ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v
právní věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se
sídlem Most, SNP 1872, proti žalované Česká republika - Ministerstvo
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, zastoupený Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o 6.654,40 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 42 C
162/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.
dubna 2012, č.j. 25 Co 95/2012-10, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 11. listopadu 2011, č. j. 42 C 162/2010-81, zamítl žalobu, aby žalované
byla uložena povinnost zaplatit žalobci 6.654,40 EUR s příslušenstvím (výrok I)
a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně uvedl, že trestní
řízení vedené proti žalobci bylo zahájeno usnesením ze dne 4. 4. 2003, jímž
bylo žalobci sděleno obvinění pro několik trestných činů, jichž se měl dopustit
řadou skutků. Řízení bylo vedeno i proti dalším spoluobviněným, šlo o celou
řadu skutků. Ve věci rozhodoval soud prvního stupně celkem třikrát, dvakrát
rozhodoval soud odvolací. Trestní stíhání proti žalobci skončilo ke dni 1. 12. 2009 pravomocným zastavením trestního stíhání. Trestní stíhání tedy trvalo
celkem šest let, osm měsíců, což soud prvního stupně hodnotil jako dobu
nepřiměřenou. Celková nepřiměřená délka řízení nebyla způsobena nečinností
soudu, ale tím, že v řízení bylo stíháno více obžalovaných a jednalo se o velké
množství skutků. V řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13
zákona. Žalobci v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení nevznikla citelná
nemajetková újma, byl totiž v průběhu trvání řízení (v listopadu 2004) odsouzen
v jiném trestním řízení za závažnou trestnou činnost k vysokému nepodmíněnému
trestu odnětí svobody, který nastoupil a dosud vykonává. Posuzované trestní
stíhání žalobce bylo zastaveno právě z důvodu, že žalobce byl odsouzen k
vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a trest, který by mu hrozil v
tomto trestním řízení, by již uložený trest nepřevyšoval, a to za situace, kdy
nebylo možné provést řádně dokazování proto, že řada svědků byla neznámého
pobytu a soud je nemohl vyslechnout, další vedení trestního stíhání by tak bylo
neúčelné. Při hodnocení závažnosti způsobené nemajetkové újmy přihlédl soud k
tomu, že žalobce byl již čtyřikrát trestně stíhán a ve třech případech
vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody. Poslední trest vykonává od 3. 4. 2003 do současnosti. Za této situace se soudu prvního stupně jako přiměřené
zadostiučinění jevilo konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v
přiměřené lhůtě, což již žalovaná učinila. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. dubna
2012 č.j. 25 Co 95/2012-10, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku I. změnil tak, že soud konstatuje, že v trestním řízení vedeném proti
žalobci, zahájeném dne 4. 4. 2003 a posléze vedeném u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 4T 27/2006, bylo porušeno žalobcovo právo na projednání a
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny
základních práva svobod (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o
tom, že délka trestního řízení byla nepřiměřená a že za tím vzniklou
nemateriální újmu je dána odpovědnost státu, a souhlasil i se závěrem, že ve
smyslu § 13a odst. 2 zákona se v dané věci jeví jako dostačující konstatování
porušení práva žalobce na projednání věci a rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
S
odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 30 Cdo 1112/2011) zohlednil také to, zda byl poškozený osobou
opakovaně trestně stíhanou, případně se dokonce v průběhu trestního řízení
nacházel ve výkonu trestu pro jiné trestné činy. Takové mimořádné okolnosti
mohou vést k závěru, že dostatečně účinným prostředkem nápravy je konstatování
porušení práva jako základní forma morální satisfakce. V přezkoumávané věci
žalobce byl, jak sám v žalobě uvádí, kvalifikován jako zvlášť nebezpečný
recidivista (pro jiný charakter trestné činnosti, než pro který byl stíhán v
posuzovaném trestním řízení), byl opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody,
vykonával v průběhu posuzovaného trestního stíhání trest odnětí svobody. Žalobce tedy měl s trestním řízením, s postavením obviněného a obžalovaného (i
odsouzeného), zkušenost a podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v
souladu se zákonem ve výkonu trestu odnětí svobody pro jinou trestnou činnost. Odvolací soud nepřehlédl, že samotný způsob skončení trestního stíhání, tj. zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. I trestního řádu za použití § 172
odst. I písm. d) trestního řádu a § 11 odst. I písm. b) trestního řádu
představuje pro žalobce zásadní satisfakci. Trestní soud v posuzovaném trestním
řízení v usnesení, jímž trestní stíhání zastavil, konstatoval, že důvodem
zastavení trestního stíhání je to, že další trestní stíhání žalobce je
neúčelné s ohledem na délku trestního řízení a s ohledem na okolnosti spojené s
jeho zatím nevykonanými tresty odnětí svobody a na případné ukládání trestu ve
smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. a že je třeba připustit, že další řízení by
odporovalo ústavním požadavkům na rychlý a spravedlivý proces a stejná práva
všech obžalovaných v procesu. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu
dovozující, že § 31 a odst. 2 zákona je ustanovením, u kterého je na místě
aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění
(rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 401/2010), odvolací
soud proto změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek ve
výroku o věci samé tak, že konstatoval, že trestním řízením vedeným proti
žalobci ode dne 4. 4. 2003 a posléze vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 4T 27/2006 bylo porušeno žalobcovo právo na projednání a rozhodnutí
věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolatel nesouhlasí se závěry
soudů obou stupňů, dle kterých platí, že konstatování porušení práva na
projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, jak to učinila již žalovaná, je
pro žalobce dostačujícím zadostiučiněním, a to i přesto, že trestní řízení je
obecně považováno za řízení se zvýšeným významem pro poškozenou osobu.
Dovolatel má za to, že v tomto případě není a nemůže být dostačující pouhé
konstatování porušení práva, a to zejména z důvodu celkové délky řízení (6 let,
7 měsíců a 26 dnů), z důvodu postupu orgánů veřejné moci (poškozený svým
jednáním nezavdal příčinu k protahování řízení) a zejména z důvodu významu
předmětu řízení pro poškozeného (jednalo se o trestní řízení, které mělo pro
žalobce veliký význam a bylo pro jeho osobu bytostně důležité). Za irelevantní
považuje závěr soudů obou stupňů, že žalobce je osobou, která byla již
čtyřikrát trestně stíhána s tím, že ve třech případech vykonávala nepodmíněný
trest odnětí svobody. Dovolatel dále poukazuje na to, že se odvolací soud
nevypořádal se všemi námitkami a tvrzeními žalobce (např. oddíl podání nazvaný
"sekundární důvod") a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009. Žalobce dále
uvedl, že v předmětném řízení bylo nutné aplikovat rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva, a to např. rozhodnutí ve věci Vrána vs. Česká republika.
Dovolatel konečně odkázal na své podání doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 2
dne 30. 7. 2012, které je svojí povahou dovoláním proti rozsudku odvolacího
soudu s tím, že toto své podání činí nedílnou součástí dovolání. S ohledem na
shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnuti ve věci.
Vyjádření k dovolání žalobce nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. 4. 2012, Nejvyšší
soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
404/2012 Sb. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, není však
důvodné.
Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle ust. § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení
práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná i na jeho
internetových stránkách www.nsoud.cz), vyjádřil k tomu, jakým způsobem je
institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy
obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – k čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve
Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ či „Soud“).
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy,
do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6
odst. 1 Úmluvy (srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, bod II.).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud
považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující
(srov. výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, bod I. či např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Předně je třeba připomenout, že i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
respektuje přístup ESLP, z něhož vyplývá, že jen za zcela výjimečných okolností
konkrétního případu se za porušení práva na přiměřenou délku řízení nepřiznává
zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k
případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela
výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného nepatrný) – srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu (právní
věta č. 3).
Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v
judikatuře Evropského soudu. Zde se uvádí zejména rozsudek senátu čtvrté sekce
ESLP ze dne 22. 5. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96)
nebo rozsudek senátu téže sekce ESLP ze dne 15. 7. 2003 ve věci Berlin proti
Lucembursku, stížnost č. 44978/98. V prvním případě se jednalo o trestní řízení
proti stěžovateli, které trvalo sedm let, dva měsíce a dvacet devět dní,
stěžovatel byl v jeho průběhu držen ve vazbě a byl odsouzen za spáchání
násilných trestných činů. Soud zde přihlédl zejména k závažnosti spáchaných
trestných činů a v tomto důsledku způsobené složitosti řízení. Ve druhém
případě se jednalo o rozvodové řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
Soud připustil, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů
v průběhu rozvodového řízení, avšak připomněl, že délka tohoto řízení byla v
nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek byl
Soud toho názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude
dostatečně napravena samotným konstatováním porušení práva.
I v daném případě je ale nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se
poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla
žalobci nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom
obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby,
zejména do její osobnostní integrity. Evropský soud pak ve vztahu k nepřiměřené
délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou
nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000,
ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29).
K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud, a to již např. v rozsudku ze dne 30. 9.
2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. V něm se jednalo o náhradu nemajetkové újmy,
kterou žalobce požadoval v penězích, ačkoliv soudy nižších stupňů mu přiznaly
náhradu ve formě konstatování porušení práva. Žalobce v této věci požadoval
zadostiučinění za trestní řízení proti němu vedené, které skončilo po šesti
letech tak, že byl shledán vinným ze spáchání trestného činu pokusu ublížení na
zdraví a trestného činu výtržnictví. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu
osmnácti měsíců. Nejvyšší soud zde uzavřel, že „nemajetková újma způsobená
žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě žalobce
zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením obviněného či
obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost, v době ode
dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody za svůj jiný
trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v
souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je nutno
přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec pravomocně
shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná délka tohoto
konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou
obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím
přiměřeného zadostiučinění v penězích.
Nejvyšší soud má za to, že závěry vyjádřené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1209/2009
lze vztáhnout i na přezkoumávanou věc. I zde se jedná o řízení, které trvalo
přibližně stejnou dobu, a i když nedošlo k odsouzení žalobce, odvolací důvod
přesvědčivě vyložil důvody procesního postupu trestního soudu a jejich vliv na
úvahu procesního soudu o proporcionální satisfakci. V souzeném případě je nutno
přihlédnout k tomu, že žalobci se dostalo satisfakce již tím, že k zastavení
trestního stíhání podle § 223 odst. 1 trestního řádu došlo za použití § 172
odst. I písm. d) trestního řádu a § 11 odst. I písm. b) trestního řádu, neboť
trestním řízením vedeným proti žalobci ode dne 4. 4. 2003 a posléze vedeným u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4T 27/2006 bylo porušeno žalobcovo
právo na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud neshledal, že by řízení před
odvolacím soudem trpělo vadami, tvrzenými žalobcem v dovolání. Pominutí obsahu
podání, které dovolatel učinil součástí svého odvolání takovou vadou být
nemůže, neboť obsahuje odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou ovšem
odvolací soud přiléhavě k okolnostem věci aplikoval. Dovolací soud rovněž
nepřihlédl k podáním, která dovolatel učinil součástí svého dovolání, protože
odkaz dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před
soudy nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí
odvolacího soudu napadá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn.
29 Cdo 4405/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
30/2011).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna
jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly a žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu