32 Cdo 1728/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, proti žalovaným 1) L. B., 2) M. B., 3) E. S., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2 a 5) P. M., o zaplacení částky 683.043,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 139/2008, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2012, č. j. 28 Co 251/2010-340, ve znění usnesení ze dne 31. října 2012, č. j. 28 Co 251/2010-350, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a žalovaná 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Zlíně dne 13. února 2008 se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru ze dne 24. června 2002, č. 064802220518 (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou uzavřela se žalovanými 1) a 2) jako dlužníky, přičemž jakožto ručitelé se za závazek dlužníků zavázali žalovaná 3) a žalovaný 4) [J. S.] do výše 400.000,- Kč, žalovaný 5) a žalovaná 6) [A. M.] pak do výše 100.000,- Kč. Následně žalobkyně vzala žalobu vůči žalovaným 4) a 6) zpět, soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 35 C 139/2008-170, uložil žalovaným 1), 2), 3) a 5) zaplatit žalobkyni částku 598.452,17 Kč s úrokem z prodlení z částky 335.141,05 Kč ve výši 10,5 % od 7. února 2008 do 30. června 2008 a dále ve výši specifikované ve výroku, s tím, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni plnit společně a nerozdílně, žalovaná 3) je povinna plnit do výše ručení 400.000,- Kč, žalovaný 5) je povinen plnit do výše ručení 100.000,- Kč, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v odpovídajícím rozsahu povinnost ostatních žalovaných, a s tím, že přesahuje-li nesplněná část závazku rozsah ručení žalovaných 3) nebo 5), jejich povinnost do výše jejich ručení plněním ostatních žalovaných nezaniká (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaných 1), 2), 3) a 5) zaplacení částky 84.866,89 Kč, úroku z prodlení z částky 335.141,05 Kč od 7.
února 2008 do zaplacení ve výši rozdílu mezi 25 % a zákonnou výší, a 25% úroku z prodlení z částky 63.611,56 Kč od 7. února 2008 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně a žalovaných 2), 3) a 5) zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 276,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), odvolání žalobkyně odmítl (druhý výrok), ve vztahu k žalované 3) napadený rozsudek ve výroku I.
co do částky 572.369,15 Kč a úroku z prodlení z částky 335.141,05 Kč od 7. února 2008 do zaplacení potvrdil (třetí výrok), ve vztahu k žalované 3) napadený rozsudek ve výroku I. v rozsahu částky 25.807,02 Kč změnil tak, že žalobu zamítl (čtvrtý výrok), ve vztahu k žalované 2) napadený rozsudek ve výroku I. v rozsahu částky 573.222,23 Kč a úroku z prodlení z částky 335.141,05 Kč od 7. února 2008 do zaplacení potvrdil (pátý výrok), ve vztahu k žalované 2) napadený rozsudek ve výroku I. co do částky 24.953,94 Kč změnil tak, že žalobu zamítl (šestý výrok), ve vztahu k žalovaným 2), 3) a 5) napadený rozsudek ve výroku II.
potvrdil (sedmý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (osmý až dvanáctý výrok). Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně a žalovaní 1) a 2) [dále též jen „dlužníci“] uzavřeli smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovaným 1) a 2) sjednanou částku ve výši 500.000,- Kč, kterou se dlužníci zavázali vrátit spolu se 14,38% úrokem v pravidelných měsíčních splátkách s tím, že poslední splátka bude zaplacena nejpozději 20. června 2006. Své povinnosti však nedostáli, žalobkyně tedy zaslala žalovanému 1) přípis ze dne 20. září 2005, jímž úvěrovou pohledávku zesplatnila. Odvolací soud uzavřel, že pohledávka byla zesplatněna vůči žalovanému 1), vůči žalované 2) však nikoli.
K otázce vzniku ručitelského závazku žalované 3) podle ustanovení § 303 obch. zák. odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že tento závazek platně vznikl a trvá. Odvolací soud ve vztahu k závazku žalované 3) zdůraznil, že za předpokladu běžné opatrnosti při podepisování jakékoli listiny - tím spíše ve vztahu k bance a v záležitosti reprezentované částkou 500.000,- Kč - kterou lze od osoby plně způsobilé k právním úkonům rozumně očekávat, žádné přesvědčování či ujišťování o formálnosti a bezvýznamnosti podpisu ručitelského prohlášení nemůže vyvolat žalovanou 3) namítaný omyl.
Skutečnost, že žalovaná 3) ručitelské prohlášení podepsala, je výrazem její nezodpovědnosti k sobě samé a základní nevědomosti o významu vlastnoručního podpisu, což dovršila tím, že ručitelské prohlášení podepsala i za svého manžela, jak sama uvedla v řízení před soudem prvního stupně. Za těchto okolností tedy nelze úspěšně namítat relativní neplatnost ručitelského prohlášení z důvodu omylu ani rozpor požadování plnění z titulu ručitelského závazku s dobrými mravy. Na překážku platnosti ručitelského prohlášení podle názoru odvolacího soudu není ani absence podpisu či jiného výrazu souhlasu jejího manžela.
K námitce promlčení vznesené žalovanou 3) ve vztahu k vyčísleným zákonným úrokům z prodlení odvolací soud konstatoval, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu vzniká jednorázově v den, kdy se dlužník v prodlení ocitl, a tímto dnem počíná také běžet promlčecí doba. Odvolací soud dospěl k závěru o promlčení úroků z prodlení ve výši 853,08 Kč a dále uvedl, že zesplatnění úvěrové pohledávky pouze ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků (tedy nikoli ve vztahu k oběma) nemá na promlčení nároků žalobkyně vůči ručitelům vliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti třetímu, sedmému, osmému a devátému výroku - podala žalovaná 3) dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a tvrdíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního názoru v otázce neplatnosti ručitelského prohlášení, když dostatečně nepřihlédl ke konkrétním okolnostem projednávané věci, neboť o bezvýznamnosti a formálnosti podpisu byla dovolatelka ujišťována i pracovnicí banky.
Tato pracovnice musela vědět i o tom, že manžel dovolatelky na místě jednání vůbec nebyl.
Odvolací soud dostatečně nezohlednil ani skutečnost, že dovolatelka se v takové situaci ocitla poprvé a s ohledem na autoritu pracovnice banky uvěřila ujištěním, kterých se jí od ní dostalo. Odvolacímu soudu dále vytýká, že rozhodl na základě nesprávného právního názoru i ohledně otázky rozporu s dobrými mravy, který namítala ve vztahu k uplatnění práv žalobkyně z ručitelského prohlášení. Dovolatelka k tomu však uvádí jen tolik, že „nesprávnost právního názoru odvolacího soudu spočívá v tom, co rovněž sama žalovaná shora uvádí v předchozím odstavci“.
Odvolací soud podle přesvědčení dovolatelky rozhodl nesprávně také o vznesené námitce promlčení ve vztahu k dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu ze strany jejího manžela, protože vznesení takové námitky promlčení považuje dovolatelka s ohledem na kontext celého případu s odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu za rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud k této námitce neměl přihlédnout a naopak měl přihlédnout k námitce, že platnosti ručitelského prohlášení je na překážku absence podpisu či jiného výrazu souhlasu jejího manžela.
Uvádí, že podle konstantní soudní judikatury je k platnosti ručitelského prohlášení třeba souhlasu druhého manžela, a pokud tento souhlas chybí, jde o relativně neplatný úkon, jehož neplatnosti se lze ze strany manžela, který souhlas neudělil, dovolat. Konečně dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož je závěr, že úvěrová pohledávka byla zesplatněna pouze ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků [žalovanému 1)], nikoli ve vztahu k oběma, jak vyžadovala smlouva o úvěru, pro vztah mezi věřitelem a ručitelem bez významu.
Tvrdí, že odvolací soud zcela přehlíží konstrukci úvěrové smlouvy, z níž vyplývá, že zesplatnění muselo být učiněno ve vztahu k oběma spoludlužníkům, a pokud se tak nestalo, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na plnění vůči dovolatelce jakožto ručitelce. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31.
prosince 2012. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (v projednávané věci tedy ve třetím a sedmém výroku), může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. K podání dovolání proti sedmému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba o zaplacení částky 84.866,89 Kč s příslušenstvím zamítnuta proti žalovaným 1), 2), 3) a 5), není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jím byl potvrzen výrok, kterým byla žaloba z části zamítnuta a dovolatelce v tomto rozsahu nebyla uložena žádná povinnost.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti třetímu výroku napadeného rozsudku. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v projednávané věci nejde (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, však nevymezila, a takovou otázku nelze nalézt ani v obsahovém vymezení uplatněného dovolacího důvodu.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitek o neplatnosti ručitelského prohlášení z důvodu omylu dovolatelky a rozporu uplatňování práv žalobkyně z ručitelského prohlášení s dobrými mravy, tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud nedostatečně přihlédl ke skutečnosti, že se v takové situaci ocitla poprvé a s ohledem na autoritu pracovnice banky uvěřila ujištěním, kterých se jí od ní dostalo. Okolnost, že dovolatelka poprvé převzala ručitelský závazek, nemůže být tou skutečností ve smyslu ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro kterou by ručitelský závazek byl neplatný, a dovolatelkou tvrzený postup pracovnice banky nemohl způsobit omyl dovolatelky o právním úkonu z důvodů vysvětlených odvolacím soudem v napadeném rozsudku.
Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, který je veřejnosti dostupný - stejně jako níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách). Dovolatelka v řízení před soudy obou stupňů netvrdila ani žádné právně významné skutečnosti, pro které by bylo možno považovat výkon práva žalobkyně požadovat plnění z titulu ručitelského závazku za rozporný s dobrými mravy, resp. v obchodních vztazích s poctivým obchodním stykem, to znamená, že by žalobkyně zneužila práv, která jí podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, usnesení ze dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, rozsudku ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 a ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006). Odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani otázka, zda vznesení námitky promlčení ze strany žalobkyně ve vztahu k dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu manžela dovolatelky bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť problematikou promlčení práva na vznesení námitky relativní neplatnosti se odvolací soud vůbec nezabýval a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu proti žalovanému 4) zpět. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze připisovat otázkám, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2012). Námitka dovolatelky, že ručitelské prohlášení je relativně neplatné, neboť na něm chybí podpis či jiný projev souhlasu jejího manžela, rovněž nemůže založit zásadní právní význam rozhodnutí. Otázka, zda může platně převzít zajištění závazku ručitelským prohlášením pouze jeden z manželů, již byla zodpovězena v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 61/73 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož převzetím (podpisem) ručitelského závazku jedním z manželů vzniká závazek pouze tomuto manželovi, přičemž nejde o právní úkon, který by bylo možno charakterizovat jako dispozici se společnou věcí nebo výkon správy společných věcí obou manželů.
Proto k převzetí ručitelského závazku jedním z manželů není potřebný souhlas druhého manžela (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 398/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 4558/2011). Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka, že žalobkyni nemohl vzniknout nárok na ručitelské plnění vůči dovolatelce, když pohledávka byla zesplatněna jen ve vztahu k jednomu ze spoludlužníků, nikoli k oběma, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Odvolací soud pouze ve vztahu k námitce promlčení úroků z prodlení zmínil, že zesplatnění pohledávky jen vůči jednomu z dlužníků nemá na promlčení žádný vliv. Dovolatelka pomíjí, že zesplatnění úvěru se týkalo jistiny a příslušenství, které dosud nebyly splatné, to znamená splátek splatných po 20. září 2005, kdy byl úkon zesplatnění úvěru učiněn, tedy splátek, u nichž vzhledem k datu podání žaloby (13. února 2008) neuplynula čtyřletá promlčecí doba.
Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně i v rozsahu osmého a devátého výroku, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání žalované 3) proti třetímu, osmému a devátému výroku napadeného rozsudku není přípustné a k dovolání proti sedmému výroku není dovolatelka subjektivně oprávněna, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované 3) bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu