32 Cdo 578/2016-330
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců
a) E. M., b) A. B., c) G. M., d) nezl., zastoupené E. M., zákonným zástupcem,
bytem tamtéž, a e) nezl., zastoupeného E. M., zákonným zástupcem, bytem tamtéž,
proti žalované “STAPRA 2000“ s. r. o., se sídlem v Dolní Dobrouči č. p. 322,
PSČ 561 02, identifikační číslo osoby 25266683, zastoupené Mgr. Ivo Ďopanem,
advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o zaplacení částky 829
106,60 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
pod sp. zn. 44 Cm 54/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Cmo 100/2012-186, takto:
Rozsudek rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Cmo
100/2012-186, se v měnícím výroku o věci samé pod bodem II, jímž bylo žalované
uloženo zaplatit žalobci M. M. částku 438 442,65 Kč, jakož i ve výrocích o
nákladech řízení pod body IV a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
V souzené věci se původní žalobce M. M. domáhal po žalované zaplacení částky
829 106,60 Kč, sestávající z částky 612 363,60 Kč jako bezdůvodného obohacení a
z částky 216 743 Kč jako náhrady škody. Žalovaná se měla na jeho úkor
bezdůvodně obohatit tím, že pro ni exekutor vymohl částku 871 663,46 Kč,
ačkoliv měla obdržet pouze 259 299,86 Kč, neboť vymáhaná pohledávka co do
jistiny ve výši 419 917,90 Kč a co do části příslušenství ve výši 18 524,75 Kč
zanikla započtením vzájemné pohledávky z titulu práva na zaplacení smluvní
pokuty, provedeným dopisem ze dne 17. 4. 2002, rozhodnutí vydaná v exekučním
řízení jsou tudíž nesprávná a plnění v exekučním řízení vedeném pro
neexistující pohledávku je plněním bez právního důvodu. Škoda má spočívat v
rozdílu mezi tím, co M. exekutorovi zaplatil, a tím, co žalovaná obdržela po
exekuci, a za tuto škodu odpovídá žalovaná, neboť vědomě neuvedla v návrhu na
exekuci, že pohledávka zanikla započtením. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č. j. 44 Cm 54/2009-144, žalobu zamítl a přiznal soudem ustanovenému
zástupci žalované odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění:
1) Mezi původním žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla
dne 20. 5. 1997 uzavřena písemná smlouva o dílo č. 1/97 na provedení spodní
stavby pro montáž rodinného domku s dobou plnění 31. 10. 1997, v níž si
účastníci mimo jiné sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení zhotovitele s
dokončením díla. 2) V řízení o zaplacení ceny díla Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze
dne 27. 4. 2001, č. j. 13 C 22/2000-149, ve znění doplňujícího usnesení, uložil
M. zaplatit žalované částku 419 917,90 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o dílo
uzavřené ústně v dubnu 1997; stran uzavření ústní smlouvy a jejího obsahu vyšel
ze shodných tvrzení účastníků. Krajský soud v Hradci Králové toto rozhodnutí
rozsudkem ze dne 26. 2. 2002, č. j. 19 Co 317/2001-176, potvrdil. 3) M. dopisem ze dne 17. 4. 2002 vyúčtoval žalované smluvní pokutu za prodlení
s dokončením díla a tuto pohledávku co do částky 438 442,65 Kč započetl proti
přisouzené pohledávce žalované s tím, že po tomto zápočtu mu žalovaná dluží
ještě částku 937 145,95 Kč, kterou žádá zaplatit do 14 dnů. 4) Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 11. 2002, č. j. 0 Nc
4338/2002-7, byla k uspokojení přisouzené pohledávky s příslušenstvím nařízena
na majetek M. exekuce. Odvolání povinného proti tomuto usnesení, založené na
námitce, že přisouzený nárok žalované zanikl započtením vzájemné pohledávky z
titulu smluvní pokuty, provedeným dopisem ze dne 17. 4. 2002, Krajský soud v
Hradci Králové usnesením ze dne 13. 3. 2003, č. j. 19 Co 140/2003-24, odmítl
pro absenci námitek rozhodných pro nařízení exekuce. 5) Návrh M. na zastavení exekuce, opřený o tvrzený zánik vymáhané pohledávky v
důsledku téhož započtení, Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 22. 2. 2005, č. j. 0 Nc 4338/2002-172, zamítl. Exekuční soud dospěl k závěru, že
smlouva o dílo byla uzavřena pouze v ústní formě, neboť smlouvu o dílo č.
1/97
předloženou M. posoudil jako žalovanou parafovaným a M. dodatečně podepsaným
návrhem smlouvy o dílo. Z toho soud dovodil, že nemohla být platně sjednána
smluvní pokuta, nárok na zaplacení smluvní pokuty M. nevznikl a nedošlo tedy k
platnému započtení. 6) Dne 23. 2. 2005 uhradil M. v hotovosti u exekutorského úřadu JUDr. Taťány
Mackové na vymáhanou částku k již vymoženému plnění ve výši 38 617 Kč
nedoplatek ve výši 1 049 834 Kč. 7) Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2007, č. j. 37 Cm
109/2002-212, bylo žalované uloženo zaplatit M. částku 937 146 Kč. Krajský soud
konstatoval, že účastníci ve smlouvě o dílo č. 1/97 ze dne 20. 5. 2008 sjednali
smluvní pokutu pro případ prodlení s dokončením díla a část smluvní pokuty ve
výši 468 442,65 Kč zanikla zápočtem ze dne 17. 4. 2002, takže ze smluvní pokuty
zbývalo zaplatit žalovanou částku. M. již v žalobě uvedl, že část jeho
pohledávky zanikla zápočtem, tato část pohledávky tedy nebyla předmětem daného
řízení. Řízení skončilo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 1 Cmo 337/2007-249, kterým bylo žalované uloženo zaplatit částku 195 207 Kč
a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud zmínil, že vyšel z listiny
datované dnem 17. 4. 2002 a při výpočtu jím přisouzené částky přihlédl k
započítávané částce 438 442,65 Kč. Soud prvního stupně především poukázal na to, že nalézací řízení vedené před
Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 13 C 22/2000 a odvolací řízení
před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 19 Co 317/2001 byla
pravomocně ukončena a na jejich základě bylo zahájeno exekuční řízení. V
nalézacím řízení bylo mezi účastníky nesporné, že smlouva o dílo byla uzavřena
v ústní formě, takže ujednání o smluvní pokutě nemohlo být platné. Soudy také
při posouzení oprávněnosti zápočtu vycházely z této skutečnosti. Exekuční
řízení bylo vedeno po právu podle exekučního titulu a námitku započtení
neshledaly exekuční soudy důvodnou. S odkazem na § 159a odst. 1 a odst. 4
občanského soudního řádu a na komentářovou literaturu soud prvního stupně
konstatoval, že částka, kterou M. považoval za započtenou, nebyla předmětem
řízení vedeného před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm
109/2002, soud ji nijak nepřezkoumával a oprávněností zápočtu se nezabýval ani
odvolací soud. Zdůraznil, že právní úkon započtení byl zkoumán soudy v
exekučním řízení, proto k jejich posouzení přihlédl a dovodil, že nebyly
splněny podmínky pro vznik bezdůvodného obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“). K
požadavku na náhradu škody uvedl, že exekuční řízení bylo provedeno podle
vykonatelných rozhodnutí, a jestliže exekutor vymohl splnění pohledávky, stalo
se tak po právu. Proto nedošlo na straně žalované k porušení povinností a
nemohlo dojít ani ke vzniku škody na straně žalobce. Závěrem zdůraznil, že
exekuční řízení proběhlo podle vykonatelného rozhodnutí, nelze tedy po
provedení exekuce přijmout závěr, že se oprávněný v rámci exekučního řízení
bezdůvodně obohatil a že řádným provedením exekuce vznikla škoda.
Uplatněnou námitkou promlčení se soud prvního stupně nezabýval s poukazem na
svůj závěr o tom, že uplatněná práva nevznikla. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Cmo 100/2012-186,
rozhodnutí soudu prvního stupně v části zamítavého výroku pod bodem I co do
částky 390 663,95 Kč potvrdil (první výrok), ve zbývající části tohoto výroku
je změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 438 442,65 Kč (druhý
výrok), konstatoval, že ve výroku pod bodem II zůstává rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen (třetí výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů ve vztahu mezi účastníky (čtvrtý výrok) a (jak výslovně uvedl) přiznal
ustanovenému zástupci žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (pátý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním
posouzením se však ztotožnil pouze v závěru, že žalobci nevzniklo právo na
náhradu škody. Dovodil totiž, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení na úkor
žalobce v rozsahu učiněné kompenzace a musí je vydat. Vyjádřil názor, že není
významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí, neboť pro závěr,
zda měla žalovaná k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní
úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale jen hmotné právo, a odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, které
podle jeho mínění řeší typově shodnou situaci. Ujednání o smluvní pokutě
obsažené v čl. IX „listiny z 20. 5. 1997“ shledal z důvodů uvedených v jeho
rozsudku č. j. 1 Cmo 337/2007-249 platným a dovodil, že pohledávka užitá
žalobcem k započtení byla splatná, neboť usoudil, že z obsahu úkonů objednatele
v exekučním řízení lze dovozovat, že úkon týkající se započtení byl opakován. Závěr soudu prvního stupně, že odvolací soud se v rozsudku č. j. 1 Cmo
337/2007-249 oprávněností zápočtu nezabýval, odmítl s tím, že v onom rozhodnutí
dospěl k závěru, že celkový nárok na smluvní pokutu činí 633 652 Kč, a žalobci
přiznal pouze rozdíl mezi touto částkou a částkou použitou k započtení, přičemž
vyšel z důvodnosti kompenzace. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího (přisuzujícího) výroku o věci
samé napadla žalovaná dovoláním, shledávajíc je přípustným podle § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen
„o. s. ř.“), a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§
241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatelka především vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, dospěl-
li k závěru, že uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení je zčásti po
právu, aniž se vypořádal s námitkou promlčení, kterou uplatnila již v řízení
před soudem prvního stupně. V dalším dovolatelka popírá správnost názoru, že v rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 1509/2009 je řešena typově shodná situace, a argumentuje, že v
souzené věci jde o vztah mezi oprávněným a povinným, pročež ty důvody podle
hmotného práva, na jejichž základě se povinný po provedení exekuce domáhá
vrácení plnění, mohly být posouzeny právě v rámci příslušného exekučního
řízení.
Prosazuje názor, že otázka existence vzájemné pohledávky M. byla mezi
účastníky závazně posouzena exekučním soudem, kterému náleželo na základě
návrhu povinného na zastavení exekuce posoudit podle hmotného práva skutečnosti
způsobující zánik práva přiznaného vykonatelným soudním rozhodnutím. Je
přesvědčena, že plnění podle vykonatelného soudního rozhodnutí, které nebylo v
předepsaném řízení zrušeno, nemůže být bezdůvodným obohacením. S odkazem na závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 3028/2008, a ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1713/2011,
dovolatelka brojí též proti posouzení odvolacího soudu, podle něhož M. použil k
započtení splatný nárok. Namítá, že zjištění odvolacího soudu, podle něhož úkon
týkající se započtení byl opakován, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování. Konečně pak dovolatelka podrobuje kritice závěr, že mezi účastníky byla
uzavřena písemná smlouva o dílo podle obchodního zákoníku. Argumentuje, že k
uzavření písemné smlouvy nedošlo, neboť přijatý návrh se nedostal zpět do její
dispozice, a vytýká soudům obou stupňů, že nezjišťovaly rozhodné skutečnosti a
s touto její obranou se nevypořádaly.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobce dne 15. 3. 2013 zemřel. Soud prvního stupně rozhodl usnesením
ze dne 9. 7. 2014, č. j. 44 Cm 54/2009-293, které nabylo dne 6. 8. 2014 právní
moci, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s jeho zákonnými dědici,
kteří dědictví neodmítli, tj. s E. M., A. B., G. M., nezl., a nezl. Žádný z
žalobců se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu se pro toto
dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7 článku II, části první,
přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
- občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1,
4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka
obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal
důvodným.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v
době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat.
Podle § 388 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1.
2014, promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však
být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po
uplynutí promlčecí doby.
Dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že zcela pominul námitku
promlčení, uplatněnou již v jejím vyjádření k žalobě (srov. č. l. 71 spisu).
Soud prvního stupně se otázkou promlčení nezabýval, neboť usoudil, že uplatněná
práva na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody nevznikla. Jestliže
však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce právo na vydání bezdůvodného
obohacení má, pak pochybil, jestliže uplatněné právo zčásti přisoudil, aniž se
vzhledem k uplatněné námitce vypořádal s otázkou, zda není promlčeno. Právní
posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je tak neúplné a tudíž nesprávné a
již z toho důvodu nemůže obstát, neboť je naplněn dovolací důvod nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelce však nelze přisvědčit v názoru, že rozhodnutím exekučního soudu o
návrhu povinného na zastavení exekuce, založeným na posouzení, zda započtením
vzájemné pohledávky povinného došlo k zániku vymáhané přisouzené pohledávky, je
otázka účinků započtení závazně vyřešena pro účastníky exekuce a v tomto
rozsahu též pro soudy v jiných řízeních.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2).
Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž
plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle § 268 odst. 1 písm. g), část věty před středníkem, o. s. ř. výkon
rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím
přiznané, ledaže byl tento výkon již proveden.
Podle § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí
nelze vykonat.
Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se
pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky,
o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však
o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází
(odstavec 2).
Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 5).
Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení
přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn.
30 Cdo 1509/2009, je skutečně nepřípadný, neboť v něm dovolací soud neřešil
vztah mezi účastníky vykonávacího řízení (exekučního řízení), nýbrž se
vyjadřoval k právu třetí osoby, jejíž právo na uspokojení z výnosu zpeněžení
bylo ve vykonávacím řízení porušeno, vůči oprávněnému na vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním bez právního důvodu.
Na poměry souzené věci dopadá jiná judikatura dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1283/2007, uzavřel,
že bylo-li žalovanému na úkor žalobce poskytnuto plnění na judikátní
pohledávku, kterou žalovaný neměl, protože tato pohledávka po vydání
přisuzujícího rozsudku (po titulu) zanikla, došlo u žalovaného k bezdůvodnému
obohacení spočívajícím v majetkovém prospěchu získaném plněním bez právního
důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., a to bez zřetele na to, zda byl výkon
rozhodnutí zastaven podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. či zda nikoliv.
Nejvyšší soud zdůraznil, že nejde o případ, na který míří ustanovení § 135
odst. 2 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu o zastavení výkonu rozhodnutí, jež je
rozhodnutím toliko procesní povahy, neřeší (nemůže řešit) meritorně otázku, jež
je otázkou prejudicielní ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. K tomuto
názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn.
23 Cdo 2957/2010.
Je tedy zřejmé, že odvolací soud se v souzené věci od citovaných judikatorních
závěrů neodchýlil a v této rovině je jeho právní posouzení správné. Nicméně ani
v této otázce odvolací soud nepostupoval zcela důsledně.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, s odkazem na závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněného pod
číslem 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že nevázanost soudu
předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a
právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela
pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a
právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního
rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí
podmiňující důvěru v právo není učiněno zadost, jestliže soud posoudil
předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v
jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné
důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných
skutečnostech. Opačný přístup by mohl vést k potlačení principu právní jistoty
a předvídatelnosti práva a s tím svázaného principu legitimního očekávání, tedy
principů patřících ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a
jednotnosti soudního rozhodování (srov. např. rozsudky ze dne 14. 10. 2009, sp.
zn. 28 Cdo 1045/2009, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a ze dne
20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, a usnesení ze dne 17. 12. 2015, sp. zn.
29 Cdo 4505/2014).
Těmto požadavkům, které se uplatní též v souzené věci, odvolací soud nedostál,
jestliže se spokojil se strohým odkazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 5. 2008, č. j. 1 Cmo 337/2007-249, byť ten pravomocné usnesení
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 2. 2005, č. j. 0 Nc 4338/2002-172,
ani nezmínil a otázkou, zda k uzavření smlouvy o dílo skutečně došlo v písemné
formě, se blíže nezabýval.
Tím je zároveň dána odpověď na námitku dovolatelky, že v otázce formy, v níž
byla uzavřena smlouva o dílo, soudy nezjišťovaly rozhodné skutečnosti a
nevypořádaly se s její procesní obranou.
Dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož M. použil k započtení splatný nárok,
není v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodněn. Odvolací soud nevysvětlil
dostatečně zřetelně, který z úkonů M. v exekučním řízení považuje za právní
úkon, jímž došlo k započtení vzájemné pohledávky (podání na č. l. 8 spisu
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí uvádí jen příkladmo) a z jakých důvodů a kdy
k započtení došlo (kdy se příslušný projev vůle dostal do sféry dispozice
adresáta). Nijak se též nevypořádal s tím, že M. jak v předchozích řízeních,
tak i v této věci prosazoval názor, že k započtení došlo jeho dopisem ze dne
17. 4. 2002. Též tuto okolnost není možno opomenout při úvaze, zda ten či onen
konkrétní procesní úkon M. skutečně obsahoval projev jeho vůle přivodit zánik
vymáhané judikátní pohledávky započtením.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé není z
uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v
této části zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§ 242 odst. 2
písm. b) o. s. ř.], a věc podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. 1. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu