30 Cdo 620/2024-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Sokolská 270/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, která je v řízení podporována Mgr. Otakarem Kořínkem, bývalým soudní exekutorem, nar. 27. 9. 1973, bytem v Praze 4, Hurbanova 1188/15, jako vedlejším účastníkem na straně žalované, zastoupeným JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D. advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 125 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 153/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. 3 Co 77/2022-437, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 32 C 153/2010-403, zamítl žalobu o zaplacení částky 125 000 Kč (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 1 500 Kč (výrok II), vedlejšímu účastníkovi 12 342 Kč (výrok III) a státu 447,50 Kč (výrok IV).
2. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 125 000 Kč, představující satisfakci za tvrzený zásah do jeho osobnostních práv. K zásahu mělo dojít poté, co Okresní soud v České Lípě nařídil proti synovi žalobce (jinak nositeli téhož jména a příjmení) exekuci, o čemž se žalobce dozvěděl tak, že dne 27. 7. 2006 si k němu do bydliště vynutili vstup pracovníci (nyní již bývalého) soudního exekutora Mgr. Otakara Kořínka, Exekutorský úřad Praha 3, při tom prováděli mobiliární exekuci majetku, jež nenáležel povinnému, nýbrž žalobci a jeho manželce.
Žalobce jim posléze pod nátlakem uhradil částku 150 000 Kč. Následně byla mobiliární exekuce prováděna v domě žalobce znovu, a to dne 30. 1. 2007, kdy pracovníkům soudního exekutora žalobce uhradil dalších 120 000 Kč. Žalobce byl později úspěšný s podanými vylučovacími žalobami, nicméně následkem chování pracovníků exekutorského úřadu se žalobce cítil poškozen zejména jako podnikatel, který měl do té doby v místě podnikání velmi dobré jméno. V souvislosti s činností exekutora se o něm začalo říkat, že má dluhy, když u něj byli exekutoři.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako vadné, odmítl.
5. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2].
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3]. 7. Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17]. 8. Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebyla náležitě vymezena žádná právní otázka, ale především v něm chybí jinak obligatorní údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 9. V dovolání je pouze vágně uváděno, že soudy měly postupovat v rozporu s právem na spravedlivý proces, jestliže byla proti žalobci „zahájena exekuce, aniž by byl povinnou osobou“, že Vrchní soud v Praze v (předchozím) „zrušovacím usnesení nevyslechl svědky“, kteréhožto pochybení se podle dovolatele měl dopustit i Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, čemuž na překážku neměl být podle něj ani jinak vadný závěr soudů obou stupňů, že svědky, které „přemluvil“ (k výslechu) měl také „instruovat“ (zřejmě o tom, co mají vypovídat). Soudy podle dovolatele pominuly svá vlastní zjištění, že se pracovníci soudního exekutora dopustili nesprávného úředního postupu. 10. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje dokonce ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). 11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Žalobce ovšem žádný ze zákonem předjímaných důvodů přípustnosti dovolání ve svém podání ani implicitně neoznačil. 12. Pokud se snad žalobce domníval, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což žalobce, ač zastoupen advokátem, neučinil. 13. Ohledně obecné námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv dovolatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, trpí dovolání obdobnými vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil. 14. Dovolání, byť sepsané advokátem, je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé prosté (a potud nekvalifikované) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být posouzeny, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). 15. Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 16. Již nad rámec nosných důvodů vážících se k vadám dovolání jako celku Nejvyšší soud připomíná, že k případným vadám řízení (zejména pokud jde o namítané nevyslechnutí svědků), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). 17. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 18. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu