32 Cdo 2120/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce
R. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze
1 – Starém Městě, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, proti žalované České pojišťovně
a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo
osoby 45272956, o zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 257/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, č. j. 51 Co 196/2013-210,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, č. j. 51 Co 196/2013-210,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V souzené věci se žalobce po žalované pojišťovně domáhal pojistného plnění v
částce 700 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu pojistné
události, která měla nastat dne 26. 10. 2007 tak, že nezvládl řízení osobního
automobilu a narazil do stromu, přičemž na pojištěném vozidle vznikla škoda. Žalovaná v rámci své procesní obrany argumentovala tím, že podle závěrů
znaleckého posudku je deklarovaný nehodový děj technicky nepřijatelný, proto v
souladu s článkem 7 odst. 11 písm. b) Všeobecných pojistných podmínek pro
pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2006 odmítla vyplatit pojistné
plnění. V průběhu řízení pak zaujala stanovisko, že podle výsledků provedeného
dokazování šlo o fingovanou dopravní nehodu. Městský soud v Praze rozhodnutím označeným v záhlaví (v pořadí již druhým)
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 8. 2012, č. j. 23 C
257/2009-98, v odvoláním napadeném výroku o věci samé pod bodem II, jímž byla
zamítnuta žaloba na zaplacení částky 517 000 Kč s úrokem z prodlení, a ve
výrocích o nákladech řízení pod body III a IV (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud, jak výslovně zdůraznil, vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně. Ten byl v rozhodnutí soudu prvního stupně popsán tak, že
účastníci uzavřeli dne 1. 11. 2006 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo
mimo jiné havarijní pojištění motorového vozidla (osobního automobilu tov. zn. AUDI A8) v rozsahu all risk na pojistnou částku 1 500 000 Kč; před uzavřením
smlouvy byla provedena důkladná prohlídka vozidla a žalovaná dostala k
dispozici veškeré doklady k vozidlu. Žalobce řádně platil pojistné sjednané v
částce 166 388 Kč ročně. Dne 26. 10. 2007 žalobce na silnici III. třídy
nezvládl průjezd levotočivou zatáčkou a vjel mimo vozovku, kde čelně narazil do
stromu. Nehodu neprodleně nahlásil dopravní policii, byl sepsán protokol o
nehodě v silničním provozu, vypracován plánek nehody a pořízena
fotodokumentace. Žalobci byla ve správním řízení uložena pokuta; v odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu je podrobně popsán nehodový děj, který vychází z
protokolu o nehodě. Žalovaná žalobci neposkytla pojistné plnění, neboť má na
základě znaleckého posudku za to, že šlo o fingovanou dopravní nehodu. Tyto
závěry vyplynuly i ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem DEKRA
Automobil, a. s. (dále jen znalecký ústav). Odvolací soud doplnil dokazování zprávou České zprostředkovatelské a informační
agentury ze dne 26. 5. 2008, z níž zjistil, že k vozu, jenž byl zaevidován do
provozu dne 11. 8. 2003, byla vedena u Allianz Versicherungs - Ag. pojistná
událost ze dne 28. 6. 2006 - poničení celého vozidla krupobitím. Obvyklá cena
vozidla ke dni pojistné události činila 38 362 Eur. Pojišťovna přistoupila k
likvidaci v režimu totální škody, zbytky vozu byly oceněny na 23 077 Eur. Vůz
měl najeto 107 508 km. Poté, co byl jeho (rovněž potvrzující) rozsudek ze dne
24. 7. 2013, č. j. 51 Co 196/2013-150, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
12. 8. 2014, č. j. 32 Cdo 1124/2014-179, odvolací soud provedl důkaz znaleckým
posudkem Ing.
Winklera, jenž byl předložen žalobcem, a konstatoval, že tento
znalec technické závěry posudku znaleckého ústavu potvrdil s tím, že znalci
nepřísluší vyjadřovat se k tomu, jak řidič mohl, měl nebo neměl v průběhu
nehodového děje reagovat. Odvolací soud provedl též důkaz znaleckým posudkem
Ing. Tyla, podle něhož výpověď žalobce ohledně průběhu nehody lze považovat za
technicky přijatelnou. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku, jejímž prostřednictvím žalobce
zpochybnil závěry posudku znaleckého ústavu, podle nichž je sice konečná poloha
vozidla technicky přijatelná, avšak s ohledem na to, že k nárazu vozidla do
stromu došlo prakticky prostředkem jeho přední části, bez vzniku zřetelných
stop po smyku či snahy řidiče o odvracení střetu, při rychlosti kolem 30
km/hod., jde o typickou konfiguraci zmanipulovaných nehod. Odvolací soud
zdůraznil, že podle posudku k nárazu vozidla středem běžně nedochází, neboť
zpravidla se řidič snaží náraz odvrátit a tato jeho snaha je provázena vznikem
stop pohybu vozidla, které v daném případě chybí. Znalecký ústav nevycházel z
úvahy, co řidič měl či neměl učinit, nýbrž z toho, co sám žalobce uvedl o
průběhu nehody a o tom, jak sám reagoval, a porovnával to se zjištěnými a
policií zdokumentovanými stopami. Odvolací soud dodal, že žalobcovu verzi kromě
posudku znaleckého ústavu zpochybňují i ostatní v řízení provedené důkazy,
především rozpor mezi tím, co žalobce vypověděl v řízení a co uvedl do
protokolu pořízeného policií. Dovodil proto, že závěr soudu prvního stupně,
podle něhož žalobce uvedl vědomě nepravdivé údaje ohledně nehodového děje, má
oporu v provedeném dokazování a že závěry znaleckého ústavu jsou přesvědčivě a
logicky zdůvodněny, přičemž žalobcem předložené znalecké posudky tyto závěry
nevyvracejí. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně žalobě
nevyhověl s ohledem na závěr, který vyplynul z dokazování, že průběh nehodového
děje nasvědčuje tomu, že ke vzniku škody došlo jinak, než jak deklaroval
žalobce, a žalovaná měla podle podmínek pojistné smlouvy právo pojistné plnění
odmítnout. Výslovně již jen nad rámec uvedeného pak odvolací soud dodal, že k havárii
došlo těsně před koncem ročního pojistného období, což je obecně jeden z
obvyklých znaků manipulovaných nehod zejména u vozidel s nadhodnocenou
pojistnou hodnotou, přičemž nelze přehlédnout, že žalobce, ač tvrdil, že
vozidlo zakoupil za 1 400 000 Kč, nebyl schopen doložit žádný doklad týkající
se koupě vozidla a jeho kupní ceny a vypověděl, že si nepamatuje, od koho
vozidlo koupil. Žalobcovo tvrzení odvolací soud shledal nevěrohodným zejména s
ohledem na skutečnosti vyplývající ze zprávy České zprostředkovatelské a
informační agentury a zdůraznil, že v pojistné smlouvě byla pojistná hodnota
vozu uvedena v částce 1 500 000 Kč a počet kilometrů byl deklarován v počtu 40
985. I tyto skutečnosti podle jeho názoru doplňují závěry ohledně manipulace
nehody. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, podle obsahu však jen ve výroku o
věci samé, napadl žalobce dovoláním.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání
spatřuje zejména v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva dovolacím soudem dosud neřešených, totiž
1) „ zda lze aplikovat § 24 odst. 1 písm. b) věta druhá zákona o pojistné
smlouvě, pouze na základě závěru, že průběh nehodového děje nasvědčuje tomu, že
ke vzniku škody došlo jinak, než jak uváděla oprávněná osoba“,
2) „zda je třeba pro aplikaci § 24 odst. 1 písm. b) věta druhá zákona o
pojistné smlouvě specifikovat, jaké podstatné údaje osoba zamlčela“,
3) „co jsou podstatnými údaji ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) věta druhá zákona
o pojistné smlouvě“, a
4) „jaké okolnosti je znalec posuzující dopravní nehodu oprávněn hodnotit,
resp. jaké otázky jsou soudy znalcům posuzujícím dopravní nehody vůbec
oprávněny ukládat a jaké závěry znalců mohou soudy považovat za relevantní“. Žalobce především prosazuje názor, že vzhledem k závěrům znaleckých posudků,
podle nichž rozsah pojistné události odpovídá dopravní nehodě, je ve věci
relevantní pouze druhá alternativa důvodu pro odmítnutí pojistného plnění podle
§ 24 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě, tj. že oprávněná osoba při
uplatňování práva na plnění z pojištění podstatné údaje týkající se pojistné
události zamlčí. V souvislosti s tím zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom,
že žalovaná měla právo odmítnout pojistné plnění podle všeobecných pojistných
podmínek, respektive podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě, na
základě skutečnosti, že průběh nehodového děje nasvědčuje tomu, že ke vzniku
škody došlo jinak, než jak deklaroval. Prosazuje názor, podle něhož skutečnost,
že ke vzniku škody došlo jinak, než jak deklaroval, citované ustanovení
„nenaplňuje“. Zároveň vytýká odvolacímu soudu, že z jeho rozhodnutí není
zřejmé, jaké podstatné údaje měl zamlčet, a v této části má napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný. Ve vztahu k otázce v pořadí třetí dovolatel prosazuje názor, že z toho, že po
více než pěti letech popsal průběh nehodového děje v detailech jinak, než jak
jej popsal bezprostředně po nehodě a jak to odpovídá závěrům znaleckých
posudků, nelze dovodit, že při šetření pojistné události zamlčel podstatné
údaje. Stran poslední z otázek pak poukazuje na to, že při hodnocení
pravděpodobnosti průběhu nehodového děje znalecký ústav uvedl, že absenci
odvrácení střetu potvrzují i parametry předstřetového pohybu – brzdění, kdy
řidič nedokázal během relativně dlouhé doby kolem 3 vteřin zabránit centrickému
nárazu do stromu v okamžiku, kdy rychlost vozidla již byla snížena na cca 30
km/hod. Dovolatel namítá, že znalec z oboru technického posouzení příčin,
průběhu a vzniku nehodového děje je oprávněn hodnotit pouze technické parametry
a tyto analyzovat, nikoliv provádět psychologické hodnocení chování účastníků
dopravní nehody a činit právní a skutkové závěry. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl.
Podle jejího názoru dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, podle nichž
ke vzniku škody došlo jinak, než deklaroval, totiž že šlo o fingovanou dopravní
nehodu, a interpretaci § 24 zákona o pojistné smlouvě používá jen zástupně;
nebylo pochyb, že pokud se prokáže, že škodní událost byla fingovaná, nevznikl
nárok na pojistné plnění, přičemž je irelevantní, zda proto, že nešlo o
pojistnou událost, či proto, že nárok byl odmítnut podle čl. 7 odst. 11 VPP
nebo § 24 odst. 1 písm. b) zákona o pojistné smlouvě. Potíže, které v praxi
činila aplikace tohoto ustanovení, byly vyřešeny rozhodnutím Nejvyššího soudu
ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1735/2014. Žalovaná uzavírá, že si ostatně
lze jen stěží představit hruběji zkreslené údaje týkající se škodní události,
než zamlčení, že nešlo o událost nahodilou. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného
zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu
§ 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem posouzena jinak. Otázkou, za splnění jakých předpokladů lze aplikovat § 24 odst. 1 písm. b)
zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále též jen „ZPS“), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud
nezabýval; v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1735/2014, na který odkazuje žalovaná (a
jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný
na http://www.nsoud.cz), řešil otázku jinou. Pro řešení této otázky tudíž
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným. Podle § 2 ZPS pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se
pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném
rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.
Podle § 3 ZPS pro účely tohoto zákona se rozumí a) nahodilou skutečností
skutečnost, která je možná a u které není jisté, zda v době trvání soukromého
pojištění vůbec nastane, nebo není známa doba jejího vzniku, b) pojistnou
událostí nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve
zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je
spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění. Ustanovení § 14 odst. 3 ZPS stanoví, že s výjimkou případů stanovených v tomto
nebo zvláštním zákoně nemá oprávněná osoba právo na pojistné plnění, jestliže
pojistnou událost způsobila úmyslně sama nebo z jejího podnětu jiná osoba. Podle článku 5 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel a
dopravovaných věcí VPPH 2006 (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“ či „VPP“)
pojistnou událostí je nahodilá skutečnost vyvolaná pojistným nebezpečím
uvedeným v pojistné smlouvě nebo doplňkových pojistných podmínkách, se kterou
je spojen vznik povinnosti pojišťovny poskytnout pojistné plnění za podmínek a
v rozsahu stanoveném v pojistné smlouvě (odstavec 1). Za nahodilou skutečnost
se nepovažuje skutečnost způsobená pojistným nebezpečím, které nastalo v
důsledku úmyslného jednání nebo úmyslného opomenutí pojistníka, pojištěného,
jiné oprávněné osoby, osob jim blízkých nebo jiné osoby z podnětu těchto osob
(odstavec 2). Podle § 24 odst. 1 písm. b) ZPS nestanoví-li zákon jinak, může pojistitel
plnění z pojistné smlouvy odmítnout, jestliže oprávněná osoba uvede při
uplatňování práva na plnění z pojištění vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené
údaje týkající se rozsahu pojistné události nebo podstatné údaje týkající se
této události zamlčí. Podle § 210 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, trestný čin pojistného
podvodu spáchá ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí a) v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné
smlouvy, b) v souvislosti s likvidací pojistné události, nebo c) při uplatnění
práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (odstavec 1), jakož i ten,
kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s
níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav
vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoli nepatrnou (odstavec 2). Podle § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k
prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu věci z
důkazů, které byly provedeny. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového
stavu věci. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvede, které
skutečnosti má za prokázány a které nikoliv. Ustanovení § 127 odst. 1 věty první a druhá o. s. ř. stanoví, že závisí-li
rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá
soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované
otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti
podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce.
Odvolací soud neuvádí výslovně, podle kterých ustanovení pojistné smlouvy věc
posoudil, z jeho právních závěrů je však zřejmé, že – stejně jako soud prvního
stupně – vycházel z ustanovení článku 7 odst. 11 písm. b) VPP, a to z jeho
první části, podle níž může pojistitel plnění z pojistné smlouvy odmítnout,
jestliže oprávněná osoba uvede při uplatňování práva na plnění z pojištění
vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se rozsahu pojistné
události. Je přitom třeba zdůraznit, že všeobecné pojistné podmínky jakožto
součást pojistné smlouvy při úpravě předpokladů, za nichž může pojistitel
plnění odmítnout, toliko doslova citují zákon, nejde tudíž o smluvní úpravu
stanovící obsah pojistného vztahu odchylně od zákona.
Takové právní posouzení věci, jež zvolil odvolací soud, však předpokládalo
vypořádat se nejprve s výkladovým problémem, který se tu v souvislosti s první
z otázek předložených dovolatelem otevírá, totiž zda vazba jednání, jehož znaky
jsou popsány v § 24 odst. 1 písm. b) ZPS [a v návaznosti na to v článku 7 odst. 11 písm. b) VPP] jako v pořadí první skutková podstata, toliko na rozsah
pojistné události a nikoliv též na její samotný vznik a průběh, není z hlediska
teleologie § 24 odst. 1 písm. b) ZPS a ve srovnání s odpovídající shora
citovanou úpravou v trestním zákoníku jen zjevný legislativní lapsus v dikci
právního předpisu, který lze a je třeba napravit výkladem, popř. cestou tzv. soudcovského dotváření práva. To odvolací soud neučinil a již z tohoto důvodu
je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Skutkové závěry formulované v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak
neskýtají spolehlivý podklad pro právní závěr, že je na místě aplikovat právě
článek 7 odst. 11 písm. b) VPP, respektive § 24 odst. 1 písm. b) ZPS. Skutková zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně jsou v tomto ohledu
kusé a ne zcela jasné. Tento soud v popisu zjištěného skutkového stavu
výslovně uvedl, že „žalobce narazil do stromu tak, že nezvládl průjezd
levotočivou zatáčkou a vjel mimo vozovku, kde čelně narazil do stromu“. V
rozporu se zjištěním, podle něhož důvodem, proč žalobce vjel mimo vozovku, bylo
nezvládnutí průjezdu zatáčkou, pak navazuje konstatováním, že z posudku
znaleckého ústavu vyplynul závěr, že došlo k fingované dopravní nehodě, a
žalobu zamítá s poukazem na „provedené dokazování a závěry uvedené ve znaleckém
posudku“. Odvolací soud přesto tato skutková zjištění vyhodnotil jak správná a
pro posouzení věci postačující a odkázal na ně. Dodal k tomu však, že znalecký
ústav učinil závěr, podle něhož k nárazu vozidla středem běžně nedochází, neboť
zpravidla se řidič snaží náraz odvrátit a tato jeho snaha je provázena vznikem
stop pohybu vozidla, které v daném případě chybí. Dovodil, že žalobcovu verzi
kromě posudku znaleckého ústavu zpochybňují i další důkazy, a uzavřel, že
průběh nehodového děje podle výsledků dokazování nasvědčuje tomu, že ke vzniku
škody došlo jinak, než jak deklaroval žalobce. V úvaze „nad rámec uvedeného“
pak dodává, že i další zjištěné skutečnosti odpovídají obvyklým znakům
manipulovaných nehod a doplňují výše rozvedené závěry ohledně manipulace
nehody. Zřetelně se tu naznačuje názor, podle něhož zjištěné okolnosti případu
nasvědčují tomu, že ke vzniku škody na vozidle, uplatněné jako pojistná
událost, došlo oproti tomu, jak popsal škodní děj dovolatel, prostřednictvím
manipulované, respektive fingované dopravní nehody. Lze k tomu poznamenat, že
Nejvyšší soud ve své trestní judikatuře označuje pojistnou událost jen
předstíranou jako fiktivní (příslušná skutečnost odpovídající sjednané pojistné
události vůbec nenastala), a pojistnou událost úmyslně vyvolanou, tj. takovou,
jejíž vznik byl od počátku fingován, označuje jako zinscenovanou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 534/2011, a ze dne
18. 4. 2012, sp.
zn. 3 Tdo 356/2012, a judikaturu v nich citovanou). Jestliže by mělo být obsahem vědomě nepravdivého (popřípadě hrubě zkresleného)
údaje uvedeného dovolatelem při uplatňování práva na plnění z pojištění to, že
příčinou, proč s vozidlem vyjel z vozovky a narazil do stromu, bylo nezvládnutí
průjezdu zatáčkou, ačkoliv ve skutečnosti automobilem z vozovky vyjel a do
stromu narazil úmyslně, za účelem získání pojistného plnění, šlo by o případ
pojistné události úmyslně vyvolané, na niž pamatuje článek 5 VPP, podle něhož
by vůbec nešlo o pojistnou událost, popřípadě § 14 odst. 3 ZPS, v jehož
intencích by o pojistnou událost šlo, leč o takovou, s níž se nepojí vznik
práva na pojistné plnění. Ustanovení článku 7 odst. 11 písm. b) VPP, respektive
§ 24 odst. 1 písm. b) ZPS, pamatuje na jiné situace než na zinscenované
pojistné události. To platí bez zřetele na to, že důsledky aplikace uvedených
ustanovení jsou nakonec totožné, tj. oprávněný nemá právo na pojistné plnění. V souzené věci však odvolací soud jednoznačný skutkový závěr o tom, že vozidlo
bylo poškozeno úmyslně se záměrem čerpat pojistné plnění, neučinil. Též
výslovně formulovaný závěr, učiněný pro potřeby použití článku 7 odst. 11 písm. b) VPP, podle něhož dovolatelova verze průběhu nehodového děje byla zpochybněna
a výsledky dokazování nasvědčují tomu, že nehodový děj proběhl ve skutečnosti
jinak (nikoliv tedy že bylo prokázáno, že k dopravní nehodě došlo jinak, než
jak ji dovolatel popsal), je závěrem jen pravděpodobnostním. Toliko
pravděpodobnostní skutkové závěry neumožňují dovodit neexistenci práva na
pojistné plnění podle článku 5 VPP či podle § 14 odst. 3 ZPS, stejně jako
neopodstatňují aplikaci článku 7 odst. 11 písm. b) VPP či § 24 odst. 1 písm. b)
ZPS. Rozhodnutí soudu musí být až na zákonem stanovené výjimky založeno na zjištěném
skutkovém stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Proto také zákon soudu ukládá,
aby v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé uvedl, které skutečnosti má za
prokázány a které nikoliv (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Soud tak může učinit
prostřednictvím závěru, že se určitá tvrzená právně významná skutečnost stala
nebo že se nestala (že tvrzení o ní bylo nepravdivé), popřípadě že určitá
právně významná skutečnost nebyla prokázána, neboť výsledky hodnocení důkazů
neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení o této skutečnosti,
ani o tom, že toto tvrzení je nepravdivé (tedy že došlo k neunesení důkazního
břemene, srov. k tomu blíže závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit
č. 5, ročník 2002, pod číslem 86). Lze v tomto ohledu odkázat mutatis mutandis již na závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 156/96, podle nichž nestačí pouhá
pravděpodobnost příčinné souvislosti, nýbrž její existence musí být bezpečně
prokázána. V rozsudku ze dne 26. 6. 2014, sp. zn.
21 Cdo 2682/2013, uveřejněném
pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
93/2014“), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že výsledky hodnocení důkazů umožňují
soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování,
jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato
skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné
(více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-
li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná
skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V
takovém případě soud rozhodne v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Lze shrnout, že existence skutečností, které opravňují pojistitele odmítnout
plnění z pojistné smlouvy podle § 24 odst. 1 písm. b) ZPS, případně které
umožňují závěr, že jde o pojistnou událost, z níž podle § 14 odst. 3 ZPS
nevzniká právo na pojistné plnění, musí být prokázána, což se projeví v
jednoznačně formulovaném skutkovém závěru obsaženém v rozhodnutí soudu; toliko
pravděpodobnostní skutkový závěr není pro aplikaci žádného z těchto ustanovení
postačující. V otázce, za splnění jakých předpokladů lze aplikovat § 24 odst. 1 písm. b)
ZPS, tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolání je v tomto ohledu důvodné. Pro potřeby dalšího řízení v souzené věci je pak na místě dodat, že řešení
otázky, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. kdo z účastníků řízení je
povinen ty které právně významné skutečnosti prokázat, vyplývá z příslušné
hmotně právní normy, která je při právním posouzení věci aplikována. V zásadě
platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho
účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku
prospěchu, tedy toho, kdo takovou skutečnost tvrdí, neboť z její existence
vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, svazek 7, rozsudek
ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/1999, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 268, a
rozsudky ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 26. 1. 2012,
sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Stran prokázání skutečností, s nimiž pojistná smlouva
či zákon spojuje právo pojistitele odmítnout plnění z pojistné smlouvy,
popřípadě skutečností, pro něž podle pojistné smlouvy či podle zákona nevzniká
z události sjednané ve smlouvě jako pojistná událost právo na pojistné plnění,
tudíž stíhá důkazní břemeno pojistitele. V již citovaném R 93/2014 pak Nejvyšší soud vysvětluje podstatu nepřímých
důkazů a předpoklady, za jejichž splnění lze též jejich prostřednictvím dospět
ke spolehlivým skutkovým zjištěním.
Ve světle jeho závěrů není věcného důvodu,
proč při zjišťování skutkového stavu věci nevzít v souzené věci zřetel též na
zjištěné okolnosti, které se týkají historie pojištěného vozidla, jeho koupě
dovolatelem a sjednaného pojištění, na něž odvolací soud poukázal jen obiter
dictum. Ostatní dovolatelem vymezené otázky přípustnost dovolání nezakládají. Co se týče otázek v pořadí druhé a třetí, odvolací soud takové otázky neřešil a
jeho rozhodnutí na jejich řešení nespočívá, nejde tudíž o otázky splňující
kritéria nastavená v § 237 o. s. ř. (není tu řešení, které by Nejvyšší soud
mohl podrobit dovolacímu přezkumu). Odvolací soud oproti tomu, co cestou úvahy
dovozuje dovolatel, nezaložil své rozhodnutí na závěru, že dovolatel něco
zamlčel, nýbrž že uvedl vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající
se pojistné události. Odvolací soud se též nezabýval a neměl důvod se zabývat řešením tak široce
založené otázky, která byla dovoláním předložena jako v pořadí čtvrtá. Dovolatel ostatně ve své argumentaci pomíjí, že znalci se tu na základě svých
odborných znalostí a zkušeností vyjádřili k tomu, jaký byl vzhledem k dostupným
poznatkům o okolnostech a následcích dopravní nehody pravděpodobný průběh
nehodového děje. Závěr, podle něhož známé okolnosti odpovídají typické
konfiguraci manipulovaných dopravních nehod, Nejvyšší soud nehledává
nekorektním, vybočujícím z mezí odborného posouzení; je na soudu, aby v rámci
hodnocení důkazů vzal limity závěrů takovéto jen pravděpodobnostní povahy na
zřetel. To v souzené věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně,
učinil. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky
pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se
závislým výrokem o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc
podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se
řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu