USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce K. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem se sídlem v Brně,
Lidická 2006/26, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a
katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o zaplacení 1 071 088
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C
394/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
11. 2015, č. j. 22 Co 313/2015-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 19. 11.
2015, č. j. 22 Co 313/2015-293, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8
jako soudu prvního stupně ze dne 11. 5. 2015, č. j. 9 C 394/2008-259, kterým
byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 071 088 Kč s příslušenstvím (výrok
I), a současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).
Žalobce se (po všech změnách v řízení) domáhal částky 1 071 088 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku
nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu spočívajícího v nepřiměřené
délce vkladového řízení, v jehož důsledku mu měl ujít zisk z nájemného (žalobce
původně nárok dovozoval z nezákonného rozhodnutí příslušného katastrálního
úřadu, který jeho návrh na vklad zamítl).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I (ve věci samé) včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl.
Námitky žalobce, že a) odvolací soud postupoval v rozporu s § 212a odst. 3 o.
s. ř., když sám bez návrhu kterékoliv ze stran doplnil dokazování o čtení
listin ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 239/2000 (konkrétně
vyjmenovaných v dovolání), ačkoli k novým skutečnostem nebo důkazům smí
odvolací soud přihlédnout, jen když byly účastníky uplatněny, že b) soud nesmí
vyšetřovat věci, vyhledávat důkazy a prováděním důkazů bez návrhu ověřovat své
vlastní hypotézy skutkového stavu, a že c) v posuzovaném případě žádný z
účastníků v průběhu řízení před soudy obou stupňů provedení v dovolání
konkretizovaných důkazů nenavrhl, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod
číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 11. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1444/2011, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1883/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2218/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1.
2017, sp. zn. 33 Cdo 1535/2016), když odvolací soud, přes doplnění dokazování
spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 239/2000, dospěl ke stejnému
skutkovému závěru jako soudu prvního stupně ohledně toho, že žalobce nabyl
předmětnou nemovitost jako tzv. „holé vlastnictví“, bez reálné možnosti jejího
užívání.
Skutečnosti, jež žalobce předestřel při řešení otázky, zda by při pravidelném
(normálním) běhu událostí byt nacházející se v prvním nadzemním podlaží
pronajal a inkasoval za něj nájemné (období od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006), ze
skutkových zjištění soudů neplynou. Žalobce konstruuje své odlišné právní
posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud,
a jeho námitky proto přípustnost dovolání založit nemohou, neboť jde ve
skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež jsou
nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím
učiněnému právnímu posouzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016).
Na dalších žalobcem vymezených námitkách [že a) odvolací soud dospěl k
nesprávnému závěru, že pokud se žalobce před podáním žaloby nedomáhal nároku na
vydání bezdůvodného obohacení, škoda ve vztahu k žalované mu nevznikla, ačkoliv
podle názoru žalobce se jakýchkoliv nároků vůči třetím osobám nemohl před
vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí domáhat, neboť do té doby
nebyl aktivně věcně legitimován, a žaloba by tak musela být zamítnuta (období
od 1. 3. 1999 do 31. 12. 1999), že b) závěr odvolacího soudu, podle kterého
byla-li nemovitost ke dni uzavření kupní smlouvy plně obsazena, nemohl žalobce
uvažovat o jejím pronájmu, je absurdní a odtržený od zjištěného skutkového
stavu věci, když bylo soudy zjištěno, že c) byl byt v prvním nadzemním podlaží
od 1. 1. 2000 prázdný, že d) je tento postup v rozporu se zásadou právní
jistoty a předvídatelnosti práva (zde období od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006), že
e) odvolací soud sám bez návrhu kterékoliv ze stran doplnil dokazování o výpis
z centrální evidence obyvatel u osoby paní T., že f) odvolací soud sice klade
důraz na to, že nemovitost byla ke dni uzavření kupní smlouvy zatížena nájemním
vztahem, ale již nikterak nereagoval na námitky žalobce týkající se právního
posouzení existence tohoto právního vztahu, že g) smlouva o nájmu musela být
absolutně neplatná, a že i kdyby vady způsobující absolutní neplatnost této
smlouvy nebyly dány, žalobce jako vlastník nemovitosti by ukončil nájem
výpovědí] rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý
(primární) důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl a který se
žalobci nepodařilo zpochybnit (tedy, že žalobce v posuzovaném řízení nemůže
tvrdit, že mu ušel zisk z nájemného, když podle jeho slov nabyl jen „holé
vlastnictví“, a dům nemohl nijak užívat, což sám akceptoval), nemůže žádný
další dovolací důvod (posouzení stavu v období od 1. 3. 1999 do 31. 12. 1999 a
od 1. 1. 2000 do 4. 9. 2006, doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu o
výpis z centrální evidence obyvatel, a absolutní neplatnost smlouvy o nájmu)
naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné
vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech
žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5005/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 677/18).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce,
jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých
žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno
advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž
žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových
výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II
bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu