30 Cdo 5419/2017-172
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 240/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 23 Co 469/2016-148, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 108 821 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 194/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 42 C 240/2014, žalobu o zaplacení částky 108 821 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas žalobce s formou poskytnutého zadostiučinění, neboť stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), což v případě žalobce nebyla. Nejvyšší soud nadto ustáleně uvádí, že konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Námitka žalobce týkající se hodnocení významu posuzovaného řízení nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od judikatury soudu dovolacího, dle které je možné jako přiměřené zadostiučinění konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v případě, že význam předmětu řízení je pro žalobce malý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2805/2014). Otázka hodnoty předmětu sporu v posuzovaném řízení rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o.
s.
ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl jak k částce, o kterou šlo v původním řízení včetně požadovaných úroků z prodlení a nákladů řízení, tedy k tomu, co bylo pro účastníka posuzovaného řízení v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010), tak i k tomu, zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové
poměry žalobce pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2354/2013). Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil při řešení otázky dělení důkazního břemene co do prokazování vzniku nemajetkové újmy, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť v daném případě odvolací soud vyšel v souladu s judikaturou dovolacího soudu z toho, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a žalobci tím vznikla nemajetková újma (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Ani námitka žalobce, podle které chování žalobce v posuzovaném řízení neodůvodňovalo přiznání přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť v daném případě odvolací soud svůj závěr o konstatování porušení práva jako přiměřené formě zadostiučinění založil na tom, že posuzované řízení mělo pro žalobce malý význam.
Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 19. 12. 2017
JUDr. František Ištvánek předseda senátu