32 Cdo 1186/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci
žalobkyně TRUCK SERVIS PRAHA s. r. o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích,
Přívozní 1054/2, identifikační číslo osoby 29000661, zastoupené Mgr. Pavlem
Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Budějovické Předměstí, Komenského 319/6,
proti žalované Webarium, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Vodní
561/8a, identifikační číslo osoby 26089602, zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, o zaplacení 390
900 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 13 Cm 937/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 4 Cmo 231/2014-250, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 4 Cmo
231/2014-250, v prvním výroku v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2014, č. j. 13 Cm
937/2010-195, ve výroku pod bodem I. tak, že se žaloba o zaplacení částky 349
250 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve druhém a třetím výroku o náhradě nákladů
řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
(výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 4 Cmo 231/2014-250, Vrchní soud v Praze k
odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil
v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 41 650 Kč s
příslušenstvím, a ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení
částky 349 250 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok). Odvolací soud dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a o
náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Jde přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze
dne 31. 8. 2011, č. j. 4 Cmo 75/2011-70, odvolací soud zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 22. 11. 2010, č. j. 13 Cm 937/2010-46, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 15. 6. 2006 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností MOTOR
CZ, s. r. o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Seifertova 681/79, identifikační
číslo osoby 26214261 (od 3. 5. 2007 s obchodní firmou MOTOR CZ a. s.; dále též
jen „MOTOR CZ“), jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem uzavřena
smlouva o dílo, ve které se žalovaná zavázala pro MOTOR CZ zhotovit internetový
portál Motor Tip za dohodnutou cenu ve výši 250 000 Kč + DPH (dále též jen
„smlouva o dílo“). Dílo mělo být provedeno ve čtyřech etapách, první etapa měla
být ukončena do 15. 8. 2006, k dokončení celého díla mělo dojít do 15. 12. 2006. Smluvní strany ve smlouvě o dílo sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1% z
ceny díla za každý den prodlení zhotovitele s provedením a předáním díla. 2) Po uzavření smlouvy o dílo MOTOR CZ žalované uhradila na základě zálohové
faktury č. 260800010 na cenu za dílo částku 41 650 Kč. 3) Po sdělení žalované, že nemůže dílo realizovat pro nedostatek své kapacity,
probíhala jednání mezi MOTOR CZ, žalovanou a společností NEOTECH a. s. s tím,
že by tato společnost dokončila dílo za žalovanou. Tato jednání nebyla v
důsledku liknavosti MOTOR CZ a žalované dotažena do konce, k uzavření žádné
dohody proto nedošlo. 4) Žalovaná dílo v dohodnuté době neprovedla, MOTOR CZ proto dopisem ze dne 11. 6. 2010 doručeným žalované dne 15. 6. 2010 od smlouvy o dílo odstoupila. 5) Žalobou došlou soudu prvního stupně dne 16. 6. 2010 se MOTOR CZ domáhala na
žalované vrácení částky 41 650 Kč a zaplacení smluvní pokuty ve výši 349 250 Kč
za dobu od 16. 8. 2006 do 15. 6. 2010. 6) Usnesením ze dne 15. 8. 2012, č. j. 13 Cm 937/2010-145, které nabylo právní
moci dne 5. 9. 2012, soud prvního stupně podle § 107a odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), vyhověl návrhu insolvenční
správkyně MOTOR CZ (na majetek MOTOR CZ byl usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 4. 4. 2012, č. j. MSPH 94 INS 13458/2011-B-17, prohlášen konkurs;
podáním ze dne 11. 7. 2012 insolvenční správkyně navrhla pokračovat v řízení),
aby do řízení na její místo vstoupila žalobkyně, která smlouvou o prodeji
podniku ze dne 29. 6. 2012 od insolvenční správkyně koupila podnik MOTOR CZ.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého poté,
co žalobkyně (její právní předchůdkyně) odstoupila od smlouvy o dílo, je
žalovaná podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), povinna vrátit jí částku 41 650 Kč. Odkazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006 (který je – stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí –
veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), neshledal odvolací soud důvod ke
snížení smluvní pokuty podle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neboť celková výše
smluvní pokuty je důsledkem dlouhodobého prodlení žalované a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Odvolací soud však „akceptoval námitku“ žalované, podle které v době vyúčtování
a uplatnění u soudu neplnila smluvní pokuta funkce, jež jsou jí právní úpravou
dány. Požadavek na úhradu smluvní pokuty byl vyjádřen až téměř čtyři roky po
dohodnuté době plnění. To již smluvní pokuta nemohla plnit ani zajišťovací
funkci, ani funkci sankční, jež by svou hrozbou nutila žalovanou splnit její
závazek. Právní předchůdkyně žalobkyně po celou dobu prodlení plnění nežádala
ani neurgovala. Jde-li o funkci reparační, žalobkyně netvrdila ani
neprokazovala vznik škody. Případná škoda by navíc vznikla i v důsledku
pasivity právní předchůdkyně žalobkyně, která se nesnažila jejímu vzniku
předejít, případně dalšími kroky ji snížit. S odkazem na §§ 3030, 6, 7 a
zejména na § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“),
odvolací soud neposkytl právní ochranu právu žalobkyně na smluvní pokutu. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům s tím, že první
výrok je napadán pouze v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř.,
majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu v dotčených výrocích zrušil a rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I. co do částky 349 250 Kč s příslušenstvím potvrdil. Ačkoliv odvolací soud citoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo
1299/2006 a s odkazem na závěry v tomto rozsudku přijaté uvedl, že smluvní
pokutu nesníží, ve skutečnosti podle názoru dovolatelky postupoval opačně a
smluvní pokutu podle § 301 obch. zák. snížil s odůvodněním, že je nepřiměřená a
že dovolatelka netvrdila ani neprokazovala vznik škody. Tím se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené právě ve shora
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v otázce „funkcí smluvní pokuty a
jejich posouzení s ohledem na zkoumání podmínek pro přiznání nároku ze smluvní
pokuty“ odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006. Odvolací soud neuvedl, z jakého důvodu má za to, že smluvní pokuta neplní
zajišťovací funkci. Podle názoru dovolatelky na počátku smluvního vztahu
smluvní pokuta tuto funkci zcela jistě plnila, když měla žalovanou odradit od
porušení jejích povinností. Porušila-li žalovaná i přesto své povinnosti, nelze
zpětně dovozovat, že smluvní pokuta zajišťovací funkci nesplnila, a proto by
neměla být přiznána. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně vyložil sankční
funkci smluvní pokuty, když tuto funkci „podřadil pod funkci zajišťovací“,
ačkoliv sankční funkce znamená potrestání smluvní strany za porušení povinnosti
zajištěné smluvní pokutou. Dovolatelka se též domnívá, že odvolací soud zaměnil
reparační funkci smluvní pokuty s podmínkami pro její snížení. Smluvní pokuta
měla za cíl poskytnout poškozené straně finanční náhradu za porušení
povinnosti. Ačkoliv dovolatelka konkrétní výši škody neprokazovala, nelze z
toho dovodit, že jí žádná škoda nevznikla. Z napadeného rozsudku nelze podle
dovolatelky jednoznačně dovodit, zda nárok na smluvní pokutu nevznikl, anebo
zda vznikl, avšak odvolací soud jej odmítá dovolatelce z určitých důvodů
přiznat. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro dovolatelku značně překvapivé. Odvolací
soud dovolatelce nesdělil, že má na věc jiný právní názor, a nedal jí možnost
obhájit oprávněnost smluvní pokuty. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí blíže
nezabývá, z jakých skutečností a důkazů dovodil, že smluvní pokuta neplní své
funkce, a neuvádí, v jakém okamžiku tyto funkce ztratila a proč nebyla přiznána
jen za určité období. Odvolací soud v rozsudku odkázal na §§ 6, 7 a 8 o. z.,
aniž však blíže uvedl, jaké ustanovení aplikuje a jakým způsobem, zda tedy má
za to, že dovolatelka nejednala poctivě, že těží z nepoctivého či protiprávního
stavu, anebo že zneužívá nějaké právo.
Dovolatelka se z napadeného rozsudku
nedozvěděla, čeho se konkrétně měla dopustit a proč jí nebyl nárok na smluvní
pokutu přiznán. Nedostatečným odůvodněním rozsudku se odvolací soud podle
názoru dovolatelky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v
rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010. Dovolatelka považuje výsledek sporu za nespravedlivý. Odvolací soud přiznal
žalované náhradu nákladů řízení, tudíž v konečném důsledku platební povinnost
dovolatelky podstatně převyšuje platební povinnost žalované. Přitom je
skutečností, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost, zatímco dovolatelka
se ničeho nepoctivého nedopustila. Když už odvolací soud přistoupil k „extrémní
aplikaci obecných principů občanského zákoníku“, pak měl alespoň podle
dovolatelky rozhodnout, že si účastníci ponesou náklady řízení ze svého. Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká porušení principu neúplné apelace. Žalovaná se v odvolání dovolávala snížení smluvní pokuty, avšak odvolací soud
nepřiznání nároku odůvodnil zneužitím práva dovolatelkou. Odvolací soud měl
přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně, v tomto případě však podle
dovolatelky vyšel z rozdílných skutkových závěrů, aniž by sám prováděl
důkazy. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, aniž by
dovolatelka k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Totéž platí i ve vztahu k tvrzenému porušení principu
neúplné apelace a k námitce, podle které odvolací soud vyšel z rozdílných
skutkových závěrů, aniž by sám prováděl důkazy. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.),
dovolatelce již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde
přitom o takové vady, jež ve vztahu k uvedeným otázkám brání pokračování v
dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka možnosti snížení smluvní
pokuty podle § 301 obch. zák., neboť odvolací soud se při řešení této otázky
nijak neodchýlil od dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1299/2006. Naopak, právě s odkazem na tento rozsudek, odvolací soud ke
snížení smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. nepřistoupil. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou
otevřené otázky odepření právní ochrany výkonu práva na zaplacení smluvní
pokuty, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. V rozsudku ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 873/2009, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, podle kterého účelem smluvní pokuty, jak vyplývá z § 544 a násl. obč. zák. a z § 300 a násl. obch. zák., je jednak prevence porušování smluvních
vztahů, jednak smluvní pokuta slouží jako paušalizovaná náhrada škody a je i
jedním z nástrojů sloužících k zajištění závazků (funkce sankční, kompenzační a
zajišťovací). Odvolací soud v projednávané věci nesprávně aplikoval § 265 obch. zák. na daný případ, jestliže žalobkyně postupovala v souladu s právní úpravou
a uplatnila nárok na smluvní pokutu v době, kdy tento nárok nebyl promlčen. Rovněž délka prodlení žalované se zhotovením díla nemůže být podle Nejvyššího
soudu přičítána k tíži žalobkyně. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému
požadavku, který by opomíjel výše uvedené funkce smluvní pokuty, tj. jen v
takových výjimečných situacích, kdy k výkonu práva dochází z jiných důvodů, než
je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo
alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu
(tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k
nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak v
postavení některého z nich navenek. Takové okolnosti pro odepření výkonu práva
na zaplacení smluvní pokuty, které by opomíjely funkce smluvní pokuty, však
Nejvyšší soud v daném případě neshledal.
Smluvní pokuta plnila funkci sankční
pro případ zaviněného neplnění závazku, rovněž funkci kompenzační za nesnáze
způsobené opožděným plněním a i funkci zajišťovací. V rozsudku ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého smluvní pokuta je peněžitá částka,
kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní
povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli
škoda. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové
sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci
paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí
prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu
zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se
bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé
škodě. Smluvní pokuta tedy plní nejen sankční a zajišťovací funkci, ale i
funkci uhrazovací spočívající v pokrytí porušením smlouvy eventuelně vzniklé
majetkové újmy bez složitého dokazování jejího vzniku a výše. Uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty v promlčecí době poté, co smluvní
povinnost zajištěná smluvní pokutou zanikla odstoupením od smlouvy, neurgování
splnění této povinnosti věřitelem po dobu trvání smlouvy či absence tvrzení
věřitele o vzniku škody způsobené prodlením dlužníka s plněním smluvní
povinnosti zajištěné smluvní pokutou nejsou ve smyslu shora citované judikatury
Nejvyššího soudu skutečnostmi majícími za následek zánik funkcí smluvní pokuty
a nezakládají ani možnost soudu odepřít právní ochranu výkonu práva na
zaplacení smluvní pokuty. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, spočívá
jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navíc, neuvedl-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí žádný konkrétní důvod,
pro který použil §§ 6, 7 a 8 o. z., zejména nevysvětlil, jaké úvahy ho vedly k
závěru, podle kterého dovolatelka (její právní předchůdkyně) jednala nepoctivě,
a jakým způsobem zjevně zneužila právo, je jeho rozhodnutí v této části
nepřezkoumatelné, přičemž tato nepřezkoumatelnost brání dovolacímu soudu
zhodnotit správnost tohoto závěru. Jde přitom o vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo
1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010,
sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne
23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K této vadě řízení dovolací soud musel
u přípustného dovolání přihlédnout (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné
a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu, tj. v měnícím výroku ve věci samé, a v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.) a
věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.