavření veřejnoprávní smlouvy však nelze dle soudu prvního stupně považovat
za nesprávný úřední postup, neboť se jedná o vícestranný úkon, na jehož
uzavření není právní nárok, ani o tom nebylo mezi stranami sporu. Hlavní
spornou otázkou bylo, zda nedostatek odůvodnění žalobkyni způsobil úbytek
majetku, přičemž soud prvního stupně uvedl, že samotné nesprávné odůvodnění
takový následek způsobit nemohlo. Žalobkyně sice nerozmnožila svůj majetek o
příspěvky na zaměstnávání osob zdravotně postižených v celkové výši 243 255,90
Kč, avšak nestalo se tak z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, ale
protože s žalobkyní nebyla uzavřena veřejnoprávní smlouva, a také proto, že v
mezidobí pracovní místa zanikla dohodou žalobkyně a jejího obchodního partnera. Pokud se žalobkyně a společnost REI s. r. o. jako svobodně uvažující právní
entity dohodly na ukončení spolupráce, nelze zánik pracovních pozic klást k
tíži žalované a dovodit přímou odpovědnost státu za toto jednání (soud odkázal
v tomto smyslu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
4879/2015). Mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem ad a) tedy není
dle soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti. Stejné závěry o nedostatku
příčinné souvislosti se dle soudu prvního stupně uplatní mezi nesprávným
úředním postupem a tvrzeným ušlým ziskem ad c). Co se týče nároku uvedeného pod
písmenem e), zde soud prvního stupně uzavřel, že má za prokázanou žalobkyní
uvedenou újmu spočívající ve ztrátě důvěry v řádný a nestranný úřední postup
státních orgánů, kterou způsobil svévolný a diskriminační postup spočívající v
nedostatku odůvodnění zamítavého stanoviska ze dne 10. 5. 2016. Odůvodnění
stanoviska nebylo založeno na konkrétních objektivních důvodech a správní orgán
zneužil své správní uvážení, což je zásah způsobilý poškodit důvěru ve správný
postup státních orgánů. Částečné morální satisfakce se dle soudu prvního stupně
žalobkyni dostalo i tím, že Městský soud v Praze vyslovil nezákonnost zásahu a
správní orgán podrobil kritice. Vzhledem k tomu, že žalovaná sice připustila
nesprávný úřední postup, avšak výslovně konstatování porušení práva ani omluvu
nevyslovila, soud porušení práva žalobkyně vyslovil. Ohledně dalších nároků
žalobkyně [nároky uvedené pod písmeny b) a d)] soud prvního stupně uzavřel, že
náklady právního zastoupení nebyly dle soudu prvního stupně podle § 31 odst. 1
a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, vynaloženy účelně.
Soud vzal z dokazování za vyvrácené,
že by nedostatečné odůvodnění způsobilo nejistotu v plánování podnikání. Nemajetková újma na straně žalobkyně tak spočívá pouze ve ztrátě důvěry v řádný
postup správního orgánu, který se dopustil svévole při odůvodnění svého postoje.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně.
7. Odvolací soud přezkoumal žalobkyní napadený rozsudek soudu prvního
stupně a neshledal odvolání důvodným, když dospěl k následujícím závěrům.
Nesprávný úřední postup Úřadu práce spočíval v tom, že nebylo řádně odůvodněno
jeho zamítavé stanovisko k žádosti žalobkyně, v důsledku toho však žalobkyni
nemohla vzniknout škoda v podobě nevyplacení příspěvků na podporu zaměstnávání
osob se zdravotním postižením, ani v podobě ušlého zisku ze spolupráce se
společností REI s. r. o. Tyto dva nároky se pojmově mohou upínat pouze ke
skutečnosti, že žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa nebylo
vyhověno. Odvolací soud uvedl, že správnost tohoto postupu Úřadu práce však
předmětem řízení není. Mezi nesprávným úředním postupem Úřadu práce a těmito
dvěma nároky tedy dle odvolacího soudu není dána příčinná souvislost jako jeden
z předpokladů pro odpovědnost státu. Ke škodě představované náklady na právní
zastoupení odvolací soud uvedl, že jedinou obranou proti zamítavému stanovisku
Úřadu práce bylo podání žaloby ve správním soudnictví, náklady takto vynaložené
byly žalobkyni přiznány rozhodnutím správního soudu, žádné jiné náklady
žalobkyni v souvislosti s právním zastoupením vzniklé nelze považovat za účelně
vynaložené, neboť k nápravě nesprávného úředního postupu vést nemohly. Nejde
tedy o nárok, který by bylo možno podřadit pod ustanovení § 31 OdpŠk. Žalobkyni
nemohla dle odvolacího soudu vzniknout nemajetková újma spočívající v nejistotě
ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího podnikání v Královéhradeckém kraji
tím, že Úřad práce řádně neodůvodnil zamítavé stanovisko ze dne 10. 5. 2016, o
čemž navíc žalobkyně byla informována již e-mailem dne 11. 4. 2016, tedy zhruba
měsíc po podání její žádosti, přičemž celková délka posuzování této žádosti
(která by eventuálně nejistotu způsobit mohla) předmětem tohoto řízení dle
odvolacího soudu není. Odvolací soud tedy souhlasí se závěrem soudu prvního
stupně, že jediná újma žalobkyně spočívá ve ztrátě důvěry v řádný a nestranný
úřední postup státních orgánů. Zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu ve
formě konstatování porušení práva, které přiznal soud prvního stupně napadeným
rozsudkem, proto odvolací soud shledal za dostačující a s ohledem na charakter
této újmy nepovažoval za případné tuto újmu kompenzovat finanční satisfakcí.
8. O dovolání žalobkyně směřujícím proti výroku I rozsudku odvolacího
soudu Nejvyšší soud již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, č. j. 30
Cdo 2356/2021-308, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu potvrzení
výroku II a VIII rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím nákladovém
výroku, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I
rozsudku dovolacího soudu). Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu
dále Nejvyšší soud odmítl v rozsahu potvrzení výroků III, IV, V, VI a VII
rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku dovolacího soudu). V
odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že žalobkyně od počátku
spatřovala nesprávný úřední postup v tom, že nebylo její žádosti o vymezení
chráněného místa pro 3 zaměstnance ze dne 4. 3. 2016 vyhověno, čímž také
vymezila předmět tohoto řízení. Bylo na odvolacím soudu, aby se zabýval
otázkou, zda na vymezení chráněného pracovního místa měla žalobkyně právní
nárok, teprve v případě kladné odpovědi na danou otázku by bylo možné posoudit
existenci příčinné souvislosti mezi nevymezením chráněného pracovního místa a
žalobkyní tvrzenou škodou. Nejvyšší soud proto uzavřel, že pokud se odvolací
soud otázkou právního nároku žalobkyně na vymezení chráněného pracovního místa,
na rozdíl od soudu prvního stupně, nezabýval, je třeba jeho posouzení nároku
žalobkyně považovat za neúplné a tudíž nesprávné. Nadto odvolací soud zatížil
řízení vadou spočívající v tom, že rozhodoval o jiném předmětu řízení, než jaký
žalobkyně ve své žalobě uvedla. Dovolání směřující proti potvrzení výroku VII,
jímž bylo konstatováno porušení práva žalobkyně, Nejvyšší soud odmítl jako
subjektivně nepřípustné, neboť jím bylo rozhodnuto ve prospěch žalobkyně.
Dovolání směřující proti potvrzení výroků III, IV, V a VI rozsudku soudu
prvního stupně Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřesahujícím částku 50 000 Kč.
9. K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 31. 10.
2023, sp. zn. III. ÚS 647/23, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2023,
sp. zn. III. ÚS 647/23, rozhodl, že výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
12. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2356/2021-308, v rozsahu, jímž Nejvyšší soud odmítl
dovolání žalobkyně proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou
odvolací soud potvrdil výroky III, IV, V a VI rozsudku soudu prvního stupně,
bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu ústavně zaručené čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (výrok I nálezu Ústavního soudu). Proto zrušil
výrok II rozsudku Nejvyššího soudu v rozsahu, ve kterém jím podle výroku I
tohoto nálezu byla porušena práva žalobkyně (výrok II nálezu Ústavního soudu).
Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III nálezu Ústavního soudu).
Ústavní soud v odůvodnění svého zrušovacího nálezu uvedl, že Nejvyšší soud ve
svém vyjádření k ústavní stížnosti připustil, že jeho rozhodovací praxe je
nejednotná ohledně toho, jak má být posuzována přípustnost dovolání. Zatímco v
situaci, kdy je na jedné straně dovolání přípustné pro řešení právní otázky,
jež se týká některého z napadených výroků odvolacího soudu, a tento důvod
přípustnosti lze vztáhnout i na některý z ostatních výroků, jimiž bylo
rozhodnuto o nároku nepřevyšujícím částku 50 000 Kč s odlišným skutkovým
základem, v některých případech Nejvyšší soud připustil, že postačuje, aby
částku 50 000 Kč převyšoval souhrn (součet) požadovaných částek. Za takových
okolností bylo třeba, aby se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádal s dopadem své judikatury o přípustnosti dovolání u tzv. podlimitních
nároků, což však v daném případě neučinil. Zároveň platí, že jako ústavně
konformní mohou obstát jen ty varianty výkladu podústavního práva, které šetří
právo na přístup k soudu. Jinými slovy nelze odmítnout dovolání jako
nepřípustné podle § 238 občanského soudního řádu, existuje-li výklad tohoto
ustanovení, který připouští, že se výluka obsažená v § 238 občanského soudního
řádu nepoužije. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti té
části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky IV a V
rozsudku soudu prvního stupně, ač obdobná dovolání ve stejné procesní situaci
jindy neodmítal, dopustil se tím zásahu do práva žalobkyně na přístup k soudu
chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny. To ostatně připustil i Nejvyšší soud ve svém
vyjádření, když uvedl, že v tomto rozsahu mělo být dovolání žalobkyně hodnoceno
jako (objektivně) přípustné. Obdobně odmítl-li Nejvyšší soud dovolání směřující
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky III a VI
rozsudku soudu prvního stupně, aniž řádně odůvodnil, proč v tomto případě nelze
uplatnit výluku z § 238 občanského soudního řádu konstruovanou v judikatuře
Nejvyššího soudu, dopustil se tím porušení práva na řádné odůvodnění soudního
rozhodnutí, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním
směřujícím proti výroku I napadeného rozsudku, o němž (jak již bylo shora
uvedeno) Nejvyšší soud již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, č. j.
30 Cdo 2356/2021-308. Ústavní soud však nálezem ze dne 31. 10. 2023, sp. zn.
III. ÚS 647/23, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS
647/23, předchozí rozsudek Nejvyššího soudu zrušil v rozsahu výroku II, v němž
bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti části výroku I rozsudku odvolacího
soudu, kterou odvolací soud potvrdil výroky III, IV, V a VI rozsudku soudu
prvního stupně. Nejvyšší soud proto nyní rozhodoval znovu o dovolání žalobkyně
pouze v rozsahu vymezeném daným zrušujícím nálezem Ústavního soudu.
11. Žalobkyně ve svém dovolání uplatnila následující dovolací důvody.
12. Odvolací soud se podle žalobkyně ve svém rozhodnutí odchýlil od
judikatury soudu dovolacího při řešení otázky příčinné souvislosti mezi škodní
událostí a způsobenou škodou, na které napadené rozhodnutí závisí. Přípustnost
dovolání žalobkyně dále spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí taktéž závisí na
vyřešení otázky, zda je soud v řízení o nároku na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk oprávněn shledat nesprávný
úřední postup i v jiném počínání orgánu veřejné moci nežli v počínání, které
bylo správním soudem označeno za nezákonný zásah na základě žaloby podané dle §
82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Tato otázka nebyla dle
žalobkyně dovolacím soudem v rámci jeho rozhodovací praxe doposud vyřešena.
13. Žalobkyně ve svém dovolání připomíná, že od počátku řízení uváděla,
že škodní událostí bylo právě nevyhovění její žádosti na uzavření chráněného
pracovního místa, nikoli absence řádného odůvodnění zamítavého stanoviska ze
strany Úřadu práce. Odvolací soud tak své rozhodnutí založil na nesprávném
právním posouzení, když dovodil, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a způsobenou škodou byla přetržena další okolností spočívající v
neuzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa se žalobkyní. V
případě, že by odvolací soud řádně na skutkový stav aplikoval teorii adekvátní
příčinné souvislosti, dospěl by dle žalobkyně k závěru, že nesprávný úřední
postup je sám o sobě výlučnou příčinou škodní události (neuzavření dohody o
vymezení chráněného pracovního místa), pročež příčinná souvislost zůstává
zachována. V tomto smyslu žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
14. Žalobkyně dále ve svém dovolání namítala, že na jednání konaném dne
10. 7. 2020 byla soudem prvního stupně vyzvána k doplnění srovnávací
judikatury, na základě které vyčíslila požadované zadostiučinění, a k označení
důkazů a tvrzení rozhodných skutečností pro posouzení nároku žalobkyně, přičemž
jí k tomu byla poskytnuta lhůta pouze v řádech desítek vteřin, tedy lhůta
nikoli dostatečná a přiměřená, a její žádosti o možnost písemného splnění výzvy
a o její prodloužení nebylo vyhověno. Žalobkyně uvedla, že daná otázka
přiměřenosti poskytovaných lhůt nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu
vyřešena.
15. Žalobkyně rovněž namítala vadu řízení spočívající v tom, že soud
prvního stupně posoudil vyjádření žalobkyně jako změnu žalobních tvrzení a tuto
následně výrokem I svého rozhodnutí nepřipustil, ačkoli pro takové rozhodnutí
nebyly naplněny důvody. Odvolací soud potom tento postup soudu prvního stupně
de facto potvrdil.
16. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž
předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité
plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního
řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
21. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn.
31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že
je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem
řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač
mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se
„samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000
Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného
v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká
právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze
skutkového základu těmto nárokům společného).
22. Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které
se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato
pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý
samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím
hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí,
jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům
společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného) (srov.
rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo
1178/2023, body 63 a 64).
23. Aplikováno na posuzovaný případ žalobkyně, jde-li o nárok na náhradu
škody ve výši 49 714,40 Kč (jenž byl zamítnut výrokem III rozsudku soudu
prvního stupně, potvrzeném ve výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu)
představující náklady právního zastoupení, které žalobkyně vynaložila na obranu
svých práv proti shora uvedenému nesprávnému úřednímu postupu, tento nárok
nebyl přiznán odvolacím soudem z důvodu, že takto vynaložené náklady byly
žalobkyni přiznány rozhodnutím správního soudu a žádné jiné náklady žalobkyni v
souvislosti s právním zastoupením vzniklé nelze považovat za účelně vynaložené,
neboť k nápravě nesprávného úředního postupu vést nemohly. Pokud jde o nárok z
přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 000 Kč (jenž byl zamítnut výrokem VI
rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném ve výroku I napadeného rozsudku
odvolacího soudu) za ztrátu důvěry v řádný a nestranný úřední postup státních
orgánů, kterou způsobil svévolný a diskriminační postup Úřadu práce, tento
nárok odvolací soud i soud prvního stupně přiznaly a námitky žalobkyně pak tedy
směřují pouze proti formě přiznaného zadostiučinění, nikoliv na otázku, zda je
daný nárok dán či nikoliv. U obou daných nároků tak není rozhodující posoudit
otázku příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou újmou a nesprávným úředním
postupem.
24. Jedná se tudíž o situaci, kdy se dovolání (za současného splnění
podmínky, že v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je
předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z
nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za
nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně
nepřevyšuje 50 000 Kč) týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům
společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného), pročež se
prosadí omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu
vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).
25. V tomto smyslu dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující
proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny
výroky III a VI rozsudku soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud je v tomto
rozsahu odmítl jako (objektivně) nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
26. Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého zisku
ve výši 30 753 Kč (jenž byl zamítnut výrokem IV rozsudku soudu prvního stupně,
potvrzeném ve výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu) za to, že v období
od července 2017 do prosince 2017 žalobkyně neobdržela zisk ze spolupráce se
společností REI s. r. o., neboť nedošlo k vymezení chráněných míst, a o nárok
na přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč (jenž byl zamítnut výrokem V
rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeném ve výroku I napadeného rozsudku
odvolacího soudu) za nejistotu ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího
podnikání v Královéhradeckém kraji, kterou způsobil svévolný a diskriminační
postup spočívající v nedostatku nesprávného úředního postupu Úřadu práce, v
obou těchto nárocích odvolací soud dovozoval příčinnou souvislost z nesprávného
základu, neboť vycházel z jiného předmětu řízení, než uvedla žalobkyně v žalobě
(viz část IV. tohoto rozsudku). Byť tyto nároky samostatně nepřevyšují 50 000
Kč, řešení právních otázek vznesených žalobkyní v dovolání ve vztahu k těmto
nárokům, shodně jako k nároku na náhradu škody ve výši 250 653,63 Kč (o němž
bylo rozhodnuto výrokem I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v tomto rozsahu byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
12. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2356/2021-308), je však těmto nárokům společné
(vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Omezení přípustnosti
dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. se proto ve vztahu k těmto nárokům neuplatní.
27. V této části dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu prvního
stupně, se proto Nejvyšší soud dále zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Dovolání je přípustné proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího
soudu v části, v níž byl potvrzen výrok IV a V rozsudku soudu prvního stupně,
pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nevyhověním žádosti žalobkyně a
jí tvrzenou škodou, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
30. Dovolání je důvodné.
31. Důvody, pro něž bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2022,
č. j. 30 Cdo 2356/2021-308, vyhověno dovolání žalobkyně a zrušen rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části, v níž byl potvrzen výrok II
rozsudku soudu prvního stupně, platí rovněž pro dovoláním napadený výrok I
rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok IV a V rozsudku
soudu prvního stupně.
32. Žalobkyně od počátku spatřovala nesprávný úřední postup v tom, že
nebylo její žádosti o vymezení chráněného místa pro 3 zaměstnance ze dne 4. 3.
2016 vyhověno. Tím také vymezila předmět tohoto řízení.
33. K zjišťování příčinné souvislosti v podobných případech se Nejvyšší
soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013). Z této judikatury plyne, že bylo na
odvolacím soudu, aby se zabýval otázkou, zda na vymezení chráněného pracovního
místa měla žalobkyně právní nárok, a to s přihlédnutím k právní úpravě
reglementující tuto otázku, jakož i skutkovým okolnostem žalobkyní tvrzených.
Teprve v případě kladné odpovědi na danou otázku je možné posoudit existenci
příčinné souvislosti mezi nevymezením chráněného pracovního místa a žalobkyní
tvrzenou škodou. Pokud by žalobkyně na vymezení chráněného pracovního místa
právní nárok neměla a bylo tedy na volné úvaze Úřadu práce, zda takové místo
vymezí či nikoli, nebylo by možno uvažovat o existenci příčinné souvislosti
mezi žalobkyní tvrzenou škodou a tím, že chráněné pracovní místo nebylo
vymezeno.
34. Jestliže se odvolací soud otázkou právního nároku žalobkyně na
vymezení chráněného pracovního místa, na rozdíl od soudu prvního stupně,
nezabýval, je třeba jeho posouzení nároku žalobkyně považovat za neúplné a
tudíž nesprávné. Nadto odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že
rozhodoval o jiném předmětu řízení, než jaký žalobkyně ve své žalobě uvedla.
Žalobkyně za příčinu vzniku své újmy neoznačila neúplné odůvodnění sdělení
Úřadu práce, jak chybně uvádí odvolací soud, ale právě okolnost, že její žádost
o vymezení chráněného pracovního místa byla zamítnuta.
35. K názoru vyjádřenému odvolacím soudem v napadeném rozsudku, podle
kterého nemůže soud v odškodňovacím řízení řešit, zda mělo být žádosti
žalobkyně o zřízení chráněného pracovního místa vyhověno, Nejvyšší soud dodává,
že jde o úvahu v zásadě správnou, neboť účelem odškodňovacího řízení není
nahrazovat úvahy při hypotetickém rozhodování správních orgánů či soudů v
jiných řízeních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 30
Cdo 708/2021). O to však v této věci nejde. Úkolem odvolacího soudu nebylo
posoudit, zda mělo či nemělo být žádosti žalobkyně vyhověno, ale posoudit, zda
jí prima facie vyhověno být muselo, neboť splnila odpovídající právní podmínky
a na vyhovění její žádosti měla právní nárok. Tuto otázku odvolací soud, jak je
shora uvedeno, neposoudil.
36. Žalobkyní namítanou otázkou ve vztahu k nároku na náhradu
nemajetkové újmy vzniklé nejistotou ohledně možnosti a udržitelnosti dalšího
podnikání v Královéhradeckém kraji se Nejvyšší soud nezabýval pro nadbytečnost,
neboť mělo jít o pochybení ve vztahu k posouzení jiného předmětu řízení, než
který měl odvolací soud správně posoudit.
37. Pokud se týká žalobkyní namítané vady spočívající v tom, že soud
prvního stupně neměl rozhodovat o připuštění změny žaloby, je už z dovolání
zjevné, že by nemohlo jít o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k ní proto nepřihlížel. Jiné vady řízení, nad
rámec shora vytčené, Nejvyšší soud neshledal.
38. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu té části
potvrzujícího výroku I napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen výrok IV a V
rozsudku soudu prvního stupně, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
39. V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda muselo být vyhověno
žádosti žalobkyně o zřízení chráněného pracovního místa z důvodu, že splnila
odpovídající právní podmínky a na vyhovění její žádosti měla právní nárok.
Teprve poté případně posoudí existenci příčinné souvislosti mezi tím, že
žádosti vyhověno nebylo a žalobkyní tvrzenou škodou. Přitom nepřehlédne závěry
dosažené ohledně prvně uvedené otázky v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2024, sp. zn. 30 Cdo 2047/2023, vydaném v téže věci.
40. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu