USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, o zaplacení částky 765 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 199/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 55 Co 278/2022-149, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Zaplacení částky 765 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o žádosti o uznání zahraničního vzdělání, jež bylo vedeno od 20. 11. 2007 do 5. 10. 2020, a to nejprve Univerzitou Karlovou v Praze pod sp. zn. UKRUK-4997/14/DV, a následně u Ostravské univerzity v Ostravě pod sp. zn. OU-71264/POD214, včetně soudního přezkumu u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 17/2015 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 12 C 199/2021-34, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 178 115 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobu co do zaplacení částky 586 885 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč (výrok III).
3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako odvolací soud svým prvním rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 55 Co 278/2022-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 62 202 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, jinak jej ve výrocích I a II potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 200 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. K dovolání žalobkyně i žalované však byl tento první rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, č. j. 30 Cdo 409/2023-117, zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud poté druhým rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 55 Co 278/2022-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 76 873 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 7. 2021 do zaplacení, jinak jej ve výrocích I a II potvrdil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 30 546 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu).
5. Druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím proti jeho výroku I v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně zamítnutí žaloby co do částky 510 012 Kč s příslušenstvím, neboť ohledně částky 254 988 Kč s příslušenstvím bylo žalobě soudy obou stupňů vyhověno). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
6. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají otázky posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. b) a d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“], neboť při jejich řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu (včetně zrušujícího rozsudku ze dne 22. 8. 2023, č. j. 30 Cdo 409/2023-117, vydaného v této věci) neodchýlil.
7. Pokud jde o námitky žalobkyně ve vztahu k posouzení otázky skutkové a procesní složitosti řízení, tak odvolací soud zvýšenou skutkovou ani procesní složitost neshledal, ale zdůraznil, že nešlo ani o věc triviální, neboť z rozhodnutí správního soudu vyplývá, že k rozhodnutí v posuzovaném řízení bylo třeba porovnat shodu obsahu žalobkyní dosaženého vzdělání s požadovaným oborem dle Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, podepsané dne 11. 4. 1997 v Lisabonu a publikované pod č. 60/2000 Sb. m. s., a dle Protokolu o rovnocennosti dokumentů o vzdělání, vědeckých hodnostech a titulech, které jsou vydávány nebo udělovány v Československé socialistické republice a ve Svazu sovětských socialistických republik, publikovaného pod č. 123/1973 Sb., a správní orgány si právním řešením této otázky nebyly jisty (viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k procesní složitosti pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud zcela akceptoval (viz odstavec 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), dále plyne, že v posuzovaném řízení byla řešena procesní otázka, která univerzita má o žádosti žalobkyně rozhodovat, a žádost žalobkyně původně podaná u Karlovy univerzity v Praze byla nakonec postoupena Ostravské univerzitě, jak sama žalobkyně v dovolání uvádí. Žalobkyní tvrzená skutečnost, že řízení bylo jednoduché a triviální po skutkové i procesní stránce a že odvolacím soudem uvedené porovnání obsahu vzdělání žalobkyně vlastně ani třeba nebylo, tedy ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Žalobkyně tudíž (stejně jako ve svém prvním dovolání v této
věci) konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Navíc se námitky žalobkyně, že se odvolací soud tím, že posuzované řízení podle ní bylo „výrazně jednoduché či triviální“, nezabýval, zcela míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž dospěl na základě svých (výše uvedených) skutkových zjištění k závěru, že posuzované řízení triviální nebylo a z tohoto důvodu s ohledem na posouzení kritéria skutkové a procesní složitosti řízení základní částku nijak nemodifikoval a vycházel tudíž ze standardní skutkové i procesní složitosti dané věci.
8. Jinak tomu však bylo ve vztahu k posouzení instanční složitosti řízení, které probíhalo na více stupních soustavy správních orgánů i u správního soudu a Nejvyššího správního soudu. Ve vztahu k tomuto kritériu zcela v souladu s pokynem Nejvyššího soudu v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí a s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3.
6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019) odvolací soud přihlédl ke zrušení jednoho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a uvedl, že „první kasační rozhodnutí [správního soudu] bylo odůvodněno nepřezkoumatelností správních rozhodnutí“ (správně má být uvedeno, že první kasační rozhodnutí správního soudu bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost, jak se podává ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud zcela převzal; poznámka Nejvyššího soudu), tedy vadným postupem orgánů veřejné moci, a proto k navýšení počtu instancí z tohoto důvodu při hodnocení kritéria instanční složitosti nepřihlížel.
Místo snížení základní částky o 20 % vzhledem k instančnosti řízení, k němuž přistoupil ve svém prvním rozsudku, tedy nyní z tohoto důvodu snížil základní částku jen o 10 %, čímž zohlednil jen to, že druhé kasační rozhodnutí správního soudu nebylo odůvodněno nepřezkoumatelností, nýbrž odlišným právním posouzením věci, jež si vyžádalo doplnění skutkových zjištění (viz odstavce 15, 16 a 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Byť je tedy odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru zatíženo určitou nepřesností, na níž poukazuje v dovolání i žalobkyně, z jeho obsahu je zcela zjevné, že k prodloužení řízení z důvodu vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí a na něj navazujícího zrušujícího rozhodnutí (první zrušující rozhodnutí správního soudu a na ně navazující řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu) nebylo při snížení zadostiučinění pro posouzení kritéria instanční složitosti řízení přihlíženo.
9. S ohledem na závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení bylo vydáno rozhodnutí následně zrušené z důvodu nepřezkoumatelnosti, zohlednil tuto skutečnost v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci a s ohledem na nejen extrémní délku řízení (12 let a 10,5 měsíce), ale i z důvodu vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí vypočtené zadostiučinění navýšil tak, že zvýšil základní částku za rok řízení ze soudem prvního stupně stanovených 15 000 Kč ročně (za první dva roky ve výši jedné poloviny) o 33 % na 20 000 Kč ročně (za první dva roky ve výši jedné poloviny) (viz odstavec 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Byť tedy odvolací soud neprovedl výpočet přiznaného zadostiučinění tak, že by v základní částce za rok řízení zhodnotil jen délku řízení a následně s ohledem na posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci z důvodu vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí vypočtenou částku zadostiučinění nenavýšil o určené procento, výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, ani stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovanému pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), se nevzepřel, neboť vadný postup orgánů veřejné moci při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil a v konečném efektu s ohledem na posouzení tohoto kritéria je navýšil.
10. Odvolací soud se pak od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani tím, že zrušení rozhodnutí správních orgánů z důvodu odlišného právního názoru správního soudu a nutnosti doplnění skutkových zjištění nehodnotil jako „vadný postup orgánů veřejné moci“, a tudíž z tohoto důvodu nenavýšil základní částku pro posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci, neboť tímto způsobem lze zohlednit jen zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám či byl publikován, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), což se ale (kromě zrušení prvního rozsudku správního soudu pro nepřezkoumatelnost) ze skutkových zjištění soudů nepodává. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ne každé zrušující rozhodnutí zakládá důvod pro navýšení zadostiučinění pro postup orgánů veřejné moci. Naopak, pokud se nejedná o případ tzv. kvalifikované kasace, představuje posouzení věci v další instanci důvod pro snížení základní částky pro posouzení kritéria složitosti řízení, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu (či správnímu orgánu), pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí (srov. část IV Stanoviska).
11. K odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nedošlo ani při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], pokud odvolací soud (shodně jako ve svém prvním rozsudku) uzavřel, že míra újmy vzniklé žalobkyni nebyla po celou dobu posuzovaného řízení stejná. V období od 1. 1. 2009 do 15. 4. 2014, kdy žalobkyně neprojevila aktivitu k dokončení řízení a byla na rodičovské dovolené, tedy shledal odvolací soud význam předmětu řízení pro žalobkyni jako standardní a v období předchozím i následujícím až do skončení řízení pak dospěl k závěru o zvýšeném významu vzhledem k nemožnosti výkonu povolání, resp. k přípravě na něj, a za tuto dobu (58 % trvání posuzovaného řízení) zadostiučinění zvýšil o 30 %.
Nejvyšší soud vychází ve své judikatuře z toho, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou a v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jestliže pak žalobkyně namítala, že v jejím případě se v průběhu posuzovaného řízení význam řízení neměnil, neboť takovou změnu nemůže přivodit změna chování poškozeného (tj. jeho procesní aktivita) či jeho pocity (míra újmy vnímané poškozeným), ale pouze to, jak je pro něj a jeho život výsledek řízení (objektivně) významný, tak odvolací soud dospěl k závěru, že v období od 1.
1. 2009 do 15. 4. 2014 byl význam předmětu řízení pro žalobkyni standardní, poněvadž v tomto období žalobkyně neprojevila aktivitu k dokončení řízení a byla na rodičovské dovolené. Odvolací soud tudíž neaktivitu žalobkyně nehodnotil jako důvod změny významu řízení pro ni, ale ve spojení s čerpáním rodičovské dovolené jako vnější projev toho, že v tomto období pro ni otázka uznání jejího vzdělání pro účely umožnění výkonu povolání nebyla tak akutní jako v období zbylém (neboť pokud by tomu tak bylo, tak by se vyřešení tohoto problému aktivně domáhala i v tomto období).
Odvolací soud tedy neuzavřel, že s ohledem na svoji pasivitu byla žalobkyně se situací smířená, což by mělo její újmu, resp. význam předmětu řízení pro ni, snižovat, jak uzavřel soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru odvolací soud neztotožnil. Jestliže pak žalobkyně v dovolání nyní nově tvrdí, že od února 2008 pracoval její manžel jako daňový poradce z domova a mohl tak převzít péči o děti a ona by se mohla připravovat na aprobační zkoušku a poté pracovat jako lékařka, tak se jedná o nové (navíc spekulativní) tvrzení, které žalobkyně dosud v řízení neuplatnila, jedná se tedy o nové skutečnosti, jejichž uvádění není v dovolání přípustné (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.), neboť dovolací soud je při posouzení dovolání povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Navíc to byla žalobkyně, kdo byl povinen zvýšený význam předmětu řízení pro ni (v jeho celém průběhu) tvrdit a prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2354/2020, odst.
35), což ani po zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu neučinila, ačkoliv na tuto svou povinnost byla v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu výslovně v souvislosti s vypořádáním jejích námitek vůči posouzení kritéria významu předmětu řízení upozorněna. Ani v tomto případě tedy přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. dána není.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu