USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Mgr. Petra Fišera, IČO 49477528, se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, insolvenčního správce úpadce REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o. v likvidaci, IČO 48533114, se sídlem ve Zlíně, Lešetín II 385, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Sadová 7250, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 953 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 93/2024, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2024, č. j. 14 Co 450/2024-192, takto:
I. Návrh žalobce na spojení věcí vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 769/2025 a sp. zn. 30 Cdo 1243/2025 ke společnému řízení se zamítá.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce, coby insolvenční správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o. v likvidaci, se domáhá částky 953 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým směnečným řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 94/98, původně pod sp. zn. 5 Sm 23/98 (dále jen „posuzované řízení“). Celková délka posuzovaného řízení činila 25 let a 10 měsíců.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 30. 8. 2024, č. j. 15 C 93/2024-153, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 1. 2025, č. j. 15 C 93/2024-203, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobci částku ve výši 953 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p.a. od 14. 6. 2024 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I podal žalobce včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. K doplňující právní argumentaci žalobce ze dne 10. 7. 2025 Nejvyšší soud uvádí, že byla žalobcem podána již po uplynutí dovolací lhůty a nemohl k ní tedy přihlédnout.
5. Přípisem ze dne 25. 5. 2025 žalobce také navrhl, aby nynější věc a věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1243/2025 byly v zájmu hospodárnosti řízení spojeny ke společnému řízení, neboť obě se týkají problematiky odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým řízením a obě řízení byla „vzájemně propojená“.
6. Co se týče otázky č. 1 a č. 2 položené žalobcem v dovolání, tedy zda za přerušené směnečné řízení trvající přes 26 let, které mělo nepatrný význam, postačuje jako zadostiučinění omluva, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v nynějším případě, vzhledem k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Nejvyšší soud dále doplňuje, že omluva je specifickým prostředkem morální satisfakce a žalobce ji zjevně mylně zaměňuje za „konstatování porušení práva“ ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, ačkoliv jde o obsahově zcela odlišné právní instituty. Pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o případné formě zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, které mu již dobrovolně žalovaná poskytla před zahájením řízení, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. bod V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013]. Konstatování porušení práva je dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy [srov. opět bod V. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012].
7. K tomu je třeba dodat, že otázky, které žalobce formuloval pod č. 1 a 2 nejsou právními otázkami ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. otázkami výkladu konkrétní právní normy. Jde totiž o obecné otázky v jazykovém slova smyslu směřující ke zjištění, zda ve výsledku rozhodl odvolací soud správně. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není posuzovat správnost či nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu jako celku. Úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury výkladem konkrétních právních otázek za podmínek § 237 o. s. ř.
8. Na skutečnosti, že úpadce je právnická osoba v likvidaci, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, jak uvádí žalobce v otázce č. 3 na str. 4 dovolání, odvolací soud svůj závěr o dostačující formě zadostiučinění v podobě konstatace porušení práva výlučně nepostavil, tato otázka tedy přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit. Odvolací soud v závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce zohlednil, že se nejednalo o typ řízení, u kterých se zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá, ale o běžný podnikatelský spor, že od rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 4 Cmo 263/2002-75, nemohl být úpadce vzhledem k obsahu námitek, jimiž brojil proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, v nejistotě stran výsledku namítaného řízení (bod 48 napadeného rozsudku), že úpadce byl pravomocně dne 19. 10. 2013 zrušen s likvidací, dne 28. 7. 2023 byl zjištěn jeho úpadek, na jeho majetek byl prohlášen konkurs řešený jako nepatrný, dále skutečnost, že správce konkursní podstaty banky ani banka samotná žádný zájem o pokračování v řízení nejevili, banka ztratila způsobilost být účastníkem řízení, neměla právního nástupce a bylo jasné, že řízení skončí zastavením pro nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci způsobilosti být účastníkem řízení, v období posuzovaného řízení, které bylo zatíženo průtahy (tj. po zrušení konkursu na majetek banky po splnění rozvrhového usnesení), pak žádný z jeho účastníků o něj nejevil sebemenší zájem (bod 53 napadeného rozsudku).
9. Námitky dovolatele stran toho, kdy pro něj skončila nejistota ohledně výsledku sporu, jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem, neboť jimi míní dovolatel zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
10. K otázce, zda nese Česká republika odpovědnost za délku konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 187/98 (otázka označená žalobcem v dovolání jako č. 4), Nejvyšší soud připomíná, že předmětem nynějšího kompenzačního řízení není odškodnění délky konkurzního řízení, nýbrž délky směnečného řízení, a tato otázka se tak míjí s předmětem řízení a tím i odůvodněním napadeného rozsudku, což ji diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
11. Dovolání není dle § 237 o. s. ř. konečně přípustné ani pro otázku rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutími Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a to konkrétně s nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20, jakož i s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 11. 2024, ve věci Širo proti Slovensku, stížnost č. 7907/22, na které odkazuje žalobce v dovolání (str. 5 dovolání), nebo ze dne 30. 4. 2025, ve věci Benderová proti Slovensku, stížnost č. 24958/22, případě ze dne 10.
7. 2025, ve věci LINEA PROPERTY, S.R.O. proti Slovensku, stížnost č. 36731/22 (doplnění dovolání ze dne 10. 7. 2025). Žalobce totiž sice obsáhle srovnává zadostiučinění přiznané v jiných věcech vrcholnými soudy, avšak pouze mechanicky, tedy optikou délky trvání jednotlivých řízení, zcela bez zohlednění ostatních relevantních kritérií stanovených v § 31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk. Tím se ovšem míjí s nosným závěrem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nepatrného významu předmětu řízení v poměrech projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto ani tato námitka nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Širo proti Slovensku se týkalo konkurzního řízení, jež v této věci není předmětem kompenzačního řízení. V nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, bylo soudům ze strany Ústavního soudu vytýkáno, že při zjištění nepřiměřené délky řízení došly k závěru, že poškozenému nevznikla žádná nemajetková újma, v této věci však vznik nemajetkové újmy odvolací soud dovodil.
Nadto se skutkové okolnosti věci zásadně odlišovaly od posuzovaného řízení, kdy nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 řeší vliv odpůrčí žaloby na to, v jakém rozsahu bude poškozený uspokojen v rámci konkurzního řízení. Ve věcech Benderová proti Slovensku a LINEA PROPERTY, S.R.O. proti Slovensku nelze zjistit z rozsudků ESLP, že by byl shledán nicotný význam předmětu řízení pro poškozené, což vylučuje přiměřené zadostiučinění přiznané ESLP v daných věcech z možnosti srovnání se satisfakcí, které se dostalo žalobci.
12. Rovněž další žalobcem v dovolání označený nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20, je s napadeným rozsudkem odvolacího soudu v souladu, neboť (nejen) v něm Ústavní soud připouští, že konstatování porušení práva je vhodnou formou zadostiučinění tam, kde délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl (jako v této věci) význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a nemohl tak negativně zasáhnout do jeho osobní sféry. Na rozdíl od posuzovaného řízení navíc ve věci řešené Ústavním soudem byla zjištěná pochybení soudu podílející se na vzniku opakovaných průtahů, v posuzovaném řízení naopak odvolací soud dospěl k závěru, že probíhalo (vyjma jeho poslední fáze) plynule a žalobce nebyl od rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 4 Cmo 263/2002-75, v nejistotě stran výsledku tohoto řízení. I další žalobcem označené nálezy (bod 4.5 dovolání) se od posouzení, jak je provedl odvolací soud, neodchylují, jen v jimi projednávaných věcech Ústavní soud shledal – s ohledem na odlišné skutkové okolnosti případu – důvod k jiné formě satisfakce.
13. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně žalobcem namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud nakonec také zamítl návrh žalobce na spojení projednávané věci s řízením vedeným u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1243/2025 (srovnej bod I výroku tohoto usnesení), jelikož neshledal, že by v tomto případě jejich spojení ke společnému řízení dle § 112 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř. přispělo k hospodárnějšímu vyřešení obou věcí, které jsou si sice v lecčems podobné, leč stále jde o odškodnění dvou různých řízení, jak ostatně rozhodl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 8. 2025, č. j. 30 Cdo 1243/2025-289.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu