32 Cdo 2644/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova
1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr.
Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti
žalovanému K. K., zastoupenému JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v
Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení 305 013,53 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 109 C 98/2012, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, č. j. 31
Co 6/2015-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 906 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce JUDr. Romana Majera.
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud
v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 7. 2014, č. j. 109
C 98/2012-135, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech
řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (dále jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu
napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným
způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího
soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí
obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí
odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah přezkumné
činnosti odvolacího soudu po kvantitativní stránce. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v
průběhu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovodil, že dovolání, které nebylo v
propadné (prekluzivní) lhůtě (jak ji vymezuje § 240 o. s. ř.) podle ustanovení
§ 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých
důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem odmítnuto
(srov. například usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn.
29 Odo 108/2002,
uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v nyní projednávané
věci. Z dovolání se přitom podává, že dovolatel v něm nevymezil rozsah, ve
kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že obligatorní
náležitostí dovolání je rovněž naplnění požadavku, aby dovolatel v dovolání
konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto,
že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady
přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013). Tvrzení, podle
kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou
otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení
této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25
Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013,
ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách). Ani požadavku na vymezení jím uplatněné přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., tak jak mu ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., však dovolatel nedostál, neboť
pouze obecně uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, aniž by označil judikaturu dovolacího soudu, od které se měl
podle jeho názoru odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. Odkazuje-li
dovolatel na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak Nejvyšší soud
konstatuje, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu v intencích § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1226/2016). Dovolání tedy trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům
vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v jakém
rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá a v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.). Za situace, kdy zákonná lhůta stanovená v § 241b odst. 3 o. s. ř. k případnému
doplnění dovolání již uplynula, staly se tímto marným uplynutím lhůty vady
dovolání neodstranitelnými a dovolání trpí vadami, které brání dalšímu
pokračování dovolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda
senátu