U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce Mgr. Bc. L. Z., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 8
640 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
28 C 93/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 5. 2016, č. j. 54 Co 182/2016-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 8 640 000 Kč jako náhrady škody za
nezákonné trestní stíhání žalobce a nemajetkové újmy, která měla žalobci
vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené
délce trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T
18/2005. Žalovaná částka byla tvořena náhradou škody (představující ušlý zisk)
ve výši 7 560 000 Kč a zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve výši 1 080 000
Kč. Trestní řízení trvalo od 30. 1. 2004 do 20. 2. 2013, tj. 9 roků a 21 dnů a
skončilo usnesením o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta
republiky.
Soud prvního stupně svým rozsudkem žalobu s návrhem v plném rozsahu zamítl a
uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o
náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i soud odvolací,
byl žalobce stíhán pro trestný čin podílnictví k trestnému činu podvodu. Obžaloba byla podána proti nynějšímu žalobci k Městskému soudu v Praze dne 30. 9. 2005 a stíháno bylo celkem pět osob. Rozsudkem vyhlášeným dne 17. 12. 2010
byl žalobce uznán vinným a odsouzen ke třem letům odnětí svobody s podmíněným
odkladem na pět let. Rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen usnesením
Vrchního soudu v Praze a věc byla vrácena Městskému státnímu zastupitelství v
Praze k došetření. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Městského
státního zastupitelství v Praze, které nabylo právní moci 26. 2. 2013, a to z
důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Žalobce podáním ze dne
7. 3. 2013 trval na projednání věci, avšak bylo shledáno, že nedodržel zákonnou
lhůtu k uplatnění nároku na pokračování v trestním řízení. Žalobce svůj nárok
uplatnil u žalované dne 30. 7. 2013. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 6. 12. 2013 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v
nepřiměřené délce řízení, jinak žádosti žalobce nevyhověla. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu
škody, že neexistuje odpovědnostní titul, neboť se na žalobce vztahuje výjimka
obsažená v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Podle něj
nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu
trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně
odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy došlo k nesprávnému úřednímu postupu
ve smyslu § 13 OdpŠk spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního řízení, ze
znění čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 se však podává, že
trestní stíhání žalobce bylo zastaveno právě z důvodu jeho nepřiměřené délky. Nepřiměřenou délku trestního řízení konstatovala i žalovaná ve svém stanovisku
k předběžnému uplatnění nároku žalobcem. I podle odvolacího soudu již toto
konstatování bylo pro žalobce dostatečným zadostiučiněním a tato forma
satisfakce má přednost před případným finančním odškodněním. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným
dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady
odmítl. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel uvádí čtyři otázky, při jejichž řešení by se měl dovolací soud
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, a to
1) zda amnestie prezidenta ze dne 1. 1. 2013, resp. přijetí amnestie
trestně stíhanou osobou týkající se zastavení trestních stíhání delších šesti
let, vylučuje možnost přiznání nároku na zadostiučinění v penězích dle § 31a
zákona č. 82/1998 Sb. za průtahy v řízení;
2) zda pro osobu trestně stíhanou, která přijala amnestii prezidenta ze
dne 1. 1. 2013 je dostatečným zadostiučiněním konstatování porušení práva ze
strany žalovaného;
3) zda osoba trestně stíhaná po nepřiměřeně dlouhou dobu, která formálně
přijme amnestii pro nedodržení zákonné lhůty (rozhodnutí doručeno advokátu a od
tohoto doručení běží lhůta), avšak poté, co sama obdrží státním zastupitelstvím
usnesení o amnestii, podá žádost o projednání věci ve lhůtě do 3 dnů od
doručení takového usnesení, tím vylučuje nárok na náhradu škody za průtahy v
řízení;
4) zda je možno vyloučit nárok na náhradu škody za průtahy řízení u osoby
amnestované na základě amnestie prezidenta ze dne 1. 1. 2013 v případě, že
trestní stíhání spoluobviněných, na které nedopadala amnestie, pro totožný
skutek bylo zastaveno státním zástupcem z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. b)
tr. ř. (tedy že „tento skutek není trestným činem“). Otázky 1) a 2), týkající se stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění, přípustnost dovolání nezakládají, neboť řešení předestřených
otázek odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, od které dovolací soud neshledává důvod se odchýlit. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, a to v
obdobném případě, dovodil, že žalobci se dostalo zadostiučinění již v samotném
trestním řízení, a to v podobě zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie
prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, udělené právě kvůli jeho nepřiměřené
délce. Ze znění čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.) nezpochybnitelně vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno
právě z důvodu jeho délky přesahující osm let. S přihlédnutím k výše uvedenému
a k závěrům učiněným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1273/2014, zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu
amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1.
2013 představuje zásadně pro
poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního
stíhání způsobenou nemajetkovou újmu (tento způsob zadostiučinění je možné
podřadit pod „jiné formy zadostiučinění“). Dovolací soud pak opakovaně konstatuje, že stanovení formy a případné výše
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá
až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních
úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz). Na vyřešení otázek 3) a 4) ve vztahu k nároku na náhradu škody napadené
rozhodnutí nezávisí, když odvolací soud vyšel z toho, že trestní stíhání bylo
podle odvolacího soudu ve smyslu § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk zastaveno z důvodu
amnestie, čímž je vyloučena odpovědnost státu podle § 7 a § 8 OdpŠk. Je tedy
nepochybné, že odvolací soud příčinu případné škody spočívající v ušlé mzdě za
dobu trestního stíhání upínal k usnesení o zahájení trestního stíhání, na které
nelze pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí. Tento závěr, na kterém napadené
rozhodnutí spočívá, přitom žalobce nijak nenapadá. Rovněž k další předkládané otázce je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, tedy v obdobné věci, v němž bylo
konstatováno, že „napadené rozhodnutí nezávisí ani na vyřešení otázky, zda bylo
na případ žalobce možné v rámci civilního řízení o náhradě škody (kompenzačního
řízení) aplikovat zásadu beneficium cohaesionis … Při posuzování vzniku
nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je totiž výsledek tohoto
řízení nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Závěr o žalobcově újmě tedy musí být stejný bez ohledu na
to, zda by byl v trestním řízení shledán vinným nebo nevinným.“
Konečně vytýká-li dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2.
2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009, a ze dne 30 Cdo 2773/2011), dovolací soud tento
rozpor neshledává, neboť v případě dovolatele byl vznik nemajetkové újmy v
důsledku nepřiměřené délky řízení shledán a o jiné nemajetkové újmě soudy
nerozhodovaly.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje
zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze
pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu