32 Cdo 1356/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně CP Inkaso s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2,
identifikační číslo osoby 29 02 72 41, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem,
advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalované B. K., o
zaplacení částky 35 999,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 11 C 405/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 25 Co 226/2014-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. února 2014, č. j. 11 C 405/2013-27, kterým Okresní soud v Chebu zamítl žalobu o
zaplacení částky 35 999,42 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení
(první výrok). Dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou výroků) podala
žalobkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž otázky, která „v rozhodování
odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva („otázka poskytnutí poučení účastníkovi o jeho povinnosti
důkazní již ve fázi přípravy jednání“), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od „rozhodnutí NS
sp. zn. 2 Cdon 813/97“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998,
jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na jeho webových stránkách) a „rozhodnutí NS 21 Cdo 762/2001“ (jde o
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002). V prvním z citovaných
rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy je soud povinen poskytnout
účastníku řízení poučení o právu jednat ve své mateřštině, a navíc uzavřel, že
k takovému poučení důvod nebyl dán.
Ve druhém rozhodnutí šlo o situaci, kdy
odvolací soud při jednání nepoučil účastníka řízení o povinnosti důkazní a z ní
vyplývajícím důkazním břemenu. V projednávané věci však odvolací soud založil
své rozhodnutí na závěru, že k poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř. je soud povinen na nařízeném jednání a že žalobkyně se svou nepřítomností
na nařízeném jednání práva na to, aby jí takové poučení bylo soudem poskytnuto,
vzdala. Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. přitom vzniká až
při jednání, protože teprve po provedení dokazování může soud učinit závěr o
tom, zda je takové poučení potřeba. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť
odvolací soud se při řešení otázky předestřené dovolatelkou od judikatury
dovolacího soudu, kterou označila, neodchýlil. Pro úplnost lze dodat, že již v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21
Cdo 4314/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že poučovací povinnost podle ustanovení §
118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném
roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř., ve znění účinném do 30. června 2009 (nyní při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c
o. s. ř.). Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti
důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být
poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z
důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Spatřuje-li dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
o. s. ř. též ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky,
která „v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena“, patrně přehlédla,
že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. I
kdyby dovolatelka uplatnila druhý z předpokladů přípustnosti podle ustanovení §
237 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního
práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
zákonným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostála. Vznáší-li
totiž „otázku požadavků na prověřování předložených důkazů v rámci přípravy
jednání“, nenaplňuje touto formulací zákonné požadavky určitého vymezení otázky
hmotného nebo procesního práva, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení
přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně
vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod číslem
132, usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 23/2003).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo
3440/2008, či usnesení ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Přitom
je nepochybné, že citovaná „otázka“ předložená dovolatelkou výše uvedeným
požadavkům nevyhovuje. To, že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu a s těmito
závěry polemizuje, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle
citovaného ustanovení. Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně
k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli
argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 9. března 2015 (srov. § 57 odst. 2 větu první a
druhou o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu