USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
LL.M., ve věci žalobkyň a) S. V., zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se
sídlem v Příbrami, Pražská 140 a b) nezl., zastoupené rodiči P. a V. V.,
zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 154/2013, o dovolání žalobkyně a)
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2017, č.j. 3 Co
202/2015-223, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se domáhaly zaplacení částky 200.000 Kč, každé z nich, jakožto nároku
na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, která jim měla v
roce 2008 vzniknout nezákonným trestním stíháním jejich matky a jejího manžela,
otce žalobkyně b), P. a V. V.. Vznik odpovědnosti státu žalobkyně dovozovaly z
ustanovení § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně uváděly, že P. a V. V. byli na základě neodborně a nekriticky
provedeného výslechu žalobkyně b) usnesením soudu vzati do vazby, v níž byli
drženi od 1. května do 25. července roku 2008. V listopadu 2008 Okresní soud v
Příbrami vyhlásil zprošťující rozsudek a v dubnu 2009 Krajský soud v Praze
zamítl odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku. Obě žalobkyně v
důsledku toho byly nuceny podstoupit náhradní péči, byly násilně vytrženy z
rodinného prostředí. Musely se přestěhovat k babičce do L., žalobkyně a) musela
změnit školu, což pro ni znamenalo stres. Ještě větší trauma utrpěla v důsledku
nepřítomnosti rodičů žalobkyně b), která vykazovala reakce strachu, poruchy
spánku a začala se pomočovat. Ani po propuštění P. a V. V. z vazby se nezletilé
až do pravomocného skončení trestního řízení nemohly vrátit k běžnému způsobu
života. Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2015, č.j. 34 C 154/2013-182, žalobu zamítl a žalobkyním uložil nahradit
žalované náklady řízení ve výši 600 Kč. Dospěl k závěru, že nedošlo k
neoprávněnému zásahu, když postup orgánů činných v trestním řízení a dalších
orgánů státu byl v souladu s právními předpisy. Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. května 2017,
č.j. 3 Co 202/2015-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, ve výroku o
nákladech řízení ho změnil jen tak, že každé z žalobkyň uložil zaplatit
žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč a každé z žalobkyň uložil
zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč. Ztotožnil
se se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do
osobnosti žalobkyň. Dále k odvolací námitce žalobkyň, že není logické, aby v
případě zproštění rodičů obžaloby byli státem odškodněni jenom rodiče a nikoliv
také žalobkyně, které jím strádaly, s poukazem na Nález Ústavního soudu sp. zn. III. 3754/16 k ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk. uvedl, že tato námitka se týká
odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk), který
však nepřipouští rozšiřovat okruh účastníků na jiné osoby než obviněné a
obžalované. Uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobu
zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podala
žalobkyně a) (dále též „dovolatelka“) dne 22. srpna 2017 dovolání.
Jeho
přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Vyslovuje přesvědčení, že postupem
soudů obou stupňů fakticky dochází k odepření práva na soudní ochranu
dovolatelky, protože je znemožněna ochrana jejích práv postupem podle OdpŠk, s
ohledem na skutečnost, že nebyla v žádném nezákonném rozhodnutí označena jako
účastník a současně je jí znemožněna ochrana jejích práv podle obecné právní
úpravy s ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení, kterým byla dotčena,
nedošlo k žádnému dílčímu excesu. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly
splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). V projednávané věci dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení
otázky, která podle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud vyřešena, v podstatě toho, zda osoba obžalovanému blízká, která v
důsledku nezákonného stíhání utrpěla újmu, odlišná od účastníka řízení, se může
domáhat náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení 11 a 13 obč. zák. , popř. OdpŠk. Dovolatelka se však mýlí, pokud se domnívá, že tato otázka v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu je
plně v souladu s řešením přijatým judikaturou Nejvyššího soudu, že jakkoli v
minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci
dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato
praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným
pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého
nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006,
nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když
úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální
úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při
výkonu veřejné moci (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2011,
sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006). Dovolací soud dále opakovaně judikoval, že žalobu, kterou
by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto
případě soud musel podle obsahu posuzovat podle OdpŠk (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn.
30 Cdo 4286/2013, uveřejněný
pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní
a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 30 Cdo
5199/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května. 2017, sp. zn. 30 Cdo
73/2017). Nejvyšší soud rovněž neshledává důvod ke změně své shora uvedené, podrobně a
jednoznačně zdůvodněné rozhodovací praxe. Dovolání pokud též napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o.s.ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat, nehledě k tomu, že je i objektivně nepřípustné vzhledem k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. Nejvyšší soud za tohoto stavu z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně a),
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k
ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.