32 Cdo 3034/2018-209
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně Volga Trade, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, Hajní 1353,
identifikační číslo osoby 65415701, zastoupené Mgr. Janem Nussbergerem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 1640/8, proti žalované OLZOR SPED s.
r. o., se sídlem v Praze 4, Na nivách 1140/21, identifikační číslo osoby
28644336, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně č.
426, o zaplacení částky 7 090 EUR s příslušenstvím a částky 23 023 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 178/2014, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 15. 3. 2018, č. j. 75 Co 297/2017-195, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 3 C 178/2014-158,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 6 640 EUR s úroky z prodlení ve výši
7,05 % ročně z částky 3 340 EUR od 23. 1. 2013 do zaplacení a ve výši 8,05 %
ročně z částky 3 300 EUR od 20. 9. 2013 do zaplacení (výrok I.), úrok z
prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 460 EUR od 23. 1. 2013 do 13. 2. 2013
(výrok II.) a částku 23 023 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této
částky od 8. 2. 2013 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení
částky 450 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 24. 9.
2013 do zaplacení (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Soud první stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny čtyři
přepravní smlouvy (č. 008/2012, 009/2012, 017/2013 a 018/2013), podle kterých
žalobkyně pro žalovanou uskutečnila mezinárodní silniční přepravy zboží z České
republiky do Ruska. Žalovaná opožděně uhradila část přepravného ve výši 460 EUR
sjednaného smlouvou č. 008/2012 a písemně uznala závazek k úhradě jeho zbylé
části ve výši 3 340 EUR. Přepravné sjednané ve smlouvě č. 017/2013 ze dne 9. 7. 2013 částkou 3 300 EUR žalovaná nezaplatila vůbec, dne 14. 8. 2013 uplatnila
písemnou reklamaci s tím, že při přepravě měla vzniknout škoda. Žalovaná
nezaplatila ani částku 450 EUR, kterou žalobkyně požadovala za prostoj při
přepravě uskutečněné podle smlouvy č. 018/2013. Při provádění přepravy podle
smlouvy č. 009/2012 žalobkyně vynaložila částku 23 023 Kč za doprovod orgánů
celní správy (tzv. konvoj), tuto částku účtovala žalované, která závazek k její
úhradě písemně uznala. Žalovaná vznesla proti všem uplatněným nárokům námitku promlčení, kterou soud
prvního stupně považoval za důvodnou pouze ve vztahu k nároku na zaplacení
částky 450 EUR s příslušenstvím za prostoj, neboť uplynula promlčecí doba podle
čl. 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční
nákladní dopravě (CMR), publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne
27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“ či „Úmluva“). Nároky
vyplývající ze smluv č. 008/2012 a 009/2012 podle soudu prvního stupně nebyly
promlčeny, neboť došlo k přerušení běhu promlčecí doby vzhledem k jejich uznání
žalovanou. Při posouzení promlčení nároku na zaplacení přepravného ve výši 3
300 EUR s příslušenstvím podle smlouvy č. 017/2013 soud prvního stupně uzavřel,
že písemnou reklamací žalované ze dne 14. 8. 2013 došlo ke stavění běhu
promlčecí doby tohoto nároku ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR až do 23. 5. 2014, kdy žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu a tím reklamaci odmítla. Ke dni podání žaloby (17. 10. 2014) tak podle něj promlčecí doba ještě
neuplynula. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. co do
částky 3 340 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 23. 1. 2013 do zaplacení a ve výrocích II. a III. (první výrok), změnil jej ve
výroku I. co do částky 3 300 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z
této částky od 20. 9. 2013 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl
(druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a
soudem odvolacím (třetí a čtvrtý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Ve
vztahu k nárokům na zaplacení částky 3 340 EUR s příslušenstvím, úroku z
prodlení z částky 460 EUR a částky 23 023 Kč s příslušenstvím se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně o přerušení běhu promlčecí doby vzhledem k uznání
dluhu žalovanou.
Za nesprávné považoval posouzení otázky promlčení ve vztahu k
nároku žalobkyně na zaplacení částky 3 300 EUR s příslušenstvím. Podle
odvolacího soudu ke stavění běhu promlčecí doby tohoto nároku nedošlo, neboť
ustanovení čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR se týká pouze nároku objednatele přepravy
vůči přepravci (odesílatele vůči dopravci) a nikoliv nároku přepravce
(dopravce) na zaplacení ceny přepravy (přepravného). Odvolací soud proto
shledal tento nárok jako promlčený ke dni podání žaloby (17. 10. 2014), neboť
jednoroční promlčecí doba podle čl. 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR počala běžet
uplynutím tří měsíců ode dne 9. 7. 2013, kdy byla uzavřena přepravní smlouva, a
skončila dne 9. 10. 2014. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti jeho druhému výroku,
podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při které se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Rozhodnutí odvolacího
soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jeho
zrušení v napadeném rozsahu včetně výroků závislých a vrácení věci odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Podle dovolatelky má být Nejvyšším soudem vyřešena otázka „zda se stavění
promlčecí doby ve smyslu čl. 32 bod 2. Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní
silniční nákladní dopravě (Úmluva CMR) vztahuje toliko k nárokům objednatele
vůči přepravci nebo i na nároky přepravce vůči objednateli“. Dovolatelka
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo
5121/2007, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, podle kterého je Úmluva CMR
komplexní úpravou řešící závazkové vztahy, na něž dopadá. Neshledává jakýkoliv
důvod vyjímat z důsledků čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR nároky přepravce vůči
objednateli (dopravce vůči odesílateli) a má za to, že ze samotného textu
tohoto ustanovení nevyplývá, že by písemná reklamace stavěla běh promlčecí doby
výlučně pro nároky objednatele (odesílatele) vůči dopravci. Dovozuje z části
tohoto ustanovení znějící „důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o
vrácení dokladů přísluší té straně, která se na tyto skutečnosti odvolává“, že
Úmluva CMR předpokládá, že skutečností znamenajících stavění běhu promlčecí
doby se mohou dovolávat obě smluvní strany a že i stavění promlčecí doby se
týká nejen nároků objednatele (odesílatele), ale všech závazkových vztahů
vyplývajících ze smluv, které Úmluva CMR upravuje, včetně nároků dopravce vůči
objednateli (odesílateli). Dovolatelka též namítá, že odvolací soud svůj právní
názor blíže neodůvodnil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon
č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen
„o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné neboť otázka, zda se uplatněním reklamace přepravy
odesílatelem staví podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR také běh promlčecí doby
nároku dopravce na zaplacení přepravného, dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa při tom
vázán uplatněným dovolacím důvodem, a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Podle článku 32 Úmluvy CMR se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva,
promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle
práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu,
je promlčecí doba tříletá. Promlčecí doba počíná běžet:
a) při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací
lhůty dnem vydání zásilky;
b) při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a
nebyla-li dodací lhůta dohodnuta, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem;
c) ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní
smlouvy.
Den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá
(odstavec 1).
Písemná reklamace staví běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce reklamaci
písemně odmítne a vrátí k ní připojené doklady. Je-li reklamace zčásti uznána,
běží promlčecí doba toliko u té části reklamace, která zůstala sporná. Důkaz o
přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té straně,
která se na tyto skutečnosti odvolává. Pozdější reklamace v téže věci běh
promlčecí doby nestaví (odstavec 2).
S výjimkou ustanovení odstavce 2 řídí se stavení běhu promlčecí doby právem
platným u soudu, u něhož se právní věc projednává. Totéž platí i pro přerušení
promlčení (odstavec 3).
Promlčené nároky se nemohou již uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami
(odstavec 4).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že Úmluva CMR je svou
povahou komplexní úpravou, která řeší závazkové vztahy založené smlouvami o
přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, pokud místo převzetí zásilky a
předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou
různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Úmluvou
jsou tedy řešeny i otázky nároků na přepravné a odpovědnostních nároků, a to
včetně promlčecích dob, v nichž je nutno nároky uplatňovat [srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5121/2007 (dovolatelkou
citovaný), nebo ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 53/2002]. Skutečnost, že se
Úmluvou řídí promlčení veškerých nároků z přeprav, na něž se vztahuje, však
neznamená, že by se promlčení všech těchto samostatných nároků řídilo stejnými
pravidly. Úmluva diferencuje mezi jednotlivými nároky, které z přeprav mohou
vznikat, již ohledně okamžiku počátku běhu promlčecí doby [srov. čl. 32 odst. 1
písm. a), b), c)].
Byť v článku 32 odst. 2 Úmluvy CMR není definován pojem „reklamace“ ani její
obsahové náležitosti, z obsahu tohoto ustanovení je zřejmé, že jde o právní
jednání směřující vůči dopravci (srov. část textu „… kdy dopravce reklamaci
písemně odmítne …“). Tento závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, podle kterého o reklamaci ve smyslu
tohoto článku Úmluvy CMR půjde též tehdy, bude-li projev oprávněného obsahovat
oznámení o skutečnostech, jež zakládají jeho nároky z přepravy vůči dopravci, a
vyplývá-li z něho vůle tyto nároky vůči dopravci uplatnit; uplatnění
konkrétního nároku se nevyžaduje.
Týká-li se tedy reklamace podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR pouze nároků z
přepravy vůči dopravci (náhrada škody za poškození či ztrátu zboží, překročení
dodací lhůty aj.), mohou se logicky vztahovat i účinky stavění promlčecí doby,
které jsou podle tohoto ustanovení reklamací založeny, pouze k těmto nárokům
vůči dopravci, nikoliv k jiným samostatným nárokům, které z přepravy mohou
vznikat. Závěr, že čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR o stavění promlčecí doby se
použije pouze na nároky z přepravy, které směřují vůči dopravci, je zastáván i
v odborné literatuře [srov. Sedláček, P. Úmluva CMR (komentář). Mezinárodní
silniční nákladní doprava. 1. vydání. Praha: 1. Vox a. s., 2009, s. 543,
545-546, nebo Roubal, V. Přepravní smlouva v mezinárodní silniční dopravě
nákladů. Výklad a texty Úmluvy CMR a souvisejících předpisů. Praha: ČESMAD
BOHEMIA, 2003, s. 106-109].
Výklad Úmluvy CMR by měl být postaven na stejném základě ve všech smluvních
státech bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován. Ačkoliv
rozhodnutí soudů jiných signatářských států, které interpretují Úmluvu, nejsou
závazná pro posouzení věci tuzemským soudem, je třeba je považovat za pomocné
výkladové prameny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn.
31 Cdo 1570/2015, uveřejněný pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). I v rozhodnutích soudů jiných signatářských států Úmluvy CMR je
přitom čl. 32 odst. 2 Úmluvy vykládán tak, že se týká pouze nároků
uplatňovaných vůči dopravci [srov. například rozhodnutí Spolkového soudního
dvora (Bundesgerichtshof) v Karlsruhe ze dne 28. 2. 1975, sp. zn. I ZR 35/74,
rozhodnutí Vysokého soudního dvora (The High Court of Justice, Queen's Bench
Division) v Londýně ve věci Muller Batavier Ltd. v. Laurent Transport Co. Ltd.
(1977), nebo rozhodnutí Vrchního zemského soudu (Oberlandesgericht) v
Düsseldorfu ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. 18 U 3/96].
Není žádný rozumný důvod pro to, aby se účinky stavění promlčecí doby podle čl.
32 odst. 2 Úmluvy CMR vztahovaly kromě nároku uplatněného vůči dopravci
reklamací též na jiný samostatný nárok z přepravy, který uplatňuje dopravce
jako věřitel. Akceptace právního názoru dovolatelky by znamenala, že dopravce
by svou nečinností (oddalováním vyřízení reklamace vůči němu uplatněné) mohl
prodlužovat promlčecí dobu též u nároků z přepravy, které může sám jako věřitel
uplatnit (např. na zaplacení přepravného) a nebyl by nijak motivován k tomu,
aby reklamaci vyřídil. Takový výklad čl. 32 odst. 2 Úmluvy se neslučuje s
účelem institutu promlčení, jímž je jednak stimulovat věřitele k včasnému
vykonání subjektivních občanských práv (uplatnění pohledávek), jednak čelit
tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých dluhů vystaveni po časově neurčitou
dobu donucujícímu zákroku, tzv. vynutitelnosti ze strany soudů (srov. například
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, jež je
veřejnosti dostupné na https://nalus.usoud.cz, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo
2640/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo
2160/2012, uveřejněné pod číslem 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Je-li v čl. 32 odst. 2 Úmluvy uvedeno, že „důkaz o přijetí reklamace nebo o
odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té straně, která se na tyto
skutečnosti odvolává“ neznamená to, že by se obě smluvní strany mohly dovolávat
stavění promlčecí doby svých nároků z přepravy, jak se dovolatelka mylně
domnívá. V citovaném textu je upravena pouze otázka, která ze stran má důkazní
povinnost ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro posouzení okamžiku počátku a
konce stavění promlčecí doby nároku vůči dopravci vyplývajícího z reklamace.
Uplatnění reklamace přepravy podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR tedy nestaví běh
promlčecí doby nároku dopravce na zaplacení přepravného. Odvolací soud správně
posoudil nárok žalobkyně na zaplacení částky 3 300 EUR s příslušenstvím jako
promlčený, neboť jednoroční promlčecí doba, která počala běžet 9. 10. 2013 (tři
měsíce od uzavření přepravní smlouvy č. 017/2013), skončila před dnem 17. 10.
2014, kdy byla podána žaloba ve věci.
K výtce o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí lze uvést, že
dovolatelka vymezila v dovolání konkrétní právní otázku, která měla být
odvolacím soudem řešena nesprávně, a s jeho právním posouzením polemizuje.
Případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí tedy nebyly na újmu uplatnění práv
dovolatelky (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné v rozsahu, jenž byl podroben
dovolacímu přezkumu, a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se z obsahu spisu
nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a procesně úspěšné žalované v dovolacím
řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 1. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu