30 Cdo 1243/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Mgr. Petra Fišera, identifikační číslo 49477528, se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417, insolvenčního správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo 48533114, se sídlem ve Zlíně, Lešetín II 385, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Sadová 7250, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 79/2024, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 62 Co 388/2024-247, takto:

I. Návrh žalobce na spojení věcí vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1243/2025 a sp. zn. 30 Cdo 769/2025 ke společnému řízení se zamítá. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 5. 8. 2024, č. j. 10 C 79/2024-212, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 172 667 Kč s příslušenstvím (výrok I), a ve zbývajícím žalobním požadavku ohledně částky 780 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Nakonec soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce, coby insolvenční správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s. r. o. v likvidaci, domáhal náhrady nemajetkové újmy dlužníkovi způsobené při výkonu veřejné moci nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 44/98, původně pod sp. zn. 3 Cm 332/97 (dále jen „posuzované řízení“). V uvedeném řízení se REALITNÍ SPOLEČNOST, s.r.o., vystupující tehdy pod obchodní firmou JUDr. HOLOMEK & PARTNERS, spol. s r. o., domáhala po společnosti UNIVERSAL BANKA, a.s. vydání směnečného platebního rozkazu ukládajícího žalované zaplatit směnečný peníz ve výši 4 047 791 Kč s postižními právy a příslušenstvím.

4. Soud prvního stupně shledal, že délka posuzovaného řízení činila ode dne 4. 12. 1997, kdy byl podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, do 21. 8. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2023, č. j. 4 Cmo 14/2023-175 [jímž uvedený soud změnou rozsudku soudu prvního stupně definitivně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti], celkem 25 let a 8 měsíců. Soud prvního stupně dále uvedl, že délka posuzovaného řízení byla výrazně ovlivněna vedením konkurzního řízení na majetek žalovaného ze směnečného platebního rozkazu (úpadce – UNIVERSAL BANKA, a.

s.). Toto řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 187/98, a to ode dne 21. 12. 1998, resp. 12. 2. 1999, kdy byl na majetek UNIVERSAL BANKA, a. s. prohlášen konkurz, do 5. 2. 2019, kdy byl tento konkurz zrušen. Konkurzní řízení tak trvalo 19 let a 11 měsíců, přičemž soud prvního stupně poznamenal, že probíhalo bez průtahů a výraznějších prodlev, jeho délka byla navíc nepříznivě ovlivněna tím, že byl zpeněžován majetek značné hodnoty, a dále enormním množstvím věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky, stejně jako nebývalým množstvím incidenčních sporů.

V samotném posuzovaném řízení jinak soud prvního stupně neshledal nečinnost soudu, směnečné řízení probíhalo plynule, k zaviněným průtahům však došlo po skončení konkurzu, kdy tento byl zrušen dne 5. 2. 2019, kterážto skutečnost byla vyznačena v obchodním rejstříku dne 24. 5. 2019, spisový materiál (v posuzovaném řízení) byl ovšem Krajským soudem v Brně předložen Vrchnímu soudu v Olomouci až dne 31. 3. 2023. Celková délka řízení tak již v jeho závěru neodpovídala složitosti věci, když samotné směnečné řízení bez vlivu konkurzního řízení trvalo 6 let a 3 měsíce.

Význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce vyhodnotil soud prvního stupně jako standardní. Z důvodu extrémně dlouhé doby posuzovaného řízení překračující 10 let a trvající takřka 26 let tak soud prvního stupně přiznal žalobci odškodnění v základní výměře 20 000 Kč za každý rok trvání řízení, v případě prvních dvou let pak částku poloviční, takto získané základní odškodnění ve výši 493 333 Kč ovšem modifikoval podle kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále “OdpŠk” nebo “zákon č. 82/1998”], a to konkrétně s ohledem na extrémní složitost konkurzního řízení.

Z toho důvodu dospěl soud prvního stupně ke snížení základní výše zadostiučinění z hlediska složitosti případu o 80 %, jelikož právě tímto extrémně složitým konkurzem bylo směnečné řízení na 19 let a 11 měsíců ze zákona přerušeno. Nakonec soud prvního stupně navýšil přiznané odškodnění o 15 %, a to z důvodu průtahů, které vznikly v odvolacím směnečném řízení po skončení konkurzního řízení, konkrétně kvůli prodlevě s předložením spisu Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o odvolání.

5. K podanému odvolání žalovaného odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl. Přestože odvolací soud převzal většinu úvah soudu prvního stupně, neztotožnil se s jeho hodnocením významu posuzovaného řízení pro poškozeného. Odvolací soud odlišně shledal, že význam řízení pro žalobce (resp. dlužníka) byl standardní jen do prohlášení konkurzu dne 12. 2. 1999, tedy 1 rok a 2 měsíce. Po prohlášení konkurzu si však již žalobce musel být vědom, že svoji pohledávku, chce-li se domoci jejího (alespoň částečného) uspokojení, musí v konkurzním řízení přihlásit, což také učinil. Poté již měl jistotu ohledně toho, že jeho pohledávka je řádně přihlášená, a tedy může být uspokojena podle zásad uvedených v tehdy účinném zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Nejistota se poté, kdy na přezkumném jednání nebyla pohledávka popřena, týkala pouze rozsahu tohoto uspokojení. Význam posuzovaného řízení se tak podle odvolacího soudu stal prohlášením konkurzu pro žalobce „takřka mizivým“. Samotný původní žalovaný byl po skončení konkurzu dne 14. 7. 2023 vymazán z obchodního rejstříku, tedy jako právní subjekt zanikl a ztratil způsobilost být účastníkem řízení, neboť neměl právního nástupce. Konečné rozhodnutí v posuzovaném řízení tak pro žalobce mělo pouze akademický význam, neboť po nejprve nemajetném a posléze neexistujícím žalovaném se nemohl domáhat jeho splnění. Jelikož byl význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce „takřka nulový“, odvolací soud shledal jako zcela adekvátní prostředek nápravy konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobu ovšem v celém rozsahu zamítl, jelikož žalovaná konstatovala porušení práva již v předlitigační fázi nynějšího sporu v rámci předběžného projednání nároku.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I podal žalobce [dále též „dovolatel“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které posléze ještě doplnil. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí podle něj stojí na dvou níže formulovaných otázkách hmotného práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dále

dovolatel namítal také rozpor napadeného rozhodnutí s blíže označenými nálezy Ústavního soudu a rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jakož i skutečnost, že zjištění a závěry obsažené v napadeném rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu a s provedenými důkazy.

7. První otázka, kterou dovolatel předložil dovolacímu soudu, je víceméně opisem skutkového stavu nynějšího případu, který dovolatel doplnil otázkou, zda (1) v takové situaci má dovolateli jako odškodnění „postačovat pouhá omluva.“ Zdůraznil, že posuzované řízení trvalo téměř 26 let, přičemž směnečná řízení mají podle jeho tvrzení patřit mezi řízení obzvláště rychlá. Dovolateli tak podle něj měla být poskytnuta především peněžitá satisfakce. Druhou formulovanou otázkou se dovolatel po dovolacím soudu domáhá zodpovězení, zda (2) vzhledem k závěrům rozsudku ESLP ze dne 14. 11. 2024, ve věci Jaroslav Širo proti Slovensku, stížnost č. 7907/22, nese žalovaná odpovědnost za nepřiměřenou délku konkurzního řízení týkajícího se majetku úpadce UNIVERSAL BANKA, a. s. V související argumentaci dovolatel rozvíjí názor, že žalovaná odpovídá za délku konkurzního řízení, „protože je to také soudní řízení, byť svého druhu“. Česká republika má řádně organizovat chod své soudní moci tak, aby k průtahům a k nepřiměřeným délkám řízení nedocházelo. Co do tvrzeného (3) rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutími Ústavního soudu a ESLP, odkázal dovolatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20, jakož i na výše uvedený rozsudek ESLP ve věci Jaroslav Širo proti Slovensku. Na základě výčtu mnohých dalších nálezů Ústavního soudu, jakož i obsáhlé tabulky srovnávajících délku řízení a přiznané peněžité zadostiučinění v různých věcech projednaných před ESLP dovolatel pléduje v tom směru, že konstatování porušení práva nemůže v téměř 26 let trvajícím řízení obstát. Nakonec dovolatel upozornil, že bod 28 napadeného rozhodnutí (4) neodpovídá skutkovým zjištěním, jelikož pohledávka dovolatele byla v konkurzním řízení (oproti závěru odvolacího soudu) popřena a pravost a výše této pohledávky byla zjištěna až v rámci incidenčního sporu, a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2002, č. j. 43 Cm 162/2001-36, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 4 Cmo 263/2002-75; obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 24. 3. 2004.

8. Přípisem ze dne 25. 5. 2025 dovolatel také navrhl, aby nynější věc a věc vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 769/2025 byly v zájmu hospodárnosti řízení spojeny ke společnému řízení, neboť obě se týkají problematiky odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřeně dlouhým řízením a obě řízení byla „vzájemně propojená“.

9. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné. Měla za to, že dovolatelem vymezené otázky již byly dovolacím soudem vyřešeny, případně nejsou pro rozhodnutí ve věci významné. K prvním dvěma otázkám se žalovaná ztotožnila s hodnocením soudů obou instancí. K námitce nesouladu napadeného rozhodnutí s nálezy Ústavního soudu uvedla, že dovolatel při svém srovnání vycházel toliko a výlučně z délky posuzovaného řízení a nezohlednil vůbec žádné další okolnosti případu, zejména význam předmětu řízení pro jeho účastníky. S rozpory ve skutkovém hodnocení žalovaná taktéž nesouhlasila a upozornila na ustálenou judikaturu, dle níž je zjištěný skutkový stav v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelný.

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Ohledně námitky (4), jejíž podstatou je tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými závěry napadeného rozhodnutí a provedenými důkazy (tzv. „rozpor se spisy“), je třeba dovolateli zčásti přisvědčit v jisté protichůdnosti přijatých skutkových závěrů ze strany soudů nižších stupňů. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (odstavec 5 jeho rozsudku), které odvolací soud ve svém rozsudku převzal (odstavec 24 napadeného rozhodnutí), vyplývá, že REALITNÍ SPOLEČNOST, s. r. o. byla v konkurzním řízení vůči úpadci UNIVERSAL BANKA, a.

s. vedena jako konkurzní věřitel s přihláškou evidovanou pod č. 4186, a to s přihlášenou pohledávkou ve výši 4 047 791 Kč. Podle soudu prvního stupně byla tato pohledávka přezkoumána na přezkumném jednání konaném dne 6. 4. 2001 a byla zjištěna ve výši 4 047 791 Kč (odstavec 5, str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Zároveň ovšem soud prvního stupně uvádí, že tato pohledávka byla dodatečně uznána nebo o ní bylo rozhodnuto v incidenčním sporu (odstavec 5, s. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu provedených důkazů, konkrétně z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.

5. 2002, č. j. 43 Cm 162/2001-36, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004, č. j. 4 Cmo 263/2002-75, plyne, že konkurzním správcem byla směnečná pohledávka popřena, o čemž byl dovolatel informován přípisem ze dne 31. 5. 2001. Pohledávka tak byla v rámci konkurzního řízení určena jako pohledávka pravá ve druhé třídě až dodatečně, a to výše uvedenými rozhodnutími vydanými v tzv. incidenčním řízení. V tomto ohledu jsou tak skutková zjištění soudu prvního stupně a zprostředkovaně také odvolacího soudu protichůdná či spíše nepřesná.

Uvedené jen dílčí procesní pochybení však nepředstavuje v poměrech projednávané věci tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, navíc by šlo nejvýše o vadu řízení (k níž ovšem Nejvyšší soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. jen tehdy, je-li již dovolání jinak [podle § 237 nebo § 238a o. s. ř.] přípustné, což není případ této věci a současně musí být nadto splněna kumulativní podmínka, že taková vada mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí).

14. Skutkový závěr o tom, zda předmětná pohledávka nebyla konkurzním správcem popřena, anebo zda byla naopak zjištěna až v rámci vyvolaného incidenčního sporu, je však pro závěry napadeného rozhodnutí týkající se konkurzního řízení zcela nerozhodná. Odvolací soud totiž založil napadené rozhodnutí prioritně na úvaze, že po prohlášení konkurzu na žalovaného z původního směnečného sporu si již žalobce musel být neodvratně vědom toho, že jeho řádně přihlášená pohledávka může být s úspěchem uspokojena (ať už zcela, či s ohledem na známou majetkovou situaci úpadce jen zčásti) toliko v rámci probíhajícího konkurzního řízení, jeho nejistota se tak týkala pouze rozsahu tohoto uspokojení (pro konkurzní řízení byl zcela bezvýznamný další osud směnečného sporu, existence pohledávky byla nezávisle zjištěna v incidenčním řízení, tedy pomocí prostředků vlastních konkurznímu právu). Stát přitom v zásadě neodpovídá za dobytnost pohledávek dovolatele, nemůže tak být odpovědný, pokud by pohledávka uspokojena v rámci konkurzního řízení nebyla, případně byla uspokojena jen z části. Konečné rozhodnutí v posuzovaném směnečném řízení tak bylo přijato v situaci, kdy pohledávka již byla v rozsahu 42 % uspokojena a úpadce byl navíc po skončení konkurzu vymazán z obchodního rejstříku (Nejvyšší soud v té souvislosti v plné shodě s odvolacím soudem připomíná, že k výmazu směnečného dlužníka UNIVERSAL BANKY, a. s. došlo následující den poté, co Vrchní soud v Olomouci dne 13. 7. 2023 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti).

15. Úvaha odvolacího soudu o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce (dlužníka) ovšem plně obstojí i pokud by bylo vycházeno ze zjištění, že předmětná pohledávka byla v konkurzu zohledněna až dodatečně (avšak ještě před vydáním rozvrhového usnesení), na základě výsledku incidenčního sporu pravomocně skončeného dne 24. 4. 2004, jelikož její podstatou je právě to, že tato pohledávka nemohla být fakticky uspokojena mimo konkurzní řízení (a proto poškozený nemohl mít obavy ohledně výsledku směnečného řízení). Uvedený závěr nepochybně platí jak v případě, kdy by nebyla přihlášená směnečná pohledávka popřena konkurzním správcem, tak v případě, kdy byla zjištěna v rámci incidenčního sporu.

16. Otázka (1) jen obtížně splňuje náležitosti kladené na vymezení přípustnosti dovolání, neboť ve své podstatě jde toliko o povšechnou výzvu, aby Nejvyšší soud posoudil v daných skutkových okolnostech vhodnost poskytnutého zadostiučinění odlišně od soudu odvolacího. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší, příp. formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.

s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v nynějším případě, vzhledem k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, není naplněno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Stricto sensu táže-li se dovolatel v oné otázce, zda je za zjištěnou délku posuzovaného řízení vhodnou formou satisfakce „omluva“, pak nebere náležitě na zřetel, že o „omluvě“ odvolací soud vůbec nerozhodoval; omluva je totiž specifickým prostředkem morální satisfakce a dovolatel ji zjevně mylně zaměňuje za „konstatování porušení práva“ ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, ačkoliv jde o obsahově zcela odlišné právní instituty. Pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, je jeho úvaha o případné formě zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, které mu již dobrovolně žalovaná poskytla před zahájením sporu, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej bod V.

Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013]. Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy [srovnej opětovně bod V. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.

1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012].

17. K otázce (2) lze připomenout, že předmětem nynějšího kompenzačního řízení není odškodnění délky konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 187/98, nýbrž délky směnečného řízení, které soudy shledaly (i s ohledem na délku řízení konkurzního) jako nepřiměřenou. Je jistě pravdou, že řízení směnečné je tzv. zkráceným řízením, a řízení po vydání směnečného platebního rozkazu (popř. o navazujících námitkách směnečného dlužníka proti němu) má být z principu věci rychlé (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013), to však neznamená, že by každé směnečné řízení mělo trvat pouze určitou dobu (také proto zákon pro jeho trvání žádnou konkrétní dobu nestanoví). Rovněž v případě posuzování přiměřenosti délky směnečného řízení je třeba hodnotit konkrétní okolnosti případu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1020/2015). V dané věci však podle individuálních skutkových zjištění nižších soudů bylo postupováno ve směnečném řízení bez průtahů a plynule, a to až do doby, než po prohlášení konkurzu na směnečného dlužníka (žalovaného v posuzovaném řízení) došlo ze zákona k přerušení řízení, jež po dlouhou dobu představovalo zákonnou překážku jeho pokračování.

18. To však nic nemění na závěru, že význam směnečného řízení byl pro poškozeného od okamžiku prohlášení konkurzu nepatrný (zanedbatelný). Dovolatelem akcentované rozhodnutí ESLP ze dne 14. 11. 2024, č. stížnosti č. 7907/22, ve věci Širo proti Slovenské republice se týkalo konkurzního řízení, jež se v této věci, jak vyloženo výše, neodškodňuje. Nepřiléhavý je pak i odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, s nímž není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. V uvedeném nálezu bylo soudům vytýkáno, že při zjištění nepřiměřené délky řízení usoudily na to, že poškozenému nevznikla žádná nemajetková újma, v nynější věci však vznik (byť jen nepatrné) nemajetkové újmy odvolací soud dovodil a žalovaná za ni včas poskytla odpovídající zadostiučinění. Též proto jsou bezcenné argumenty o tom, že se vznik (soudy zjištěné) újmy presumuje. Nadto se skutkové okolnosti soudem ochrany ústavnosti projednávané věci zásadně odlišovaly od sporu nyní projednávaného, neboť v tamní věci měla mít odpůrčí žaloba vliv na to, v jakém rozsahu bude poškozený uspokojen v rámci konkurzního řízení. Směnečná žaloba z posuzovaného řízení však průběh konkurzního řízení nijak neovlivnila a ovlivnit ani pojmově nemohla (pravost, výši nebo pořadí popřené dovolatelovy přihlášené pohledávky založené na směnečném nároku si nezávisle posoudily pro účely konkurzního řízení soudy rozhodující o incidenčním sporu).

19. Rovněž další dovolatelem označený nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20, je s napadeným rozsudkem odvolacího soudu v souladu, neboť (nejen) v něm Ústavní soud připouští, že konstatování porušení práva je vhodnou formou zadostiučinění tam, kde délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl (jako v projednávané věci) význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a nemohl tak negativně zasáhnout do jeho osobní sféry (viz rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22.

2. 2001 č. 33079/96, § 121–122; rozsudek ve věci Cherakrak proti Francii ze dne 2. 8. 2000 č. 34075/96, § 29; či rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003 č. 44978/98, § 72). Rovněž i zde existuje významná distinkce ve skutkovém stavu, který byl základem pro rozhodování v obou věcech. Zatímco Ústavní soud ve svém nálezu náležitě vypočítává mnohá ve skutkové rovině zjištěná pochybení soudu podílejícího se na vzniku opakovaných průtahů v tehdy odškodňované věci, je naopak pro posuzované řízení určující, že probíhalo (vyjma jeho poslední fáze) plynule a pro dovolatele (poškozeného) nemělo od okamžiku prohlášení konkurzu, k němuž došlo po zhruba 14 měsících od zahájení směnečného řízení, žádný praktický význam.

I další dovolatelem označené nálezy (bod 4.3 dovolání) se od posouzení, jak je provedl odvolací soud, neodchylují, jen v jimi projednávaných věcech Ústavní soud shledal – s ohledem na odlišné skutkové okolnosti případu – důvod k jiné, vyšší formě satisfakce. Význam směnečného řízení pro žalobce nijak neumocňuje okolnost, že přestože bylo zjevné, že je jeho směnečná pohledávka pro insolvenci dlužníka mimo konkurzní řízení zcela nevymahatelná, ve směnečném sporu pokračoval pouze a jen pro to, aby si vytvořil příznivější podmínky pro uplatňování kompenzačních nároků vůči České republice (viz bod 4.2.

dovolání), čímž žalobce obnažuje pravý účel svého setrvání na podaném odvolání. Je pak ryzí spekulací, že kdyby Krajský obchodní soud v Brně namísto zrušení směnečného platebního rozkazu jej ponechal v platnosti, byl by se žalobce mohl domoci zaplacení směnečného penízu a postižních práv. Stát jednak neodpovídá za rozhodnutí, které nebylo předběžně vykonatelné a nebylo zrušeno jako pravomocné (§ 8 odst. 1 a 2 OdpŠk), nadto nelze rozumně vyloučit, že žalovaná, i s ohledem na její do té doby projevený aktivní procesní postup, by proti pro ni nepříznivému rozhodnutí podala odvolání, o němž by při pravidelném běhu věcí nebylo Vrchním soudem v Olomouci rozhodnuto dříve, než došlo k přerušení řízení pro prohlášení konkurzu.

20. Dovolání není dle § 237 o. s. ř. konečně přípustné ani pro otázku (3), neboť jak ve svém vyjádření namítala žalovaná, dovolatel sice obsáhle srovnává zadostiučinění přiznané v jiných věcech vrcholnými soudy, ESLP nevyjímaje, avšak činí tak opět toliko mechanicky, totiž právě a jen optikou délky trvání jednotlivých řízení, avšak zcela bez zohlednění ostatních relevantních kritérií stanovených v § 31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk. Tím se ovšem míjí s nosným závěrem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nepatrného významu předmětu řízení v poměrech projednávané věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto ani tato námitka nemůže vést k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

21. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

22. Nejvyšší soud nakonec také zamítl návrh žalobce na spojení projednávané věci s řízením vedeným u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 769/2025 (srovnej bod I výroku tohoto usnesení), jelikož neshledal, že by v tomto případě jejich spojení ke společnému řízení dle § 112 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř. přispělo k hospodárnějšímu vyřešení obou věcí, které jsou si sice v lecčems podobné, leč stále jde o odškodnění dvou různých řízení.

23. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 8. 2025

JUDr. David Vláčil předseda senátu