30 Cdo 5040/2017-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J.
B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická
1005/23, proti žalovaným 1) FLAY GROUP, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Blanická
25, identifikační číslo osoby 255 66 555, a 2) J. V., zastoupenému JUDr.
Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o
určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.
zn. 4 C 332/2001, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 13. června 2017, č. j. 37 Co 258/2003-394, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Miroslava Pokorného, advokáta se sídlem v Brně, Lidická 1005/23.
1. Okresní soud v Blansku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 26. června 2002, č. j. 4 C 332/2001-30, zamítl žalobu [v níž původně
vystupovali žalobci: a) J. B., b) ČKD BLANSKO GROUP, s. r. o., a c) K.T.H.F.,
a. s. Blansko], aby bylo určeno, že „objekt bydlení čp. v k. ú. T., obec B.,
okres B., zapsaný na LV u Katastrálního úřadu v B., je vlastnictvím 1.
žalovaného.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že samotná
skutečnost, že žalovaný 1) v rozporu se smlouvou o postoupení pohledávky
nepřevedl nemovitost na žalobce a), ale prodal ji žalovanému 2), představuje
sice porušení závazku žalovaným 1), ale toto jednání nelze posoudit tak, že by
se příčilo dobrým mravům.
2. K odvolání původních žalobců a) až c) Krajský soud v Brně (dále již
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 37 Co 258/2003-277,
rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku I. ve vztahu mezi žalobci a)
a c) a žalovanými 1) a 2) potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanými 1)
a 2) jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, a dalšími výroky III. až IX.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K dovolání žalobce [původně označeného jako žalobce a)] Nejvyšší soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze
dne 13. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4824/2015, shora označený rozsudek
odvolacího soudu, a to ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými 1) a 2), ve
výrocích I., IV. a VI. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud přistoupil k vydání tohoto kasačního rozsudku z toho
důvodu, neboť odvolací soud se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v
zápis v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, aniž by přezkoumatelným způsobem vyložil konkrétní právní argumenty,
které jej k takovému odklonu vedly, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního
soudu nelze bez dalšího považovat za důvod k nerespektování judikatury
dovolacího soudu.
5. Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby v dalším řízení při
meritorním rozhodování zohlednil relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a aby
svůj právně kvalifikační závěr (vtělený do právního posouzení věci) zákonu
odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku,
nedospěje-li k závěru o nutnosti vydání dalšího kasačního rozhodnutí.
6. V dalším (odvolacím) řízení odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne
13. června 2017, č. j. 37 Co 258/2003-394, jímž rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že určil, že: „objekt bydlení č. p. v k. ú. T., obec B., okres B.,
zapsaný na LV u Katastrálního úřadu, katastrální pracoviště v B. a situovaný
na p. č. jiného vlastníka (dále též „nemovitost“ nebo „stavba“), je ve
vlastnictví 1) žalovaného“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
všech stupňů.
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný 1) nabyl vlastnické právo
k předmětné stavbě č. p. na p. č. v k. ú. T. a obci B. v souvislosti se
smlouvou o postoupení pohledávek [mezi žalobcem a žalovaným 1), zastoupeným
M.V.] kupní smlouvou ze dne 22. září 2000 s právními účinky dne 25. září 2000,
uzavřenou mezi dlužníkem žalobce (J. N.) a žalovaným 1) (zastoupeným jednatelem
A. F.) za kupní cenu 3.500.000,- Kč, zaplacenou započtením postoupených
pohledávek žalobců.
8. Tato nemovitost byla posléze předmětem dalšího převodu, a to na
základě kupní smlouvy ze dne 8. února 2001, jíž žalovaný 1) - zastoupený
jednatelem označeným jako I. T. - tuto stavbu prodával žalovanému 2) za kupní
cenu 1.500.000 Kč, která měla být uhrazena při podpisu této smlouvy.
9. Odvolací soud však dospěl k závěru, že posledně uvedená kupní smlouva
[na základě které byl povolen vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti
ve prospěch žalovaného 2)] je – pro absenci vůle žalovaného 1) - ve smyslu § 39
obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, jelikož v době tvrzeného uzavření
této smlouvy byl žalovaný 1) zastoupen „neidentifikovatelnou osobou vystupující
pod jménem I. T.“, tedy odvolací soud vycházel ze zjištění, že uvedená fyzická
osoba (pod uvedeným jménem a příjmením) v době uzavření kupní smlouvy
neexistovala a tudíž převodce jejím prostřednictvím nemohl ani projevit svou
vůli nemovitost převést na nabyvatele (dovolatele).
10. Kromě toho odvolací soud k posledně uvedené smlouvě dovodil, že:
„sjednaná kupní cena 1.500.000 Kč je ve vztahu k více než dvojnásobné obecné
ceně 3.775.200 Kč příliš nízká a představuje neúměrné zkrácení. Ve spojitosti s
dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) může naplňovat
jednání kolidujícího s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.) (30 Cdo 21/2012), potažmo
je neplatná dle § 39 obč. zák. Za tyto okolnosti by bylo možno považovat to, že
1) žalovaný nepostupoval v souladu se smlouvou o postoupení pohledávky z 29. 8.
2000. Jeho tehdejší jednatel A. A. F. byl za skutek jednání v rozporu se
smlouvami o postoupení pohledávek žalobců z 29. 8. 2000 jako uprchlý dne 27.
11. 2013 pravomocně odsouzen za pokračující trestný čin zpronevěry.“
11. S ohledem na kasační rozsudek Nejvyššího soudu se odvolací soud dále
zabýval otázkou nabytí vlastnického práva žalovaného 2) k předmětné nemovitosti
na základě jeho dobré víry, a to i v intencích judikatury Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“), přičemž dospěl k negativnímu závěru, a to
z následujících (ve stručnosti z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
zrekapitulovaných) důvodů:
- krátký časový odstup mezi uzavřením převodní smlouvy – nabývacím
titulem ve prospěch žalovaného 1) (kupní smlouva ze dne 22. září 2000) a kupní
smlouvou ve prospěch žalovaného 2) (ze dne 8. února 2001);
- rozdělení stavby nepřicházelo v úvahu;
- podle zjištění odvolacího soudu od února 2001 nebyly v předmětné
stavbě prováděny žádné opravy nebo úpravy;
- odvolací soud shledal žalovaného 2) za nevěrohodného, „pokud
vypovídal, že stavbu potřeboval pro sebe, přítelkyni a dítě (8. 2. 2001) a již
v létě 2001 projevuje ochotu jej pronajmout známému V.z B. n. P.. Dále 2)
žalovaný podepisuje dne 8. 2. 2001 údaje v rozporu s vědomou realitou, že
nemovitost nemá omezení bránící výkonu vlastnických práv (včetně užívacího) a
prohlašuje, že kupní cena 1.500.000 Kč byla předána a převzata. Pokud je pak
třeba dobrou víru jako psychický stav 2) žalovaného hodnotit objektivně, pak
při zachování náležité (běžné) opatrnosti s ohledem na zjištěné okolnosti na
straně 2) žalovaného nemohla být dána, a to ani v důsledku vložení vlastnického
práva do katastru nemovitostí. Druhý žalovaný jako následný nabyvatel nebyl
nabyvatelem dobrověrným a je na místě obnovit vlastnický vztah původního
vlastníka 1) žalovaného.“
12. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání žalovaný 2) (dále též „dovolatel“), které však není –
jak bude rozvedeno níže – podle § 237 o. s. ř., s přihlédnutím k § 3028 odst. 2
o. z., přípustné. K dovolací argumentaci dovolatele pak Nejvyšší soud uvádí své
následující (v posloupnosti dovolatelem uplatněných jednotlivých dovolacích
námitek, vycházejících z uplatněného dovolacího důvodu a tvrzené přípustnosti
dovolání) závěry:
13. K tvrzené absenci naléhavého právního zájmu žalobce na soudní
deklaraci předmětného věcně právního vztahu k nemovitosti ve prospěch
žalovaného 1)
14. Předmětná otázka, jak ostatně správně poznamenal žalobce ve svém
písemném vyjádření k podanému dovolání, byla již (byť implicitně) Nejvyšším
soudem vyřešena v předchozím (shora již označeném) kasačním rozsudku, neboť
byla-li důvodem vrácení věci odvolacímu soudu neúplně (respektive
nepřezkoumatelně) řešená právní otázka „nemo plus iuris“, pak tento závěr
předpokládá, že žalobce má na takovém určení vlastnictví (zde ve prospěch svého
dlužníka – žalovaného 1/) naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.
15. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti připomíná, že soudní praxe v
poměrech dosavadní civilní právní úpravy neomezovala právo dovolat se
neplatnosti právního úkonu pouze na jeho účastníky, byť oprávnění třetích osob
(a tedy i případně v postavení věřitelů) dovolat se neplatnosti právního úkonu
(např. vůči jednajícímu dlužníkovi s třetí osobou) podmiňuje příznivým dopadem
na právní postavení této třetí osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006, ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo
75/2015, nebo ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017; všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).
16. K námitce dovolatele, že žalobce měl správně využít ochrany
prostřednictvím institutu odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu § 40a obč.
zák. nutno uvést, že úspěšně lze odporovat jen platnému právnímu úkonu (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo
1864/2012), což v daném případě nepřicházelo v úvahu, dospěl-li odvolací soud k
závěru o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy.
17. K okolnostem uzavření kupní smlouvy ze dne 8. února 2001
18. Dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud
vycházel při meritorním rozhodování, kterážto okolnost ovšem přípustnost jeho
dovolání - s přihlédnutím též k tomu, že dovolací soud učiněná skutková
zjištění v dovolacím řízení nemůže jinak revidovat - nezakládá.
19. Vycházel-li tudíž odvolací soud ze skutkového zjištění, že (ve
stručnosti shrnuto), žalovaný 1) byl při prodeji zastoupen osobou, která pod
daným jménem „I. T.“ neexistovala, pak jím učiněný právní závěr, že tato
„neztotožněná osoba nemohla za 1) žalovaného projevit vůli“, má skutkovou
oporu, kterou v dovolacím řízení nelze nijak zpochybnit, respektive uvedená
dovolací námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání v řešení otázky
absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy.
20. K neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy
21. Zpochybňuje-li dovolatel právní názor odvolacího soudu o neplatnosti
převodní smlouvy pro její kolizi s dobrými mravy s ohledem na neúměrné zkrácení
kupní ceny (oproti kupní ceně podle prvně uzavřené kupní smlouvy) ve spojitosti
s dalšími (odvolacím soudem popsanými) okolnostmi případu, pomíjí, že odvolací
soud se řešením této otázky zabýval v souvislosti s verifikací naplnění
skutkové podstaty nabytí vlastnického práva od nevlastníka, což nic nemění na
faktu, že primárním důvodem neplatnosti smlouvy byla odvolacím soudem zjištěná
absence projevu vůle žalovaného 1) prostřednictvím neexistující fyzické osoby.
Proto ani na podkladě této dovolací argumentace nelze založit přípustnost
dovolání žalovaného 1).
22. K nabytí nemovitosti na základě dobré víry nabyvatele ve smyslu
judikatury Ústavního soudu
23. Dovolatel nesprávně dovozuje, že již okolnost, že v předchozím
rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel je dobrověrným
nabyvatelem, zatímco v nyní dovoláním napadeném rozsudku zaujal opačný právní
názor, zakládá přípustnost i důvodnost jeho dovolání. Je tomu tak z toho
důvodu, že dovolací soud přistoupil k vydání shora označeného kasačního
rozsudku a uložil odvolacímu soudu, aby v dalším řízení důsledně posuzoval, zda
v daném případě byly naplněny podmínky pro nabytí vlastnického práva
dovolatelem s ohledem na jím tvrzenou dobrou víru.
24. Nutno pak ocenit, že odvolací soud správně v novém rozhodnutí
zaregistroval, že v mezidobí došlo k zásadnímu posunu právního nazírání
Nejvyššího soudu na velmi právně složitou problematiku „nemo plus iuris“, a byť
jeho verifikační dílčí závěry ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu
jsou stručné, nic to nemění na jejich správnosti, výstižnosti i přesvědčivosti
(koneckonců soudní rozhodnutí má být, pokud možno, stručné a věcně výstižné,
přitom však každému jeho čtenáři majícímu rozum průměrného člověka obsahově
srozumitelné a pokud možno i přesvědčivé, kteréžto limity podle názoru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje).
25. Jelikož dovolatel zčásti poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu k
problematice „nemo plus iuris“, považuje dovolací za nezbytné na tomto místě
připomenout následující ustálenou optiku pohledu na řešení této závažné právní
problematiky:
26. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11,
vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad
alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více
práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického
práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost
náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém
případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu
zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel
s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře, a že soudy v takovém
případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
27. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré
víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp.
zn. 31 Cdo 353/2016, v reflexi na judikaturu Ústavního soudu vyložil a
odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince
2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.) bylo možné nabýt
vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka,
a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“
28. Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak
přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo
plus iuris“, a to právě s ohledem na (níže uvedenou) judikaturu Ústavního
soudu.
29. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30
Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele
v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu
ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
30. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární
nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování
dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii
dodržet následující tři kroky:
31. Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v
řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu
majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále
vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
32. Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout
úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na
okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se
poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva
původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného
nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i
takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva
(například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty;
řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného
případu.
33. Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele
bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou
ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude
potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na
všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu.
34. Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně
dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry
jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení
vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z
toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení
katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady
materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv,
konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v
demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu
zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na
zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
35. Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo
délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj.
učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu),
okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému
zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný
čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního
řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost
vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný
nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v
převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti
prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav
předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat
existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny
okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné,
aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající
možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho
nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z
dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli
mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení
naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod).
36. Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému
prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a
požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno
nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na
ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i
k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
37. Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí
vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí
vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale
v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou
existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu
vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré
víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
38. K tomu Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že při řešení právní otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat
(určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku
odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu,
především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
39. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel
vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u
katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry
již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v
katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti,
které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012).
40. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS
775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré
víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v
mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení
veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru
nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád
v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval.
Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí
ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním
vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost
při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby,
která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
41. K tomu Nejvyšší soud ustáleně dodává, že o takový případ může jít
tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na
předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné
převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu,
který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní
obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů
atd.).
42. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku
ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil,
že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného
vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález
Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační
úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu
bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata
nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním
zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na
který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset
v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
43. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném
právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil
příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je
povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně
posuzovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky
skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a
břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany
svého vlastnického práva.
44. Z obsahu (písemného vyhotovení) odůvodnění dovoláním napadeného
rozsudku je zřejmé, že odvolací soud důsledně vycházel z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a učiněná skutková zjištění podrobil verifikaci z
pohledu zkoumání, zda v daném případě byly či nikoliv naplněny podmínky pro
nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti dovolatelem s ohledem na jím
tvrzené dobrověrné chování. Jestliže za daného skutkového stavu odvolací soud
dospěl k negativnímu závěru (tj. že podmínky pro nabytí vlastnického práva k
nemovitosti dovolatelem na základě jím tvrzené dobré víry splněny nebyly), je
třeba v poměrech posuzování přípustnosti dovolání konstatovat, že s ohledem na
nemožnost revize skutkového stavu věci, z nějž odvolací soud při rozhodování
vycházel, nelze dospět k závěru, že se dovolateli podařilo přípustnost jeho
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.
45. Jinými slovy řečeno, skutkový stav, z nějž odvolací soud při
rozhodování vycházel, mu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu
závěru.
46. Nejvyšší soud závěrem připomíná, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I.
ÚS 2219/2012 (v rámci bodu č. 56) také vyložil, že: „opodstatněnost a možnost
souběžné existence jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak
institutu vydržení ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v
dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (po
nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka,
tehdy toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem
s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo.“
47. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
48. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu