30 Cdo 3041/2024-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, Na Kozákově 1028/18, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 381 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 35/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2024, č. j. 14 Co 194/2024-94, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 381 875 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 101/2010, které trvalo 12 let, 4 měsíce a 21 dnů. Žalobce svůj požadavek uplatnil nejprve u žalované dne 28. 1. 2023 dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), a ta mu poskytla částku 85 210 Kč. Následně podal žalobu u soudu, kterou žalovaná navrhla zamítnout.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 19 C 35/2023-45, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 34 852 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 29. 7. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 347 023 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 7. 2023 do zaplacení (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 900 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), v jeho výroku II jej ohledně částky 314 331 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 29. 7. 2023 do zaplacení potvrdil a ohledně částky 32 692 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 32 692 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně od 29. 7. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 900 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III) a náhradu nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, a to v rozsahu potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby co do částky 314 331 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné.
5. Žalobce se neztotožnil s výší odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění a táže se, zda: a) „Rozhodl odvolací soud správně, pokud odmítl přiznat dovolateli jím žádaných 20.000 Kč na základní částce odškodnění s ohledem, a ve smyslu Cpjn 206/2010, Rozhodnutí NS ze dne 13.04.2011 - odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci?“ b) „Stanovil a použil odvolací soud správný model – správně moderoval celkovou výši odškodnění?“
6. Dále žalobce položil dovolacímu soudu následující právní otázky představující podle něho samostatné okruhy, ke kterým se dále vyjadřoval: c) „Rozhodl odvolací soud správně, pokud odmítl přiznat dovolateli zvýšení jím navržené částky 20.000 Kč na základním odškodnění ročně / první dva roky o 50 % na částku 30.000 Kč ročně / první dva roky?“ d) „Rozhodl odvolací soud správně, pokud odmítl přiznat dovolateli odškodnění v podobě preventivně sankční náhrady škody?“ e) „Postupoval a rozhodl odvolací soud správně, pokud nevyhodnotil a nepřiznal náhradu škody ve věci jemu žalobcem předložených skutkových tvrzení, kdy o těchto nárocích pomlčel?“ f) „Postupoval a rozhodoval odvolací správně, pokud vyhodnotil část kritérií pro odškodňování v rozporu s nejen Cpjn 206/2010?“
7. Žalobce rovněž vytýká odvolacímu soudu, jak se vypořádal s námitkou podjatosti soudců Městského soudu v Praze, a v této souvislosti pokládá následující právní otázky: g) „Nemohl rozhodovat odvolací soud v podobě podjatého senátu?“ h) „Jaká je role – oprávnění vyššího soudního úředníka na prvním stupni při posuzování správnosti námitky podjatosti vůči vyššímu – odvolacímu soudu?“ i) „Vypořádal se odvolací soud procesně komfortně, resp. procesně správně, s námitkou podjatosti, kterou žalobce před ním vznesl?“
8. Jde-li o žalobcovu výhradu ad a), při stanovení základní částky ve výši 17 000 Kč, tedy v rozmezí intervalu od 15 000 do 20 000 Kč, se odvolací soud řídil ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle níž se základní částka ročního odškodného v zásadě pohybuje v rámci výše uvedeného rozmezí. Nejvyšší soud rovněž opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího, který se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže samo o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2019, sp. zn. 30 Cdo 4555/2018, či ze dne 29.10.2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020). Námitka žalobce poukazující na údajnou nesprávnost stanovení základní částky odškodnění tak nezakládá přípustnost dovolání. Není na místě se ztotožnit s výtkou žalobce, že rozsudek odvolacího soudu je ohledně ustavení základní částky nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud svůj úsudek přiměřeně ozřejmil v odstavci 25 odůvodnění napadeného rozsudku (srov. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaným pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo s usnesením Nejvyššího soudu zde dne 22. 11 2022, sp. zn. 30 Cdo 2713/2022).
9. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu [výhrada ad b)], že při výpočtu celkového odškodnění postupoval tak, že nejprve vypočetl, kolik se mu na základě základní částky ve výši 17 000 Kč mělo dostat s ohledem na dobu trvání řízení, a teprve poté takto vypočtenou částku (ve výši 160 794 Kč) moderoval při využití kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk, tento postup vede matematicky ke stejnému výsledku, jako kdyby odvolací soud stanovil základní částku odškodnění, kterou by modifikoval při využití § 31a odst. 3 OdpŠk, a teprve poté výsledek vynásobil dobou, po kterou řízení trvalo. Ani tato námitka tedy přípustnost dovolání nezakládá, protože postup odvolacího soudu odpovídal postupu, jenž je vymezen ve Stanovisku, jakož i v další ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
10. Tvrzení dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k mimořádně dlouhé době, po kterou řízení trvalo, a nenavýšil proto základní roční částku odškodného [výhrada ad c)], nekoresponduje s odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku, když v odstavci 25 odvolací soud zdůraznil, že základní částku odškodnění ustavuje ve výši 17 000 Kč, „protože délka odškodňované fáze řízení ještě není extrémní“. Z toho plyne, že odvolací soud uzavřel, že řízení trvalo mimořádně dlouhou dobu (byť nikoliv extrémně), a právě tato okolnost odvolací soud vedla k tomu, že základní částku odškodnění nestanovil při dolní hranici, ale přibližně v polovině rozpětí. Přitom nelze než opět zdůraznit, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
11. Upřesňuje-li žalobce výhradu ad c) s tím, že dovolacím soudem aprobované rozmezí při stanovení základní částky v intervalu 15 000 až 20 000 Kč má být revidováno a následkem této revize mu mělo být přiznáno vyšší odškodné, dovolací soud k uvedené problematice již ve své rozhodovací praxi uzavřel, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z části VI. Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva – dále jen „ESLP“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP, ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). Ani tato výhrada žalobce nezakládá přípustnost dovolání, protože odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když dovolací soud ani s ohledem na argumentaci uvedenou v dovolání neshledal důvod pro změnu této praxe, a to ani na základě aktuální judikatury ESLP, z níž plyne, že odškodné za nepřiměřeně dlouhé řízení, jež je přiznáváno českými soudy, se zásadním způsobem rozhodovací praxi ESLP nevymyká.
K tomu lze uvést například rozsudek ze dne 8. 10. 2024, Kajganić proti Srbsku, č.
27958/16, ve kterém bylo shledáno porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době ve vztahu k řízení, které ve dvou instancích trvalo 7 let a 7 měsíců, kdy při aplikaci obecných kritérií na okolnosti projednávané věci bylo konstatováno, že tento případ nebyl nijak zvlášť složitý, a nedostatek byl naopak shledán na straně vnitrostátních soudů, u nichž došlo k neopodstatněnému dvouletému zpoždění při doručování prvoinstančního rozsudku, a s ohledem na shledané porušení čl. 6 Úmluvy bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 100 EUR, nebo rozsudek ze dne 16.
6. 2022, Ramiz Jafarov proti Ázerbájdžánu, č. 40424/12, kdy řízení trvalo více než 9 let, 3 měsíce a 14 dnů, a ESLP konstatoval, že byla celková délka řízení nepřiměřená, když věc byla opakovaně projednávána na různých stupních soudní soustavy, třebaže se nejednalo o nijak zvlášť právně složitý případ, a tedy bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 000 EUR, či rozsudek ze dne 5. 5. 2022, Mesić proti Chorvatsku, č. 19362/18, v němž bylo posuzováno řízení, které od svého zahájení po rozhodnutí Ústavního soudu trvalo 10 let a 8 měsíců, a průtahy byly přičitatelné především vnitrostátním orgánům, neboť ačkoliv se v řízení před odvolacím soudem a Ústavním soudem nekonala žádná jednání, trvalo 3 roky a přibližně 7 měsíců, než odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatele, a tak v tomto případě bylo přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve výši 2 000 EUR.
V rozsudku ze dne 1. 7. 2021, Nechay proti Ukrajině, č. 15360/10, z hlediska posuzování obecných kritérií ESLP uzavřel, že řízení trvající 12,5 let napříč třemi soudními instancemi nebylo nijak zvlášť složité, neboť se týkalo jedné trestné činnosti a jednoho podezřelého, průtahy v řízení byly způsobeny zejména tím, že věc byla třikrát vrácena orgánům činným v trestním řízení k došetření a dvakrát vrácena k novému projednání, a přiznal spravedlivé zadostiučinění ve výši 5 500 EUR. Nepřiměřenost celkové délky řízení byla shledána též v rozsudku ze dne 31.
1. 2019, Fil LLC proti Arménii, č. 18526/13, s tím, že činila 9 let a 2 měsíce napříč třemi instancemi, přičemž k nejdelšímu zpoždění v délce 7 let a 5 měsíců došlo mezi 23. 4. 2009 a 10. 10. 2016, kdy věc byla projednávána u okresního soudu a strany čekaly na obdržení znaleckého posudku, když žalobkyně byla v návaznosti na konstatování porušení čl. 6 Úmluvy odškodněna částkou ve výši 2 400 EUR.
12. Jde-li o výhradu žalobce ad d), podle níž odvolací soud údajně nerespektoval jím uvedenou judikaturu Ústavního soudu [nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773), ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18], uzavřel-li, že žalobci v projednávané věci nenáleží tzv. preventivně sankční odškodnění, nelze přehlédnout, že dovolatelem odkazovaná judikatura se vztahuje k jinému než projednávanému typu nároku.
Odvolací soud se naopak neodchýlil od vskutku relevantní ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1218/2021, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013), z níž plyne, že finanční odčinění újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení zásadně nemá povahu tzv. preventivně sankčního odškodnění. Ani tato výhrada žalobce tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá.
13. Žalobce dále namítá, že odvolací soud bez odůvodnění pomlčel o jeho požadavku na doplnění dokazování ohledně závažného stavu jeho manželky a matky, a proto se v jeho rozhodnutí neprojevilo, že jeho manželka i matka útrpně prožívaly a nesly dopady nepřiměřeně dlouhého řízení, čímž došlo k zásahu do práva žalobce na harmonické rodinné vztahy [výhrada ad e)]. Nelze však přehlédnout, že odvolací soud se osobou žalobce a dopady nepřiměřeně dlouhého řízení do jeho osobností sféry zabýval s tím, že se nejedná o osobu pokročilejšího věku (narozen 21.
1. 1958), přičemž je vážně nemocen; právě tyto okolnosti, jakož i typ posuzovaného řízení, vedly k úsudku o navýšení odškodnění o 20 % pro vyšším význam tohoto řízení pro žalobce, ovšem s tím, že počínaje rokem 2017 se řízení pro žalobce stalo nevýznamným, protože se stalo zřejmým, že požadavek uplatněný žalobou žalovaný pro svůj vstup do likvidace nesplní (odst. 37 až 40 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Není tedy na místě uzavřít, že odvolací soud při vyhodnocení žalobcova požadavku nepřihlédl k jeho osobě jako účastníka řízení a že by odvolací soud v tomto směru nerespektoval judikaturu dovolacího soudu (viz Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1214/2022), z níž se podává, že při stanovení výše odškodnění soud mimo jiné přihlíží i k osobě účastníka řízení, když právě on (a nikoliv osoby jemu blízké) má být odškodněn. Skutkový závěr učiněný odvolacím soudem ohledně vlivu nepřiměřeně dlouhého řízení na osobu žalobce je tedy alespoň v základu dostatečně adresný, aby odvolacímu soudu umožnil i bez žalobcem navrženého dokazování týkající se vlivu řízení na jeho matku a manželku v základu posoudit význam řízení pro jeho osobu.
Výše uvedený argument týkající se údajně nedostatečného dokazování tedy nevede dovolací soud k úsudku o tom, že mohlo být porušeno ústavní právo žalobce na spravedlivý proces. Uvádí-li žalobce rovněž, že odvolací soud se nezabýval jeho argumentem, že původní (odškodňované) řízení o ochranu osobnosti skončilo až po více než deseti letech, čímž byla zcela zmařena reparace v podobě obnovení stavu, který byl před počátkem zásahu, pomíjí, že odvolací soud, jak již bylo zmíněno, po skutkové stránce uzavřel, že toto řízení bylo pro žalobce významné jen do začátku roku 2017 (čtyři roky), protože poté se pro vstup žalovaného do likvidace stalo zřejmým, že žalovaný dovolatelem uplatněný požadavek nesplní (odst. 39 a 40 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
Tato výhrada žalobce se tedy míjí se skutkovými závěry odvolacího soudu, kdy nesouhlas účastníka se skutkovým závěrem odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. nezakládá způsobilý dovolací důvod, a tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1207/2022, ze dne 15.6.2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022, či ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024).
14. Žalobce se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokračoval v řízení od ledna 2017 jen proto, aby mohl žalovat stát za škodu jemu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, z čehož odvolací soud dovodil zásadně snížený význam řízení pro žalobce. Podle žalobce se jedná o dezinterpretaci jeho vyjádření k odvolání ze dne 24. 2. 2024, vůči níž se „velmi rozhodně ohrazuje“. Odvolací soud k tomuto uvedl (zejména v odstavci 39 odůvodnění svého rozsudku), že souhlasí s argumentací žalované, že poté, kdy žalovaný vstoupil do likvidace, přestalo být řízení pro žalobce významné pro reálnou nevymahatelnost práva.
Ostatně toto potvrzuje i žalobce ve vyjádření k odvolání ze dne 24. 2. 2024, kde uvedl, že poté, kdy se jeho advokát dozvěděl o likvidaci žalovaného v lednu 2017, stalo se otištění omluvy v periodiku žalovaného i vyplacení finančního zadostiučinění nevymahatelné, žalobce tedy pokračoval v řízení jen proto, aby mohl žalovat stát za škodu jemu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Z uvedeného vyplývá, že se o zjevnou dezinterpretaci žalobcova vyjádření nejedná a odvolací soud se při formulaci tohoto ve své podstatě skutkového úsudku na základě vyjádření samotného žalobce nedopustil zjevné svévole.
Proto ani tato výhrada žalobce přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Jestliže žalobce [viz výhrada ad f)] brojí proti údajně „neproporcionálnímu, nepřiměřenému a urážlivému“ snížení částky odškodného pro složitost řízení o 5 % s tím, že vyhodnocení kritéria složitosti řízení ze strany odvolacího soud neodpovídá Stanovisku, je třeba zdůraznit, že závěr o 15% snížení základní částky pro složitost řízení odvolací soud odůvodnil tím, že oba účastníci museli být vyzýváni k zaplacení soudního poplatku z odvolání, resp. žalobce z dovolání, docházelo ke změnám i nutným opravám žaloby, žalobce podal dne 30. 12. 2013 nedůvodný návrh na vyloučení soudce z důvodu podjatosti, kdy procesní složitost řízení dle odvolacího soudu způsobila prodloužení řízení maximálně o 1,5 roku, což v relaci s celkovou délkou řízení 9,5 roku odůvodňuje snížení základní částky zadostiučinění o 15 %. Procesní úkony dovolatele směřující k odstranění průtahů v řízení odvolací soud naopak vedly k navýšení základní částky o 5 % (odst. 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Úsudek odvolacího soudu o 15% snížení základní částky z důvodu procesní složitosti je prvotně věcí odvolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4555/2018), kdy dovolací soud tento závěr reviduje jen v případech, kdy je úsudek soudu nižšího stupně zcela zjevně nepřiměřený (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). K tomu však v posuzovaném případě nedošlo, když posouzení složitosti řízení provedené odvolacím soudem (zejména v odstavci 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nevede k úsudku o zjevné svévoli či nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu v tomto směru. Předkládá-li žalobce vlastní vybraná skutková zjištění, na jejichž základě posuzované řízení bylo „triviálně jednoduché“, a vypočítává úkony soudu, které měly být uskutečněny (odst. 92 dovolání), předkládá vlastní skutková zjištění, jež neodpovídají skutkovým zjištěním odvolacího soudu; uvedené výhrady tak nemohou založit přípustnost dovolání, neboť správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1207/2022, ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1159/2022, či ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024). Jestliže žalobce podal dva návrhy na určení lhůty pro uskutečnění procesního úkonu se záměrem urychlit řízení, a odvolací soud proto naopak navýšil základní částku o 5 %, ani tato úvaha není zcela nepřiměřená a není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2020).
16. Konečně výhrady žalobce uvedené v bodech ad g) až ad i) směřují vůči údajné zmatečnostní vadě dle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., a proto ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. rovněž nezakládají přípustnost dovolání.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu