USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně Pojišťovna Patricie a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16,
identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, za účasti E. S., narozené XY,
bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem v Brně,
Jakubská 121/1, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 14/2019, o dovolání účastnice proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 29 Co 444/2019-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 26 C 14/2019-82,
zamítl žalobu, aby soud nahradil rozsudkem v plném rozsahu nález Finančního
arbitra ze dne 15. 10. 2018, č. j. FA/SR/ZP/749/2017-12, a rozhodnutí o
námitkách ze dne 26. 11. 2018, č. j. FA/SR/ZP/749/2017-18, tak, že výrok I.
citovaného nálezu Finančního arbitra se mění tak, že se návrh zamítá, výrok IV.
citovaného nálezu Finančního arbitra se mění tak, že sankce ve výši 15 000 Kč
se ruší a Česká republika je povinna vrátit žalobkyni částku 15 000 Kč, a
účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 10,38 Kč (výrok I.), odmítl
návrh účastnice, aby soud uložil žalobkyni zaplatit účastnici 90 900 Kč spolu
se zákonným úrokem z prodlení a tím nahradil citovaný nález Finančního arbitra
(výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání obou účastnic
připustil zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení
zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu prvního výroku) podala účastnice
dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na
otázkách práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky,
„jaký je správný postup soudu podle části páté občanského soudního řádu v
kontextu ustanovení § 250j o. s. ř.“, neboť odvolací soud na řešení této otázky
své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud se správným postupem soudu v řízení
podle části páté občanského soudního řádu nezabýval, jelikož řízení po
zpětvzetí žaloby zastavil bez rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší soud již v
usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (jež je veřejnosti -
stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu - k dispozici in
www.nsoud.cz), zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Vytýká-li přitom dovolatelka uvedenou
námitkou také nesprávný postup soudu prvního stupně, pro posouzení přípustnosti
dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího
soudu je taková námitka nevýznamná. V projednávané věci byl navíc rozsudek
soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím zrušen a jeho případné nesprávné
právní posouzení je tak irelevantní i z tohoto důvodu.
Dovolání je podle dovolatelky dále přípustné pro řešení otázky, „zda může být
argumentem pro nedostatek vážných důvodů podle ustanovení § 222a odst. 2 o. s.
ř. samotná skutečnost, že účastník řízení nepodal žalobu“.
Jak Nevyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo
73/2010, vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby,
zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo
jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo
meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný
v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§ 81 o. s. ř.) nebo které mohlo
být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění
manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak
daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží
zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za
předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou
účastníků. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při
zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím
žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha
uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše
subjektivní nebo spíše objektivní hlediska (srov. též např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014).
Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu
nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím
návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo
646/2005, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
V projednávané věci odvolací soud nepovažoval důvody nesouhlasu se zpětvzetím
žaloby uvedené účastnicí za vážné, neboť účastnicí v řízení před Finančním
arbitrem požadovaná částka 90 900 Kč z titulu bezdůvodného obohacení nebyla
předmětem řízení vymezeným žalobou (srov. body 14. - 15. napadeného
rozhodnutí). Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) by tak o požadavku
účastnice nemohl meritorně rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata
zpět a řízení nebylo zastaveno. Jelikož Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu ve
smyslu výše předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenou
neshledal, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani
druhá dovolatelkou formulovaná otázka.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jejími
námitkami, uplatňuje tím ve skutečnosti vadu řízení. Ta však sama o sobě není
způsobilým dovolacím důvodem; k její případné existenci by mohl dovolací soud
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě
přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení
dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku
procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením § 237 o.
s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soudy nižších
stupňů procesního pochybení dopustily (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn.
32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9.
2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu