U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní
věci žalobkyně SLOVLIKER, a. s., se sídlem v Kunovicích, Lidická 1322,
identifikační číslo osoby 25558510, zastoupené JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem
se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic
and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační
číslo osoby 64948242, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 738 000 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 28/2012, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 96
Co 230/2015-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 96 Co 230/2015-252, Městský soud v Praze k
odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II.
(první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří níže uvedených otázek hmotného
práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a na
vyřešení jedné otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka navrhuje,
aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání je vnitřně rozporné, je-li v něm na jedné straně uvedeno, že otázka
odpovědnosti žalované za škodu způsobenou ukončením jednání o uzavření smlouvy
o úvěru je otázkou dovolacím soudem dosud nevyřešenou, a na straně druhé
dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení této otázky odchýlil
od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo
127/2007. Uvedenou otázku přitom odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu vyjádřenou zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném pod č. 82/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo v dovolatelkou citovaném rozsudku téhož soudu ze
dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti
dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Závěrům této judikatury totiž zcela odpovídá, považoval-li
odvolací soud jako legitimní důvod, pro který žalovaná ukončila jednání o
uzavření smlouvy o úvěru, skutečnost, že žalovaná (jež od dovolatelky
vyžadovala řadu informací a podkladů a výslovně jí sdělovala, že z její strany
nejde zatím ani o „indikativní“ nabídku, když vše musí být dále upřesněno a
doplněno) dospěla (nejen pro nedoplnění podkladů a informací, nýbrž též z
důvodu sporu mezi dovolatelkou a společností Leasing České spořitelny, a. s.) k
závěru, že projekt je pro ni nevýhodný či příliš rizikový. Za této situace
nelze kvalifikovat jednání žalované jako úmyslné jednání proti dobrým mravům,
aplikace § 424 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tak v daném případě vůbec nepřichází do
úvahy, a odvolací soud proto neměl důvod věc podle tohoto zákonného ustanovení
posuzovat. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených
dovolatelkou – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Nejvyšší soud proto nemohl dovodit přípustnost dovolání na základě skutkových
námitek dovolatelky, které nezahrnují žádnou otázku procesního či hmotného
práva a podle nichž shora uvedený důvod, pro který žalovaná ukončila jednání o
uzavření smlouvy o úvěru, byl pouze „alibistickým zástupným důvodem“, který
jednání o úvěru nijak nebránil, žalovaná chtěla podáním insolvenčního návrhu
dovolatelce „ze zcela průhledných důvodů“ ublížit a zachovala se k ní velmi
nepřátelsky.
Jako další otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny, dovolatelka uvádí otázku odpovědnosti bankovního ústavu za
škodu způsobenou klientovi tím, že došlo k porušení bankovního tajemství, a
otázku odpovědnosti bankovního ústavu za škodu způsobenou klientovi podle § 424
obč. zák. podáním nedůvodného insolvenčního návrhu. V rozporu s § 241a odst. 2
a 3 o. s. ř. však ve vztahu k těmto otázkám neuvádí právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a nevysvětluje, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro
podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence požadovaných náležitostí nelze ve vztahu k
uvedeným otázkám posoudit přípustnost dovolání. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť z dovolání není patrné, od jaké
rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení otázky
procesního práva (formulované jako porušení práva na spravedlivý proces)
odchýlit. Ani tento nedostatek nelze již z důvodu uplynutí zákonné lhůty
odstranit a i v tomto případě jde o vadu, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence požadované náležitosti nelze ve vztahu k
uvedené otázce posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přesto považuje za nutné uvést, že v otázce tzv. opomenutých
důkazů, kterou odvolací soud k námitce dovolatelky posuzoval, se nijak
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011. V tomto
rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v
občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené
důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy
vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba
provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto
důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají
být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku
nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy.
Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém
soud prvního stupně podle odvolacího soudu „stručně, avšak výstižně“ vysvětlil,
proč jsou z jeho pohledu konkrétní dovolatelkou navrhované důkazy již
nadbytečné, přičemž v kontextu s popisem provedených důkazů a skutečností z
nich zjištěných odvolací soud považuje zdůvodnění soudu prvního stupně za
dostatečné a z věcného hlediska za správné. Tomuto závěru odvolacího soudu
nelze nic vytknout. Měly-li být dovolatelkou navrženými důkazy prokazovány
skutečnosti, které byly podle právního názoru soudu prvního stupně pro
posouzení uplatněného nároku nevýznamné, soud prvního stupně nepochybil, pokud
tyto důkazy neprovedl. Jenom pro úplnost lze dodat, že skutečnosti, které měly
být podle dovolatelky neprovedenými důkazy prokázány (tyto skutečnosti
dovolatelka opakovaně uvádí též v dovolání), nejsou způsobilé zpochybnit
skutková zjištění soudů týkající se důvodu, pro který žalovaná ukončila jednání
o uzavření smlouvy o úvěru. Jakkoliv mohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby
pro dovolatelku rozhodnutím překvapivým, využila dovolatelka možnosti vyjádřit
nesouhlas s kvalifikací jednání žalované (popsaného v podání dovolatelky ze dne
11. 10. 2012) jako jednání nekalosoutěžního v odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně. Odvolací soud se touto odvolací námitkou zabýval a shledal ji
nedůvodnou. Soud prvního stupně ostatně v odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že
mezi tvrzeným únikem informací, resp. předáním projektu a související
dokumentace žalovanou třetí osobě (i kdyby bylo takové jednání žalované
prokázáno a bez ohledu na to, zda by jej bylo možné považovat za
nekalosoutěžní), a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Dovolatelka
správnost tohoto závěru v odvolání nezpochybnila žádnými konkrétními argumenty,
ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Lze tedy shrnout, že samotným vyhlášením
překvapivého rozhodnutí nebyla dovolatelce ve výsledku způsobena žádná procesní
újma. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně zhodnotil v řízení
provedené důkazy, nemůže tato výtka založit přípustnost dovolání, protože jejím
prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím
soudem. Dovolatelka pomíjí, že v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se
zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in
www.usoud.cz). Namítá-li dovolatelka, že ani odvolací soud jí neposkytl možnost doložit další
důkazy či odročit jednání za účelem doplnění tvrzení a právní argumentace a že
jí v rámci řízení nesdělil svůj předběžný názor, namítá tím existenci vad
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, ze dne
31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4111/2009, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006,
sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne
20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo
583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím
řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně je zčásti vadné a ve
zbývající části nepřípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.