30 Cdo 726/2024-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. Č., zastoupeného Mgr. Jiřím Drvotou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Karla IV. 93/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 70 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 543/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 8. 2023, č. j. 5 Co 564/2023-195, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 70 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou měl utrpět jednak v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného soudní exekutorkou Exekutorského úřadu v Plzni JUDr. Jitkou Wolfovou pod sp. zn. 106 EX 25444/10, resp. Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 10 EXE 872/2010, jednak v důsledku absence účinného dohledu státu nad činností jmenované soudní exekutorky v rámci předmětného řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 15 C 543/2022-169, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání
se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť s tím, že způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje alternativní vymezení (dvou či více vzájemně se logicky vylučujících) situací, které uvedené ustanovení uvádí, pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Úkolem
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu).
Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). V souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. Nejvyšší soud nemohl přihlédnout k obsahu dovolání, které dne 29. 9. 2023 sepsal samotný žalobce, a proto vycházel pouze z obsahu dovolání sepsaného dne 26.
1. 2024 jeho ustanoveným právním zástupcem. Toto podání však výše specifikovaným požadavkům, jež jsou na dovolání kladeny, vyhovělo pouze zčásti. V rámci vymezení důvodu přípustnosti dovolání žalobce v úvodní části tohoto podání pouze odkázal na § 237 o. s. ř., načež dodal, že „předmětná právní otázka má být posouzena jinak“ [srov. část III bod 1) dovolání]. Jakou konkrétní otázku hmotného či procesního práva měl v této souvislosti na mysli, a to z těch, které plynou z obsahu dalšího textu dovolání [viz část III body 2) a 4) až 7) dovolání], však již nespecifikoval.
Kromě toho údaj o tom, že by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak, než jak ji posoudil soud odvolací, způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Má-li dovolání vycházející z naposledy uvedeného důvodu jeho přípustnosti vyhovovat požadavkům § 241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být přitom zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Ani v případě, spojuje-li žalobce naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání se situací, při níž by se měl dovolací soud nyní odchýlit nikoliv od závěru vysloveného odvolacím soudem, nýbrž od svého vlastního dříve přijatého řešení vztahujícího se k určité právní otázce, tak uvedené vymezení přípustnosti dovolání uvedeným požadavkům nevyhovuje, neboť žádný údaj, s jehož pomocí by žalobce dříve přijaté řešení konkrétní právní otázky Nejvyšším soudem, které by již považoval za neudržitelné, jakkoliv specifikoval, není jeho součástí.
V části, v níž se vymezení přípustnosti dovolání omezuje pouze na výše uvedený neurčitý údaj, tak žalobcovo dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z obsahu žalobcova podání lze nicméně dovodit, že v případě otázek týkajících se hodnocení vlastní přiměřenosti délky posuzovaného exekučního řízení [část III bod 4) dovolání] a vzniku odškodnitelné nemajetkové újmy [část III bod 5) dovolání] je žalobce ve skutečnosti přesvědčen o tom, že při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 (v případě posouzení délky řízení), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 (otázka vzniku nemajetkové újmy). Ve vztahu k této části dovolání se proto Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné podle výše citovaného § 237 o. s. ř. Otázka týkající se hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Odlišný závěr, než jaký ve vztahu k této otázce přijal odvolací soud, jenž tuto délku vyhodnotil jako přiměřenou, totiž žalobce v dovolání odůvodňuje výhradně zpochybněním správnosti skutkových závěrů, z nichž uvedený závěr odvolacího soudu vychází, pakliže se omezuje pouze na polemiku s jeho zjištěním, že až do zastavení exekuce nebylo „nepochybně prokázáno“, že byl žalobce skutečně nemajetný, neboť nebyl zcela bez příjmů a byl v produktivním věku, přičemž pověřená soudní exekutorka současně činila opakované úkony směřující ke zjištění žalobcova postižitelného majetku (viz body 14 a 15 odůvodnění napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř. Přípustnost žalobcova dovolání za této situace nemůže založit ani otázka dopadající na závěr odvolacího soudu o absenci vzniku odškodnitelné nemajetkové újmy, jenž je obsažen v bodě 17 odůvodnění napadeného rozsudku.
Jestliže obstál některý z důvodů, pro který odvolací soud žalobnímu požadavku nevyhověl (zde neexistence nesprávného úředního postupu), nemůže totiž žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). K namítaným procesním vadám spočívajícím v údajném rozhodnutí věci odvolacím soudem bez nařízení jednání, bez zopakování dokazování a bez žalobcova vyrozumění o změně právního názoru odvolacího soudu (které nadto všechny vyvrací zvukový záznam o jednání, jež se před odvolacím soudem konalo dne 2. 8. 2023, a to v nepřítomnosti řádně předvolaného žalobce, který se k tomuto jednání bez omluvy nedostavil), jakož i v nesprávném obsazení senátu odvolacího soudu, jemuž měla být věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce tohoto soudu, by dovolací soud mohl podle § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. přihlédnout pouze za podmínky, bylo-li by dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 4. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu