30 Cdo 704/2025-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Angelia Invest, s. r. o., IČO 27186504, se sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Gorazdova 1982/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 728 006 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 86/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 58 Co 341/2024-222, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Zaplacení částky 1 835 100 Kč s příslušenstvím (poté, co byl tento nárok vyloučen k samostatnému projednání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 4. 2021, č. j. 19 C 25/2020-261) se žalobkyně domáhala po žalované z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 196/2006 (dále jen „posuzované řízení“), díky níž se její níže uvedené pohledávky vůči společnosti AZ-Audit, s. r. o., (následně AZ-Audit, s. r. o. v likvidaci, nyní již vymazané z obchodního rejstříku), IČO 49707108 (dále jen „dlužník“), staly nevymahatelnými. Požadovaná částka sestávala z pohledávky s příslušenstvím přiznané žalobkyni vůči dlužníkovi v posuzovaném řízení v celkové výši 1 728 006,10 Kč (tj. jistina 884 168,50 Kč, zákonný úrok z prodlení z této částky kapitalizovaný ke dni uplatnění nároku u žalované dne 9. 8. 2019 ve výši 455 795 Kč a přiznaná náhrada nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně ve výši 388 042,60 Kč), kterou se v následující exekuci nepodařilo vymoci (po zaokrouhlení žalobkyně požadovala z tohoto titulu úhradu částky ve výši 1 728 006 Kč s příslušenstvím; poznámka Nejvyššího soudu) a jež je předmětem nyní posuzovaného dovolání. Dále žalobkyně požadovala i úhradu pohledávky v celkové výši 107 094,20 Kč (tj. částka 90 120,20 Kč, kterou žalobkyně uhradila na nákladech řízení na základě později zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, vydaného v posuzovaném řízení, jež představovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči dlužníkovi, a kapitalizovaný úrok z prodlení z této částky od 8. 4. 2017 do 9. 8. 2019 ve výši 16 974 Kč), kterou však vůči dlužníkovi kromě výzvy z 30. 4. 2017 neuplatnila, ani nevymáhala (po zaokrouhlení žalobkyně požadovala z tohoto titulu úhradu částky ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím; poznámka Nejvyššího soudu) a ohledně níž již bylo řízení pravomocně skončeno.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 19 C 86/2021-92, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 835 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 58 Co 300/2022-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 30 Cdo 856/2023-155, první rozsudek odvolacího soudu i první rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 728 006 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť soudy nižších stupňů v tomto rozsahu zamítly žalobu pro předčasnost z důvodu probíhající exekuce na majetek dlužníka, aniž se však zabývaly tím, zda by v ní žalobkyně při pravidelném běhu událostí prokazatelně mohla reálně dosáhnout v přiměřené době uspokojení své pohledávky. Ve zbylém rozsahu (tj. ve vztahu k pohledávce ve výši 107 094 Kč s příslušenstvím) dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl.
5. Na to soud prvního stupně rozhodl podruhé, a to rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 19 C 86/2021-182, kterým zamítl žalobu o zaplacení částky 1 728 006 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně).
6. Následně odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 58 Co 341/2024-222, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu).
7. V pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v jeho výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
8. V první řadě není dovolání přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II druhého rozsudku soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo tímto výrokem rozhodnuto o nákladech řízení, jak byla žalobkyně v napadeném rozsudku výslovně poučena.
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je odpovědnost státu za škodu (tj. materiální újmu) způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), odpovědností za škodu způsobenou celkovou nepřiměřenou délkou řízení nebo jednotlivými průtahy, které jsou od celkové délky řízení odečítány, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval tím, k jakým průtahům v posuzovaném řízení došlo, tyto od celkové délky řízení odečetl a určil tak, kdy mohlo posuzované řízení (nebýt těchto průtahů) skončit.
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře dospěl k závěru, že je nutno odlišovat odpovědnost státu za nečinnost soudu projevovanou průtahy v řízení, v důsledku které vznikla poškozenému majetková újma, od odpovědnosti státu za porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, v důsledku kterého vznikla poškozenému nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení totiž představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nepřiměřená délka řízení. Na řízení se tedy hledí jako na celek a celková délka řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala.
Naproti tomu v případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že měl vůči dlužníku pohledávku, jíž mohl reálně vymoci, pokud by řízení proběhlo bez průtahů. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, nebo ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013). Uvedené závěry pak shledal ústavně konformními i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15).
Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci, která nepřípustně směšovala posouzení odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení na straně jedné a za majetkovou újmu (škodu) spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení způsobené průtahy v řízení na straně druhé.
10. Ani otázka, zda může průtah v soudním řízení představovat doba více než rok a půl od zahájení řízení do konání prvního jednání, pokud v ní soud činí jen běžné úkony představující pravidelnou součást řízení, a zda tedy lze k těmto úkonům při posouzení existence průtahů přihlížet, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se ani v tomto případě judikatuře Nejvyššího soudu nevzepřel, pokud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vyšel z toho, že nebyly prokázány průtahy na straně soudu mezi podáním žaloby a nařízením prvního jednání, neboť jednotlivé úkony soudu v tomto období byly činěny plynule a logicky na sebe navazovaly, soud v daném období uskutečnil řadu procesních úkonů (vybírání soudního poplatku, vydání platebního rozkazu, proti kterému byl podán odpor, opatření vyjádření žalovaného), jednání bylo odročováno z důvodu pracovní neschopnosti jednatele žalovaného, do řízení vstupoval vedlejší účastník, účastníci soudu zasílali svá vyjádření atd.
(viz odstavce 12 a 26 odůvodnění druhého rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 14 a 16 odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu). Dle judikatury Nejvyššího soudu je pro stanovení okamžiku, ke kterému mělo řízení (nebýt nesprávného úředního postupu soudu) skončit, třeba od celkové délky řízení odečíst relevantní období nečinnosti soudu, a to jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat.
Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013). Odvolací soud se tudíž od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud provedení běžných úkonů soudem mezi zahájením řízení a konáním prvního jednání ve věci (tj. od 5. 9. 2006 do 29. 5. 2008) představující pravidelnou součást soudního řízení zohlednil a uzavřel, že v tomto období k průtahu v řízení nedošlo.
11. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají ani otázky týkající se zadání dle žalobkyně zcela zbytečného a nepoužitelného znaleckého posudku (tj. zda může představovat zadání zbytečného znaleckého posudku průtah, zda takový závěr vylučuje prodloužení lhůty k jeho zpracování soudem a zda je zadání zbytečného znaleckého posudku a opakované prodlužování lhůty k jeho zpracování natolik běžnou součástí řízení, že to vylučuje její posouzení jako průtahu), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se opět ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž neshledal průtahy na straně soudu ani v souvislosti se zadáním znaleckého posudku, poněvadž při jeho zadání komunikoval se znalcem, účastníky, postupoval plynule, na základě žádosti znalce opakovaně povolil prodloužení lhůty pro vypracování posudku i dodatku, a uzavřel, že v tomto řízení není oprávněn posuzovat účelnost zadání znaleckého posudku, neboť toto nelze zohlednit jako průtahu řízení (viz odstavec 26 odůvodnění druhého rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 14 a 16 odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu).
Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu totiž mimo jiné vyplývá, že na rozdíl od náhrad nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, kdy jedním z rozhodných kritérií pro závěr o přiměřenosti délky řízení je též kritérium postupu orgánů veřejné moci v jeho průběhu [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], v případě, kdy poškozený požaduje náhradu majetkové újmy, je pro účely stanovení okamžiku, do kterého mělo posuzované řízení skončit, třeba zohlednit právě a jen období průtahů ve smyslu nečinnosti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, nebo ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013). Uvedené závěry pak shledal ústavně konformními i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15). V této souvislosti tudíž nelze jako průtah hodnotit to, že soud nižšího stupně ve svém později zrušeném rozhodnutí nerespektoval stanovisko Nejvyššího soudu nebo rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, aniž by odchylný postup náležitě odůvodnil, přičemž právě tato okolnost vedla nadřízený soud ke zrušení jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016), ani případnou neúčelnost postupu soudu při dokazování, např. v důsledku neúčelného a extenzivního zadávání znaleckých posudků či jinak nadměrného dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1726/2021). Odvolací soud se tudíž judikatuře Nejvyššího soudu nevzepřel, jestliže dospěl k závěru, že případné neúčelné zadání znaleckého posudku nemůže představovat od celkové délky řízení odečitatelný průtah, a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo ze dne 19. 8. 2014, sp. zn.
30 Cdo
1943/2013) rovněž posoudil plynulý postup soudu při zadání znaleckého posudku, prodlužování lhůty k jeho vypracování a doplnění jako běžný postup v řízení odpovídající péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat.
12. S ohledem na výše uvedené jsou tedy zcela nepřiléhavé odkazy žalobkyně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, neboť oba se týkají zcela jiného typu nároku, a to zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a jejich závěry tak nelze na posuzovaný nárok na náhradu škody, který je založen na zcela odlišných principech, jak vyplývá i z výše uvedené judikatury, bez dalšího aplikovat. Navíc druhý z uvedených rozsudků vychází z toho, že v řízení došlo k prodlevám při vypracování znaleckého posudku, který tedy nebyl zpracován ve stanovené lhůtě, v posuzované věci však byla soudem lhůta k vypracování znaleckého posudku či jeho dodatku k žádosti znaleckého ústavu prodloužena.
13. Navíc poukazuje-li žalobkyně v dovolání na to, že byl znalecký posudek zadán zbytečně, neboť jeho zadání sestávalo z otázek, které vůbec nepřísluší znalci odpovědět, že pro rozhodnutí ve věci byl tento znalecký posudek nepoužitelný nebo že prodlužování lhůty k vypracování znaleckého posudku bylo bezdůvodné a jen „maskovalo“ prodlevy s jeho zpracováním, pak tyto skutečnosti ze skutkových zjištění soudů neplynou a žalobkyně v tomto směru
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud. Tato námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
14. Namítala-li žalobkyně v dovolání i existenci vady řízení spočívající v nevyhovění její žádosti o odročení jednání před odvolacím soudem, nemůže taková námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
15. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 5. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu