USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D.,
a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. V.,
nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 11 C 61/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 18 Co 9/2023-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem
z prodlení od 24. 10. 2021 do zaplacení jako nároku na náhradu nemajetkové újmy
za nezákonné trestní stíhání, jehož soudní projednávání bylo vedeno u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 46/2019. Předmětné trestní stíhání bylo
zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 1. 2019, č. j. KRPA-459070-87/TČ-2017-00147, a celkem trvalo 2 roky a 3 měsíce. Po dobu 15
měsíců bylo vedeno pro podezření ze spáchání přečinu rvačky dle ustanovení §
158 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku – dále jen „tr. zák.“,
v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle ustanovení § 358 odst. 1 tr. zák., po zbývajících 11 měsíců (po změně právní kvalifikace) pro zločin
ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto činy
žalobci hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let (po dobu
prvních 15 měsíců trestního stíhání), resp. na 2 roky až 6 let (po zbývající
část trestního stíhání), přičemž žalobce již v minulosti byl třikrát soudně
trestán. Věc byla skončena dne 10. 3. 2021 vyhlášením rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 4, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby dle ustanovení § 226 písm. c)
zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek
spáchal obžalovaný (žalobce). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 4. 2021. Žalobce u žalované uplatnil uvedený nárok podáním ze dne 23. 8. 2021, na jehož
základě mu byla žalovanou poskytnuta písemná omluva; zadostiučinění v peněžité
formě však poskytnuto nebylo. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 11 C
61/2022-138, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 30 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 2. 2022
do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu
na zaplacení 170 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od
24. 10. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od
24. 10. 2021 do 24. 2. 2022 zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 30 798 Kč do 15 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, kterým byla žaloba zamítnuta
ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství v podobě zákonného
úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 24. 2. 2021 do 24. 2. 2022, a ve výroku
II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, napadl žalobce (dále
také „dovolatel“) včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že
napadený rozsudek závisí na vyřešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené
výše zadostiučinění, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury
Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS
3271/20, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I.
ÚS 4293/18, ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, či ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Dovolání je dle
žalobce taktéž přípustné na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016,
sp. zn. I. ÚS 3324/15, z hlediska extrémního rozporu napadeného rozsudku se
základními principy právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti. Namítá, že
se soudní praxe ustálila na poskytování symbolických odškodnění za nezákonné
trestní stíhání, přičemž výše těchto odškodnění je projevem hrubé neúcty k
právům poškozených jedinců, a tudíž v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ve svém podání dále zmiňuje výši minimální
mzdy v České republice a aktuálních cen na trhu s ohledem na výši přiznaného
odškodnění a vyjadřuje se k personální vybavenosti soudů a jejich rozhodování. Ačkoli Nejvyšší soud v jiných oblastech týkajících se výše přiměřenosti
zadostiučinění činí kroky ke sjednocení praxe, v případě nezákonného trestního
stíhání doposud takto neučinil a soudy nižších stupňů pak rozhodují zcela
libovolně. K tomu dovolatel odkazuje na výši peněžitého zadostiučinění ve
věcech nezákonné vazby nebo omezení osobní svobody, což považuje za srovnatelné
s nezákonným trestním stíháním. Dále namítá rozpor s nálezem Ústavního soudu ze
dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k
ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „OdpŠk“, s tím, že je
očekáváno, že 6 měsíční lhůta pro předběžné projednání nároku v něm uvedená
bude v blízké době zákonodárcem zkrácena. K výroku II rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení uvedl, že je naprosto
překvapivý, neboť zcela zjevně nerespektuje základní kautely, na nichž je
vybudována judikatura týkající se nákladů řízení v případech rozhodování o
nemajetkové újmě. Odvolací řízení dle dovolatele navíc bylo stiženo vadou, když
ve věci rozhodovala podjatá soudkyně JUDr. Hana Kadlecová, jejíž podjatost
dovozuje z negativního vztahu k zástupci žalobce. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to za současného rozhodnutí o
tom, že JUDr. Hana Kadlecová je vyloučena z dalšího rozhodování. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v daném případě není naplněn žádný
z důvodu přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení § 237 o. s. ř. Nesouhlasí s
přesvědčením žalobce o tom, že poskytnuté odškodnění je pouze symbolické a má
za to, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího
soudu. K otázce podjatosti uvedla, že se nedomnívá, že by ve věci rozhodoval
podjatý soudce. Proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Stěžejní námitkou dovolatele je, že odškodnění ve výši 30 000 Kč, kterého se
dovolateli dostalo za nezákonné trestní stíhání, je jen symbolické (myšleno
zcela nepřiměřené), s tím, že dosavadní praxe Nejvyššího soudu týkající se
stanovení částek, jež mají být poskytnuty jako odčinění nezákonného trestního
stíhání a kterou soud prvního stupně i odvolací soud zohlednily, je v rozporu s
konkrétní nálezovou judikaturou Ústavního soudu, podle níž výše peněžité
náhrady nesmí být symbolická a jež zohlednila respekt státu k nepříznivým
následkům způsobeným nezákonným trestním stíháním, a to i při zohlednění úvahy,
zda v minulosti přiznaná odškodnění v typově obdobných případech, z nichž soudy
vycházejí, byla dostatečná i s přihlédnutím ke změně ekonomických a
společenských poměrů (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS
3271/20, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, či ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Nejvyšší soud ovšem ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že v případě
náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo
pravomocným odsuzujícím rozsudkem, platí, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit
pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku
hmotného práva ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu
výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek
a kritérií obsažených v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou
částkou se zabývá pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená. Jinými slovy,
dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném
opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne
24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). To platí i pro případy újmy způsobené
nezákonným trestním stíháním s tím, že kritéria, která pravidelně mohou
indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení
trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem,
následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky
způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, když východiskem
jsou srovnatelné již odškodněné případy (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud v odstavcích 16 – 18 ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu
prvního stupně, na které odkázal (odst. 19 a násl.
odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně), v souladu s výše uvedenou judikaturou odůvodnil, na základě
jakých konkrétních okolností dospěl k závěru, že za přiměřené zadostiučinění je
na místě pokládat právě částku 30 000 Kč; tuto částku nelze ani v současných
poměrech pokládat za „symbolickou“, tedy zcela zjevně nepřiměřenou, zvláště za
situace, kdy výše zadostiučinění byla oproti porovnávanému případu právě s
poukazem na aktuální ekonomickou situaci České republiky navýšena o 5 000 Kč
(viz odst. 18 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud přitom částky
zadostiučinění poskytované při využití výše uvedené judikatury aprobuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. II. ÚS 2189/22, ze
dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1285/22, ze dne 21. 2. 2023 IV. ÚS 1973/22, a
ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 3538/22). Pokládá-li žalobce přiznané
zadostiučinění za nepřiměřené proto, že je řádově nižší ve srovnání se
zadostiučiněním poskytovaným za tentýž časový úsek „nezákonného výkonu vazby“,
jde o situace, které se od sebe zásadně liší s tím, že odnětí osobní svobody je
typově daleko zásadnějším následkem než újma způsobená nezákonným trestním
stíháním. Ani jen všeobecný poukaz dovolatele na konstatování Ústavního soudu
„obiter dictum“, podle něhož „by mohlo být výzvou pro obecné soudy, aby
zvážily, zda již v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými se poměřují nově
přiznávaná, byla opravdu dostatečná“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021,
sp. zn. I. ÚS 4293/18), v posuzovaném případě nemůže založit přípustnost
dovolání. Dovolatel rovněž namítl, že „počátek běhu promlčecí lhůty 6ti měsíců neodpovídá
vývoji státní správy/technice a úrovni společnosti“, s tím, že argumentují-li
soud prvního stupně a odvolací soud její existencí, jsou jejich vývody v tomto
směru v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, v němž Ústavní soud jako „obiter dictum“ uvedl,
že „délka lhůty stanovená v ustanovení § 15 OdpŠk odpovídá možnostem a
schopnostem státu a samosprávných územních celků administrativně obstarávat
náhradověškodovou agendu v době přijetí citovaného zákona. Je však zřejmé, že
za uplynulé desetiletí prodělala veřejná správa kvalitativní skok v četnosti
věcně i formálně správných rozhodnutí a postupů, v důsledku čehož Ústavní soud
očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena.“ – dovolateli
je tedy známo, že právní posouzení ve výše uvedeném směru vychází z jednoznačné
dikce ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk, kterou jsou obecné soudy vázány i v
případě, že Ústavní soud v rámci úvahy „obiter dictum“ uvedl, že by tato lhůta
měla být v blízké době zákonodárcem zkrácena. Okolnost, že by tato lhůta mohla
být kratší, dovolací soud nevede k závěru o tom, že by předmětné ustanovení
mělo být posouzeno jako protiústavní. Dovolatel přitom netvrdí žádné výjimečné
okolnosti případu, pro které by aplikace ustanovení o délce promlčecí lhůty
byla v daném případě v rozporu s dobrými mravy a zjevně nepřiměřená (srov. s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022). Z
výše uvedených důvodů ani tato námitka dovolatele nemůže založit přípustnost
dovolání, protože se ve svém základu jedná o obecnou polemiku s jednoznačnou
dikcí zákona, jež nemůže vyhovět parametrům podle ustanovení § 241a odst. 1, 3
o. s. ř.
Jde-li o argumentaci dovolatele, pro kterou by neměl obstát výrok odvolacího
soudu o nákladech řízení (bod VII. dovolání), dovolací soud se jí nemohl
zabývat proto, že do výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022,
sp. zn. 30 Cdo 2469/2022, ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2260/2022, a ze
dne 25. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 803/2023].
Uvádí-li dovolatel konečně, že řízení má být postiženo „jinou vadou“
spočívající v údajné podjatosti soudkyně odvolacího senátu JUDr. Hany Kadlecové
(bod VIII. dovolání), dovolací soud se touto námitkou nemůže zabývat za
situace, kdy dovolání není přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř., srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023, ze dne 19. 10.
2022, sp. zn. 30 Cdo 153/2022, a ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1732/2022).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu