30 Cdo 409/2025-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 250/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 54 Co 137/2024-105, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení 140 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vedeným proti žalobci a dalším obviněným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2020 na základě usnesení Policie České republiky o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 10. 2016, č. j. NCOZ-1225/TČ-2016-411400, pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku – dále jen „trestní zákoník“. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2021 byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním – dále jen „trestní řád“, neboť v žalobě označený skutek nebyl trestným činem. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 3. 5. 2022, přičemž žalovaná žalobci přiznala přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 14 C 250/2022-64, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 11. 2022 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20 570 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 54 Co 137/2024-105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 11. 2022 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). V zamítavém výroku nebyl rozsudek soudu prvního stupně dotčen.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatel pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za nepřiměřené, protože „sama skutečnost, kdy byl žalobce po dobu několika (5+) let v postavení osoby obviněné a poté obžalované (ze zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 trestního zákoníku) má natolik závažný dopad do života každého občana, že jakékoliv požadavky na další prokazování této skutečnosti vůči subjektu, který nese za způsobenou nezákonnost mravní (omluva) i materiální (odškodnění) odpovědnost, je jen pokračováním vrchnostenské převahy státu nad občanem“. Tato okolnost měla sama o sobě vést odvolací soud k tomu, že požadavek dovolatele na zaplacení částky 70 000 Kč na odčinění nezákonného trestního stíhání (žalovanou bylo dovolateli ještě před zahájením řízení na odškodném za nezákonné trestní stíhání vyplaceno 80 000 Kč) vyhodnotí jako důvodný.
6. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu konstatoval, že sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, nezakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4729/2015). Na tomto závěru nic nemění ani to, že jde-li o újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, odvolací soud rovněž přiléhavě dodal, že každé trestní stíhání ovlivňuje osobní život trestně stíhaného a je především pro osobu do té doby bezúhonnou významnou zátěží, jež negativně zasahuje do jejího života (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 611/2016).
7. Z právě uvedeného plyne, že uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že dovolateli náleží finanční zadostiučinění již s ohledem na to, že byl podroben výše popsanému trestnímu stíhání, avšak požaduje-li nad rámec žalovanou již vyplacené částky 80 000 Kč ještě další částku, musí nejen tvrdit, ale i prokázat konkrétní újmy a následky, jimž byl právě nezákonným trestním stíháním vystaven, jinak se mu vyššího odškodného nedostane, je úvaha odvolacího soudu nikoliv v rozporu, ale v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Konkrétní výše částky, která dovolateli za daného stavu věci (bez dalšího prokazování jím tvrzených skutečností) náleží, přitom v zásadě není předmětem dovolacího přezkumu, nejedná-li se o případ, kdy by tato částka byla vzhledem ke zjištěným okolnostem případu zjevně nepřiměřená, což nyní splněno není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, a ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1557/2023).
8. Z právě sděleného rovněž rezultuje, že bylo věcí dovolatele, aby prokázal jím tvrzené skutečnosti, pro které by se mu mělo dostat vyššího finančního odškodnění. Tyto okolnosti se mu však nepodařilo prokázat. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se neunesení důkazního břemene ohledně těchto okolností ze strany žalobce, uvedené zejména v odstavcích 11 až 24 tohoto odůvodnění, jsou přitom racionální, a nikoliv zjevně svévolné, a proto není důvod k nerespektování principu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., dle něhož dovolání lze odůvodnit jen potenciálně nesprávnými právními a nikoliv údajně nesprávnými skutkovými závěry odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, a ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. zn. 30 Cdo 3041/2024). Přesvědčení dovolatele o tom, že odvolací soud měl mít jeho tvrzení o negativním vlivu nezákonného trestního stíhání na jeho osobní a profesní život, jakož i na zdravotní stav, za prokázáné, tedy nezakládá přípustnost dovolání. Trval-li odvolací soud na tom, aby dovolatel v tomto směru unesl důkazní břemeno, nelze tento požadavek mít za porušení práva dovolatele na spravedlivé rozhodnutí, a to ani v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20.
9. Není pravdivé tvrzení dovolatele, že by „v bodu 8 vzal odvolací soud za prokázané, že trestní stíhání mělo žalobcem tvrzený zásah do jeho rodinné, osobní či profesní sféry. Zároveň v protikladu uvedl, že tvrzení žalobce nebylo v řízení prokázáno“. Odvolací soud v této části odůvodnění v obecné rovině konstatoval, že nezákonné trestní stíhání nepochybně má negativní dopad na obviněného, ovšem s tím, že dovolateli již žalovaná vyplatila na odškodném částku 80 000 Kč a požaduje-li dovolatel vyšší částku z důvodu specifických a zásadně negativních vlivů nezákonného trestního stíhání na jeho rodinný a profesní život, případně na jeho zdravotní stav, je povinen tyto specifické okolnosti prokázat. Dovolateli není na místě dát za pravdu ani v tom, že by se odvolací soud nevyrovnal s existencí rozhodnutí v obdobných případech (např. v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 201/2022 a pod sp. zn. 47 C 232/2022). V odstavcích 18 a 19 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku naopak odvolací soud vysvětlil, v čem pokládá porovnávané situace za odlišné, zejména vzhledem k míře, v níž žalobci v předmětných řízení unesli břemeno tvrzení a dokazování rozhodných skutečností. Výtka dovolatele, že odvolací soud příliš zdůraznil fakt, že se žalobce odmítl dostavit k soudu a vypovídat o následcích nezákonného trestního stíhání, nereflektuje to, že odvolací soud provedl jiné dovolatelem označené důkazní prostředky, jež měl k dispozici (viz zejména odstavce 12 až 14 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Ani zmíněné výhrady dovolatele tedy nezakládají přípustnost dovolání, protože neodpovídají dovoláním napadenému rozsudku.
10. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu