30 Cdo 3531/2018-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobkyně L. L., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím
Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 34 C
50/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. 6. 2018, č. j. 7 Co 503/2018-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 10. 1. 2018, č. j. 34 C 50/2017-271 uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 183 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), naproti tomu žalobu
ohledně zbývající částky 16 250 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku
33 119,20 Kč (výrok III). Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem
ze dne 15. 6. 2018, č. j. 7 Co 503/2018-308, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku o nákladech
řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradě
zaplatit žalobci 49 507 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 8 228 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního
řízení vedeného proti ní před Okresním soudem v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 6 T 221/2011 (později pod sp. zn. 6 T 159/2012 a 6 T 221/2011, dále jen
„posuzované řízení“) po dobu zhruba 11,5 let od listopadu 2004 (správně od 16. 8. 2004) do února 2016. Trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno zčásti pro
promlčení, zčásti proto, že žalobkyně byla (jako obviněná) účastna amnestie a
zčásti též pro neúčelnost, když žalobkyně byla v mezidobí v rámci posuzovaného
řízení pravomocně odsouzena pro účastenství na trestném činu úvěrového podvodu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Přípustnost dovolání žalované nemůže založit námitka nesprávného posouzení
otázky, zda je pro zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného rozhodný
výsledek daného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě a zda tak měl odvolací soud v projednávané věci
přihlédnout k odsouzení žalobkyně za část skutků, jež jí byly kladeny v
posuzovaném trestním řízení za vinu. V rozsudcích ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008 nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, Nejvyšší soud konstatoval, že samotný
výsledek (posuzovaného) řízení je pro posouzení, zda došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění,
nevýznamný. K výtce žalované, že význam posuzovaného trestního řízení byl pro žalobkyni
zanedbatelný, neboť „byla již soudně trestána“ lze uvést, že jednak jde o
výhradu nekonkrétní, neboť není zřejmé, zda žalovaná měla na mysli odsouzení, k
němuž došlo v rámci posuzovaného řízení (srov. předchozí odstavec) nebo jiné,
dřívější odsouzení, které však není nijak v dovolání specifikováno.
V
projednávané věci soud prvního stupně ani odvolací soud nedospěly v odůvodnění
svých rozhodnutí ke skutkovému závěru, že by žalobkyně byla již v minulosti
odsouzena za trestnou činnost. Ohledně dané otázky proto platí, že žalovaná v
dovolání předkládá vlastní skutkové závěry (o možném dřívějším odsouzení
žalobkyně), čímž brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, který takový
závěr neučinil. Jestliže žalovaná na odlišných skutkových závěrech buduje své
vlastní, od odvolacího soudu odchylné právní posouzení, uplatňuje tím ve
skutečnosti jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s.
ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného důvodu na věc
nelze vztáhnout závěry v dovolání odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu v
podobě usnesení ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1065/2014 (v dovolání
žalované nesprávně označeného jako „60 Cdo 1065/2014“) nebo usnesení ze dne 1.
3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4387/2016, které jsou, stejně jak usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1755/17, odůvodněny skutkově zcela
nesouměřitelnou situací, v nichž byli poškození v minulosti opakovaně odsouzeni
za závažnou trestnou činnost.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění
v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a
odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem
k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení
o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), které se
žalované podaným dovoláním účinně zpochybnit nepodařilo.
Tvrdí-li konečně žalovaná, že se domnívá, že „osoby, u nichž nebylo rozhodnuto
o vině či nevině, by neměly mít nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
případně jen ve formě konstatování porušení práva“, pak ve vztahu k uvedené
námitce neuvádí žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237
o. s. ř. a v uvedeném rozsahu je její dovolání pro vady neprojednatlené (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.)
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v
uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat,
a tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu