33 Cdo 1122/2021-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců
JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně S. W., bytem
XY, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín, U Starého
Mostu 111/4, proti žalovaným 1) J.M., bytem XY a 2) D. G., bytem XY,
zastoupeným Mgr. Vítem Pavkem, advokátem se sídlem Děčín, Masarykovo nám.
191/18, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 14 C 14/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 84 Co 210/2020-90 a č. j. 84
Co 211/2020-90, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 84 Co
210/2020-90 a č. j. 84 Co 211/2020-90, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 5.
2020, č. j. 14 C 14/2020-66, zamítl žádost žalovaných ze dne 19. 5. 2020 o
prominutí zmeškání lhůty k vyjádření se k žalobě stanovenou platebním rozkazem
ze dne 2. 3. 2020, č. j. 14 C 14/2020-47.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20.
10. 2020, č. j. 84 Co 210/2020-90 a č. j. 84 Co 211/2020-90, rozhodnutí soudu
prvního stupně změnil tak, že „se žalovaným promíjí zmeškání lhůty k vyjádření
k žalobě, uložené jim platebním rozkazem soudu prvního stupně ze dne 18. 2.
2020, č. j. 14 C 14/2020-47“, a současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně
ze dne 19. 5. 2020, č. j. 14 C 14/2020-58, jímž soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., kdy má za to,
že „napadené rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry,
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry“, přičemž předkládá
dovolacímu soudu k přezkumu otázky dle jejího přesvědčení neřešené, a to
„otázku právního posouzení omluvitelného důvodu pro prominutí zmeškání lhůty k
vyjádření se k žalobě dle kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. ve
spojení s ustanovením § 2 lex covid“ a „otázku právního posouzení předpokladu
připojení zmeškaného úkonu k žádosti o prominutí zmeškání lhůty k vyjádření se
k žalobě dle kvalifikované výzvy ve smyslu § 114b o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 2 lex covid“.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Dovolatelka namítá, že právní zástupce žalovaných žádost o prominutí lhůty k
podání vyjádření podal (a odůvodnil existencí okolností podle úpravy lex covid)
až poté, co se teprve z doručeného rozsudku pro uznání o zmeškání lhůty k
podání vyjádření dozvěděl. Považuje za těžko obhajitelné, že právní zástupce
žalovaných v avizovaném období z důvodu uzavření mateřské školy, do níž chodí
jeho dcera, zmeškal tímto způsobem lhůty u všech svých kauz. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky prominutí
zmeškání lhůty k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. s odkazem na § 2
zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie
koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti
trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „lex covid“),
jelikož žalovanými (resp. jejich právním zástupcem) tvrzený důvod zmeškání
lhůty není omluvitelným důvodem ve smyslu lex covid a je rovněž přesvědčena, že
v dané věci neexistuje příčinná souvislost mezi mimořádným opatřením při
epidemii a zmeškáním lhůty k vyjádření k žalobě. Podle žalobkyně nebylo ničím
podloženo, že v důsledku opatření spočívajícího v uzavření mateřských škol
musel právní zástupce žalovaných pečovat o svou nezletilou dceru, a nemohl
proto učinit příslušné podání ve lhůtě. Ani údajné uzavření advokátní kanceláře
totiž zpravidla nebrání advokátovi učinit předmětné podání. Podle dovolatelky
„mimořádné opatření při epidemii spočívající v uzavření mateřské školy“ nelze v
daném případě právně kvalifikovat jako omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání
lhůty dle lex covid, a to i s přihlédnutím k tomu, že advokát žalovaných na
svých webových stránkách inzeruje dosažitelnost advokáta 24 hodin denně, sedm
dní v týdnu. Navíc zmeškaný úkon nebyl úkonem, který by musel nutně advokát
žalovaných učinit osobně a vzhledem k samotným advokátem deklarované
zastupitelnosti připadalo v době jeho nepřítomnosti v úvahu jeho zastoupení
např. advokátním koncipientem nebo spolupracujícím advokátem. Nesdělila-li
strana žalovaná soudu ve lhůtě pro podání vyjádření důvod, který by ji ve
včasném vyjádření bránil, mělo by to jít k její tíži. Dále dovolatelka namítá nesplnění podmínky ustanovení § 2 odst. 3 lex covid; ač
žalované podaly své vyjádření ve věci dne 24. 4. 2020, tedy po uplynutí lhůty k
vyjádření a již za účinnosti lex covid, nepodaly současně též žádost o
prominutí zmeškání lhůty. Jestliže požádaly o prominutí lhůty až podáním ze dne
19. 5.
2020 (a k žádosti opětovně připojily své vyjádření), učinily tak až v
návaznosti na vydání rozsudku pro uznání, nikoliv v návaznosti na přijetí lex
covid; z toho žalobkyně dovozuje, že žádost o prominutí zmeškání lhůty nebyla
způsobilá zhojit původní nedostatek, že zmeškaný procesní úkon byl učiněn až po
lhůtě, jelikož současně se zmeškaným úkonem (k jehož podání došlo „poprvé“ 24. 4. 2020) žalované nepožádaly o prominutí zmeškání lhůty. Předestřenou argumentací dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu, že
právní zástupce žalovaných lhůtu k vyjádření podle § 114 odst. 1 o. s. ř. zmeškal z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při
epidemii, který mu podstatně ztěžoval učinit vyjádření, konkrétně z důvodu
uzavření jeho advokátní kanceláře v důsledku mimořádného opatření při epidemii
ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 lex covid spočívajícího v uzavření
předškolního zařízení navštěvovaného jeho nezletilou dcerou. Pro řešení uvedené
otázky shledal dovolací soud dovolání přípustným, neboť se při jejím řešení
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. Podle § 2 lex covid zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním
řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v
mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci
znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této
lhůty podle § 58 občanského soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon
jinak vylučuje (odstavec 1). Návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském
soudním řízení z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do 15 dnů od ukončení
nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo
podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle věty první však neskončí dříve než 15 dnů po
ukončení nebo zrušení nouzového stavu (odstavec 3). Zmeškal-li žalovaný lhůtu k
vyjádření podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu z omluvitelného důvodu
spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo
podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o
prominutí zmeškání této lhůty a o zrušení rozsudku pro uznání podle § 153a
odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud žalovaný proti rozsudku pro uznání
podal i odvolání a návrhu podle věty první bylo pravomocně vyhověno, k odvolání
se nepřihlíží (odstavec 4). Z hlediska skutkového stavu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhá, bylo v
projednávané věci zjištěno, že dne 2. 3. 2020 vydal soud prvního stupně
platební rozkaz obsahující i tzv. kvalifikovanou výzvu ve smyslu ustanovení §
114b o. s. ř., kterou bylo žalovaným uloženo, aby se ve lhůtě 30 dní ode dne
uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu ve věci písemně
vyjádřily. Žalované proti platebnímu rozkazu podaly v zákonné lhůtě odpor, v
němž uvedly, že se k žalobě vyjádří nejpozději do 25. 3. 2020; lhůta pro podání
vyjádření uplynula pro první žalovanou dne 13. 4. 2020, pro druhou žalovanou
dne 15. 4. 2020. Žalované se k žalobě vyjádřily dne 24. 4. 2020.
Podáním
doručeným soudu prvního stupně dne 20. 5. 2020 požádaly o prominutí zmeškání
lhůty z důvodu, že jejich zástupci bylo znemožněno podat vyjádření v důsledku
mimořádného opatření při epidemii, neboť v souvislosti s uzavřením mateřské
školy osobně pečoval o svou nezletilou dceru. Soud prvního stupně dovodil, že jelikož žalované nesplnily povinnost podat
vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě, došlo k fikci uznání nároku podle
ustanovení § 114b o. s. ř.; proto o žalobě rozhodl rozsudkem pro uznání. Zdůraznil, že v podání ze dne 24. 4. 2020 (vyjádření k žalobě), jež žalované
učinily za nouzového stavu, o prominutí zmeškání lhůty nepožádaly, ale žádost
podaly až měsíc poté, z čehož dovodil, že i přes vyhlášený nouzový stav byly
objektivně schopny (resp. jejich advokát) se ve věci vyjádřit. Dále zdůraznil,
že samo vyhlášení nouzového stavu bez toho, že by soud zkoumal, zda účastník
měl či neměl možnost úkon skutečně učinit, pro prominutí zmeškání lhůty
nepostačuje. Z toho, že žalobkyně zaslaly vyjádření k žalobě dne 24. 4. 2020 v
průběhu nouzového stavu, vyplývá, že na jejich straně žádné mimořádné
okolnosti, resp. omluvitelný důvod, pro který by bylo lze lhůtu prominout,
nebyly. Bylo-li vyjádření k žalobě ze dne 24. 4. 2020 podáno opožděně z důvodu
nouzového stavu, bylo jejich povinností již v tomto podání takové důvody sdělit
a zároveň požádat o prominutí zmeškání lhůty. Pokud si žalované při podání
vyjádření (24. 4. 2020) nebyly vědomy toho, že jim lhůta k jeho podání již
uplynula, a že mají požádat o její prominutí, jde to k jejich tíži. Soud
prvního stupně proto jejich žádost o prominutí zmeškání lhůty doručenou až dne
20. 5. 2020 vyhodnotil jako ryze účelovou snahu žalovaných využít přijatého lex
covid. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně po právní stránce dovodil, že „…
uzavření předškolního zařízení navštěvovaného dcerou zástupce žalovaných ode
dne 16. 3. 2020 je třeba považovat za mimořádné opatření ve smyslu § 1 odst. 2
lex covid (…) bylo-li takové opatření důvodem zmeškání lhůty k vyjádření podle
§ 114b odst. 1 o. s. ř., zakládá tato skutečnost důvod, aby bylo k žádosti
žalovaného rozhodnuto o prominutí zmeškání lhůty dle § 2 odst. 4 lex covid. (…)
V daném případě zástupce žalovaných doložil, že od 16. 3. 2020 došlo k uzavření
jeho advokátní kanceláře, přičemž z důvodu uzavření školského zařízení osobně
pečoval o svou nezletilou dceru. Pokud tedy zástupce žalovaných z uvedených
důvodů zmeškal lhůtu k vyjádření podle ust. § 114b o. s. ř., jedná se o důvod
omluvitelný, spočívající v mimořádném opatření při epidemii, který mu podstatně
ztěžoval vyjádření učinit.“ S přihlédnutím k tomu, že žádost o prominutí
zmeškání lhůty byla zástupcem žalovaných podána dne 20. 5. 2020, tedy ve lhůtě
stanovené v § 2 odst.
3 lex covid, odvolací soud uzavřel, že by považoval za
odporující obecným principům spravedlnosti a základním zásadám spravedlivého
procesu, pokud by žalované ztratily spor jen proto, že z důvodu mimořádné
situace podaly opožděné vyjádření k žalobě, když s ohledem na aktivní účast
žalovaných v řízení lze předpokládat, že za standardních okolností by vyjádření
k žalobě bylo s největší pravděpodobností podáno včas. Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze přisvědčit. Nejvyšší soud je sjednocen na stanovisku (a to i ve vztahu k právní úpravě
podle lex covid), že při úvaze o omluvitelnosti důvodů ve smyslu § 58 odst. 1
věty první o. s. ř., jakož i pro posouzení toho, zda tyto důvody skutečně
bránily účastníku učinit příslušný procesní úkon, je nutné přihlížet k
okolnostem konkrétního případu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2959/99, 28 Cdo 2960/99 (ústavní stížnost proti němuž
podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS
144/2000), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
2176/2015 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 221/16)]. V usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněném pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud vysvětlil, že za omluvitelný důvod,
pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba považovat jak překážku (událost),
která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli)
zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení
nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze
považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům
účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Pro posouzení omluvitelnosti
zmeškání lhůty jsou proto vždy rozhodné konkrétní okolnosti toho kterého
individuálního případu; protože život s sebou přináší nepřeberně rozmanitých
situací, včetně takových, které si jen stěží lze předem představit, zákonodárce
nestanoví, za jakých okolností lze považovat zmeškání lhůty za omluvitelné, a
ponechává posouzení omluvitelnosti na soudu v té které věci (§ 58 odst. 1 věta
první o. s. ř. patří mezi tzv. normy s relativně neurčitou hypotézou). Nejvyšší
soud zdůraznil výslovně např. v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo
5355/2017, že omluvitelnost důvodu je třeba zkoumat v každém případě
individuálně. Úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace
ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., lze přezkoumat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (k aplikaci tohoto typu norem srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Problematikou promíjení zmeškaných lhůt v občanském soudním řízení upravenou
ustanovením § 2 lex covid se dovolací soud zabýval např. v usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn.
25 Cdo 373/2021, kde se vyjádřil k otázce, „zda je možné v
rámci žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. posoudit
jako omluvitelný důvod omezení provozu činnosti kanceláře zástupce účastníka z
důvodu vyhovění opatřením vydaným v souvislosti s nouzovým stavem, který byl v
České republice vyhlášen“. Přijal a odůvodnil závěr, že personálně a
organizačně omezený chod advokátní kanceláře v době nouzového stavu nelze sám o
sobě považovat za omluvitelný důvod, který by spočíval v mimořádném opatření
při epidemii a který by znemožnil či podstatně ztížil zástupci strany soudního
řízení podat včas odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud
zdůraznil, že soudy nemají přistupovat k prominutí zmeškání lhůty automaticky
toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v
každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho
zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů
„znemožněno nebo podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy
řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu § 1 lex covid)
mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit. Opačný
přístup, který by samotné personální či organizační omezení chodu advokátní
kanceláře považoval za omluvitelný důvod k prominutí zmeškané lhůty, by narušil
právní jistotu ostatních účastníků řízení (srov. shodně též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1780/2021). Odvolací soud zmeškání lhůty k vyjádření neposoudil v souladu s tím, co je
uvedeno výše. Nevzal totiž v úvahu, (i) že personálně a organizačně omezený
chod advokátní kanceláře v době nouzového stavu nelze sám o sobě považovat za
omluvitelný důvod, který by spočíval v mimořádném opatření při epidemii a který
by znemožnil či podstatně ztížil zástupci strany soudního řízení podat včas
procesní úkon, a (ii) že ani samotná existence mimořádného opatření při
epidemii (zde uzavření školského zařízení dcery zástupce žalovaných) není
automaticky omluvitelným důvodem k prominutí zmeškání lhůty. Závěr odvolacího soudu, který uzavření advokátní kanceláře zástupce žalovaných
od 16. 3. 2020 z důvodu uzavření školského zařízení a z toho plynoucí osobní
péče zástupce žalovaných o nezletilou dceru označil jako důvod omluvitelný
spočívající v mimořádném opatření při epidemii, který mu podstatně ztěžoval
vyjádření učinit, je neudržitelný. Není zřejmé, jak by tyto skutečnosti
znemožnily či podstatnou měrou ztížily možnost běžné komunikace účastníka
soudního řízení (či jeho zástupce) se soudem, a to jakoukoli formou, navíc za
situace, kdy pro celé řízení v projednávané věci dále zmocnil advokáta Mgr. Petra Látala a advokátní koncipientku P. N. (viz plná moc ze dne 2. 3. 2020 na
č. l. 50 spisu).
S ohledem na skutečnost, že omezení chodu advokátní kanceláře
v době nouzového stavu či existence mimořádného opatření při epidemii nelze a
priori považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že v
řízení nebyla prokázána objektivní nemožnost komunikace mezi žalovanými, jejich
právním zástupcem a soudem prvního stupně, je závěr odvolacího soudu o tom, že
zástupce žalovaných zmeškal lhůtu k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř. z omluvitelného důvodu, který mu podstatně ztěžoval vyjádření učinit, nesprávný
či přinejmenším předčasný a uplatněný dovolací důvod je tak naplněn. Krom výše uvedeného zůstala zcela stranou zájmu odvolacího soudu rovněž tvrzení
právního zástupce žalovaných, že jeho asistentka kontaktovala soud za účelem
žádosti o prodloužení lhůty, přičemž pracovnice příslušné kanceláře této její
žádosti vyhověla, nebo námitka, že šlo o podání včasné, neboť jeho asistentce
„bylo sděleno“, že je možné vyjádření učinit až do 24. 4. 2020, kdy bylo
podáno. Dovolatelkami předestřenou otázkou týkající se (ne)splnění podmínky ustanovení
§ 2 odst. 3 lex covid z pohledu námitky, že žalované vyjádření ve věci podaly,
aniž současně podaly též návrh na prominutí zmeškání lhůty, se Nejvyšší soud ve
své rozhodovací praxi doposud nezabýval, nicméně nejde o námitku opodstatněnou. Podle § 2 odst. 3 lex covid návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském
soudním řízení z důvodu podle odstavce 1 (viz citace uvedená výše) je třeba
podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo
omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním
spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle věty první však neskončí
dříve než 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového stavu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případě, že účastník zmeškaný úkon již
učinil, postačuje, když účastník podá žádost soudu do 15 dnů od ukončení nebo
zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo
podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Úprava vychází z předpokladu, že jde o zmeškaný úkon, který nebyl proveden, ale
nelze ji vykládat tak, že pokud proveden byl, musí být současně s ním podána
žádost o prominutí zmeškání lhůty. Z dotyčné úpravy vyplývá, že je třeba spojit
zmeškaný úkon s návrhem, nikoli návrh se zmeškaným úkonem, jak dovozuje
dovolatelka. Lhůta 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z
něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, je
výslovně stanovena pro podání návrhu; pro současné provedení zmeškaného úkonu
platí pouze v případě, nebyl-li dosud učiněn. Lze uzavřít, že žalobkyni se podařilo zpochybnit správnost usnesení odvolacího
soudu; dovolací soud je proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu