USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně AGRO Aktivity s.r.o., identifikační číslo osoby 27413926, se sídlem v Praze 4, Hřebíkova 1873/6, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalovanému Městu Nalžovské Hory, se sídlem Stříbrné Hory 104, zastoupenému Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Klokotská 103/13, o zaplacení 320 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 272/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2023, č. j. 61 Co 158/2023-334, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2024, č. j. 61 Co 158/2023-345, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 978 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta se sídlem v Táboře, Klokotská 103.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 11. 2021 domáhala vůči žalované zaplacení 320 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Žalobu odůvodnila tím, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. 2, jehož součástí je zemědělská stavba bez č. p. – dále jen "sýpka", v obci Nalžovské Hory, k. ú. Otěšín, zapsaném na LV č. 276 vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy. Předmětná sýpka však byla v územním plánu (změněném opatřením obecné povahy žalovaného ze dne 17.
1. 2018) špatně zařazena do zastavěného území, přičemž tato nesprávnost měla dalekosáhlý dopad do vlastnického práva žalobkyně. Sýpka byla žalobkyní přestavěna na objekt ke společenskému využití s možností stravování a dalších kulturních činností a žalobkyně dne 1. 12. 2017 uzavřela se společností Ariamed s.r.o. nájemní smlouvu, kterou mělo být dáno do užívání první nadzemní podlaží sýpky za nájemné 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 6. 2018. Tato smlouva ale nenabyla účinnosti, protože žalobkyně se závazala, že od 1.
6. 2018 bude disponovat souhlasem stavebního úřadu k tomu, že sýpka bude způsobilá k užívání pro účely podnikání společnosti Ariamed s.r.o. K tomu však nedošlo z důvodu chybného zařazení sýpky v územním plánu, a to i přes snahu žalobkyně o nápravu této situace. Mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou je tedy příčinná souvislost, neboť škoda (představující ušlé měsíční nájemné 8 000 Kč za období od června 2018 do září 2021) žalobkyni vznikla v důsledku chybného zařazení sýpky do plochy dopravní infrastruktury, čímž nemohlo dojít ke změně v užívání stavby, což byla podmínka pro přenechání sýpky jinému subjektu za účelem podnikání.
2. Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 5 C 272/2021-259, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 320 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 6. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu v rozsahu nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 320 000 Kč požadovaného za 5. 11. 2021
zamítl (výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 145 825,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba o zaplacení 320 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 6. 11. 2021 do zaplacení zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 148 783 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
5. Dovolatelka ve svém podání pomíjí (odst. 17 dovolání), že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na tom, že právní skutečností, kterou dovolatelka jako žalobkyně označila jako okolnost zakládající její právo na náhradu škody, je právě nesprávné označení prostoru sýpky žalobkyně v rámci územního plánu žalovaného jako plochy dopravní infrastruktury. Dovolatelka naopak Nejvyššímu soudu podsouvá, že právní skutečností, jež měla za následek vznik škody, nebyla existence této nekorektnosti v rámci územního plánu, ale až to, že žalovaná navzdory výzvám dovolatelky nepřistoupila k odstranění této nesprávnosti skrze postup podle § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu – dále jen „s. ř.“, případně tak, že přistoupí ke změně územního plánu. Zdůrazňuje tedy údajnou okolnost, z níž odvolací soud nevycházel, což činí dovolání v této právní otázce nepřípustným (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3158/2020, či ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 594/2022). Úsudek odvolacího soudu, že dovolatelkou označenou právní skutečností, o niž dovolatelka opřela požadavek na náhradu škody, je právě nekorektní územní plán, a nikoliv následující nekonání žalované spočívající v neodstranění nesprávnosti územního plánu (odst. 6 a násl. rozsudku odvolacího soudu), přitom odpovídá obsahu spisu, když sama dovolatelka jako nesprávný úřední postup v dané věci označuje chybu v dokumentaci při schvalování změny územního plánu (viz odst. 28 žaloby).
6. Namítá-li dovolatelka (v odst. 21 a násl. dovolání), že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a že neměla možnost argumentovat a bránit se proti změně právního názoru odvolacího soudu, dovolací soud uvádí, že dovolatelka měla a musela vědět, že odvolací soud se bude zabývat tím, zda nesprávnost opatření obecné povahy o územním plánu je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“.
Žalovaný totiž postavil odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně právě na tom, že toto opatření nesprávným úředním postupem není, neboť se jedná o rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk, které může založit odpovědnost státu za škodu pouze v případě, že bylo jako nezákonné zrušeno, k čemuž však v daném případě nedošlo. Tento úsudek přitom žalovaný v rámci odvolání opřel o relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Za takové situace dovolatelka, jejímuž právnímu zástupci bylo odvolání doručeno dne 6.
6. 2023, nemohla být překvapena tím, že odvolací soud se touto právní otázkou znovu zabýval, a to s přihlédnutím k právní argumentaci žalovaného a třeba i s jiným přípustným výsledkem, než ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2012, svazek 26/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 949/2014, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020).
Je proto na místě se ztotožnit s vyjádřením žalovaného, že odkaz dovolatelky na jí uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017, ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, ze dne 19. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18, ze dne 12.
1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2039/14, a ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04) není přiléhavý, protože se zabývají situací, kdy rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch dovolatelky bylo vskutku neočekávané a tedy i překvapivé, a tato okolnost dovolateli zabránila argumentovat ve svůj prospěch. Právo dovolatelky na spravedlivý proces (zde možnost právně argumentovat ke svému prospěchu) však v daném případě nebylo dovolatelce odňato, neboť nejpozději při jednání odvolacího soudu měla prostor se k odvolání vyjádřit.
Proto ani tato námitka dovolatelky přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3325/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5692/2017).
7. S dovolatelkou se nelze ztotožnit ani v tom, že pro případ, že nedovodil-li odvolací soud odpovědnost žalovaného za nesprávný územní plán, měl se zabývat, zda odpovědnost žalovaného nelze shledat v tom, že nekorektnost územního plánu posléze na základě výzev a návrhů dovolatelky nezhojila skrze dodatečnou změnu územního plánu nebo postupem podle § 70 s. ř. (odst. 36 a 44 dovolání). Nejvyšší soud totiž už dříve uzavřel a vysvětlil, že je výhradně věcí žalobce, aby jasně identifikoval právní skutečnost, od níž odvozuje svůj požadavek na náhradu škody podle OdpŠk. Není tedy záležitostí soudu, aby svévolně vyhledal a označil jinou okolnost, která by na rozdíl od dovolatelkou označené právní skutečnosti byla způsobilá založit odpovědnost žalované (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3943/2010, ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2139/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 892/2020). Ani tato námitka tedy přípustnost dovolání nezakládá, protože odvolací soud v tomto směru respektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
8. Vyslovuje-li dovolatelka názor, že „I kdyby nyní byla vydána změna územního plánu, která by napravila předchozí pochybení žalovaného, jednalo by se o změnu nezákonného rozhodnutí, aby byl naplněn předpoklad pro uplatnění nároku na náhradu škody podle § 8 odst. 1 OdpŠk, tedy by tím byla konstatována ona nezákonnost rozhodnutí.“. Odvolací soud však na odpovědi na tuto právní otázku své rozhodnutí nezaložil. Proto ani tato výhrada přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2541/2020, a ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2670/2020).
9. Zbývá dodat, že dovolací soud na rozdíl od dovolatelky neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl deficitem nepřezkoumatelnosti (odst. 47 a násl. dovolání). Odvolací soud své závěry dostatečně přehledně a srozumitelně vysvětlil (odst. 6 – 11 dovoláním napadeného rozsudku).
10. Brojí-li dovolatelka proti výroku týkajícího se její povinnosti k náhradě nákladů řízení (odst. 33 dovolání), přehlíží, že v této části není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1385/2020, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 930/2022].
11. S ohledem na výsledek řízení již dovolací soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 7. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu