30 Cdo 4600/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobkyně L. O., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 134/2008,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10.
2009, č. j. 41 C 134/2008 – 43 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6.
2010, č. j. 55 Co 114/2010 - 68, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
30. 10. 2009, č. j. 41 C 134/2008 – 43, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, č. j. 55 Co
114/2010 – 68, se v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby do částky 250.000,- Kč s
příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc
se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá
.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 10. 2009, č. j. 41 C 134/2008 –
43 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.000,- Kč s
příslušenstvím, řízení do částky 700.000,- Kč s příslušenstvím zastavil, žalobu
do částky 250.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. Podanou žalobou se žalobkyně
domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení
vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 50/98. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobou podanou k
Městskému soudu v Brně dne 17. 3. 1998 a vedenou pod sp. zn. 38 C 50/98 se K. S., bývalý manžel žalobkyně, domáhal proti žalobkyni určení, že její povinnost
vyklidit byt, jehož byl určen výlučným nájemcem, není vázána na zajištění
náhradního bytu (dále také „posuzované řízení“). Žaloba byla protistraně
zaslána dne 21. 12. 1998 a žalobkyně se k ní vyjádřila dne 19. 7. 1999. Jednání
nařízená na 15. 12. 1999 a 5. 1. 2000 byla odročena na základě žádostí
zástupkyně žalobkyně. Během roku 2000 proběhlo několik jednání. V červnu 2001
byl ustanoven znalec z oboru stavebnictví, který soudu předložil znalecký
posudek dne 23. 8. 2001 a doplněk znaleckého posudku dne 29. 10. 2001. V září
2002 byl ustanoven znalec k vypracování revizního znaleckého posudku. Dne 31. 10. 2003 byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Proti
rozsudku podal žalobce v původním řízení dne 10. 2. 2004 odvolání, o němž bylo
rozhodnuto dne 13. 7. 2005 tak, že žalobě odvolací soud vyhověl. Dovolání
žalobkyně Nejvyšší soud dne 21. 3. 2007 zamítl. Dne 8. 6. 2007 podala žalobkyně
ve věci ústavní stížnost. Žalovaná žalobkyni mimosoudně vyplatila částku
40.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení byla
nepřiměřená. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z jednotlivých
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Celková délka řízení byla 11
let a 10 měsíců, kdy doposud nebylo rozhodnuto o ústavní stížnosti. Věc
považoval za složitou po právní i skutkové stránce (bylo vyhotoveno několik
znaleckých posudků, vyslechnuto několik svědků a prováděno množství listinných
důkazů), což opravňuje snížení zadostiučinění o 10 %. Byť žalobkyně několikrát
žádala o odročení jednání, jsou jí způsobené průtahy zanedbatelné v porovnání s
celkovou délkou řízení. Žalobkyně nepodala stížnost na průtahy v řízení, ani
nepodala návrh na určení procesní lhůty k provedení úkonů. Orgány veřejné moci
se v řízení dopustily průtahů. Posuzované řízení mělo pro žalobkyni nižší
význam, proto soud snížil částku přiměřeného zadostiučinění o 20 %. Z výše
uvedených důvodů považoval za přiměřené zadostiučinění v částce 10.000,- Kč za
rok řízení. Jelikož žalovaná již mimosoudně plnila 40.000,- Kč, uložil jí
povinnost zaplatit zbývajících 50.000,- Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba do částky 250.000,- Kč s
příslušenstvím, a změnil jej ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl i do
částky 50.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně opírala svůj nárok na zadostiučinění
nemajetkové újmy o tvrzení, že řízení zahájené dne 16. 3. 1998 (vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 50/98) je nepřiměřeně dlouhé. Soud
prvního stupně nepochybil, pokud se nezabýval průběhem řízení vedeného u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 113/91, jehož předmětem bylo zrušení
práva společného nájmu bytu, neboť žalobkyně nenamítala nesprávný úřední postup
v tomto řízení, nýbrž je pouze v žalobě uváděla pro dokreslení právní situace. Projednání nároku z řízení pod sp. zn. 42 C 113/91 až v rámci odvolacího řízení
brání ust. § 205a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
právních předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože se jedná o nově tvrzené
skutečnosti. Žalovaná mimoto uplatnila námitku promlčení ve vztahu k odškodnění
nepřiměřené délky tohoto řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v
posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalobkyni v
příčinné souvislosti s ním vznikla nemajetková újma. Dovodil však, že
poskytnuté zadostiučinění ve výši 40.000,- Kč je vzhledem k okolnostem případu
dostačující. Nejedná se o řízení se zvýšeným významem pro žalobkyni a rovněž je
dle názoru odvolacího soudu třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně nebyla v
posuzovaném řízení úspěšná. Uzavřel, že jediným dopadem do osobní sféry
žalobkyně způsobeným nepřiměřenou délkou, tak mohla být nejistota spojená s
výsledkem řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně podala žalobkyně
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a opírá je o dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Má za to, že
dovolání je přípustné proti měnícímu i potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu, neboť celková částka, o kterou bylo řízení vedeno, činí 300.000,- Kč. Na
její případ tak nemůže dopadat ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s.. ř. Dovolatelka provedla rekapitulaci řízení o zrušení práva společného nájmu bytu
(sp. zn. 42 C 113/91) , řízení o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána
na zajištění náhradního bytu (sp. zn. 38 C 50/98) a kompenzačního řízení. Brojí
proti tomu, že se soudy nezabývaly souvisejícím řízením pod sp. zn. 42 C 113/91
(o zrušení společného nájmu bytu). Podle dovolatelky se přitom jedná o
skutečnost významnou pro stanovení výše zadostiučinění. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že částka 40.000,- Kč přiznaná žalovanou je dostatečná. Toto
tvrzení podle dovolatelky odvolací soud nijak dále neodůvodnil a neuvedl, jak
dospěl k této částce, ani proč pro ni nemá posuzované řízení zvýšený význam. Odvolací soud nesprávně považoval za stěžejní, že žalobkyně nebyla v
posuzovaném řízení úspěšná. Má za to, že zadostiučinění je přiznáváno za
nesprávný úřední postup a není možné při určování výše odškodnění vycházet z
úspěchu v řízení. V kompenzačním řízení není její povinností tvrdit, že byla v
důsledku posuzovaného řízení omezena ve výkonu svých práv. Nepřiměřená délka
tohoto řízení jí kromě právní nejistoty omezovala mimo jiné ve výkonu práva na
bydlení, dále bylo porušeno její právo na ochranu soukromého života a
vlastnické právo. Odvolacímu soudu předložila rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva (dále „ESLP“) ve věci Vokurka proti České republice, ve kterém
ESLP konstatoval, že hierarchická stížnost, stejně jako návrh na určení lhůty k
procesnímu úkonu, nejsou účinným prostředkem nápravy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě. Podotkla, že jí poskytnuté odškodnění
odpovídá cca 4.444,- Kč za rok řízení a jedná se o pouhých 25 % toho, co by
přisoudil ESLP. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že se soud nezabýval
jejími tvrzeními o předcházejícím řízení a dále v tom, že odvolací soud
nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Nesprávně odvolací soud aplikoval
příslušnou normu, neboť nezohlednil jednotlivá kritéria ust. § 31a odst. 3
OdpŠk a nebral v potaz další okolnosti případu. Za otázky zásadního právního
významu považuje stanovení postupu při aplikaci kritérií dle § 31a odst. 3
OdpŠk, určení základní částky, ze které budou odečítána jednotlivá procenta,
stanovení, ke kterým skutečnostem má soud přihlédnout, včetně zodpovězení
otázky, zda může soud přihlédnout k délce předchozího řízení a zda může
zohlednit výsledek posuzovaného řízení. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby
dovolací soud zrušil obě předchozí rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobkyně výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k
tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto
dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pod bodem I. výroku
tohoto rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006, jež je, stejně jako všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále
citovaná a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz.). Ve zbylé části dovolací soud posuzoval již jen dovolání
žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci dovolání v části směřující proti změně rozsudku soudu prvního
stupně tak, že odvolací soud žalobu do částky 50.000,- Kč s příslušenstvím
zamítl, není přípustné, neboť tímto výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/
o. s. ř.). Přípustnost dovolání je přitom nutno posoudit ve vztahu ke každému z
výroků rozsudku odvolacího soudu, tj. ve vztahu k výroku měnícímu i
potvrzujícímu, zvlášť, jak to plyne z cit. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
neboť z hlediska přípustnosti dovolání podléhá každý z daných výroků jinému
právnímu režimu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 945/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla Ústavním
soudem odmítnuta usnesením ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2991/2011,
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dovolací
soud proto dovolání směřující proti této části rozsudku odvolacího soudu podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo
rozhodováno o nároku žalobkyně na zaplacení částky 250.000,- Kč s
příslušenstvím, není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně právně významné. Otázka stanovení základní částky odškodnění, hodnocení jednotlivých kritérií
dle § 31a odst. 3 OdpŠk a určení, z jakých skutečností se má při výpočtu
přiměřeného odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
vycházet, již byly Nejvyšším soudem vyřešeny ve Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“ nebo „R 58/2011“) a obecně by přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládaly. V předmětné věci však obecně nízká částka
přiznaná žalobkyni jako zadostiučinění porušení jejího práva na projednání věci
v přiměřené lhůtě, ve spojení s absencí řádného odůvodnění výše odškodnění v
rozsudku odvolacího soudu, zakládá přípustnost dovolání v tomto rozsahu, neboť
tato právní otázka byla soudem odvolacím posouzena jinak, než jak je řešena ve
Stanovisku a v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 21. 10. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání
je v této části důvodné. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku
uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu
způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta
třetí zákona č. 82/1998 Sb., je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. ve znění pozdějších zákonů, (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Nejvyšší soud i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
dospěl v uvedeném Stanovisku (bod VI.) k závěru, že pro poměry České republiky
je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše
přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až
20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,-
Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje
za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá.
Bylo
by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno
považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí
přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud
pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců)
budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy
15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak
7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení
(modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech
či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů
uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. podle
kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní
věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je
možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo
být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl
zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným
odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných
případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak
soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů
o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11). V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že za přiměřenou výši
odškodnění lze považovat částku 40.000,- Kč (přiznanou žalovanou mimosoudně) za
11 let a 9 měsíců trvající řízení. Se zřetelem k výše popsanému způsobu
stanovení přiměřeného zadostiučinění má Nejvyšší soud za to, že takto
stanovenou částku nelze s ohledem na okolnosti případu (za absence řádného
odůvodnění postupu při stanovení přiznaného zadostiučinění) považovat za
přiměřenou; jinými slovy řečeno, částka 40.000,- Kč se jeví v porovnání se
základní částkou odškodnění nevysvětlenou. Právní posouzení nároku žalobkyně
odvolacím soudem je proto neúplné, a tedy nesprávné. Nesprávný je názor odvolacího soudu, že stěžejní pro určení zadostiučinění je
výsledek posuzovaného řízení, resp. neúspěch žalobkyně v tomto řízení (viz
rozsudek dovolacího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba
připomenout, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již
vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost
účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve
znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České
republice ze dne 22. 4.
2010, č. 4824/06 a 15512/08, § 51). Možnost podat týž
návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného
orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009,
nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní prostředek
nápravy (viz např. Vokurka proti České republice, konečné rozhodnutí o
přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, § 55) a jeho nepodání,
stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009). Nepodstatné pro kompenzační řízení je rovněž to, zda byla žalobkyně v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení omezena na svých právech, neboť náhrada
nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byla
poškozená kvůli tomuto nesprávnému úřednímu postupu uvedena a v níž byla tak
udržována (srov. část V. Stanoviska). Naopak nelze dát žalobkyni za pravdu, že měl odvolací soud přihlédnout také k
délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod 42 C 113/91. Žalobkyně
vymezila předmět řízení jako nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí
nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C
50/98 (tedy pouze řízení o určení povinnosti vyklidit byt bez zajištění
náhradního bytu). Odvolací soud tak postupoval v souladu s § 216 odst. 2 o. s. ř., jenž nepřipouští uplatnění nového nároku v odvolacím řízení, pokud
nepřihlížel k žalobkyní nově uplatněnému nároku, kterým se měla domáhat
odškodnění i za řízení probíhající u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C
113/91. Žalobkyní uváděné řízení (42 C 113/91) nadto nesplňuje podmínku takové
úzké souvislosti, aby je bylo možno považovat s řízením vedeným u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 50/98 za řízení jediné (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010). Jelikož je právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem ze shora
uvedených důvodů nesprávné, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 2, části
věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části, kterou bylo
potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně do částky 250.000,- Kč s
příslušenstvím a ohledně navazujících nákladových výroků a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu