30 Cdo 5406/2016-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s., IČO 25296736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 289/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2016, č. j. 62 Co 271/2016-109, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 5. 11. 2015 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v souvislosti s konkurzním řízením vedeným Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 8. 2016, č. j. 62 Co 271/2016-109, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2016, č. j. 26 C 289/2015-36, kterým bylo zastaveno řízení o náhradu škody ve výši 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 83 odst. 1 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu, když dříve zahájené řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 120/2014 představuje překážku věci zahájené, a kterým bylo též rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I).
Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovolání je členěno do tří hlavních částí, přičemž v úvodu části 1) dovolání žalobkyně uvádí, že Nejvyšší soud již dříve akceptoval dovolání žalobkyně v totožných souvislostech a přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu § 237 o.
s. ř. od skutečnosti, že „je aplikace překážky litispendence odvozena od: - skutečnosti, že 14. 7. 2000 orgánům státu poprvé oznámenou a následně již nespornou ‚defraudaci podniku úpadce RASTRA AG-CZ a. s.‘ Nejvyšší soud ČR zatím marně nařídil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednat v rozsudcích pod č. j. 30 Cdo 1542/2014 ze dne 4. 12. 2014 a 30 Cdo 3527/2014 ze dne 28. 1. 2015, a je nutno zabránit zahájení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
36 a 38 LZPS, to je sporného řízení, a - fabulace ‚stejného skutkového vylíčení‘, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, to je, že soudci nalézacího a odvolacího soudu věc nesprávně právně posoudili k legalizaci výnosů z trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘.“ Výše citovaná pasáž dovolání, věnující se přípustnosti, však neobsahuje vymezení důvodu dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o.
s. ř.). V části 1) dovolání není pro nesrozumitelnost formulovaných námitek zcela zřejmé, proti čemu žalobkyně brojí. Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelná námitka žalobkyně uvedená v této části dovolání, že se odvolací soud měl odchýlit od závazného právního názoru Nejvyššího soudu věci žalobkyně projednat, respektive že Nejvyšší soud v případě shodného vylíčení skutkových okolností rozhoduje rozdílně, když v obdobných věcech žalobkyně její dovolání akceptoval.
Uvedená námitka však nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že v řízeních vedených před soudem prvního stupně pod sp. zn. 42 C 120/2014 a v nyní projednávané věci jde o tentýž předmět řízení, daný totožným nárokem a totožnými skutkovými tvrzeními žalobkyně, a o totožné účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014). Nadto je třeba zdůraznit, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, a stejně tak ani v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 362/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, citovaných žalobkyní, nebyla otázka překážky zahájeného řízení (litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. jakkoli řešena. S ohledem na uvedené tříčlenný senát Nejvyššího soudu na základě podaného dovolání, které se navíc ke shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu argumentačně nijak nevymezuje, neshledal důvod předložit věc velkému senátu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 220 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný.
Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobkyně vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky žalobkyně jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci. Část 2) dovolání obsahuje pouze „prohlášení advokáta žalobce“, že toto dovolání je plněním pokynu žalobce, kterým je advokát vázán, a výklad a používání pojmu „organizovaný zločin“ v kontextu dovolání.
V části 3) dovolání žalobkyně namítala podjatost některých soudců Nejvyššího soudu, přičemž usnesením Nejvyššího soud ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 32 Nd 441/2016, bylo rozhodnuto, že k uvedené námitce se nepřihlíží.
Dále žalobkyně v části 3) dovolání, která je zároveň nejobsáhlejší částí dovolání, převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k zneužívání sankce podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., k „fabulaci překážky litispendence“, k odepření spravedlnosti, apod. Tato část neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy rovněž nemůže být shledána. Žalobkyně dále rozebírá rozsah korupce v příslušných soudních institucích či jiných státních orgánech a bez jakýchkoliv souvislostí se věnuje problematice vyloučení některých soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.
Žalobkyně v této části velmi obsáhle uvádí také tvrzení týkající se jiných sporů, účastníků a věcí, které nejsou pro tuto věc významné. Následně vysvětluje – opět mimo kontext – „neomarxistický výklad vlastnických práv“. Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8.
2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely o. s. ř. (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a
Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon předseda senátu