30 Cdo 3524/2021-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce V. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v Podivíně, Nerudova 714/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím a 1 000 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 117/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, č. j. 58 Co 186/2021-19, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2021 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu I. stupně, který vyzval žalobce k odstranění vad žaloby postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť podání žalobce ze dne 15. 12. 2020 i přes následné doplnění podáním ze dne 25. 2. 2021 bylo podáním obsahově neurčitým a nesrozumitelným, tvrzení v něm obsažená byla nejasná a neurčitá, kdy z nich nebylo možné zjistit, na základě jakých skutkových okolností a z jakého titulu se žalobce domáhá požadovaných částek, ani co žalované částky představují.
Z uvedených podání nebylo možné zjistit konkrétní skutková tvrzení, konkrétní skutkový děj a nezaměnitelný skutek, který by mohl být právně kvalifikován. Žalobce v žalobě uvedl, že se domáhá zaplacení částek 10 000 000 Kč a 1 000 000 000 Kč s tím, že titulem je usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. D 1309/2004, nesprávný úřední postup spočívá v porušení povinností a soud bude řešit dědické právo Z. P. jako otázku předběžnou. Dle názoru odvolací soudu si z uvedeného bylo možné pouze domyslet, že žalobce nebyl spokojen s dědickým řízením, které mělo probíhat u Okresního soudu v Břeclavi, jehož výsledek se proto snažil zvrátit pomocí žaloby „na nesprávný úřední postup“, aniž by uvedl k tomu odpovídající skutková tvrzení v rozsahu, který by umožnil jednoznačnou identifikaci uplatněného nároku.
Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu I. stupně, že podání žalobce není způsobilé k věcnému projednání, neboť vykazuje vady, které brání projednání věci a které i přes výzvu soudem I. stupně nebyly žalobcem odstraněny, neboť předmět řízení není po skutkové stránce dostatečně vymezen.
Proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací
důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/1996, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, při posouzení náležitostí a srozumitelnosti podání žalobce včetně jeho doplnění. Žalobce namítá, že jeho podání obsahovalo všechny stanovené náležitosti, bylo určité a srozumitelné, a proto soud I. stupně neměl dle § 43 o. s. ř. vyzývat žalobce k doplnění návrhu, čímž zamezil projednání žaloby. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud nesprávně posouzené procesní ustanovení posoudil jinak, neboť soudy obou stupňů v předcházejících řízeních na posuzovanou věc nesprávně použily ustanovení § 79 o. s. ř. a v souvislosti s tím návrh žalobce po předchozí výzvě k odstranění vad dle § 43 o. s. ř. odmítly. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedená námitka dovolatele přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (k tomu srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 31 Cdo 370/2002; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96). Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst. 2 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že žaloba není projednatelná, je v souladu s dovolatelem uvedenou judikaturou soudu dovolacího, neboť žalobce i přes výzvu soudu I. stupně neodstranil vady žaloby, spočívající v absenci rozhodujících konkrétních skutečností, které by jednoznačně vymezily předmět řízení po skutkové stránce. S odvolacím soudem (jakož i soudem I. stupně) je třeba souhlasit v tom, že z žaloby a z jejího doplnění není zřejmé, z jakého titulu se žalobce žalovaných částek domáhá, resp. který konkrétní postup nebo které konkrétní rozhodnutí kterého orgánu mu mělo způsobit (jakou) újmu. Skutková tvrzení uvedená dovolatelem v posuzovaném dovolání, že „se žalobce domáhal zaplacení náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb., a to za nesprávný úřední postup v řízení vedeném Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. D 1309/2004. Žalobce má za to, že soud v dědickém řízení řádně nekonal, když nezkoumal dědické právo Z. P. a své rozhodnutí ani v rozporu s ustanovením § 169 odst. 4 resp. ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. řádně neodůvodnil“, neodpovídají tvrzením uvedeným v žalobě a z žaloby jednoznačně nevyplývají. Z žaloby a jejího doplnění nevyplývá, co je skutečným podkladem pro zaplacení žalovaných částek, a tedy co má být v řízení prokazováno, stejně tak není zřejmé, jak žalobce k žalovaným částkám dospěl, ačkoliv k tomu byl žalobce výše uvedeným usnesením soudu I. stupně řádně vyzván s poučením o následcích neodstranění vad. Dovolatel tedy neuvedl rozhodující skutečnosti takovým způsobem, aby na jejich základě mohl být žalobní nárok po skutkové stránce jednoznačně individualizován, a uvedené nedostatky pro závěr o odmítnutí žaloby dle § 43 odst. 2 o. s. ř. postačují (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). K návrhu dovolatele, dle kterého měl dovolací soud posoudit procesní ustanovení aplikované odvolacím soudem jinak, Nejvyšší soud závěrem pro úplnost uvádí, že takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 4. 2022
JUDr. František Ištvánek předseda senátu