30 Cdo 1218/2021-589
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně A. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou,
advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za
níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 99/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 91
Co 258/2020-538, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 91 Co 258/2020-538,
v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3.
2020, č. j. 22 C 99/2016-463, potvrzen v zamítavém výroku ohledně částky 470
000 Kč s příslušenstvím a v závislém výroku o nákladech řízení, a ve výroku II
o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.
3. 2020, č. j. 22 C 99/2016-463, ve výroku II o zamítnutí žaloby ve vztahu k
částce 470 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku III o nákladech řízení se
zrušují a v tomto rozsahu věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
11. 3. 2020, č. j. 22 C 99/2016-463, vyslovil povinnost žalované zaplatit
žalobkyni částku 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
této částky od 14. 4. 2016 do zaplacení (výrok I), přičemž co do zbývajícího
žalobního požadavku znějícího na zaplacení částky 490 000 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl (výrok II). Zároveň s tím rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím se
žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z
titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nesprávným
úředním postupem soudní exekutorky V. J., Exekutorský úřad XY. Dne 22. 4. 2015
totiž žalobkyně byla exekučně vyklizena z domu svého otce I. S. nacházejícího
se na adrese XY (dále též jen „dům“ nebo „předmětný dům“), přičemž se tak stalo
v rámci exekučního řízení vedeného jmenovanou soudní exekutorkou pod sp. zn.
192 EX 1/15, aniž bylo zohledněno, že žalobkyně tento dům neužívá na základě
práva M. P., který v této exekuci figuroval jako povinný. Částka, kterou
žalobkyně vůči žalované požaduje, přitom sestávala jednak z částky 480 000 Kč
připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni
vlastním vykázáním z předmětného domu, jednak z částky 20 000 Kč, na níž
žalobkyně vyčíslila zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla nuceným
odloučením od některých svých movitých věcí.
3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po
provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil,
byla výše označená exekuce vedena soudní exekutorkou V. J. na podkladě
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, jenž byl sepsán dne 30. 12.
2014 notářem J. H. pod sp. zn. NZ 801/2014 a N 854/2014, a v souladu s nímž se
povinný M. P., který měl předmětný dům o velikosti 18+1+kk s vnitřním bazénem a
hernou (o celkové podlahové ploše 750 m2) vlastněný oprávněným I. S., otcem
žalobkyně, užívat na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 8. 2014, zavázal tento
dům do 31. 12. 2014 vyklidit, přičemž současně s tím uznal svůj dluh na
nájemném ve výši 50 000 Kč. Exekuční návrh otec žalobkyně podal dne 5. 1. 2015,
načež poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 dne 8. 1. 2015 soudní exekutorku
pověřil, aby exekuci provedla, a co tato soudní exekutorka dne 15. 1. 2015
povinného neúspěšně vyzvala, aby dům spolu s osobami, které se v něm zdržují na
základě jeho práva, vyklidil, vydala soudní exekutorka dne 26. 2. 2015
usnesení, jímž stanovila termín exekučního vyklizení domu na den 22. 4. 2015, o
čemž povinného i oprávněného vyrozuměla. Povinný M. P. se však v předmětném
domě ve skutečnosti nikdy nezdržoval, nýbrž zde od roku 2003 bydlela žalobkyně
spolu se svým bratrem a matkou T. S., tj. osoby bez vztahu k povinnému. Mezi
rodiči žalobkyně přitom v roce 2015 probíhaly vedle rozvodového řízení též
majetkové spory týkající se mj. i předmětného domu, v rámci nichž otec
žalobkyně, který v tomto domě nebydlel, v průběhu roku 2014 a na počátku roku
2015 opakovaně S. bezvýsledně žádal o to, aby se z domu odstěhovala. Zmíněné
tři osoby byly v předmětném domě též zastiženy vykonavatelem soudní exekutorky,
jenž vlastní vyklizení dne 22. 4. 2015 zajišťoval. Navzdory tomu, že
oprávněnost svého vyklizení rozporovaly, přičemž žalobkyně svého otce též
telefonicky kontaktovala a marně žádala o vysvětlení nastalé situace, téhož dne
byly nuceny dům spolu se svými osobními věcmi opustit. O tom, že by se v domě
měli nacházet jeho rodinní příslušníci, přitom oprávněný, veden úmyslem mít dům
nadále jen pro sebe, soudní exekutorku předem neinformoval. Vykonavatel soudní
exekutorky L. T., jenž byl s otcem žalobkyně v průběžném telefonickém kontaktu
a jemuž otec sdělil svůj požadavek na vyklizení všech osob, které se v domě
nacházely, však touto informací v okamžiku realizace exekuce již disponoval. Že
by soudní exekutorka či její vykonavatel vyklízeli dotčenou nemovitost záměrně
s vědomím, že tak činí vůči osobám, proti kterým exekuční titul nesměřoval,
však prokázáno nebylo. Vykonavatel soudní exekutorky si však počínal nedbale a
nesprávně. Po skončení vlastního vyklizení, které dne 22. 4. 2015 trvalo od
9,00 hod. do cca 16,00 hod., kdy žalobkyně dům opustila, byly klíče od domu
předány oprávněnému. Žalobkyně se tak po popsaném traumatizujícím zážitku,
který ji citelně zasáhl i v oblasti zdravotní, nuceně přestěhovala do
stísněných podmínek bytu o velikosti 1+1, kde žije dosud.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1 věty první a § 31a odst. 1, 2 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů, jakož i z § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a z §
341 občanského soudního řádu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu
požadavku lze vyhovět jen zčásti. Přisvědčil přitom názoru žalobkyně, podle
kterého se soudní exekutorka jejím vyklizením z předmětného domu bez
odpovídajícího exekučního titulu (neboť žalobkyně své právo k jeho užívání
neodvozovala od práva povinného, vůči němuž exekuční titul směřoval) dopustila
nesprávného úředního postupu, v důsledku kterého žalobkyně utrpěla nemajetkovou
újmu spočívající v narušení jejího soukromí a v psychickém stresu z náhlé a
vynucené změny dlouhodobě obývaného nadstandardně zařízeného domova za stísněné
poměry nového bydliště, k jejímuž odškodnění je žalovaná povinna.
5. Při úvaze o formě a výši zadostiučinění, které za utrpěnou újmu
žalobkyni náleží, vyšel soud prvního stupně ze dvou případů, jež mu byly známé
z úřední povinnosti a které vyhodnotil jako zčásti srovnatelné s posuzovanou
věcí, a totiž z případů vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C
61/2015 a pod sp. zn. 22 C 120/2013, jež byly oba následně řešeny Městským
soudem v Praze. V prvním z těchto případů byl bezúhonný poškozený po dobu dvou
let a jednoho měsíce nezákonně trestně stíhán, přičemž vedle hrozby trestu
odnětí svobody v délce tří až deseti let, dopadů na jeho profesní život, pověst
i život jeho rodiny, poznamenaný pocitem beznaděje, u něj došlo i k rozvoji
posttraumatické stresové poruchy a především pak k zásahu do jeho soukromí, a
to právě v důsledku provedení domovní prohlídky, za což byl tento poškozený
následně odškodněn finančním zadostiučiněním ve výši 70 000 Kč. Druhý případ
spočíval pouze v neoprávněném zásahu do soukromí vyvolaném provedenou domovní
prohlídkou trvající 18 hodin spojenou s předběžným zadržením poškozené, což
bylo odškodněno částkou 10 000 Kč. Za současného konstatování, že případ
žalobkyně není natolik závažný, jako tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. 19 C
61/2015, se pak soud prvního stupně přiklonil k částce přiznané ve druhém
zmíněném případě, tj. k částce 10 000 Kč, kterou označil též za přiměřené
odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobkyně svým exekučním vyklizením
utrpěla. Zásah do jejího soukromí sice trval po kratší dobu, než v uvedeném
případě, a žalobkyně ani nebyla po tuto dobu omezena na osobní svobodě,
odškodnit je však u ní třeba též neoblomnost a neústupnost vykonavatelů soudní
exekutorky i šok, který náhlým snížením kvality bydlení utrpěla. Do výše
přiznaného plnění, avšak ve smyslu jeho snížení, přitom soud prvního stupně
současně promítl i skutečnost, že se na újmě žalobkyně podílelo i její vědomí o
tom, že k jejímu vyklizení došlo na návrh a s vědomím jejího otce. Následky
projevující se na zdravotním stavu žalobkyně pak představují odlišný právní
nárok, který nebyl předmětem tohoto řízení. Soud prvního stupně proto žalobě
vyhověl ohledně zmíněné částky 10 000 Kč s příslušenstvím, zatímco v části
týkající se zbývajícího požadavku vztahujícího se k témuž nároku ve výši 470
000 Kč, stejně jako k nároku na zaplacení částky 20 000 Kč z titulu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně utrpěla odloučením od
některých svých věcí, jež jsou nadále v držení jejího otce (piano zn. Petrof s
klavírní židlí, LCD televizor a multifunkční tiskárna), shledal tuto žalobu
jako nedůvodnou.
6. K odvoláním obou účastnic řízení ve věci rozhodoval Městský soud v
Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II).
7. Odvolací soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně,
které označil za správné, neboť vyhovují požadavkům vyplývajícím z § 132
občanského soudního řádu, a taktéž za postačující pro posouzení věci. Poté se
zcela ztotožnil i s jeho právním závěrem o tom, že podmínky pro existenci
odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla žalobkyni nesprávným
úředním postupem soudní exekutorky způsobena, jsou v posuzovaném případě
splněny. Žalobkyni tedy náleží od žalované odškodnění za tuto újmu, a to v
penězích a ve výši, kterou soud prvního stupně vyčíslil také správně. Dle
názoru odvolacího soudu totiž přiznaná částka odpovídá zjištěným následkům
neoprávněného zásahu do práva žalobkyně na její soukromí, k němuž u ní v
příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem došlo, a zohledňuje
i všechny ostatní podstatné okolnosti případu, které vyšly v řízení před soudem
prvního stupně najevo. Odpovídající měrou odráží i množství zjištěných shodných
prvků s porovnávaným případem, jenž byl u Obvodního soudu pro Prahu 2 veden pod
sp. zn. 22 C 120/2013. Žalobkyně se sice, na rozdíl od poškozené ze
srovnávaného případu, do vyklizeného domu již nevrátila, to však dle názoru
odvolacího soudu nelze přičítat postupu soudní exekutorky, neboť ta jí v tomto
návratu nijak nebránila. Názor žalobkyně, podle kterého by přiznané
zadostiučinění mělo odrážet i jeho sankční charakter, odvolací soud nepřijal,
přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30
Cdo 3936/2010. S kauzou nemajetkové újmy způsobené prezidentu republiky za
zveřejnění nepravdivých údajů o jeho zdravotním stavu, na kterou žalobkyně v
odvolacím řízení poukazovala, pak posuzovaná věc není srovnatelná. Tvrdila-li
žalobkyně, že soudní exekutorka postupovala po dohodě s I. S., a to s úmyslem
rodinu oprávněného z domu vystěhovat, toto své tvrzení neprokázala, když dle
odvolacího soudu „lze úspěšně pochybovat“ o tom, že důkazy, které k tomuto
tvrzení navrhla, avšak soud prvního stupně je neprovedl (výslech S., soudní
exekutorky a jejích vykonavatelů L. T., D. M. aj. T.), by je mohly skutečně
prokázat. Odloučením od některých věcí žalobkyni žádná nemajetková újma, jež by
vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní exekutorky,
způsobena nebyla, a pokud se jedná o nároky, které žalobkyně odvozuje od újmy
způsobené jí na jejím zdraví, ty jsou předmětem řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 9/2018, v němž se žalobkyně domáhá vůči
žalované zaplacení další částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to v části,
v níž bylo potvrzujícím výrokem tohoto rozsudku rozhodnuto o zamítnutí jejího
požadavku na zaplacení částky 470 000 Kč s příslušenstvím, kterou si nárokovala
z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí exekučním vyklizením
předmětného domu.
9. Přípustnost dovolání žalobkyně předně dovozuje ze skutečnosti, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud
nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, a totiž otázky výše přiměřeného
zadostiučinění za zásah do osobnostních práv poškozené způsobený jejím
neoprávněným vykázáním soudním exekutorem z nemovitosti, jež do té doby byla
jejím dlouholetým domovem. Tuto otázku přitom odvolací soud právně posoudil
nesprávně, přiznal-li žalobkyni z titulu zmíněného zadostiučinění částku, jež
je z pohledu skutkových závěrů, které učinil, nepřiměřeně nízká, přičemž vyšel
z porovnání této věci s kauzou řešící zcela odlišnou situaci. Požadavkům
plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1747/2014, lépe vyhovuje srovnání případu žalobkyně s případem prezidenta
republiky, jemuž byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za zveřejnění
nepravdivých informací o jeho zdravotním stavu. Ve srovnání s touto újmou je
pak újma žalobkyně jistě závažnější. Ve prospěch navýšení přiznaného
zadostiučinění hovoří i zohlednění částek, jež jsou poškozeným přiznávány z
titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením. Dále
žalobkyně poukázala na rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 9. 2015,
sp. zn. 2 T 92/2015, jímž bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění ve výši 20
000 Kč za zásah do jeho soukromí spočívající v tom, že se pachatel vloupal do
jeho bytu, po kterém se následně pohyboval a prohlížel si zde jeho věci, jakož
i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č. j 29 Co
60/2018-64, jímž byla poškozenému přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši
„necelých 50 000 Kč“, a to v souvislosti s postupem Kanceláře prezidenta
republiky při vyřizování jeho žádosti o poskytnutí informací o platech
úředníků. Rovněž i v těchto případech se totiž dle názoru žalobkyně jednalo o
menší újmu, než kterou utrpěla ona sama.
10. Dovolání je dle žalobkyně přípustné také proto, že Nejvyšším soudem
dosud neřešenou otázkou, na níž napadené rozhodnutí rovněž závisí, je i otázka,
zda je při srovnávání posuzovaného případu s jinými obdobnými případy možné
vycházet z judikatury soudů nižších stupňů, tj. soudů odlišných od Nejvyššího
soudu nebo Ústavního soudu. V posuzovaném případě přitom odvolací soud vyšel z
judikatury Městského soudu v Praze, čímž v neprospěch žalobkyně, která má
oproti žalované ztíženou možnost přístupu k takovéto judikatuře, porušil zásadu
rovnosti účastníků řízení.
11. Napadený rozsudek odvolacího soudu dále žalobkyně považuje za
nepřezkoumatelný. Přestože odvolací soud tímto rozhodnutím potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, oproti prvostupňovému soudu do svých úvah nezahrnul úvahu
o snížení přisouzené náhrady z důvodu, že k vyklizení žalobkyně z předmětného
domu došlo na návrh a s vědomím jejího otce. Tím nejen opomenul jednu z
odvolacích námitek, kterou žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně
vznesla, ale nadto patrně dospěl též k závěru, že ostatním kritériím, z nichž
při stanovení přiměřeného zadostiučinění vyšel, je namístě přiznat menší vliv
na způsobení tvrzené újmy, než jaký jim přisoudil soud prvního stupně. Tento
svůj závěr však odvolací soud nezdůvodnil. Nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku způsobuje i to, že v něm odvolací soud nikterak nereagoval ani na
odvolací námitky, které žalobkyně odůvodnila poukazem na nález Ústavního soudu
ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, v souladu s nímž „ve výši
zadostiučinění má být promítnuta i míra zavinění a společenské
neakceptovatelnosti tohoto jednání, postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě a
okolnosti, za kterých ke vzniku újmy došlo…“. Odvolací soud se tím odchýlil od
požadavků, které na odůvodnění rozhodnutí klade judikatura Ústavního soudu
uvedená v jeho nálezu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17.
12. Náhrada nemajetkové újmy nezahrnuje pouze satisfakční prvek, ale i
prvek preventivně-sankční, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12.
2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14. Tento nález sice uvedený závěr vyslovil ve vztahu
k odškodnění újmy na zdraví, žalobkyně se však domnívá, že jej lze aplikovat
také v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb., když § 31a tohoto zákona uvedenou
možnost nevylučuje. Oporu pro svůj názor nalézá také v nálezu Ústavního soudu
ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, a v nálezu téhož soudu ze dne 9.
12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, v
souladu s níž se preventivní funkce náhrady nemajetkové újmy v poměrech zákona
č. 82/1998 Sb. neuplatní, je přitom s touto judikaturou Ústavního soudu v
rozporu, což platí i o napadeném rozsudku odvolacího soudu. Toto odchýlení se
od judikatury Ústavního soudu při řešení otázky promítnutí preventivní funkce
do výše nárokovaného zadostiučinění tudíž dle žalobkyně taktéž zakládá
přípustnost jejího dovolání.
13. Žalobkyně v řízení tvrdila a prokazovala, že se soudní exekutorka
dopustila vytýkaného nesprávného úředního postupu se zlým úmyslem, neboť tak
činila ve spolčení s otcem žalobkyně a s vědomím, že postupuje nezákonně.
Svědci, jejichž výslech k tomuto tvrzení navrhovala provést (M. P., soudní
exekutorka V. J., J. T., D. M. a L. T.), však vyslechnuti nebyli, což odvolací
soud zdůvodnil (vyjma neprovedení důkazu výslechem svědka P.) pouze tím, že
„lze úspěšně pochybovat o tom“, že by uvedenou skutečnost potvrdili, když při
jejich výslechu provedeném policejním orgánem nic takového najevo nevyšlo.
Tímto nesprávným procesním postupem se však odvolací soud odchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn.
23 Cdo 4861/2017, jež vymezila důvody, za nichž lze důkazní návrh účastníka
řízení zamítnout. Zamítnutí návrhu na provedení výslechu svědka M. P. nadto
odvolací soud vůbec nezdůvodnil. Od výše zmíněné judikatury Ústavního soudu
řešící otázku obsahových náležitostí odůvodnění soudních rozhodnutí se odvolací
soud odchýlil i tím, že se nezabýval odvolací argumentací žalobkyně, v níž
dovozovala, že zlý úmysl soudní exekutorky a její spolčení s otcem žalobkyně
již bylo (navzdory závěru soudu prvního stupně) v řízení prokázáno.
14. Soud prvního stupně taktéž pochybil, pokud shodné výpovědi tří
rodinných příslušníků, a to výpověď žalobkyně, její matky a jejího bratra,
paušálně označil za důkazně nezpůsobilé, a to s poukazem na zájem uvedených
osob na výsledku řízení. Tím se při řešení dané otázky procesního práva
odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 6.
2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011,
které sice byly vysloveny ve vztahu k otázce věrohodnosti výpovědi svědka
majícího vztah k účastníku řízení, dle názoru žalobkyně je však lze aplikovat i
na výpověď svědka se zájmem na výsledku řízení; popřípadě se jedná o otázku,
která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Soud prvního stupně
se též v rozporu se závěrem vysloveným v naposledy zmíněném rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011, dopustil selektivního
přístupu k hodnocení věrohodnosti svědků, a to v neprospěch žalobkyně. Zatímco
poukazoval na odlišnosti ve výpovědích žalobkyně a její matky týkajících se
události, od níž již uplynula doba delší než pět let, což právě tyto odlišnosti
způsobilo, a těmito odlišnostmi poté argumentoval v neprospěch věrohodnosti
uvedených důkazů, podobně kriticky již nehodnotil výpověď vykonavatele soudní
exekutorky L. T. o průběhu exekuce, což současně odůvodnil právě dobou, která
od této exekuce uplynula.
15. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání není přípustné ve vztahu k otázce, zda lze při stanovení
přiměřené výše odškodnění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně v posuzovaném
případě v důsledku nesprávného úředního postupu soudní exekutorky utrpěla,
vycházet nejen ze srovnání s obdobnými případy řešenými v judikatuře Nejvyššího
či Ústavního soudu, ale též s případy, jejichž řešení bylo omezeno jen na
úroveň soudů nižších stupňů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná
zejména rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaným
pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazujícími
rozsudky ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a ze dne 21. 1. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 303/2019, totiž zmíněné srovnání prováděné za účelem stanovení
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 zákona č.
82/1998 Sb. jen na případy řešené rozhodnutími soudů vyšších stupňů neomezuje.
Není přitom významné, že se tak v těchto rozhodnutích stalo v poměrech jiného
základu nemajetkové újmy, než jaká je předmětem tohoto řízení (konkrétně se
jednalo o nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo
zproštěním obžaloby nebo zastavením). Zohlednění obdobných rozhodnutí vydaných
soudy nižších stupňů se v této judikatuře naopak výslovně předpokládá (viz
např. naposledy zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn.
30 Cdo 303/2019, a v něm uvedený odkaz na databázi zveřejněnou Ministerstvem
spravedlnosti, jež obsahuje rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům
přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním
stíháním). Zároveň je však požadováno, aby v případě, že účastníci řízení
rozhodnutí vydaná ve srovnatelných věcech sami neoznačí, soud toto srovnání
provedl také s případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky
řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (opět viz zmíněné rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a ze dne 21. 1. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 303/2019). Ostatně využití judikatury odvolacích soudů pro uvedený
účel je akceptováno také Ústavním soudem, jak patrno z usnesení tohoto soudu ze
dne ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20 (viz bod 8 jeho odůvodnění).
Od uvedené judikatury se přitom napadené rozhodnutí odvolacího soudu
neodchyluje.
21. Také otázka, zda je finanční zadostiučinění možné navýšit s poukazem
na preventivně-sankční charakter odškodnění, již byla v ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu vyřešena, přičemž dovolací soud nenalézá důvod, pro který by
bylo namístě tuto otázku nadále řešit jinak. Poukázat lze na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, a ze dne 15. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, která shodně vycházejí ze závěru, že český
právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody; sankční postih je
vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu. O setrvání Nejvyššího soudu na
tomto závěru pak svědčí i jeho recentní judikatura, která se sice vztahuje k
právu na ochranu osobnosti, v části řešící uvedenou otázku (a reagující i na
odlišná řešení plynoucí ze zde uváděných rozhodnutí Ústavního soudu) se nicméně
uplatní i v oblasti náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním
postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Konkrétně lze zmínit
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020 (přijatý
na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne
9. 6. 2021 k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a z něho
plynoucí závěr, v souladu s nímž preventivně-sankční funkce peněžité náhrady
nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv informačním médiem
se může uplatnit pouze v rámci funkce kompenzačně-satisfakční; důvodem pro
stanovení podstatně vyšší náhrady tato funkce sama o sobě není. Vychází se
přitom ze závěru, že povaze civilního, resp. šířeji soukromého práva, v
kontinentálním právním systému neodpovídá, aby civilní sankce byla chápána jako
trest. Civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva pouze směřovat
k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu.
Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění
způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních
práv zasáhl. Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že
poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním,
které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování
přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se od uvedené
judikatury Nejvyššího soudu neodchyluje, není tedy ani ve vztahu k této otázce
odvolání přípustné.
22. Zpochybňuje-li žalobkyně ve svém dovolání způsob, jakým soud prvního
stupně hodnotil provedené důkazy, což se následně též odrazilo v jeho skutkovém
závěru, který odvolací soud bez dalšího převzal, ani v tomto případě se nejedná
o otázku, jež by mohla založit přípustnost podaného dovolání. Judikatura
Nejvyššího soudu se po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č.
404/2012 Sb. a účinné od 1. 1. 2013 ustálila na závěru, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č.
78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelkou zmiňovaná
judikatura, podle níž bylo možné podat dovolání také z důvodu pochybení soudu
při hodnocení důkazů, resp. v případě, že napadené rozhodnutí vycházelo ze
skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemělo v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (viz § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012), není pro posouzení přípustnosti dovolání v
projednávané věci případná, neboť odpovídá právní úpravě občanského soudního
řádu před zmíněnou novelou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.
2020, sp. zn. 30 Cdo 2421/2019). Pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké
skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda
provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, nadto není s
ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý
zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1148/2020, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10.
2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20).
23. Ve zbývajícím rozsahu, který zahrnuje otázku způsobu určení výše
přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a vymezení
relevantních kritérií, která je třeba do tohoto zadostiučinění promítnout, však
dovolání přípustné je, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za
škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
26. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda,
poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení
práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
27. Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, pokud při absenci jiných rozhodnutí, která by řešila skutkově
obdobnou situaci, tj. stanovení výše finančního zadostiučinění za újmu, kterou
žalobkyně utrpěla tím, že byla nezákonně exekučně vyklizena z domu, v němž po
dlouhou dobu bydlela, vyšel z porovnání částek přiznávaných v jiných případech
náhrad nemajetkové újmy, jež se v podstatných znacích s nyní odškodňovanou
újmou shodují (viz již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30
Cdo 3879/2015). Za situace, kdy soud takový srovnatelný případ náhrady
nemajetkové újmy nalezl, bylo poté na něm, aby uvedl podstatné společné a
rozdílné znaky porovnávaných případů a aby v odůvodnění svého rozhodnutí
vysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše
stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění
přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního
důvodu.
28. Přestože se žalobkyní nelze souhlasit v tom, že při srovnání jejího
případu s jinými případy nemajetkové újmy bylo namístě vyjít z kauzy, v níž
byla řešena nemajetková újma prezidenta republiky za zveřejnění nepravdivých
informací o jeho zdravotním stavu, neboť pro naprostou skutkovou odlišnost obou
případů takové srovnání postrádá rozumné opodstatnění, je jí třeba přisvědčit v
názoru, že odvolací soud výše uvedený postup nedodržel, následkem čehož se jeho
úvaha vedoucí ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění jeví jako zjevně
nepřiměřená.
29. V posuzovaném případě odvolací soud žalobkyni přiznal ve shodě se
soudem prvního stupně stejnou částku, jaká byla v jiném případě přisouzena
poškozené osobě za nezákonně provedenou domovní prohlídku. Při srovnání těchto
případů přitom poukázal na obdobné rysy představované šokem obou poškozených z
neočekávaného zásahu do jejich soukromí, jakož i stresem, jemuž byly po dobu
zásahu vystaveny. Rozdíly pak spatřoval v době trvání obou zásahů, kdy
vyklizení žalobkyně trvalo o 11 hodin méně, než tomu bylo ve srovnávaném
případě domovní prohlídky, a v omezení osobní svobody, jemuž byla, na rozdíl od
žalobkyně, poškozená ze srovnávaného případu (neznámo, jak dlouho) podrobena.
Pokud se pak žalobkyně (oproti srovnávanému případu) již do vyklizeného domu
nevrátila, nestalo se tak proto, že by jejímu návratu bránila soudní exekutorka.
30. Uvedené srovnání však pro závěr, který odvolací soud učinil,
nepostačuje. Přehlíží totiž řadu dalších skutečností, jež ze skutkového závěru
odvolacího soudu rovněž vyplynuly, které však současně obě srovnávané kauzy
spíše odlišují. Na rozdíl od jednorázového zásahu představovaného domovní
prohlídkou, který sice trval delší dobu, avšak po jeho ukončení bylo možné, aby
poškozená své bydliště nadále nerušeně užívala tak, jak byla do té doby zvyklá,
v nyní řešené věci nic takového možné nebylo. Exekuční vyklizení z předmětného
domu pro žalobkyni znamenalo nejen to, že se v jejím bydlišti ocitli cizí lidé,
kteří se zde po dobu několika hodin pohybovali a manipulovali s jejími věcmi,
ale navíc i to, že žalobkyně byla nakonec nucena své bydliště, v němž žila od
roku 2003, i se svými věcmi opustit. Tím u ní současně došlo i ke značnému
snížení standardu bydlení, na který byla do té doby zvyklá. Tyto odlišnosti
však soudy nižších stupňů při svém rozhodování dostatečně nezohlednily, resp.
nevysvětlily, proč lze i navzdory jejich existenci považovat stejné odškodnění,
jako v porovnávaném případě, za odpovídající. Zmínka o tom, že v porovnávaném
případě byla poškozená (na rozdíl od žalobkyně) též po blíže nespecifikovanou
dobu omezena na osobní svobodě, pak tento nedostatek pro svou nekonkrétnost
srozumitelně nevyvažuje.
31. Zjištění soudů nižších stupňů o tom, že k vyklizení žalobkyně došlo
s vědomím (a tedy i s tichým souhlasem) jejího otce, stejně jako zjištěné
okolnosti vztahující se k situaci, která v inkriminované době panovala v rodině
žalobkyně, pak činí zjevně nepřiměřeným i právní závěr odvolacího soudu o tom,
že skutečnost, že se žalobkyně (na rozdíl od srovnávaného případu domovní
prohlídky) do vyklizeného domu již nevrátila, nelze do požadovaného
zadostiučinění vůbec promítnout, pokud soudní exekutorka žalobkyni po
provedeném vyklizení již v následném návratu do jejího původního bydliště sama
nebránila. Prostřednictvím převzetí právního závěru soudu prvního stupně, s
nímž se odvolací soud ztotožnil, pak tento soud patrně přijal i argumentaci, že
znalost žalobkyně o roli jejího otce v případu vede ke snížení finální výše
zadostiučinění. Ani tato úvaha však nemůže obstát. Lze jistě souhlasit s tím,
že nemajetková újma, kterou žalobkyně utrpěla, mohla být jejím zjištěním o tom,
že k exekučnímu vyklizení domu došlo na návrh a se souhlasem jejího otce,
prohloubena, a to oproti situaci, v níž by na straně oprávněného vystupovala
osoba, se kterou by žalobkyni žádné rodinné vazby nespojovaly. Závěr o tom, že
tuto okolnost nelze přičítat k tíži žalované, se však může na výsledku řízení
projevit pouze tím, že se přiměřené zadostiučinění oproti „standardnímu“
případu z tohoto důvodu nezvýší (jak by tomuto umocnění utrpěné újmy jinak
odpovídalo), nikoliv však tím, že soud toto zadostiučinění oproti situaci, v
níž zmíněná rodinná vazba chybí, sníží. Takovýto postup postrádá logické
opodstatnění a není výsledkem korektního zohlednění uvedené okolnosti.
32. Mezi okolnosti, jež jsou způsobilé zvýšit intenzitu a závažnost
nemajetkové újmy, kterou žalobkyně nesprávným úředním postupem soudní
exekutorky utrpěla, a v důsledku toho se též odpovídající měrou promítnou do
případného navýšení zadostiučinění, jež za tuto újmu žalobkyni náleží, může
náležet také úmysl soudní exekutorky po dohodě s vlastníkem předmětného domu
žalobkyni nezákonně vystěhovat, stejně tak jako snaha této soudní exekutorky
své pochybení následně zakrýt vytvářením falešných důkazů či nedovolenou
manipulací s obsahem spisu. To za podmínky, že žalobkyně svá tvrzení, v nichž
na uvedené skutečnosti poukázala, v řízení také prokáže (unese ve vztahu k nim
důkazní břemeno). Za tím účelem je soud povinen žalobkyni poskytnout
odpovídající prostor pro její důkazní návrhy s tím, že z absence takovýchto
návrhů může vyvodit její (částečný) procesní neúspěch až tehdy, pokud ji
předtím podle § 118b odst. 3 o. s. ř. marně vyzve, aby důkazy ke svým tvrzením
označila (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 257/97, a dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze
dne 27. 7. 2005 sp. zn. 29 Odo 1069/2003, nebo ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21
Cdo 4625/2018).
33. Z konstantní judikatury Ústavního soudu reprezentované např. nálezem
ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, usnesením ze dne 23. 9. 2005, sp.
zn. III. ÚS 359/05, nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, nálezem
ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, a nálezem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn.
I. ÚS 116/05, plyne, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho
účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů
(zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl,
resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157
odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny
(především v jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), a v důsledku toho též v
rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásada volného hodnocení
důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí
a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene.
34. O opomenutí účastníkem navrženého důkazu se však nejedná, pokud jej
soud neprovede s odůvodněním, že 1.) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení,
nebo 2.) že navržený důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a
nebo 3.) že se jedná o důkaz nadbytečný, neboť tvrzení, k jehož ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, již bylo v řízení bez důvodných pochybností
ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.
III. ÚS 569/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS
666/10, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo
2319/2018, nebo ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018).
35. Ve vztahu k důkazním návrhům, které žalobkyně vznesla k prokázání
svého tvrzení o údajném „spolčení“ svého otce se soudní exekutorkou a o jejím
zlém úmyslu žalobkyni z domu vystěhovat, však odvolací soud popsaným požadavkům
nedostál. Toto žalobní tvrzení totiž označil za neprokázané bez toho, aby
důkazní návrhy, jež žalobkyně ve vztahu k němu učinila, vyčerpal. Stejně jako
soud prvního stupně, jemuž žalobkyně tento postup vytkla v odvolání proti jeho
rozsudku, totiž ani odvolací soud neprovedl dokazování výslechem soudní
exekutorky, povinného M. P. ani vykonavatelů soudní exekutorky J. T., D. M. a
L. T., což však odvolací soud současně odůvodnil pouze tím, že vzhledem k
výsledkům šetření, která ve věci v minulosti konaly orgány činné v trestním
řízení, „lze úspěšně pochybovat o tom“, že by tito svědkové (není zde však
zmíněn svědek P.) tvrzený úmysl soudní exekutorky při svém výslechu potvrdili.
Tato pouhá pochybnost, vyslovená nadto v podmínkách civilního sporného řízení,
jež je ovládáno mj. i zásadou přímosti (bezprostřednosti) a ústnosti řízení, a
v němž lze tvrzené skutečnosti prokázat i za pomoci uceleného řetězce důkazů
nepřímých, však žádnou z výše uvedených situací, za nichž lze důkazní návrh
účastníka řízení zamítnout, nenaplňuje. Neprovedení důkazu výslechem svědka P.
nadto odvolací soud neodůvodnil vůbec. Tím odvolací soud řízení zatížil
procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj.
vadou, k níž v případě, je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. rovněž přihlédne.
36. Tutéž vadu způsobuje i částečná nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku vyvolaná tím, že se odvolací soud v jeho odůvodnění v rozporu s § 157
odst. 2 o. s. ř. nikterak nezabýval tou částí žalobního tvrzení, podle kterého
byla nemajetková újma žalobkyně zvýšena i údajnou snahou soudní exekutorky své
pochybení zakrýt vytvářením falešných důkazů a nedovolenou manipulací s obsahem
spisu (viz zejména podání žalobkyně na č. l. 134 spisu a násl.). Povinnost
soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným ve zmíněném ustanovení, je
přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku
36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České
republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze
dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009). Soudy se tak musejí v odůvodnění
svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádat s námitkami uplatněnými
účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (viz též
nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
37. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve
shora popsaném směru nesprávné (viz zejména body 30 až 32 odůvodnění), a nadto
řízení bylo zatíženo procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a
rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části týkající se nároku na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 470 000 Kč s příslušenstvím, jakož
i v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil. Protože
důvody, pro které bylo toto rozhodnutí částečně zrušeno, platí také na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. rovněž
i příslušnou část tohoto rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
38. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu