USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně K. K., advokátky se sídlem XY, zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem v Liberci, Jungmannova 351/2, proti žalované S. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o zaplacení částky 134 673 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 369/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2019, č. j. 29 Co 19/2019-201, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 109 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení, co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné
právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů celého řízení. Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu výroku v části, kterým byla žaloba co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím zamítnuta, není dovolatelka subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech.
V příslušné části prvního výroku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť v této části odvolací soud jejímu procesnímu návrhu (zamítnutí žaloby) vyhověl. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti prvnímu výroku v části, jíž byla žaloba co do částky 25 373 Kč s příslušenstvím zamítnuta, podle ustanovení § 243c odst. 3 ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud dále zkoumal přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 109 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení a druhého a třetího výroku.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud řešil otázku určení výše odměny advokáta v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje a argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud pochybil, určil-li odměnu žalobkyně jako odměnu tzv. mimosmluvní na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), a nikoliv podle ujednání stran ve smlouvě. Tímto způsobem však nemůže být přípustnost dovolání založena, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Neučinil závěr, že v projednávané věci by žalobkyně měla nárok na odměnu za poskytnuté právní služby při splnění svého závazku ve výši tzv. mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu, jak se patrně nesprávně dovolatelka domnívá. Naopak dospěl k závěru, že mezi stranami byl dohodnut pouze pro případ výpovědi smlouvy o poskytování právních služeb ze strany žalované jako klienta před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů způsob výpočtu odměny žalobkyně tak, že žalobkyni náleží odměna podle tehdy platné vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění, která upravovala paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“).
Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 484/2000 Sb., byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou veřejnosti k dispozici in: www.usoud.cz), zrušena a judikatura dovolacího soudu se ustálila v závěru, že na místo zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., bude aplikován advokátní tarif, je třeba při výpočtu odměny žalobkyně za právní služby poskytnuté do doby výpovědi smlouvy žalovanou na základě smluvního ujednání stran vyjít z advokátního tarifu.
Odvolací soud pak výslovně uvedl, že ke stejnému závěru by dospěl i v případě, že by ujednání o odměně za poskytnuté právní služby považoval s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., za neplatné. Tento závěr dovolatelka nezpochybnila. Na otázce předestřené dovolatelkou tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, tato otázka nebyla pro jeho rozhodnutí určující. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že odvolací soud se neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5288/2009, v nichž se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení § 1 a násl.
advokátního tarifu
(sic!), a která dovolatelka v této části dovolání uvádí, poněvadž smluvní ujednání stran upřednostnil tak, jak citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu předpokládají. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že má-li dovolatelka za to, že odměna žalobkyně by měla být určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., je její argumentace nelogická, neboť směřuje proti jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Odvolací soud se zabýval výpočtem výše odměny žalobkyně i podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a dospěl k závěru, že v takovém případě by žalobkyni náležela odměna podstatně vyšší, než požadovala a než jí byla přiznána na základě advokátního tarifu (srov. odst. 18 rozsudku).
Ani tento závěr dovolatelka v rámci dovolací argumentace nezpochybnila. Dovolatelka dále vznáší otázku „určení vzájemného vztahu dohody č. 1 a dohody č. 2 (o podmínkách zastoupení advokátem)“, a argumentuje ve prospěch názoru, že předmětné dohody existovaly paralelně vedle sebe tak, jak předpokládá ustanovení § 516 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), aniž by v této části uvedla, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje. Zamýšlela-li dovolatelka s ohledem na uvedené v úvodu dovolání uplatnit první z předpokladů přípustnosti, tedy že odvolací soud se při řešení dané otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nedostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. tak, jak jí ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř, neboť na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí při řešení shora uvedené otázky v rozporu, neodkázala. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007 (a dalších rozhodnutí dovolacího soudu, která k této otázce uvádí), v otázce výkladu obsahu dohody č. 1 a dohody č. 2 o podmínkách zastoupení advokátem.
Tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání však není dán, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí neodchýlil. Odvolací soud se výkladem obou dohod o podmínkách zastoupení advokátem řádně zabýval (byť výslovně nezmínil výkladová pravidla obsažená v ustanoveních § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a § 35 odst. 2 obč. zák.) a přesvědčivě odůvodnil závěr, podle něhož z obsahu dohod vyplývá, že dohodou č. 2 byl rozšířen předmět zastoupení o další položky (vypořádání společného jmění manželů a služby související s bydlením v řadovém domě), současně byly v dohodě č. 2 zachovány již předchozí položky (úprava poměrů k nezletilé dceři a rozvod manželství) a k takto upravenému předmětu zastoupení byl vztažen nový způsob určení odměny advokáta, když zjevně nebylo úmyslem smluvních stran při úpravě poměrů k nezletilé a rozvodu manželství uplatňovat zároveň oba způsoby stanovení odměny.
Výklad obou dohod provedený odvolacím soudem odpovídá zjištěnému obsahu právního úkonu, odvolací soud projev vůle obsažený v ujednáních výkladem nedoplnil ani nenahradil, a odpovídá i závěru vyjádřenému např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky. Výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní.
Ostatně dovolatelka sice cituje závěry jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně však neuvádí, jak a čím se odvolací soud od těchto závěrů odchýlil. Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1389/2015, jako na rozhodnutí, od něhož se odvolací soud odchýlil při posouzení ujednání v dohodách o podmínkách zastoupení advokátem, v němž dovolací soud uzavřel, že jestliže subjekty občanskoprávních vztahů již jednou podle vlastního rozhodnutí a sebeurčení určitou smlouvu (ať pojmenovanou, či nepojmenovanou) uzavřou, mají povinnost tuto smlouvu plnit a dodržovat (pacta sunt servanda), a to i když by se plnění pro některou z nich stalo následně nevýhodným, neboť odvolací soud v projednávané věci při stanovení odměny za právní služby ze smluvního ujednání stran vycházel, a to konkrétně z ujednání v čl.
II. odst. 4 dohody č. 2 o podmínkách zastoupení advokátem pro případ, kdy klient (žalovaná) vypoví advokátovi (žalobkyni) plnou moc před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů, tedy před zánikem závazku z této dohody splněním. Obdobně cituje-li dovolatelka nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, v němž Ústavní soud dovodil, že postupoval-li odvolací soud v extrémním rozporu s právní zásadou pacta sunt servanda, porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, k tomu v projednávané věci nedošlo. Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelkou (týkající se nesprávné interpretace ustanovení § 20 odst. 4, či možnosti aplikovat ustanovení § 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, či porušení etického kodexu advokáta v souvislosti s povinností informovat klienta o nepřiměřené výši zálohy vůči aktuální výši finální odměny za právní služby), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.