Judikát 30 Cdo 502/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:14.04.2026
Spisová značka:30 Cdo 502/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.502.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání (vady)
Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D 30 Cdo 502/2026-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1218/30, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 207/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, č. j. 12 Co 265/2024-74, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 12. 4. 2024, č. j. 20 C 207/2023-43, zamítl žalobu o zaplacení částky 693 171 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 7. 2023 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2024, č. j. 12 Co 265/2024-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 693 171 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako náhrady škody ve výši kupní ceny vozidla Mazda 6 2.2. D, XY (dále jen „předmětné vozidlo“), způsobené mu tím, že žalovaná povolila v letech 2012 až 2016 dovoz takových vozidel a prostřednictvím SCC akreditovaného zástupce předních výrobců automobilů při Ministerstvu dopravy schválila jejich provoz na pozemních komunikacích v České republice, což žalobce považoval za nesprávný úřední postup, neboť předmětné vozidlo žalobce mělo neodstranitelnou výrobní vadu, o čemž dle žalobce musela žalovaná vědět.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které směřovalo proti jeho oběma výrokům. Tato dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Dovolání není přípustné proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Pokud se dovolatel řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ohledně dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně se pak Nejvyšší soud zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
8. Žalobce na úvod dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (patrně „otázky“; poznámka Nejvyššího soudu) hmotného a procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího „práva“ nebyla řešena, a doplnil, že je důležité posoudit právní otázku v jiných souvislostech, než jak učinily soudy nižších stupňů. Na to pak navazovalo pouhé pokračování prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a opakování skutkových tvrzení žalobce (příp. vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně).
V tomto rozsahu tak podané dovolání nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, a je tudíž vadné, neboť v této jeho části žalobce neuvedl žádnou právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit. Následně pak žalobce formuloval jedinou (s ohledem na úvod dovolání dle žalobce dosud dovolacím soudem neřešenou) otázku, kde se má dovolat spravedlnosti, když již vyčerpal všechny možnosti, které má, jejíhož posouzení se po Nejvyššímu soudu domáhal. Tato otázka však přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. nemůže založit, neboť nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo přímo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo přinést žalobci jiné, příznivější rozhodnutí ve věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž nemohou přípustnost dovolání založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze takové, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
9. Pokud žalobce v části III dovolání namítal vady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, tedy že tyto soudy neprovedly jím navržené důkazy a že se u nich nemohl k žalobě a k dle něj rozhodným skutkovým momentům věci ústně vyjádřit, tak Nejvyšší soud uvádí, že případné vady řízení nemohou přípustnost dovolání založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě splněno není.
10. Jen na okraj pak Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud žalobu zamítl jednak z důvodu promlčení uplatněného nároku, a jednak proto, že již ze samotných skutkových tvrzení obsažené v žalobě uzavřel, že tento nárok neexistuje (není dán odpovědností titul, neboť tvrzené nezákonné rozhodnutí o schválení technické způsobilosti vozidel nebylo zrušeno, není dána příčinná souvislost mezi ním a tvrzenou škodou a žalobci ani tvrzená škoda nevznikla, neboť od kupní smlouvy odstoupil, a měli si tedy s prodejcem vzájemně vrátit poskytnutá plnění). S ohledem na tyto své závěry tedy odvolací soud nepochybil, pokud neprováděl důkazy a dále se nezabýval otázkou vadnosti předmětného vozidla a přístupu výrobce k tomuto problému.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 14. 4. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu