30 Cdo 562/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 185/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 54 Co 357/2014-67,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 54 Co 357/2014-67,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2014, č. j. 18 C
185/2013-33, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) shora uvedeným
rozsudkem konstatoval, že nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, „který o návrhu vedeném u něj pod sp. zn. 085 EX 11945/10
nerozhodl v přiměřené lhůtě“, jakož i Obvodního soudu pro Prahu 5, „který o
návrhu vedeném u něj pod sp. zn. 33 EXE 3383/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené
v ust. § 44 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, účinného v době
podání návrhu“, došlo k porušení práva žalobce (výrok I). Výrokem II rozsudku
soud prvního stupně zamítl žalobu na odškodnění nemajetkové újmy z tohoto
titulu částkou 150.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III rozsudku uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci tam vyčíslené náklady řízení k rukám jeho
zástupce. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků
změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že se nekonstatuje,
že tam popsaným nesprávným úředním postupem bylo porušeno právo žalobce (výrok
I), potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok III). Odvolací soud dle odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, jež po doplnění dokazování stanoviskem žalované ze dne 24. 6. 2013 k žádosti žalobce o odškodnění právně zhodnotil tak, že k žalobou
vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu exekučního soudu a soudního exekutora
došlo a že postačujícím zadostiučiněním žalobci (jako povinnému v exekučním
řízení) vzniklé nemajetkové újmy je konstatování porušení práva (potud se
neodchýlil od právního hodnocení věci soudem prvního stupně). Oproti soudu
prvního stupně však uzavřel, že se tohoto zadostiučinění žalobci od žalované
již dostalo po předběžném projednání jeho nároku žalovanou (a to právě ve
zmíněném stanovisku). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) v celém jeho
rozsahu dovoláním, maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně mj. otázku
„formálních nároků na konstatování porušení práva“ daného mu (údajně)
žalovanou, čímž je dle dovolatele dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesprávnost právního posouzení této otázky spatřuje dovolatel předně v tom, že
odvolací soud vyhodnotil stanovisko žalované jako obsahující konstatování
porušení práva, ač v něm výslovně obsaženo není. Dále dovolatel namítl, že
kromě nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku („průtahy“)
exekučního řízení žádal žalobou odškodnění rovněž za „zlovolné jednání
exekutora“, s nímž se však ani stanovisko žalované, ani rozsudek odvolacího
soudu nikterak nevypořádávají. Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatel s poukazem na §
237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od řešení
přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4411/2010. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu a
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho
přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovoláním nastolené
otázky, na níž závisí jeho rozhodnutí, vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, podle které „… ve výroku rozsudku, kterým soud
poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti
státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně
uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne
18. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2174/2012). Není žádný důvod, proč by tyto požadavky nemělo splňovat i
stanovisko příslušného úřadu v rámci předběžného projednání.“ (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015).
Uvedený požadavek stanovisko žalované ze dne 24. 6. 2013 nesplňuje, a to z obou
dovolatelem přiléhavě namítaných důvodů – jednak proto, že v něm není obsažen
žádný kompenzační projev (ve smyslu poskytnutí, „dání“ zadostiučinění; sdělení
žalované, podle nějž „bylo shledáno, že konstatování porušení práva… je
dostačující náhradou“, jako kompenzační projev hodnotit nelze, nebylo-li
porušení práva žalovanou současně vskutku konstatováno), jednak proto, že
stanovisko obsahově nepostihuje celou šíři posléze uplatněného žalobního
požadavku (k tomu viz dále).
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř. nejprve přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo bylo.
Z žaloby vyplývá, že dovolatel vytýká předmětnému exekučnímu řízení vícero
tvrzených (a skutkově zjevně samostatných) nesprávných úředních postupů, což
ostatně (a potud správně) reflektovaly soudy obou stupňů posouzením tvrzené
nepřiměřenosti (celkové) délky řízení a namítaného nenařízení exekuce ve lhůtě
podle § 44 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do
31. 12. 2012 (viz třetí odstavec na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, v
němž jsou tyto dva nároky vyčteny). S přihlédnutím k formulaci žaloby lze
nicméně uvažovat i tvrzení dalšího dílčího pochybení soudního exekutora (tedy
třetího nesprávného úředního postupu), spočívajícího dle žalobních tvrzení v
tom, že exekutor nepostoupil jemu doručené podání oprávněného ze dne 26. 11.
2010, obsahující mj. zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce, exekučnímu soudu do
doby, kdy tento (dne 14. 6. 2011) exekuci nařídil.
Soud prvního stupně tedy pochybil, když nevedl dovolatele (ať už na úvod jím
nařízeného jednání či předchozím postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř.) ke zcela
jednoznačnému (kladnému) skutkovému vymezení všech jednotlivých (tvrzených)
pochybení, v nichž spatřuje odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup) a s
nimiž spojuje vznik nemajetkové újmy. Jelikož soud odvolací toto jeho pochybení
nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci – dovolatel totiž uplatnil žalobou více nároků se
samostatným skutkovým základem (jistě dva, spíše však tři), aniž však uvedl,
jaké částky odškodnění na tyto jednotlivé nároky požaduje. O „pluralitě
titulů“ (minimálně dvou) přitom soudy nižších stupňů neměly pochybnost.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený
rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení
zrušil. Protože důvod představovaný vadou spočívající v neurčitosti žaloby, pro
který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1
o. s. ř. vyzval dovolatele k odstranění shora uvedené vady žaloby. Soud prvního
stupně se tak postará o to (neuvede-li dovolatel potřebné dříve sám), aby
dovolatel jednoznačně vymezil okruh tvrzených (nesprávných) úředních postupů, v
jejichž důsledku mu měla vzniknout nemajetková újma, jakož i v čem takto
utrpěná nemajetková újma spočívala. S přihlédnutím k pluralitě odpovědnostních
titulů (zjevné již nyní) povede soud prvního stupně dovolatele k rozlišení,
jakého odškodnění se na podkladě každého jednotlivého titulu domáhá (k tomu viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009,
zapovídající možnost žádat odškodnění nemajetkové újmy v penězích z více
skutkově samostatných důvodů jedinou částkou).
Následně soud prvního stupně posoudí důvodnost takto vymezených nároků. Shledá-
li v dovolatelem tvrzených pochybeních nesprávný úřední postup [ve smyslu § 13
odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“)], nepřehlédne, že vyvratitelná
domněnka vzniku nemajetkové újmy se uplatní toliko v případě nesprávného
úředního postupu představovaného porušením práva na projednání věci (samé) v
přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014, a tam provedený ucelený
výklad této problematiky včetně odkazů na relevantní judikaturu dovolacího
soudu, zejm. pak rozsudek ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012,
usnesení ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012, a usnesení ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013).
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 11. 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu