32 Cdo 17/2012

32 Cdo 17/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně ZLS bytové domy a. s., se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, PSČ 760

01, identifikační číslo osoby 28315472, proti žalovanému M. Š., podnikateli,

místem podnikání v Olešnici, Hoděčín 20, PSČ 517 21, identifikační číslo osoby

41247477, zastoupenému JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem, se sídlem v

Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, PSČ 517 41, o zaplacení částky 937.544,-

Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37

Cm 4/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

21. června 2011, č. j. 1 Cmo 325/2010-239, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo

325/2010-239, ve výroku pod bodem II, jímž byl zčásti změněn rozsudek Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm 4/2009-179, a

žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 332.946,- Kč se zákonným úrokem z

prodlení od 1. července 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve

výši 17.407,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV, jakož i

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm

4/2009-179, v části výroku o věci samé pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba

na zaplacení částky 332.946,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. července

2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 17.407,- Kč, a ve

výrocích o nákladech řízení pod body II a III, se zrušují a věc se v tomto

rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V souzené věci se právní předchůdkyně shora označené žalobkyně, společnost ZLS

služby a. s., se sídlem ve Zlíně, tř. T. Bati 385, PSČ 763 02, identifikační

číslo osoby 00530808 (dále též jen „žalobkyně“), po žalovaném domáhala

zaplacení částky 937.544,- Kč se zákonným úrokem z prodlení jako části

peněžního plnění, které poskytla žalovanému na základě smlouvy č. 19100/24/2005

ze dne 26. srpna 2005, jejímž předmětem byl odvoz a likvidace zeminy vytěžené v

rámci investiční akce „Cukrovar Vrdy – vestavba bioetanolu“, a na základě

smlouvy č. 19100/43/2006 ze dne 22. června 2006, jejímž předmětem byl odvoz a

likvidace přebytečného stavebního materiálu z této akce. V rámci šetření

prováděného Českou inspekcí životního prostředí (dále též jen „ČIŽP“) totiž

vyšlo najevo, že žalovaný nebyl oprávněn nakládat s odpady takové povahy, a

žalobkyně byla nucena zajistit jejich kvalifikovanou likvidaci (využití) jiným

subjektem, jenž příslušné oprávnění k nakládání s odpady měl. Žalobkyně proto

tvrdí, že žalovaný uskutečnil jen přepravu a zbývající část sjednaného plnění

jí neposkytl, žalobkyně se tudíž domáhá vrácení odpovídající části zaplacené

ceny. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm

4/2009-179, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení

(výroky pod body II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že materiál, označený ve smlouvách jako

zemina a přebytečný materiál, byl odpadem podléhajícím zvláštnímu režimu,

přičemž žalobkyně jako původce odpadů ve smyslu zákona č. 125/1997 Sb., o

odpadech, umožnila žalovanému vyvézt tento materiál na skládku, která nebyla

určena pro takový odpad, bez toho, aby se přesvědčila, zda je žalovaný oprávněn

s takovým odpadem nakládat. Z toho pak soud prvního stupně dovodil, že

žalobkyni nemohl vzniknout nárok na vrácení částky, kterou uhradila žalovanému

z titulu nákladů přepravy takovéhoto materiálu. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem zamítavý

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 604.598,- Kč s

příslušenstvím a co do vyčíslených úroků z prodlení v částce 32.328,- Kč (výrok

pod bodem I), ve zbývající části jej v tomto výroku změnil tak, že žalovanému

uložil zaplatit žalobkyni částku 332.946,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od

1. července 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 17.407,-

Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů

(výroky pod body III a IV). Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení není nárok na náhradu škody, nýbrž

(jak uvedl výslovně) v podstatě nárok na vrácení té zaplacené části ceny

plnění, které žalovaný neprovedl. Vzhledem k ustanovení § 3a odst. 1 obchodního

zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) odvolací soud neshledal předmětné smlouvy

neplatnými. Usoudil, že plnění žalovaného mohlo mít povahu díla, mohlo se také

jednat o smlouvy nepojmenované, kvalifikaci smluv však neshledal významnou pro

výsledek sporu. Konstatoval, že plnění žalovaného podle smlouvy ze dne 25. srpna 2006 (podle kontextu však nepochybně míněna smlouva z 26.

srpna 2005,

dále jen „první smlouva“) je nutno členit do dvou relativně samostatných fází,

z nichž první tvořila přeprava zeminy a druhou její „likvidace“ včetně smluvně

převzaté „zodpovědnosti za zeminu“, a dovodil, že v rozsahu týkajícím se druhé

fáze žalovaný své závazky nesplnil, takže „likvidaci“ zeminy musela vlastně

žalobkyně hradit dvakrát. Na základě toho uzavřel, že žalovanému nemůže

příslušet úplata za činnost, kterou v podstatě - ve smyslu smlouvy – neprovedl,

a že titul pro vrácení obnosu v tomto směru již uhrazeného lze spatřovat rovněž

v ustanoveních občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. V otázce rozsahu, v

němž žalovaný druhou fázi svého plnění neuskutečnil, vyšel z výpovědi svědka

Ing. P. M. zachycené v protokolu o jednání před soudem prvního stupně a zejména

z rozhodnutí ČIŽP ze dne 18. července 2007 (které vychází z množství 4.300 m3

zeminy v roce 2005) a v něm uvedených faktur žalovaného č. 380905 a 300905, v

nichž je „deklarováno právo“ na zaplacení celkové částky 437.139,90 Kč, bez

DPH. Usoudil pak, že pokud žalobkyně z této částky odečetla hodnotu přepravy v

jednotkové sazbě 30,- Kč za 1 km, jedná se odečet přiměřený, odpovídající

obvyklým sazbám známým odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti. K výsledné

částce 279.783,90 Kč připočetl daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % s tím, že v

rozsahu takto vyčíslené částky 332.946,- Kč bylo nesplnění smlouvy ze strany

žalovaného prokázáno. Zdůraznil, že vzhledem k nemožnosti přesněji určit

množství zeminy vycházel též z ustanovení § 136 občanského soudního řádu, byl

veden záměrem dosáhnout rozumného uspořádání vztahů mezi účastníky a vzal

zřetel na poměr sankcí uložených oběma stranám správním orgánem (žalobkyně

dostala pokutu 150.000,- Kč, žalovaný 40.000,- Kč), přičemž i z tohoto poměru

je zřejmé, že nepřichází v úvahu, aby např. bylo žalobě vyhověno v plném

rozsahu. Ve vztahu ke smlouvě, jejíž návrh je datován dnem 22. června 2006 (dále jen

„druhá smlouva“), odvolací soud dospěl k jiným závěrům. Zdůraznil, že text této

smlouvy se důsledně vyhýbá užití pojmu „odpad“, a z listiny ze dne 21. června

2006 bezprostředně předcházející sjednání této smlouvy zjistil, že hlavní

stavbyvedoucí žalobkyně zde uvedl, že se nejedná o odpad, ale o přebytečný

materiál vhodný pro násypy a zásypy staveb, pozemních komunikací i mimo ně. Odvolací soud usoudil, že vzhledem k datu pořízení této listiny nelze její

účinky vztáhnout též na první smlouvu, a vzhledem k této skutečnosti, jakož i

se zřetelem na to, že prvotním původcem odpadu byla v daném vztahu žalobkyně,

dospěl k závěru, že žalobkyni nároky z druhé smlouvy přiznat nelze. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím (přisuzujícím) výroku ve věci samé napadl

žalovaný dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1

písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále

jen „o. s. ř.“), a jímž ohlásil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel prosazuje názor, že závěry odvolacího soudu stran druhé smlouvy je

třeba vztáhnout též na první smlouvu. Podle jeho mínění z provedených důkazů

vyplynulo, že žalobkyně předmět této smlouvy (zeminu) nepovažovala za odpad, že

obě smlouvy se týkaly zcela totožného materiálu a že dovolatel zeminu nejen

převezl, ale i deponoval na skládce, kterou si určila sama žalobkyně. Je

přesvědčen, že částka, která mu byla vyplacena, tj. 110,- Kč/m3 plus DPH,

odpovídá nákladům, které vynaložil na převoz, složení a deponii materiálu podle

smlouvy. Argumentuje, že deponovaný materiál později společnost ZERS

recyklovala a využila, tato činnost však nenahrazovala činnost jím provedenou,

a že již z výše sjednané ceny podle první smlouvy je zřejmé, že se nemohlo

jednat o likvidaci odpadu, neboť sazba základního poplatku za ukládání odpadu

byla pro rok 2005 - 2006 stanovena čtyřnásobnou částkou. Dovolatel je přesvědčen, že prohlášení hlavního stavbyvedoucího ze dne 21. června 2006 se týkalo obou smluv, a že i zástupce žalobkyně Ing. P. A. ve své

výpovědi zachycené v protokolu ČIŽP ze dne 28. února 2007 de facto potvrdil, že

v případě obou smluv nebyla sjednávána likvidace odpadu podle zákona o

odpadech. Argumentoval, že v opačném případě by byla žalobkyně povinna vyžádat

si od něho oprávnění k nakládání s odpady, a poukázal na to, že sjednaná

„likvidace zeminy“ nebyla žádným bližším způsobem specifikována. Vyjádřil

přesvědčení, že splnil své závazky z obou smluv, vytkl odvolacímu soudu, že se

nevypořádal s listinou ze dne 21. prosince 2007, kterou měla žalobkyně

odstoupit od smluv, zpochybnil předpoklady pro takový právní úkon a zdůraznil,

že žalobkyně před odstoupením od smlouvy neuplatnila vady plnění. Závěrem dovolatel podrobil kritice postup odvolacího soudu, jenž konečnou

částku, k níž dospěl výpočtem, zvýšil o daň z přidané hodnoty. Namítl zejména,

že tuto daň odvedl finančnímu úřadu jako svoji daňovou povinnost na výstupu,

žalobkyně ji uplatnila jako nárok na odpočet daně na vstupu a byla jí tedy

vrácena, pro závazkový vztah mezi účastníky je tedy rozhodná částka bez daně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném

výroku pod bodem II zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád

ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného

zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že

dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť

směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí

soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí v dovoláním dotčené části z

hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho,

jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a

dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť nikoliv všem dovolacím námitkám

lze přisvědčit.

Posouzení, že předmětem první smlouvy nebyla likvidace odpadu ve smyslu

ustanovení § 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých zákonů,

dovolatel prosazuje na základě skutkových tvrzení, která neodpovídají skutkovým

zjištěním a skutkovým závěrům soudů nižších stupňů; zjištěný skutkový stav věci

nezahrnuje poznatky o tom, že obě smlouvy se týkaly totožného materiálu, že

žalobkyně předmět plnění sjednaného v těchto smlouvách nepovažovala za odpad,

že dovolatel zeminu nejen převezl, nýbrž též deponoval na skládce určené

žalobkyní, ani poznatky o výši sazby základního poplatku za ukládání odpadu pro

roky 2005 – 2006. Dovolatel tak nečiní nic jiného, než že předkládá svou

vlastní verzi skutkového stavu věci, na níž buduje příslušné, pro něho příznivé

právní závěry, jež pak konfrontuje s právním posouzením odvolacího soudu,

vycházejícím ovšem z odlišného skutkového základu. Ve skutečnosti tak v tomto

ohledu – oproti svému přesvědčení – nezpochybňuje správnost právního posouzení,

tj. výběr právní normy odpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci, její

interpretaci a její aplikaci na zjištěný skutkový stav, nýbrž zpochybňuje

skutkový stav věci, z něhož vycházel odvolací soud. Dovolací důvod nesprávného

právního posouzení stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. prostřednictvím

takovýchto námitek uplatněn není. Není však uplatněn ani skutkový dovolací

důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť o ten se jedná toliko v

případě námitek, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle

obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K tomu lze v

bližším pro stručnost odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.

července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,

sešit č. 22, ročník 1998, pod číslem 161.

Správnost právního posouzení odvolacího soudu je však zpochybněna, a to

důvodně, dovolací námitkou, že sjednaná „likvidace zeminy“ nebyla ve smlouvě

jakkoliv specifikována. Odvolací soud totiž dovodil, že žalovaná nesplnila

závazek „provést likvidaci zeminy a jejím převzetím od žalobkyně převzít za ni

veškerou odpovědnost“, aniž si nejprve zjednal jasno v otázce, co tento závazek

obnášel, tj. jakým konkrétní plněním jej dovolatel měl (mohl) splnit. Že obsah

pojmu „likvidace zeminy“ užitého smlouvou vzbuzuje pochybnosti, vnímal zjevně

též odvolací soud, když tento pojem označuje uvozovkami. K tomu, že pochybnosti

o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené) je třeba odstranit (je-li to

ovšem možné, v opačném případě srov. § 37 odst. 1 občanského zákoníku) za

použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v

§ 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a pro obchodní

závazkové vztahy (o něž se jedná v souzené věci) speciálně v § 266 obch. zák.,

je k dispozici bohatá judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. již rozsudek ze

dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní

rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a dále usnesení ze dne 7. října 1998, sp.

zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník

1999, pod číslem 30, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo

81/2000, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná,

veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách) a též – z hlediska ústavně

garantovaných základních práv – judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález

ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Jestliže takto odvolací soud nepostupoval a nepostavil najisto (stejně jako tak

neučinil ani soud prvního stupně), jakou činnost měl dovolatel podle první

smlouvy provést, pak jeho závěr o tom, že dovolatel tento závazek nesplnil,

nemůže obstát; právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je v tomto

ohledu neúplné a tudíž nesprávné a uplatněný dovolací důvod stanovený v § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř. je v této otázce naplněn.

Dovolateli je třeba přitakat též v související námitce, že odvolací soud se

nevypořádal s právním úkonem, jímž žalobkyně odstoupila od první smlouvy.

Odvolací soud dovodil, že žalobkyně má právo na vrácení části plnění, které

poskytla dovolateli na základě této smlouvy, aniž označil právní důvod vzniku

tohoto práva. Neurčité a ne zcela jasné konstatování, že titul lze spatřovat

rovněž v ustanoveních občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, za

postačující právní posouzení považovat nelze. Ustanovení § 451 odst. 2 obč.

zák. obsahuje několik skutkových podstat bezdůvodného obohacení, právo na

vrácení plnění, jež bylo poskytnuto na základě platně uzavřené smlouvy, která

nebyla zrušena (či se stala z jiných důvodů dodatečně neúčinnou), však

neodpovídá znakům žádné z nich. V čem jiném by měl právní důvod přisouzeného

nároku spočívat (srov. výraz „zřejmě“), odvolací soud neuvedl. Zejména neřešil

ani otázku, jíž se dotýká ve svých námitkách dovolatel, zda právním důvodem

požadovaného plnění není právo z odpovědnosti za vady. V takovém případě by se

ovšem odvolací soud nevyhnul právnímu posouzení povahy smlouvy, to jest jejímu

podřazení pod příslušný smluvní typ či její kvalifikaci jako smlouvy smíšené či

nepojmenované.

I v tomto ohledu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž

nesprávné.

V té souvislosti lze jen pro úplnost poznamenat (neboť dovolatel toto pochybení

nenamítá), že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle něhož je právní

kvalifikace předmětné smlouvy v souzené věci nevýznamná. Vždyť u typových smluv

a u smluv smíšených je obsah jimi založeného závazkového vztahu v tom rozsahu,

v němž není upraven smlouvou, dán zákonem (srov. § 269 odst. 1 obch. zák.) a k

uzavření smlouvy nepojmenované je třeba, aby v ní účastníci dostatečně určili

předmět svých závazků (srov. § 269 odst. 2 obch. zák.).

Konečně pak je třeba přisvědčit dovolateli též v tom, že pro neúplnost právního

posouzení neobstojí ani právní závěr odvolacího soudu o tom, že plnění, které

má dovolatel vracet, zahrnuje též příslušnou daň z přidané hodnoty. S

námitkami, které v této otázce uplatnil dovolatel, je třeba se vypořádat.

Zbývá zdůraznit, že hodlal-li odvolací soud doplnit skutkový stav věci zjištěný

soudem prvního stupně též na základě výpovědi svědka, pak bylo nezbytné

postupovat způsobem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., tj.

dokazování jeho výslechem zopakovat. Čerpat poznatky o skutkovém stavu věci z

protokolu o výslechu svědků (stejně jako účastníků řízení či znalců) je

nepřípustné, neboť takový postup zásadám ústnosti a přímosti při dokazování

nedostojí [srov. k tomu blíže např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 92/1968

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí

a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C

61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005,

uveřejněný v Souboru pod číslem C 4561, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

února 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7083, z

hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak např. nález

Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod

číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález Ústavního

soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, uveřejněný pod číslem

144/2007 tamtéž].

Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o věci samé není

z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a

odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za

středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech

řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože

důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3

věty druhé o. s. ř. zrušil v příslušné části výroku o věci samé a ve výroku o

nákladech řízení též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.

1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu